30 Cdo 1332/2025-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce D. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Chebská 746/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 146/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 13 Co 416/2024-263, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 140 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ode dne 24. 6. 2022 do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce jeho trestního stíhání, které bylo vedeno u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 17/2016 a probíhalo ode dne 18. 11. 2013, kdy bylo zahájeno, do dne 21. 10. 2021, kdy byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. O dalších žalobcových nárocích vztahujících se k uvedenému trestnímu řízení a představovaných nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci jeho nezákonným trestním stíháním ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a nárokem na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladům na žalobcovu obhajobu ve výši 105 672,16 Kč s příslušenstvím (původně žalobce požadoval nahradit škodu ve výši 300 584,96 Kč s příslušenstvím, avšak poté, co mu žalovaná zaplatila částku 194 912,80 Kč, svůj požadavek o tuto částku omezil) již bylo v řízení pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2023, č. j. 25 C 146/2022-213, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. č. j. 13 Co 106/2024-233.
2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 25 C 146/2022-243, žalobu v celém zbývajícím rozsahu zamítl (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Směřuje-li žalobcovo dovolání také proti části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II o nákladech řízení, jakož i proti výroku II napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, jedná se v tomto rozsahu o dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. V části, v níž se žalobce kriticky vymezil proti závěrům odvolacího soudu dopadajícím na zhodnocení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení a navazujícího řízení odškodňovacího, jakož i na posouzení kritéria složitosti posuzovaného řízení, kritéria jednání žalobce v tomto řízení a kritéria postupu orgánů, které ve věci rozhodovaly, podané dovolání nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k uvedeným samostatným právním otázkám totiž žalobce žádný konkrétní důvod přípustnosti svého dovolání upravený ve výše citovaném § 237 o. s. ř. nespecifikoval. V případě závěrů, ke kterým odvolací soud dospěl na základě zhodnocení zmíněných kritérií, se totiž omezil jen na jejich pouhou kritiku, a v případě závěru o celkové přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak uvedl pouze to, že tento závěr považuje za odporující blíže neurčené konstantní judikatuře.
9. Žalobce takto postupoval navzdory tomu, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, jak je tomu i nyní, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
10. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
11. V uvedených částech tudíž dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
12. Zároveň je namístě připomenout, že samotná otázka zhodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení není způsobilá přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, není-li současně provázena relevantním zpochybněním správnosti některého ze závěrů, jež odvolací soud v této souvislosti zaujal při posuzování dílčích kritérií upravených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která jej k tomuto konečnému hodnocení finálně dovedla (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 56/2024). Závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž se vždy odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených ve zmíněném zákonném ustanovení, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2200/17, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2190/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7.
3. 2023, sp. zn. III. ÚS 397/23, nebo ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1358/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
13. Poukázal-li žalobce v dovolání na judikaturu představovanou stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, a dále nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, a ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, učinil tak (v závislosti na obsahu podaného dovolání) konkrétně ve spojení se svou námitkou, podle níž měl odvolací soud v rozporu se závěry této judikatury nesprávně posoudit právní otázku týkající se formy a výše náhrady, které se mělo žalobci za nepřiměřenou délku předmětného trestního řízení dostat. Napadené rozhodnutí však vychází ze závěru, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená, pročež zde není dán odpovědnostní titul (tedy ze závěru, který žalobce v dovolání kvalifikovaně nezpochybnil). Na řešení žalobcem předestřené právní otázky formy a výše přiměřeného zadostiučinění tak napadené rozhodnutí logicky nespočívá. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tudíž nelze ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné (jak žalobce v dovolání rovněž namítá), jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, jak je tomu zjevně i v tomto případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, či usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 889/2019).
15. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu