30 Cdo 2887/2021-108
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce D. H.,
narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 151/2020, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co
137/2021-90, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 137/2021-90,
se ve výroku I v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 148
500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně za dobu od 19. 8. 2020 do
zaplacení a v navazujícím výroku II o nákladech řízení, zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. V projednávané věci se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 273/2010.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 23 C 151/2020-64, zamítl žalobu o zaplacení
částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke
skutkovému závěru, podle něhož dne 5. 11. 2010 byla podána žaloba, žalobce a)
AAAAA (pseudonym), žalobce b) BBBBB (pseudonym), oba právně zastoupeni JUDr.
Viktorem Pakem, žalovaná Fakultní nemocnice Hradec Králové. Předmětem žaloby
byl požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč s tím, že
žalobci jsou synové zemřelé D. Š., bývalé pacientky žalované fakultní
nemocnice. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 16 C 273/2010 (dále jen „posuzované
řízení“) a pravomocně skončilo dne 21. 8. 2017. Dne 2. 1. 2018 byl spis
předložen s dovoláním žalobců k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který usnesením ze
dne 28. 11. 2018 dovolání odmítnul. Dne 4. 2. 2020 Ústavní soud odmítl žalobci
podanou ústavní stížnost. Posuzované řízení tedy trvalo 9 let a 3 měsíce,
proběhlo na všech stupních soudní soustavy a byla vydávána řada procesních
rozhodnutí.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval
zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“ Dospěl k
závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu
představovanému jeho nepřiměřenou délkou, neboť celkovou délku namítaného
řízení nelze s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem globálně nazíraného
řízení hodnotit již jako nepřiměřenou. Vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu
(rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012) soud prvního stupně
uvedl, že řízení proběhlo v meritu věci na všech stupních soudní soustavy, což
mělo vliv na celkovou délku řízení, v řízení byla vydávána řada procesní
rozhodnutí. Řízení, s ohledem na jeho předmět a dokazování, považoval skutkově
za velmi složité, vyžadující čtení množství listin, slyšení svědků a
vypracování znaleckého i revizního znaleckého posudku. Věc byla procesně
složitá, neboť žalobci byli nezletilí a před zahájením samotného řízení nebylo
zajištěno rozhodnutí opatrovnického soudu se schválením podání žaloby, návrh na
schválení úkonu byl podán až v průběhu řízení. Na počátku řízení soud musel
zástupce vyzývat k doložení plné moci. Bylo rozhodováno o návrhu na osvobození
od soudních poplatků, o záloze na náklady znaleckého posudku a o ustanovení
znalce a uložení znaleckého úkolu. Soud rozhodoval o změně ustanoveného znalce,
o prodloužení lhůty k podání posudku, o zadání revizního znaleckého posudku. Do
řízení vstoupil vedlejší účastník. Význam řízení pro žalobce soud prvního
stupně hodnotil jako zvýšený, neboť předmětem namítaného řízení byla náhrada
nemajetkové újmy za smrt rodiče, která má zvýšený význam, žalobci však jsou
bratři, vznikající újmu pociťovali společně (stejně) z důvodu příbuzenské
provázanosti a újma tak byla sdílená, včetně dopadů vedeného sporu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 a Stanovisko Nejvyššího
soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud prvního stupně rovněž dospěl k závěru,
že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel. Ve
vztahu k postupu soudů soud prvního stupně uvedl, že jejich činnost byla
zatížena obdobím bezdůvodné nečinnosti, a to především v době od září 2015 do
listopadu 2016, kdy bylo projednáváno odvolání u odvolacího soudu. Jinak byl
postup soudů plynulý, příslušné procesní úkony na sebe navazovaly v přiměřených
lhůtách. S ohledem na konstantní judikaturu hodnotil soud prvního stupně
zjištěný jediný průtah jako ojedinělý, který je možno tolerovat. Soud prvního
stupně proto konstatoval, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobce na
projednání věci v přiměřené lhůtě a požadavek žalobce na zaplacení
zadostiučinění v penězích důvodným neshledal.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci částku 148 500 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku
6. Odvolací soud po zopakování dokazování vyšel ze skutkového stavu tak,
jak byl podrobně zjištěn soudem prvního stupně.
7. Po právní stránce však odvolací soud dospěl k odlišným závěrům, když
předmětem posuzovaného řízení byl sice spor lidsky citlivý, nikoliv však
skutkově a procesně vysoce náročný (i přes četnost vydaných procesních
rozhodnutí), neboť byl založen na otázce, zda v žalobě popsaný postup
zdravotnického zařízení ve vztahu k matce žalobců byl lege artis. Před soudem
prvního stupně i soudem odvolacím bylo posuzované řízení zatíženo
neodůvodněnými průtahy, které řízení prodloužily o více než dva roky. Význam
řízení pro žalobce byl vysoký, žalobci nevystupovali v řízení v postavení
nerozlučných společníků a ve vztahu k délce řízení újmu nesdíleli, na jeho
délce se žádným způsobem nepodíleli. Odvolací soud proto shledal délku
namítaného řízení jako nepřiměřenou a takového charakteru, že žalobci vzniklou
nemajetkovou újmu není možno kompenzovat pouhým konstatováním porušení práva,
ale je třeba tento nárok odškodnit v penězích. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění odvolací soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč, při délce
řízení v trvání 111 měsíců pak přiměřenému zadostiučinění odpovídá částka 123
750 Kč, kterou však modifikoval dle kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3
OdpŠk a dospěl k výsledné částce 148 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v části výroku I, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 148 500 Kč s příslušenstvím, dovoláním. Přípustnost
dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to především od stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), a dále od rozsudků ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2139/2010, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, a ze dne 16. 8. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. Především namítala, že odvolací soud při stanovení
výše poskytnutého zadostiučinění vůbec nezohlednil kritérium složitosti řízení,
které bylo zásadním faktorem ovlivňujícím délku posuzovaného řízení. Podle
názoru žalované byly splněny podmínky pro snížení základní částky z důvodu
složitosti řízení, a to jak hmotněprávní, tak procesní.
9. Žalovaná dále v dovolání namítala, že odvolací soud v rámci kritéria
postupu poškozeného nehodnotil, že žalobcem podané mimořádné opravné prostředky
byly od počátku zjevně neúspěšné. Taktéž kritérium sdílené újmy bylo podle
názoru žalované odvolacím soudem posouzeno v rozporu s výše citovanou
judikaturou Nejvyššího soudu.
10. Žalovaná proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání (i jeho doplnění) bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř.
a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ohledně otázky
posouzení kritéria složitosti řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž
plyne, že se odvolací soud tímto kritériem výslovně zabýval, když dospěl k
závěru, že se jednalo o spor lidsky citlivý, nikoliv však skutkově a procesně
vysoce náročný, a to i přes četnost vydání procesních rozhodnutí, a s ohledem
počet instancí, na nichž byla věc projednávána, snížil základní částku
odškodnění o 20 %. Nevzepřel se tak nijak závěrům, jichž Nejvyšší soud dosáhl v
rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Výsledná výše
procentuálního snížení základní částky ve vztahu k uvedenému kritériu přitom
není zcela zjevně nepřiměřená a dovolacímu přezkumu řešení této parciální
otázky zásadně nepodléhá. Nejvyšší soud totiž opakovaně konstatuje, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud
při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006
Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li
by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
17. Skutečnost, že žalobcem podané mimořádné opravné prostředky byly od
počátku zjevně neúspěšné, k čemuž mělo být přihlédnuto v rámci posuzování
kritéria jednání poškozeného, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Dovolatelka
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než
odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť
jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli
proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího
soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl
vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.).
18. Dovolání je přípustné pro posouzení námitky žalované, že odvolací
soud při stanovení výše zadostiučinění nezohlednil skutečnost, že se jednalo o
tzv. sdílení újmy. Jedná se o otázku, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé
újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech,
kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem
případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst.
3).
22. Pokud jde o otázku sdílení újmy, dovolací soud již v minulosti
judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto
doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu
a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši
zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky
má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5.
2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze
dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít
zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění
újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se
to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob).
23. Odvolací soud však v posuzovaném řízení nepřihlédl k tomu, že
žalobce újmu, kterou nepřiměřenou délkou řízení utrpěl, sdílel společně se svým
bratrem, což její dopad na žalobce mohlo významně zmírnit. Snížení přiměřeného
zadostiučinění z důvodu sdílení újmy bývá přitom zpravidla důvodné v těch
případech, kde účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní
příslušníci v „zájmovém souladu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3694/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
1649/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo
3680/2019), což je i případ posuzovaného řízení, z něhož žalobce svůj nárok
dovozuje. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud otázkou „sdílené újmy“ žalobce a
jeho bratra nezabýval, je jeho posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné.
24. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího
výroku o nákladech řízení a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
25. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu