30 Cdo 1162/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně S. M. N. L., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu zaplacením částky ve výši 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 18/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 18 Co 210/2020-169, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
domáhala zaplacení částky 385 375 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu zamítl rovněž v rozsahu návrhu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 114 625 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 292/2007 a poté (po vyloučení části nároku týkajícího se ochrany osobnosti) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 88/2010. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Námitka odkazující na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, jež obsahuje závěr Nejvyššího soudu, že v dané konkrétní věci odvolací soud nesprávně hodnotil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b), c) a e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolatelka neodkazuje na žádnou konkrétní otázku, jež byla odkazovaným rozhodnutím řešena. Z námitky tak není patrné, při řešení jaké otázky se měl odvolací soud od dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí odchýlit. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že bylo zasaženo do jejích základních práv, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
Dovolatelka vymezuje otázky, zda při rozhodování o přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího kompenzačního řízení, jehož předmětem je kompenzace nepřiměřené délky řízení, se nepoužijí tatáž kritéria, jaká jsou stanovena pro posuzování přiměřenosti délky původního (nekompenzačního) řízení, a zda při projednávání kompenzačního řízení se vyžaduje od státu zvláštní péče. Následně obsáhle cituje judikaturu ESLP vztahující se k posuzování přiměřenosti délky řízení, jejichž předmětem bylo odčinění újmy způsobené délkou předcházejícího řízení.
Dané otázky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky, na jejichž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí záviselo.
Jednak posuzovaným řízením v nyní projednávané věci není kompenzační řízení, jehož předmětem by bylo zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nýbrž kompenzační řízení, v němž se žalobkyně domáhala poskytnutí omluvy za nesprávný úřední postup a nezákonná rozhodnutí v souvislosti s trestním řízením vedeným proti jejímu otci, jednak judikatura ESLP, na niž dovolatelka odkazuje a již cituje, se vztahuje k otázce přiměřenosti délky řízení (nikoliv k otázce přiměřené formy či výše zadostiučinění), přičemž odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým shledal.
Shodně přípustnost dovolání nezakládá otázka krácení zadostiučinění za první dva roky probíhajícího kompenzačního řízení, neboť rovněž nejde o otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené rozhodnutí záviselo. Odvolací soud totiž na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, pokud uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním je v dané věci konstatování porušení práva, a proto ani neřešil otázku výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění. Námitka žalobkyně, že nárok na omluvu jako formu zákonem předpokládaného odškodnění nemůže a priori snižovat význam věci pro poškozeného, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu nezaložil na skutečnosti, že žalobce požaduje zadostiučinění v podobě omluvy.
Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka, zda je význam řízení pro žalobkyni snížen z toho důvodu, že již byla za téže pochybení odškodněna v rámci jiného souběžného řízení, přípustnost podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobkyni odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, podle níž význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení.
Předpoklad vzniku imateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nepochybil, když v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 765/2010, při posouzení kritéria významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přihlédl ve vztahu k předmětu řízení ke všemu, co bylo pro dovolatelku „v sázce“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii, č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII), tedy i ke skutečnosti, že žalobkyně již byla finančně odškodněna v rámci řízení, ze kterého byl nárok na omluvu vyloučen k samostatnému projednání. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nemůže založit rovněž otázka, podle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená: „zda soud musí při úvahách o významu věci pro poškozeného v případě, že předmětem řízení není finanční plnění, uvažovat i o příslušenství generovaném existencí soudního řízení“, neboť na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). V dané věci není ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněn ani dovolací důvod spojovaný žalobkyní s tvrzeným porušením § 13 o. z. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku.
Prostřednictvím kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk ve spojení se závěry obsaženými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se určí forma i výše zadostiučinění se zřetelem ke zjištěným jedinečným skutkovým okolnostem projednávané věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že odchylka od řešení v případech, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, je možná, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
Odvolací soud přitom své rozhodnutí řádně odůvodnil, když poukázal na okolnosti, pro něž nebylo namístě přiznat relutární satisfakci. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že tato forma zadostiučinění je zcela srovnatelná s tou, jež byla v jiných kompenzačních řízeních poskytnuta poškozeným, kteří rovněž jako žalobci vystupovali v posuzovaném řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1894/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30.
3. 2021, sp. zn. II. ÚS 2898/20, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 700/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1316/21). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit rovněž otázka, podle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená: „zda nárok na omluvu (jako formu zákonem předpokládaného odškodnění) může být posuzován soudem jako kompenzovaný procesním výrokem o porušení základních práv v rámci nálezu Ústavního soudu.
Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že žalobkyni bylo v původním řízení poskytnuto zadostiučinění v kvalitativně nejvyšší formě (peněžité zadostiučinění), tudíž nebyl dán důvod pro paralelní odškodnění
kvalitativně slabšími prostředky. Dovolatelka konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelnosti či překvapivosti rozhodnutí, jestliže věc posoudil zčásti odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v podaném odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka, zda je konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozenou je pouze nepatrný, takže celková doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout její psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Nejvyšší soud neshledal dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným ani pro řešení otázek souvisejících s extrémní délkou posuzovaného řízení a v návaznosti na to odpovídající formou zadostiučinění. Otázka, zda poskytnutí peněžitého zadostiučinění v paralelně probíhajícím odškodňovacím řízení je dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozenou je pouze nepatrný, takže celková doba řízení, bez ohledu na to, zda je třeba ji vnímat jako extrémní, nemohla nikterak negativně zasáhnout její psychickou sféru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14). Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí jiných odvolacích soudů, resp. jiných senátů odvolacího soudu (str. 16, 17 a 19 dovolání), pak přehlíží, že odvolací soud v nyní projednávané věci přisvědčil jí zastávanému názoru, že kompenzační řízení bylo extrémně dlouhé. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není s to založit ani výhrada žalobkyně ve vztahu k posouzení kritéria významu posuzovaného řízení. Žalobkyně nebyla v době trvání posuzovaného řízení osobou vysokého věku (nad 75 let) a rovněž v posuzovaném řízení nevyšel najevo její zvláště nepříznivý zdravotní stav. Z dříve označeného rozsudku ESLP zedne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, navíc nevyplývá, že by s kompenzačním řízením byl spojován bez dalšího vyšší význam řízení pro účastníka. Připomíná-li pak žalobkyně, že posuzované řízení bylo řízením o ochranu osobnosti, s nímž se v případě žalobce pojí pravidelně závěr o zvýšeném významu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014), pak ani typově zvýšený význam předmětu řízení a priori nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017). V otázce, zda měl odvolací soud (soud prvního stupně) zahrnout do celkové délky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení rovněž dobu, po kterou byl nárok předběžně projednáván Ministerstvem spravedlnosti podle § 14 OdpŠk, dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. není. Podle judikatury Nejvyššího soudu je žalobce pánem sporu (tzv. dominus litis), přičemž v poměrech projednávané věci žalobkyně v podané žalobě jednoznačně skutkově ukotvila svůj nárok odkazem toliko na délku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 a před Městským soudem v Praze. V žalobě výslovně odkázala (prostřednictvím odkazu na průběh řízení) na zahájení posuzovaného řízení před soudem dne 7. 6. 2007 a v rámci skutkového vymezení uplatněného nároku zdůraznila, že posuzované řízení „trvá skoro 10 let“. Z uvedeného je zcela zřejmé, že dobu, po kterou probíhalo předběžné projednávání nároku, žalobkyně v podané žalobě nezohlednila a takto jí jednoznačně vymezený předmět řízení v jeho průběhu kvalifikovaně nezměnila. Soud tak nebyl oprávněn rozhodovat nad rámec jejího požadavku (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4315/2019). Odkaz žalobkyně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, proto není namístě, když žalobkyně ESLP učiněným závěrům nepřizpůsobila obsah vlastního žalobního nároku. Námitka žalobkyně, že soudy do (posuzovaného) řízení „vnesly zmatek svým rozhodováním o nároku jako nároku z titulu ochrany osobnosti“ a že „tímto zmatečným rozhodováním pak soudy zcela zjevně zapříčinily nepřiměřenou délku řízení“ rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, a to již proto, že ji dovolatelka konstruuje na vlastní verzi skutkových tvrzení, čímž fakticky uplatňuje námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a tedy své dovolání opírá o nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Projednání této námitky, stejně jako námitek týkajících se „průtahů“ a „instančnosti řízení“ (srov. str. 24 dovolání), navíc brání vada ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. spočívající v absenci uvedení některého z důvodů přípustnosti dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Argumentace žalobkyně brojící proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se váže k výroku, proti němuž zákon dovolání nepřipouští [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022 JUDr. František Ištvánek předseda senátu