30 Cdo 2887/2021-108
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce D. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 151/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 137/2021-90, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 137/2021-90, se ve výroku I v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 148 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně za dobu od 19. 8. 2020 do zaplacení a v navazujícím výroku II o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. V projednávané věci se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 273/2010.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 23 C 151/2020-64, zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož dne 5. 11. 2010 byla podána žaloba, žalobce a) AAAAA (pseudonym), žalobce b) BBBBB (pseudonym), oba právně zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, žalovaná Fakultní nemocnice Hradec Králové. Předmětem žaloby byl požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč s tím, že žalobci jsou synové zemřelé D. Š., bývalé pacientky žalované fakultní nemocnice. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 16 C 273/2010 (dále jen „posuzované řízení“) a pravomocně skončilo dne 21. 8. 2017. Dne 2. 1. 2018 byl spis předložen s dovoláním žalobců k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 28. 11. 2018 dovolání odmítnul. Dne 4. 2. 2020 Ústavní soud odmítl žalobci podanou ústavní stížnost. Posuzované řízení tedy trvalo 9 let a 3 měsíce, proběhlo na všech stupních soudní soustavy a byla vydávána řada procesních rozhodnutí.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“ Dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou, neboť celkovou délku namítaného řízení nelze s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem globálně nazíraného řízení hodnotit již jako nepřiměřenou.
Vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012) soud prvního stupně uvedl, že řízení proběhlo v meritu věci na všech stupních soudní soustavy, což mělo vliv na celkovou délku řízení, v řízení byla vydávána řada procesní rozhodnutí. Řízení, s ohledem na jeho předmět a dokazování, považoval skutkově za velmi složité, vyžadující čtení množství listin, slyšení svědků a vypracování znaleckého i revizního znaleckého posudku. Věc byla procesně složitá, neboť žalobci byli nezletilí a před zahájením samotného řízení nebylo zajištěno rozhodnutí opatrovnického soudu se schválením podání žaloby, návrh na schválení úkonu byl podán až v průběhu řízení.
Na počátku řízení soud musel zástupce vyzývat k doložení plné moci. Bylo rozhodováno o návrhu na osvobození od soudních poplatků, o záloze na náklady znaleckého posudku a o ustanovení znalce a uložení znaleckého úkolu. Soud rozhodoval o změně ustanoveného znalce, o prodloužení lhůty k podání posudku, o zadání revizního znaleckého posudku. Do řízení vstoupil vedlejší účastník. Význam řízení pro žalobce soud prvního stupně hodnotil jako zvýšený, neboť předmětem namítaného řízení byla náhrada nemajetkové újmy za smrt rodiče, která má zvýšený význam, žalobci však jsou bratři, vznikající újmu pociťovali společně (stejně) z důvodu příbuzenské provázanosti a újma tak byla sdílená, včetně dopadů vedeného sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 a Stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010).
Soud prvního stupně rovněž dospěl k závěru, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel. Ve vztahu k postupu soudů soud prvního stupně uvedl, že jejich činnost byla zatížena obdobím bezdůvodné nečinnosti, a to především v době od září 2015 do listopadu 2016, kdy bylo projednáváno odvolání u odvolacího soudu. Jinak byl postup soudů plynulý, příslušné procesní úkony na sebe navazovaly v přiměřených lhůtách. S ohledem na konstantní judikaturu hodnotil soud prvního stupně zjištěný jediný průtah jako ojedinělý, který je možno tolerovat.
Soud prvního stupně proto konstatoval, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a požadavek žalobce na zaplacení zadostiučinění v penězích důvodným neshledal.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 148 500 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku
6. Odvolací soud po zopakování dokazování vyšel ze skutkového stavu tak, jak byl podrobně zjištěn soudem prvního stupně.
7. Po právní stránce však odvolací soud dospěl k odlišným závěrům, když předmětem posuzovaného řízení byl sice spor lidsky citlivý, nikoliv však skutkově a procesně vysoce náročný (i přes četnost vydaných procesních rozhodnutí), neboť byl založen na otázce, zda v žalobě popsaný postup zdravotnického zařízení ve vztahu k matce žalobců byl lege artis. Před soudem prvního stupně i soudem odvolacím bylo posuzované řízení zatíženo neodůvodněnými průtahy, které řízení prodloužily o více než dva roky. Význam řízení pro žalobce byl vysoký, žalobci nevystupovali v řízení v postavení nerozlučných společníků a ve vztahu k délce řízení újmu nesdíleli, na jeho délce se žádným způsobem nepodíleli. Odvolací soud proto shledal délku namítaného řízení jako nepřiměřenou a takového charakteru, že žalobci vzniklou nemajetkovou újmu není možno kompenzovat pouhým konstatováním porušení práva, ale je třeba tento nárok odškodnit v penězích. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč, při délce řízení v trvání 111 měsíců pak přiměřenému zadostiučinění odpovídá částka 123 750 Kč, kterou však modifikoval dle kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk a dospěl k výsledné částce 148 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v části výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 148 500 Kč s příslušenstvím, dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to především od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále od rozsudků ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. Především namítala, že odvolací soud při stanovení výše poskytnutého zadostiučinění vůbec nezohlednil kritérium složitosti řízení, které bylo zásadním faktorem ovlivňujícím délku posuzovaného řízení. Podle názoru žalované byly splněny podmínky pro snížení základní částky z důvodu složitosti řízení, a to jak hmotněprávní, tak procesní.
9. Žalovaná dále v dovolání namítala, že odvolací soud v rámci kritéria postupu poškozeného nehodnotil, že žalobcem podané mimořádné opravné prostředky byly od počátku zjevně neúspěšné. Taktéž kritérium sdílené újmy bylo podle názoru žalované odvolacím soudem posouzeno v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
10. Žalovaná proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání (i jeho doplnění) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ohledně otázky posouzení kritéria složitosti řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž plyne, že se odvolací soud tímto kritériem výslovně zabýval, když dospěl k závěru, že se jednalo o spor lidsky citlivý, nikoliv však skutkově a procesně vysoce náročný, a to i přes četnost vydání procesních rozhodnutí, a s ohledem počet instancí, na nichž byla věc projednávána, snížil základní částku odškodnění o 20 %. Nevzepřel se tak nijak závěrům, jichž Nejvyšší soud dosáhl v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Výsledná výše procentuálního snížení základní částky ve vztahu k uvedenému kritériu přitom není zcela zjevně nepřiměřená a dovolacímu přezkumu řešení této parciální otázky zásadně nepodléhá. Nejvyšší soud totiž opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
17. Skutečnost, že žalobcem podané mimořádné opravné prostředky byly od počátku zjevně neúspěšné, k čemuž mělo být přihlédnuto v rámci posuzování kritéria jednání poškozeného, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Dovolatelka
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). 18. Dovolání je přípustné pro posouzení námitky žalované, že odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění nezohlednil skutečnost, že se jednalo o tzv. sdílení újmy. Jedná se o otázku, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 19. Dovolání je důvodné. 20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3). 22. Pokud jde o otázku sdílení újmy, dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). 23. Odvolací soud však v posuzovaném řízení nepřihlédl k tomu, že žalobce újmu, kterou nepřiměřenou délkou řízení utrpěl, sdílel společně se svým bratrem, což její dopad na žalobce mohlo významně zmírnit. Snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílení újmy bývá přitom zpravidla důvodné v těch případech, kde účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019), což je i případ posuzovaného řízení, z něhož žalobce svůj nárok dovozuje. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud otázkou „sdílené újmy“ žalobce a jeho bratra nezabýval, je jeho posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné. 24. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 25. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. 26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu