30 Cdo 1128/2025-597
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 600 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 115/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Co 299/2024-565, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Co 299/2024-565, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení po žalované původně domáhal zaplacení částky 2 754 551 Kč, která sestávala z částky 1 000 000 Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 11/2019 a v jehož závěru byl pravomocně zproštěn obžaloby, z částky 154 551 Kč, kterou žalobce vynaložil v uvedeném trestním řízení na svou obhajobu, a z částky 1 600 0000 Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění, k němuž mělo u žalobce v důsledku předmětného trestního stíhání dojít.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým prvním rozsudkem, který v této věci vydal dne 13. 9. 2022 pod č. j. 17 C 115/2020-307, řízení ve vztahu k částce 6 115,41 Kč zastavil, a to v reakci na částečné zpětvzetí žaloby ohledně části nároku na náhradu nákladů žalobcovy obhajoby (když řízení o zbývající části tohoto nároku již bylo k částečnému zpětvzetí žaloby zastaveno dříve), načež co do částky 2 600 000 Kč zahrnující náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a náhradu za ztížení žalobcova společenského uplatnění žalobu zamítl. Městský soud v Praze, který jako soud odvolací rozhodoval o odvolání směřujícím proti zamítavému výroku uvedeného rozhodnutí, poté rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 30 Co 379/2022-339, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu jeho nezákonným trestním stíháním částku 10 000 Kč, v částce 990 000 Kč připadající na zbytek tohoto nároku uvedený rozsudek potvrdil, a ve zbývající části zahrnující požadovanou náhradu za ztížení žalobcova společenského uplatnění ve výši 1 600 000 Kč a výrok o nákladech řízení uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně poté svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 17 C 115/2020-529, žalobu v její zbývající části opět zcela zamítl
(výrok I) a rozhodl jak o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II), tak i o povinnosti obou účastníků nahradit náklady řízení vzniklé státu (výroky III a IV).
4. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že žalobce byl dne 3. 5. 2018 vykázán příslušníkem Policie ČR z domu č. p. XY v obci XY, část XY, v němž bydlel společně se svou manželkou a
dětmi, proti čemuž žalobce podal námitky, kterým však nebylo vyhověno. K návrhu žalobcovy manželky M. D. a jeho nevlastního syna J. D. poté Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 11. 5. 2018, č. j. 0 Nc 1003/2018-7, nařídil předběžné opatření, kterým žalobci uložil povinnost zdržet se vstupu do obydlí nacházejícího se na zmíněné adrese i do jeho bezprostředního okolí a zdržet se setkávání a navazování kontaktů se jmenovanými navrhovateli, jakož i jejich sledování a obtěžování. Toto usnesení bylo poté potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29.
5. 2018, č. j. 70 Co 225/2018-21. Usnesením orgánu Policie ČR ze dne 2. 10. 2018, č. j. KRPN 58030-74/TČ-2018-140971-PT, které bylo žalobci doručeno dne 5. 10. 2018, bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro podezření ze spáchání výše uvedeného trestného činu, načež dne 28. 2. 2019 byla proti němu podána u Okresního soudu v Šumperku obžaloba. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 4 T 11/2019-668, byl žalobce podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, který mu byl kladen za vinu.
Poté, co Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl o odvoláních, jimiž byl uvedený rozsudek napaden, když odvolání žalobcovy manželky (coby poškozené) odmítl a odvolání státního zástupce zamítl, nabyl tento rozsudek dne 6. 1. 2020 právní moci.
5. Skutková zjištění týkající se žalobcova zdravotního stavu a otázky příčinné souvislosti mezi ním a jeho trestním stíháním soud prvního stupně čerpal zejména z písemného znaleckého posudku vypracovaného dne 22. 1. 2024 soudem ustanoveným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Michalem Hronem a z výslechu tohoto znalce. Z tohoto důkazu zjistil, že žalobce trpí přetrvávající depresivní poruchou středně těžkého stupně s tím, že ke vzniku tohoto jeho stavu vedlo vyčerpání způsobené vícero příčinami zahrnujícími rodinnou situaci, rozvodové řízení, omezenou pracovní schopnost po tělesných úrazech, pracovní přetížení, osobnostní reaktivitu žalobce i jeho trestní stíhání. Jmenovaný znalec u žalobce naopak neshledal přítomnost depresivní poruchy závažného charakteru, kterou u něj dle lékařských zpráv ze dne 20. 8. 2021, 29. 4. 2022 a 11. 7. 2022 (které měl znalec k dispozici) diagnostikovala jeho ošetřující psychiatrička M. H., jež žalobcovu diagnózu charakterizovala jako přetrvávající změnu osobnosti po katastrofické zkušenosti, anamnesticky posttraumatickou stresovou poruchu. Uvedeným rozdílem v obou diagnózách pak soud prvního stupně odůvodnil, proč při svém rozhodování nevycházel též z obsahu žalobcem předloženého znaleckého posudku zpracovaného dne 12. 4. 2023 znalkyní z oboru klinické psychologie PhDr. Marcelou Langovou Šindelářovou (který se rovněž vyjadřoval k příčinám žalobcova zdravotního stavu), když uvedl, že tato znalkyně ve svém posudku vycházela z nesprávné diagnózy stanovené H. Z téhož důvodu soud prvního stupně neshledal ani důvod k vypracování revizního znalečného posudku.
6. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jakož i zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), která soud prvního stupně v rozsudku ocitoval, dospěl tento soud k závěru, že žalobě nelze v její zbývající části vyhovět. Mezi žalobcovým zdravotním stavem, jak byl zjištěn z posudku (a následného výslechu) znalce MUDr. Michala Hrona, a jeho nezákonným trestním stíháním totiž není dán vztah příčinné souvislosti, neboť jeho trestní stíhání nebylo jedinou ani převažující příčinou žalobcových psychických obtíží, na něž mělo vliv více faktorů působících současně nebo v rychlém sledu za sebou.
7. K odvolání žalobce a žalované poté ve věci znovu rozhodoval odvolací soud, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II tento rozsudek změnil jen co do výše nákladů, které je žalovaná povinna žalobci nahradit, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích III a IV tento rozsudek změnil tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu uložil pouze žalobci (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná a dostatečná, vycházejí-li ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce, jehož odbornost odpovídá žalobcem tvrzené diagnóze a který měl při své práci k dispozici též znalecký posudek z oboru klinické psychologie zpracovaný znalkyní PhDr. Marcelou Langovou Šindelářovou, na nějž při svém výslechu též reagoval. Dokazování nicméně dále doplnil nejnovější lékařskou zprávou M. H. ze dne 4. 10. 2024, z níž odvolací soud zjistil, že žalobce do okamžiku svého vykázání ze svého obydlí neprožil větší stres a neměl ani žádné psychické problémy. Jmenovaná lékařka žalobcovu diagnózu nadále specifikovala jako přetrvávající změnu osobnosti po katastrofické zkušenosti a posttraumatickou stresovou poruchu a dodala, že trestním stíháním a rozpadem rodiny se žalobci zbořil vnitřní svět; není dlouhodobě schopen pravidelné pracovní činnosti, vyžaduje odbornou pomoc a psychiatrickou léčbu, přičemž prognóza jeho duševní poruchy není příznivá.
9. Následně odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a jeho psychickými problémy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uvedl, že pro posouzení uvedené otázky není v poměrech posuzované věci podstatné určení přesné žalobcovy diagnózy (na níž se soudem ustanovený znalec a žalobcova ošetřující odborná lékařka neshodli), klíčové je to, že podle závěrů soudního znalce MUDr. Hrona žalobcovy psychické problémy nebyly výlučně či z převažující části způsobeny jeho trestním stíháním, nýbrž se na jejich vzniku podílelo více současně působících příčin, jakými bylo jeho vykázání z domu, rozvod jeho manželství a řešení péče o jeho děti. O těchto skutečnostech jako o příčinách žalobcova stavu ostatně uvažuje ve své zprávě ze dne 4. 10. 2024 i H., pročež ani z této zprávy neplyne, že by rozhodující příčinou vedoucí ke vzniku žalobcových zdravotních problémů bylo předmětné trestní stíhání. Způsob, jakým soud prvního stupně zhodnotil závěry znaleckého posudku MUDr. Hrona, které též odpovídají „obecné lidské zkušenosti“, proto odvolací soud považoval za odpovídající, pročež ani tento soud důvod pro zpracování revizního znaleckého posudku neshledal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
11. Žalobce napadenému rozsudku vytkl, že se nevypořádal se závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní z oboru klinická psychologie PhDr. Marcelou Langovou Šindelářovou, jenž se rovněž vyjádřil k otázce vztahu příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a jeho újmou na zdraví, a to za situace, kdy se s tímto posudkem náležitě nevypořádal ani soudem zadaný znalecký posudek znalce – psychiatra MUDr. Michala Hrona, z něhož odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně naopak vycházel a který je se závěry posudku PhDr. Langové Šindelářové v rozporu. Pokud za dané situace odvolací soud nenechal zpracovat revizní znalecký posudek, který by uvedené rozpory odstranil, a to jak z pohledu psychiatrického, tak i z pohledu klinické psychologie, odchýlil se tím dle žalobcova názoru od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2010 (správně 22 Cdo 1810/2009 – poznámka Nejvyššího soudu). V návaznosti na to pak odvolací soud nesprávně posoudil i vlastní otázku vztahu příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a jeho zdravotní újmou, čímž se též odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, jakož i od judikatury Ústavního soudu, na kterou žalobce v dovolání poukázal.
12. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, považuje za věcně správný.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Nejvyšší soud shledal podané dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při řešení procesněprávní otázky týkající se postupu při hodnocení znaleckého posudku i při řešení navazující hmotněprávní otázky vztahu příčinné souvislosti mezi žalobcovým nezákonným trestním stíháním a jím tvrzenou újmou na zdraví se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.
21. Podle § 127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2). Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (odstavec 3).
22. Podle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
23. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
24. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tedy podle ustanovení § 132 o. s. ř.), od jiných důkazů se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, zda jsou závěry uvedené ve vlastním posudku náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Skutečnost, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, samozřejmě neznamená, že je soud znaleckým posudkem vázán a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost tohoto posudku odstraněna, soud za účelem jeho přezkoumání ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněné pod číslem 4/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2860/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1549/22).
25. Tento postup se uplatní i při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení, který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. V takovém případě se postupuje – jak vyplývá z ustanovení § 127a o. s. ř. – stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 1207/14).
26. V řešené věci žalobce soudu prvního stupně předložil podle shora citovaného § 127a o. s. ř. znalecký posudek z odvětví klinické psychologie ze dne 12. 4. 2023, jenž byl vypracován soudní znalkyní PhDr. Marcelou Langovou Šindelářovou, přičemž tak učinil na podporu svého tvrzení, že mezi jeho trestním stíháním a zhoršením zdravotního stavu je dán vztah příčinné souvislosti (viz č. l. 348 spisu). Vedle tohoto posudku měl soud prvního stupně při svém rozhodování k dispozici též znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Michala Hrona, jehož zpracování zadal sám. Oba tyto znalecké posudky, doplněné výslechy obou znalců, přitom vyústily v rozdílné závěry týkající se příčin, které ke vzniku žalobcovy zdravotní újmy vedly. Za situace, kdy v řízení nebyla zpochybněna odborná relevance obou dotčených posudků ve vztahu k otázce, jež byla předmětem jejich posouzení, ani formální náležitosti těchto posudků, tedy bylo v souladu s výše citovanou ustálenou soudní praxí na soudu, aby vzniklý rozpor odstranil, popř. aby na podkladě konkrétních zjištěných skutečností odůvodnil, který z obou vzájemně si konkurujících odborných závěrů považuje za přesvědčivější s tím, že pokud by nebyla nalezena dostatečná opora pro posledně zmíněný postup, aby zadal zpracování dalšího (revizního) znaleckého posudku, jenž se s oběma znaleckými závěry vypořádá. Soud prvního stupně přitom nastíněný důkazní stav vyřešil tak, že ze závěrů vyslovených ve znaleckém posudku PhDr. Langové Šindelářové při svém rozhodování nevycházel, což zdůvodnil tím, že jmenovaná znalkyně se v tomto posudku řídila lékařskou diagnózou stanovenou žalobcovou ošetřující lékařkou M. H., tedy diagnózou, kterou soudem ustanovený znalec MUDr. Hron označil za nesprávnou (viz bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
27. Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stanovení přesné žalobcovy zdravotní diagnózy není pro posouzení věci významné (viz bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku), pročež se dále nezabýval tím, zda tuto diagnózu stanovil správně soudem ustanovený znalec MUDr. Hron nebo zda ji správně stanovila žalobcova ošetřující lékařka H. Tímto svým závěrem však současně zpochybnil relevanci jediného důvodu, na němž, jak bylo popsáno výše, soud prvního stupně vystavěl svou argumentaci vedoucí k vyřešení kolize mezi vzájemně nesouladnými závěry o rozhodujících příčinách vzniku žalobcovy zdravotní újmy, jež vyplynuly z obou v řízení předložených znaleckých posudků, a to aniž náhradou za tento (zpochybněný) důvod předložil jakýkoliv (natož pak přesvědčivý) důvod vlastní.
Výsledkem tohoto jeho postupu je tak sice na jedné straně zohlednění obou dotčených konkurenčních znaleckých závěrů (o nichž odvolací soud konstatoval, že je měl soud prvního stupně k dispozici), na straně druhé však zároveň i absence jakékoliv zhodnocení, proč jeden z těchto závěrů nemůže, na rozdíl od závěru druhého, obstát, a co tudíž konkrétně odvolací soud vedlo k tomu, že se ve shodě se soudem prvního stupně finálně přiklonil rovněž k závěru znalce MUDr. Hrona. Tento procesněprávní deficit pak způsobil nesprávnost napadeného rozhodnutí.
28. Otázka příčinné souvislosti – tedy vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zásadně otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti totiž může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, a ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011). Zhodnocení právní otázky, zda žalobcovo trestní stíhání představuje podstatnou příčinu, která vedla ke zdravotním obtížím, jimiž žalobce trpí (přičemž se mohlo jednat i jen o jednu z více podstatných příčin, bez níž by ke vzniku této újmy nedošlo nebo by tato újma nebyla natolik závažná), nebo zda by vzhledem k dalším zjištěným skutečnostem, jež měly mít na zhoršení jeho zdravotního stavu vliv, žalobce těmito obtížemi trpěl i v případě, že by k jeho trestnímu stíhání nedošlo, pročež by tyto skutečnosti vztah příčinné souvislosti, jako jednu z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, jenž byl uveřejněn pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 414/13), v daném případě přerušily, nelze bez náležitého vypořádání výše popsaných rozdílů v závěrech obou znalců provést. Řešení, které ve vztahu k této otázce odvolací soud zaujal, je tudíž za výše popsaného stavu věci neúplné, a proto rovněž nesprávné.
29. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení zakládá částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jež je dána výše popsaným nedostatkem jeho odůvodnění spočívajícím v absenci důvodů, prostřednictvím kterých by odvolací soud objasnil, proč při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a jeho zdravotními problémy vyšel ze závěru znalce MUDr. Hrona, a nikoliv ze závěru znalkyně PhDr. Langové Šindelářové. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tím v dotčené části nevyhovělo požadavkům plynoucím z § 157 odst. 2 o. s. ř., a to zjevně na dovolatelův úkor, následkem čehož bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
30. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak ve výroku o věci samé, tak i v závislých výrocích o nákladech řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
31. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny. Při novém projednání věci se tak odvolací soud řádně vypořádá i se závěry znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie, jenž byl dne 12. 4. 2023 vypracován znalkyní PhDr. Marcelou Langovou Šindelářovou, k čemuž zvolí odpovídající procesní postup.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 7. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu