USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. S.,
nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částky 54 293 524,39 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 275/2017, o dovolání žalobce a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 39
Co 254/2022-685, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se (po vyloučení nároku na zaplacení částky 200 000 000 Kč k
samostatnému řízení) vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 55 036
237,60 Kč s příslušenstvím zahrnující náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla
způsobena jeho nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 10 T 15/2014 (částka 20 000 000 Kč), dále náhradu nemajetkové újmy,
kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení (částka 250 000 Kč),
náhradu škody odpovídající nákladům na žalobcovu obhajobu v tomto řízení
(částka 838 072,62 Kč) a náhradu zisku, který žalobci v důsledku předmětného
trestního stíhání ušel (částka 33 948 165 Kč). V průběhu řízení žalobce
částečným zpětvzetím žaloby svůj žalobní požadavek omezil, a to jednak o částku
742 713,23 Kč připadající na náhradu nákladů obhajoby, a dále o částku 50 000
Kč, jež se vztahovala k jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nezákonným trestním stíháním. Obě tyto částky totiž žalovaná žalobci uhradila. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 2021,
č. j. 18 C 275/2017-612, řízení o částce 50 000 Kč zastavil (výrok I), dále
rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 602 102 Kč s úrokem z
prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 16. 11. 2017 do zaplacení (výrok
II), jakož i s úrokem z prodlení v téže výši z částky 742 713,23 Kč za dobu od
16. 11. 2017 do 19. 3. 2019 a z částky 50 000 Kč za dobu od 16. 11. 2017 do 3. 10. 2018 (výrok III), ve vztahu k částce 53 641 422,39 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl (výrok IV) a závěrem rozhodl o povinnosti žalobce nahradit
žalované náklady řízení (výrok V). Soud prvního stupně tak kromě příslušenství
z částek, které žalovaná žalobci sama zaplatila, žalobě vyhověl ve vztahu k
částce 450 000 Kč s příslušenstvím připadající na další zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou žalobci jeho nezákonným trestním stíháním, dále k
částce 72 000 Kč s příslušenstvím, na níž soud prvního stupně vyčíslil
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl nepřiměřenou délkou
předmětného trestního řízení, a konečně k částce 80 102 Kč s příslušenstvím,
jež žalobci přísluší k doplacení z titulu nákladů vynaložených na jeho
obhajobu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem předně
zastavil odvolací řízení o té části odvolání žalované, jež směřovala proti
vyhovujícímu výroku II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se
částky 493 378,50 Kč s příslušenstvím zahrnující náhradu nemajetkové újmy
způsobené žalobci jeho nezákonným trestním stíháním ve výši 450 000 Kč a část
jeho nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši 43 378,50 Kč (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), a dále rozsudek soudu prvního stupně v tomtéž výroku co do
částky 94 264 Kč s příslušenstvím potvrdil (celý přiznaný nárok na náhradu
nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši
72 000 Kč a část nákladů obhajoby ve výši 22 264 Kč) a co do částky 14 459,50
Kč s příslušenstvím (zbývající část nákladů obhajoby) jej změnil tak, že v
tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále
odvolací soud odmítl odvolání žalobce v části, v níž napadl výrok III rozsudku
soudu prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku
IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV rozsudku odvolacího soudu)
a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku
odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasnými dovoláními, která
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to v případě žalobcova dovolání pro jeho vady, a
v případě dovolání žalované zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn.25 Cdo 1559/2013, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na
řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného
dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky
plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela
jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování
minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání
uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem,
nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve
stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní
soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové
judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání,
aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat
správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že
specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti
hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací
předpokládaných v § 237 o. s. ř.
(ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle
zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl
podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí
dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). Žalobcovo dovolání však uvedeným požadavkům nevyhovělo. V úvodu svého dovolání
žalobce uvedl, že jím napadá výrok IV rozsudku odvolacího soudu, tedy výrok,
kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Navzdory
tomu, že tento výrok dopadá na několik samostatných nároků, které byly
předmětem řízení, neboť v něm uvedená částka 53 641 422,39 Kč s příslušenstvím
zahrnuje kromě celého nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 33 948 165 Kč též
části vznesených nároků na náhradu nákladů obhajoby ve výši 15 257,39 Kč, na
náhradu nemajetkové újmy související s nezákonným trestním stíháním ve výši 19
500 000 Kč a na náhradu nemajetkové újmy vyvolané nepřiměřenou délkou trestního
řízení ve výši 178 000 Kč, žalobce v obsáhlých citacích odůvodnění rozsudků
soudů nižších stupňů, kterými je téměř celé jeho dovolání tvořeno, uvádí pouze
ty jejich části, jež se týkají nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním
stíháním. Zbývající nároky, na které napadený výrok rozsudku odvolacího soudu
rovněž dopadá, oproti tomu vůbec nezmínil, natož aby ve vztahu k nim způsobem
vyžadovaným v § 241a odst. 3 o. s. ř. zformuloval právní otázku, na jejímž
řešení (jež pokládá za nesprávné) napadené rozhodnutí spočívá, a aby k této
otázce též přiřadil konkrétní důvod přípustnosti vzneseného mimořádného
opravného prostředku ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalobcovo dovolání však trpí vadami pro nesplnění požadavků obsažených v § 241a
odst. 2 o. s. ř. i ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné
trestní stíhání, který je v něm jako jediný zmíněn. Ačkoliv žalobce v úvodu
dovolání uvedl, že jeho přípustnost odvozuje od skutečnosti, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakou
konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu měl v této souvislosti na mysli, již
neuvedl ani jinak nespecifikoval, přičemž současně neozřejmil ani to, v čemž má
odklon od této judikatury konkrétně spočívat. Dovolání žalobce tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve
lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat. Co se týče dovolání žalované, které směřuje pouze proti té části výroku II
rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve
vztahu k částce 72 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy způsobené
žalobci nepřiměřenou délkou trestního řízení, pak otázka, zda toto řízení bylo
skutečně nepřiměřeně dlouhé, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto
závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací
soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
k nesprávnému úřednímu postupu v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky
řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což se však v daném případě nestalo
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017,
sp. zn. II. ÚS 2200/17, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2190/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 397/23). Otázka zvýšení základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení o 50 %, k němuž odvolací soud přistoupil na základě
zhodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce, a to v situaci,
kdy žalobci současně přiznal i náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným
trestním stíháním, tedy otázka, při jejímž řešení odvolací soud dle názoru
žalované pochybil, přičemž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30
Cdo 2366/2017, a ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2887/2021, jakož i rozsudkem
ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, přípustnost dovolání žalované ve
smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Stejně jako v případě již zmíněného
závěru o přiměřenosti délky posuzovaného řízení, je i závěr o stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž i zde platí, že
pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost dovolání založit
nemůže, a to z obdobných důvodů, jak je tomu v případě závěru o přiměřenosti
délky posuzovaného řízení. Výslednou částku 72 000 Kč, která byla žalobci z
dotčeného titulu napadeným rozhodnutím přiznána, přitom z pohledu podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst.
3 OdpŠk taktéž nelze považovat za zcela
zjevně nepřiměřenou. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro zvýšení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již
to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění
zvýšit o 10 %, 20 % nebo více – kromě již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, srov. též rozsudek ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Zpochybňovaným navýšením předmětného odškodnění se odvolací soud současně
neodchýlil ani od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž by za účelem
zachování vztahu přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným
odškodněním v obecné rovině, nevymykají-li se ve výjimečných případech
okolnosti konkrétní věci standardním situacím, nemělo zvýšení či snížení
základní částky přiznaného zadostiučinění, a to ve vztahu ke každému z
posuzovaných kritérií samostatně, přesahovat hranici 50 % (srov. Rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, a ze
dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované nejen žalobkyní
zmíněným rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ale např. i
rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1271/2016, se odvolací soud
konečně neodchýlil ani tím, že by v důsledku navýšení odškodnění za újmu
způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení odůvodněným vyšším
významem tohoto řízení pro žalobce, a to vedle současného přiznání odškodnění
za újmu, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním, přiznal žalobci
část plnění duplicitně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž patrné
nejen to, že odvolací soud oba zmíněné nároky důsledně rozlišoval, ale i to, že
navýšení odškodnění pro dané kritérium neodůvodnil pouze předpokladem vyššího
významu předmětu řízení pro poškozeného jako takovým, nýbrž vyšel i z dalších
zjištěných skutečností, které toto řízení provázely a které újmu spojenou s
nejistotou žalobce ohledně výsledku nepřiměřeně dlouho vedeného řízení
umocňovaly (srov. bod 66 odůvodnění napadeného rozsudku). Zároveň s tím
odvolací soud skutečnost, že byl žalobce za nepřiměřenou délku řízení odškodněn
samostatně, výslovně zahrnul i do své úvahy o výši odškodnění za újmu
způsobenou nezákonným trestním stíháním, jak patrno z bodu 73 odůvodnění
napadeného rozsudku (jakož i z bodu 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně).
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že jeho závěr o nepřiměřenosti
posuzovaného trestního řízení nekoresponduje se závěry, ke kterým soudy dospěly
v jiných případech, jež žalovaná považuje za srovnatelné s touto věcí (viz bod
18 dovolání), pak v této části její dovolání nevyhovuje požadavkům upraveným ve
výše zmíněném § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k této otázce nevymezila
žádný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Totéž platí i o
žalovanou zmíněné otázce srozumitelnosti a přezkoumatelnosti závěrů, které
odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil (viz bod 17 dovolání). K naposledy
uvedeným nedostatkům by tak dovolací soud mohl (pokud by byly skutečně
zjištěny) přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání žalované z jiného důvodu
přípustné [viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci]. Tato podmínka však, jak
bylo rozvedeno výše, splněna není. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu