30 Cdo 1289/2023-231
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně H. Š., narozené XY, bytem v XY, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 353 024,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 111/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 53 Co 318/2022-211, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 53 Co 318/2022-211, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2022, č. j. 47 C 111/2020-190, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady škody ve výši 353 024,29 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro Prahu 6, Mgr. Zuzany Sobíškové, pod sp. zn. 180 EX 4671/16, jehož byla účastna jako manželka povinného. Uplatněná škoda představuje polovinu částky, která se nacházela na bankovním účtu žalobkyně vedeném u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., č. účtu XY (dále také jen „Účet“), v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu. V době, kdy požádala o její výplatu, již byly peněžní prostředky z účtu strženy, a proto jí nebyla předmětná polovina částky vyplacena.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 47 C 111/2020-120, zamítl žalobu o zaplacení částky 353 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II)
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 53 Co 285/2021-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
4. Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 868/2022-172, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 53 Co 285/2021-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2021, č. j. 47 C 111/2020-120, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud konstatoval, že samotné jednání (nekonání) žalobkyně, která po dobu jednoho roku (od doručení exekučního příkazu) nepožádala o výplatu jedné poloviny finančních prostředků z předmětného účtu, nebylo způsobilé vyvolat vznik škody. Ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti mezi
jednáním žalobkyně a vznikem škody tak bylo právní posouzení odvolacím soudem nesprávné. Nejvyšší soud dále uzavřel, že je správný dílčí právní závěr odvolacího soudu, že samotné nestanovení lhůty v poučení žalobkyně exekutorem nezakládá nesprávný úřední postup, avšak zdůraznil, že nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o.
s. ř.“), naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. S ohledem na prakticky shodnou formulaci ustanovení § 304b odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. co do vyloučení zákazů uvedených v § 304 odst. 1 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal relevantní důvod, aby se vyloučení zákazů dispozice, které se uplatnilo u povinného podle § 304b odst. 1 o. s. ř., nemělo uplatnit u manžela povinného podle § 304b odst. 4 o.
s. ř. Z toho tedy vyplývá, že i podle ustanovení § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud dále uvedl, že nemohou-li být uvedené peněžní prostředky exekucí postiženy, bylo by v rozporu s elementární logikou, aby zákon ve vztahu k fakultativní žádosti manžela povinného o výplatu „chráněných“ finančních prostředků určoval jakoukoli lhůtu, nadto lhůtu propadnou či svými důsledky sankční, neboť je čistě na manželu povinného, zda a případně kdy o výplatu peněžních prostředků požádá.
6. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 47 C 111/2020-190, zamítl žalobu o zaplacení částky 353 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 600 Kč (výrok II).
7. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro Prahu 6, Mgr. Zuzany Sobíškové, pod sp. zn. 180 EX 4671/16, žalobkyně vystupovala v postavení manželky povinného. Exekuce na majetek byla zahájena dne 12. 10. 2016. Dne 1. 11. 2016 byl vydán mj. exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu č. j. 180 EX 4671/16-13, 14 a dne 8. 11. 2016 exekuční příkaz č. j. 180 EX 4671/16-19. Návrhem z 11. 11. 2016 byl navržen odklad a zastavení exekuce s tím, že téhož dne žalobkyně podala vylučovací žalobu s odůvodněním, že je jednak výlučnou majitelkou účtů vedených u ČSOB a jednak jí je na jeden z těchto účtů zasílán starobní důchod, jenž nepřesahuje nezabavitelnou výši. Dne 15. 11. 2016 žalobkyně zaslala soudní exekutorce sdělení, že její návrh na odklad a zastavení exekuce z 11. 11. 2016 se vztahuje i na exekuční příkaz č. j. 180 EX 4671/16-19. Dne 8. 3. 2017 Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl usnesením č. j. 68 EXE 3272/2016-115 o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu ke třem účtům žalobkyně u ČSOB, ve vztahu k těmto účtům následně dne 10. 7. 2017 rozhodoval k odvolání oprávněných Městský soud v Praze, přičemž ani v jednom z rozhodnutí nebylo rozhodováno o zastavení exekuce přikázáním pohledávek z Účtu. Dne 22. 11. 2017 bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 68 EXE 3272/2016-275 rozhodnuto mimo jiné o zamítnutí návrhu žalobkyně jako manželky povinného na zastavení exekuce přikázáním pohledávky z Účtu. Dne 18. 12. 2017 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítala, že v rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce nebylo rozhodováno ve vztahu k Účtu žalobkyně a že ke stržení finančních prostředků došlo ještě před vydáním rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 67/2019-407 bylo rozhodnutí z 22. 11. 2017 potvrzeno.
8. Z oznámení o provedení exekuce z 21. 11. 2017 a ze zamítnutí žádosti žalobkyně o výplatu poloviny finančních prostředků z Účtu z 30. 11. 2017 učinil soud prvního stupně zjištění, že na základě vyrozumění o právní moci exekučního příkazu ke dni 15. 11. 2016 postihujícího Účet žalobkyně, došlo dne 16. 11. 2017 k vyplacení finančních prostředků nacházejících se na Účtu soudní exekutorce.
9. Soud prvního stupně dospěl k závěru o neopodstatněnosti žaloby, a proto ji jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o samotné nestanovení lhůty v poučení žalobkyně exekutorkou k výplatě peněžních prostředků nacházejících se na Účtu, soud je vázán názorem dovolacího soudu, že uvedené nesprávný úřední postup nezakládá. Pokud jde o druhý tvrzený nesprávný úřední postup exekutorky, jenž měl spočívat ve skutečnosti, že přistoupila ke stržení finančních prostředků z Účtu, aniž by vyčkala rozhodnutí exekučního soudu o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k předmětnému účtu (sdělení žalobkyně ze dne 15.
11. 2016 mělo být posuzováno jako doplnění návrhu na odklad a zastavení exekuce, jenž byl žalobkyní podán dne 11. 11. 2016 ve vztahu k účtům u ČSOB), soud prvního stupně je sice toho názoru, že ke stržení finančních prostředků žalobkyně nemělo před rozhodnutím dojít, neboť návrh na zastavení exekuce z 15. 11. 2016 byl podán ve lhůtě podle § 46 odst. 6 ex. řádu, avšak jak uvádí ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyšší soud, ke stržení finančních prostředků ve výši 353 024,29 Kč nemělo dojít nikdy, neboť tyto peněžní prostředky nemohou být exekucí postiženy, jedná se o „chráněné“ finanční prostředky a je čistě na manželu povinného, pokud a kdy o jejich výplatu požádá.
Se zřetelem na uvedené soud prvního stupně shledal pochybení na straně poskytovatele platební služby žalobkyně, a nikoliv žalované, když žalovanou částku, jež měla zůstat na Účtu ve prospěch žalobkyně jakožto manželky povinného, vyplatila dne 16. 11. 2017 exekutorce, když vztah mezi žalobkyní a Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. (dále jen „ČMSS“), je vztahem mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb. Z účtu žalobkyně odeslala ČMSS soudní exekutorce mj. částku 353 024,29 Kč, přestože k tomu neměla souhlas žalobkyně a ani nešlo o případ podle § 98 odst. 1 zákona o platebním styku a § 307 odst. 1 o.
s. ř., neboť povinnost uložená exekučním příkazem se na předmětnou částku nevztahovala, což bylo uvedeno i v poučení exekučního příkazu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 180 Ex 4671/16-19.
10. Tedy přestože soud prvního stupně má za to, že v řízení žalobkyni vznikla škoda ve výši žalované částky a že ve věci je dán nesprávný úřední postup exekutorky, jež nevyčkala rozhodnutí o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, není již naplněna třetí podmínka, a to příčinné souvislosti mezi nimi, neboť jak bylo v řízení prokázáno, bez ohledu na rozhodnutí exekučního soudu, žalovaná částka je částkou chráněnou a exekucí nemohla být postižena nikdy, jak je i výslovně uvedeno v exekučním příkaze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 180 Ex 4671/16-19. Bylo proto zákonnou povinností ČMSS jako peněžního ústavu uskutečnit převod peněžních prostředků na základě shora uvedeného exekučního příkazu ze dne 8. 11. 2016, avšak pouze v rozsahu peněžních prostředků přesahujících částku ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž byl ČMSS doručen tento exekuční příkaz, čímž by i dostála své povinnosti vyplývající z § 307 o. s. ř. (převod peněžních prostředků ve prospěch oprávněného z exekučního příkazu), avšak částku ve výši 353 024,29 Kč měla ČMSS na účtu žalobkyně ponechat i poté, co jí bylo doručeno vyrozumění o nabytí právní moci předmětného exekučního příkazu.
11. Odvolací soud v záhlaví uvedeným (v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
12. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil rozhodné skutečnosti v rozsahu nezbytném pro posouzení věci, přičemž jeho právním závěrům nelze co vytknout a pro stručnost na ně odkázal. Dle odvolacího soudu je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikla škoda ve výši žalované částky, jež jí byla dne 16. 11. 2017 stržena z bankovního účtu žalobkyně vedeného u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., č. účtu XY, že je ve věci dán nesprávný úřední postup exekutorky, spočívající v tom, že nevyčkala rozhodnutí o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, nikoliv však již v tom, že nestanovila v poučení žalobkyně lhůtu k výplatě peněžních prostředků nacházejících se na Účtu, tedy, že jsou naplněny dva ze tří předpokladů odpovědnosti státu za škody, a to nesprávný úřední postup a vznik škody. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že příčinná souvislost mezi shora popsaným nesprávným úředním postupem exekutorky a vzniklou škodou žalobkyně není dána, neboť bez ohledu na rozhodnutí exekučního soudu, žalovaná částka je částkou chráněnou a exekucí nemohla být postižena nikdy, jak je i výslovně uvedeno v exekučním příkazu ze dne 8. 11. 2016, č. j 180 Ex 4671/16-19. Bylo proto zákonnou povinností ČMSS jako peněžního ústavu uskutečnit převod peněžních prostředků na základě shora uvedeného exekučního příkazu, avšak pouze v rozsahu peněžních prostředků přesahujících částku ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž byl ČMSS doručen tento exekuční příkaz, čímž by dostála i své povinnosti vyplývající z § 307 o. s. ř. (převod peněžních prostředků ve prospěch oprávněného z exekučního příkazu). Bez ohledu na to, zda exekutorka vydala rozhodnutí či nikoli (zda jednala správně či nesprávně), i bez ohledu na doručení vyrozumění o nabytí právní moci předmětného exekučního příkazu měla ČMSS ponechat na účtu žalobkyně částku 353 024,29 Kč. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) v tomto postupu ČMSS jako poskytovatele platební služby shledal pochybení, když ČMSS odeslala z účtu žalobkyně soudní exekutorce žalovanou částku, přestože k tomu neměla souhlas žalobkyně a ani nešlo o případ podle § 98 odst. 1 zákona o platebním styku a § 307 odst. 1 o. s. ř., neboť povinnost uložená exekučním příkazem se na předmětnou částku nevztahovala, což bylo uvedeno i v poučení exekučního příkazu ze dne 8. 11. 2016. II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém spatřuje následující předpoklady přípustnosti a uplatňuje následující dovolací důvody.
14. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky: a) zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a vznikem škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2385/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, která vymezuje, že příčinná souvislost je dána tehdy, vznikla-li konkrétní škoda v důsledku určitého protiprávního úkonu škůdce, přičemž nemusí jít o příčinu jedinou, ale může se jednat jen o jednu z příčin, které se podstatně podílí na vzniku škody.
Pokud je více příčin, které se podílejí na vzniku škody, které působí souběžně nebo následně, je existence příčinné souvislosti dána, je-li řetězec příčin a následků ve vztahu ke vzniku škody propojen tak, že prvotní příčina vyvolala jako následek příčinu další a ta postupně příčinu následující, a že z prvotní příčiny lze dovozovat věcnou souvislost se vznikem škody. Současně se musí prokázat, že škoda by nenastala bez této příčiny Dle dovolatelky odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pochybil, když nezkoumal, zda nesprávný úřední postup v daném případě je příčinou vzniklé újmy (conditio sine qua non) a vzniklá újma je adekvátním následkem, ale pouze to, zda není i jiná příčina (porušení povinnosti ČMSS) a ve své podstatě vyloučil příčinnou souvislost jenom na základě toho, že vzniklá újma je důsledkem i další příčiny, což však k vyloučení příčinné souvislosti nestačí.
Dovolatelka má za to, že bez nesprávného úředního postupu exekutorky by k žádné újmě nedošlo, ČMSS by žádné prostředky exekutorce neposílala, a tedy by ani neporušila svou povinnost.
15. Dovolatelka dále namítla, že právní otázka: b) výkladu povinnosti banky podle § 304b odst. 4 a § 307 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2021, která je vyřešená dovolacím soudem, by měla být posouzena jinak. Dovolatelka si je vědoma závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022, v němž Nejvyšší soud v této věci dovodil, že i podle § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř. a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Dle dovolatelky obecné soudy z tohoto závěru nesprávně dovodily povinnost ČMSS neprovést v souladu s § 307 o. s. ř. stržení prostředků z Účtu v rozsahu celého vymáhaného dluhu. Dovolatelka má za to, že banka (ČMSS), neměla oprávnění přezkoumávat exekuční příkaz a tím, že odeslala z účtu celou vymáhanou částku neporušila svou povinnost, nýbrž pouze plnila svou procesní povinnost uloženou soudem.
16. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
17. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že samotný exekuční příkaz ze dne 8. 11. 2016 ani doručení pravomocného exekučního příkazu ČMSS nevedlo ke vzniku škody, neboť exekuční příkaz vůbec nepostihoval polovinu peněžních prostředků na účtu, které náležely žalobkyni, a škoda tak vznikla výlučně z důvodu nesprávného postupu ČMSS. Protože provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu náleží peněžnímu ústavu, bylo pouze na něm, aby posoudil, zda podle jemu doručeného usnesení o nařízení výkonu může být výkon rozhodnutí také proveden. Pokud tedy ČMSS provedl exekuční příkaz v rozporu se zákonem a v důsledku tohoto protiprávního jednání došlo ke vzniku škody, je za vzniklou škodu odpovědný pouze tento peněžní ústav a nikoliv soudní exekutor, který exekuční příkaz vydal. Žalovaná závěrem navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto, případně jako nepřípustné odmítnuto.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický.
23. Otázka výkladu povinnosti peněžního ústavu (ČMSS) podle § 304b odst. 4 a § 307 o. s. ř. (ve znění do 30. 6. 2021), není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, a současně Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by dosavadní rozhodovací praxi měnil. Ostatně Nejvyšší soud toliko navázal na svoji předchozí judikaturu. V rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř. nedoznalo změny až do 30. 6. 2021; poznámka dovolacího soudu), nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022, když dále dovodil, že s ohledem na prakticky shodnou formulaci ustanovení § 304b odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. co do vyloučení zákazů uvedených v § 304 odst. 1 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal relevantní důvod, aby se vyloučení zákazů dispozice, které se uplatnilo u povinného podle § 304b odst. 1 o. s. ř., nemělo uplatnit u manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř., z čehož vyplývá, že i podle ustanovení § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
24. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od svých předchozích závěrů vyjádřených ve shora označených rozhodnutích, není dovolání, na jehož základě by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přípustné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016).
25. Dovolání je však přípustné pro právní otázku posouzení existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a vznikem škody, neboť při jejím řešení se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
28. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
29. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b) ve spojení s § 13 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
30. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1372/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2841/2010).
31. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2895/2011).
32. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila jiná - na právně kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá - skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005).
33. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.cz; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).
34. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
35. Je přitom běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je však příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže škoda by nebyla nastala bez této příčiny – conditio sine qua non (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).
36. V posuzované věci odvolací soud postavil své rozhodnutí, kterým potvrdil zamítnutí žaloby, na závěru, že příčinou vzniku škody žalobkyně je jednání ČMSS a nikoliv nesprávný úřední postup exekutorky, neboť bez ohledu na to, zda exekutorka vydala rozhodnutí či nikoliv (zda jednala správně či nesprávně), i bez ohledu na doručení vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu, měla ČMSS ponechat na Účtu žalobkyně částku 353 024,29 Kč.
37. Dovolací soud konstatuje, že lze souhlasit s názorem dovolatelky v tom, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezkoumaly, zda nesprávný úřední postup exekutorky byl příčinou vzniklé újmy (conditio sine qua non) a vzniklá majetková újma byla jejím adekvátním následkem, nýbrž pouze to, zda zde není i jiná příčina (porušení povinnosti ČMSS). Odvolací soud tak ve své podstatě vyloučil příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a škodou jenom na základě toho, že vzniklá majetková újma je důsledkem i další příčiny (porušení povinnosti ČMSS), což k vyloučení příčinné souvislosti nestačí. Rozhodné pro uplatněný nárok žalobkyně je tak posouzení, zda by ke škodě žalobkyně došlo i bez nesprávného úředního postupu exekutorky, spočívajícího v zaslání exekučního příkazu ze dne 8. 11. 2016 (jehož součástí je výzva k výplatě finančních prostředků), resp. doručení vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž exekutorka vyčkala rozhodnutí o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu, přičemž není podstatné, zda za škodu odpovídá též ČMSS. Je však zřejmé, že bez doručení tohoto vyrozumění by ČMSS platbu neprovedla.
38. V kontextu posuzované věci lze učinit závěr o tom, že zde nastaly dvě na sebe časově navazující skutečnosti, a to nesprávný úřední postup exekutorky spočívající v zaslání exekučního příkazu, resp. doručení vyrozumění o nabytí jeho právní moci bez vyčkání rozhodnutí o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k Účtu a stržení žalované částky 353 024,29 Kč jednáním ČMSS. Aby tak bylo možné učinit závěr o tom, že bezprostřední příčinou škody bylo jednání ČMSS, musel by se odvolací soud ve světle výše uvedené judikatury dovolacího soudu vypořádat s otázkou, zda onou podstatnou příčinou vzniku škody nebyl právě nesprávný úřední postup exekutorky. Teprve po zodpovězení této otázky by bylo možné učinit závěr o tom, zda se v posuzovaném případě jednalo o řetězec příčin relevantně vycházející z nesprávného úředního postupu exekutorky jako primární a podstatné skutečnosti (příčiny), nebo byla příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a majetkovou újmou přetržena působením samostatné skutečnosti (příčiny) v podobě stržení žalované částky ČMSS.
39. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti s jednáním ČMSS, nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu exekutorky, a uvedenými otázkami se nezabýval, je jeho právní posouzení věci minimálně neúplné a tudíž nesprávné.
40. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobkyně v podaném dovolání neohlašovala a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
42. V dalším řízení soudy opětovně posoudí naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu se zaměřením na existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutorky a vzniklou majetkovou újmou (včetně posouzení, v čem konkrétně nesprávný úřední postup exekutorky spočívá). Přitom neopomenou ani časové souvislosti, tedy kdy nejdříve mohlo být ČMSS doručeno exekutorkou vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu, aniž by se jednalo o nesprávný úřední postup, a kdy žalobkyně požádala o výplatu poloviny finančních prostředků z Účtu.
43. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu