30 Cdo 1336/2025-223
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně BRUNHILDA - FIN s.r.o., IČO 07244223, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, zastoupené Mgr. Janem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2063/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 11 883 334 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 19/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, č. j. 13 Co 304/2024-197, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, č. j. 13 Co 304/2024-197, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 6. 2024, č. j. 15 C 19/2024-165, potvrzen ve výroku o věci samé co do částky 11 587 334 Kč a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 11 883 334 Kč, která především zahrnovala náhradu škody ve výši 11 383 334 Kč, jež měla být způsobena její právní předchůdkyni nesprávným úředním postupem soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7 JUDr. Filipa Exnera, neboť v souvislosti s exekuční dražbou nemovitých věcí specifikovaných v žalobě a nacházejících se v katastrálním území Trnová u Jíloviště, v obci Trnová, jež se uskutečnila v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 151 Ex 727/17, nepřihlédl k existenci zástavního práva, které bylo na těchto nemovitostech zřízeno k zajištění pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně, ani k probíhajícímu soudnímu řízení o určení existence tohoto práva, pročež jí nedoručil dražební vyhlášku, a současně nerespektoval nařízené předběžné opatření, které převod dražených nemovitostí zakazovalo. Vedle uvedené náhrady škody, která odpovídala částce, za níž byly předmětné nemovitosti vydraženy, a k jejímuž vzniku došlo též v důsledku průtahů ve zmíněném řízení o určení existence zástavního práva vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 462/2014, požadovaná částka dále zahrnovala částku 296 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou právní předchůdkyně žalobkyně utrpěla v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu soudního exekutora, a částku 204 000 Kč, na kterou právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslila náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou zmíněného soudního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 15 C 19/2024-165, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení soud prvního stupně zjistil, že smlouvou uzavřenou dne 19. 2. 2009 mezi Raiffeisenbank a.s., a společností Revers Impeks Real Estate, s. r. o. (dále jen „společnost Revers Impeks“), došlo ke zřízení zástavního práva k posléze vydraženým nemovitým věcem sloužícím k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, jež byla mezi jmenovanými subjekty uzavřena téhož dne. Právní účinky vkladu tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly dne 20. 2. 2009. Smlouvou ze dne 27. 10. 2011 společnost Raiffeisenbank a. s. uvedenou zajištěnou pohledávku postoupila společnosti Wetco a. s., načež došlo k jejímu dalšímu postoupení na společnost Awac Trade Energy, a. s. (dále jen „společnost Awac“). Ve výpise z katastru nemovitostí zhotoveném ke dni 1. 1. 2018 však zmíněné zástavní právo uvedeno nebylo. Figuroval zde ale údaj o tom, že usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 9. 2014, č. j. 0 Nc 1221/2014-37, které nabylo právní moci dne 28. 11. 2014, bylo k návrhu společnosti Awac nařízeno předběžné opatření, jímž byla společnostem Revers Impeks a Asilie, s. r. o., uložena povinnost s předmětnými nemovitými věcmi nenakládat.
4. Soud prvního stupně dále popsal průběh řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 462/2014, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. V této souvislosti zejména zjistil, že toto řízení bylo zahájeno dne 26. 9. 2014 podáním žaloby společností Awac proti společnosti Revers Impeks znějící na určení existence zástavního práva na předmětných nemovitých věcech (jehož výmaz z katastru nemovitostí měl být proveden protiprávně). Poté co společnost Awac byla vyzvána dne 30. 9. 2014 k zaplacení soudního poplatku a co se žalovaná společnost Revers Impeks dne 10. 10. 2014 k žalobě vyjádřila, se dne 9. 3. 2015 konalo ve věci jednání, jež bylo za účelem předložení listinných důkazů a zvážení výslechu svědka následně odročeno na 15. 4. 2015. Při jednání, které uvedeného dne proběhlo, soud řízení přerušil, a to do pravomocného skončení věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 0 Nc 1504/2012, v níž se společnost Awac domáhala soudního prodeje předmětné zástavy. Usnesením Krajského soud v Brně vydaným pod č. j. KSBR-28 INS 27137/2015-A-23 byl následně zjištěn úpadek společnosti Awac a na její majetek byl prohlášen konkurz. Insolvenční správce této společnosti poté dne 10. 2. 2016 požádal o pokračování v přerušeném posuzovaném řízení. Soud reagoval požadavkem na zaslání zmíněného usnesení insolvenčního soudu a poté účastníky posuzovaného řízení vyrozuměl o jeho přerušení z důvodů, které z probíhajícího insolvenčního řízení vycházely. Výzvou doručenou dne 21. 3. 2017 se pak soud obrátil na společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., jako na nově jmenovaného insolvenčního správce společnosti Awac (neboť původní insolvenční správce, jenž žádal soud o pokračování v řízení již v roce 2016, byl ze své funkce odvolán), přičemž ji vyzval ke sdělení, zda navrhuje v přerušeném řízení pokračovat. Jmenovaná společnost v reakci na tuto výzvu podáním doručeným soudu dne 22. 3. 2017 pokračování v řízení navrhla.
5. V souběžně probíhajícím exekučním řízení, jež bylo vedeno proti společnosti Revers Impeks u soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 7 JUDr. Filipa Exnera pod sp. zn. 151 Ex 727/17, proběhla exekuční dražba předmětných nemovitých věcí, přičemž jejich část vydražila společnost Tredici, s.r.o., a to za částku 5 066 667 Kč (jak vyplynulo z usnesení tohoto soudního exekutora ze dne 13. 3. 2018, č. j. 151 EX 727/17-129, jímž byl jmenované společnosti udělen příklep), a další jejich část vydražila společnost Model Mix, s. r. o. za částku 6 316 667 Kč (o čemž svědčí obdobné usnesení soudního exekutora vydané téhož dne pod č. j. 151 EX 727/17-134). Proti následně vydaným rozvrhovým usnesením ze dne 10. 4. 2018, č. j. 151 EX 727/17-150, a ze dne 13. 4. 2018, č. j. 151 EX 727/17-159, podala právní předchůdkyně žalobkyně odvolání, která však byla odmítnuta.
6. Další návrh na pokračování posuzovaného řízení podala společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., jakožto insolvenční správce úpadce společnosti Awac, dne 27. 9. 2018 a poté, co ve svém vyjádření ze dne 6. 12. 2018 označila provedenou exekuční dražbu za protiprávní, pročež na podané žalobě na určení svého zástavního práva i nadále trvala, podáním ze dne 14. 2. 2019 navrhla žalobu „rozšířit“ i vůči oběma vydražitelům, tj. vůči společnostem Tredici, s. r. o., a Model Mix, s. r. o. O pokračování v přerušeném řízení soud rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 2019 a dne 11. 3. 2020 připustil vstup společnosti Tredici, s. r. o., do řízení na straně žalovaného, načež následovalo vydání rozhodnutí o částečném zastavení řízení. Termín jednání, jež bylo původně nařízeno na den 19. 4. 2021, byl posléze změněn na den 28. 6. 2021, kdy bylo jednání odročeno na 25. 11. 2022. V tento den se jednání konalo a v jeho závěru soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Na podkladě podaného odvolání poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, jemuž byl spis předložen dne 9. 3. 2023 a který při jednání konaném dne 16. 5. 2023 napadené rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 6. 2023.
7. Svůj požadavek na vyplacení nárokovaného plnění právní předchůdkyně žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 3. 8. 2023, přičemž jí bylo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení poskytnuto konstatování porušení jejího práva.
8. O vstupu stávající žalobkyně do řízení soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2024, č. j. 15 C 19/2024-143, jímž reagoval na skutečnost, že společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., jež byla původním žalobcem v této věci, na ni zažalovanou pohledávku postoupila smlouvou ze dne 5. 3. 2024.
9. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jakož i občanského soudního řádu, která soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl tento soud k závěru, že je namístě žalobu zamítnout. K nároku na náhradu škody a nároku na náhradu nemajetkové újmy, jejichž vznik byl spojován s nesprávným úředním postupem soudního exekutora, soud prvního stupně uvedl, že se soudní exekutor žádného nesprávného úředního postupu nedopustil. V návaznosti na znění § 336c odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přitom vyšel ze skutkového závěru, v souladu s nímž v roce 2018, kdy příslušná exekuce probíhala, nebylo v katastru nemovitostí ve prospěch společnosti Awac na vydražených nemovitostech žádné zástavní právo či předkupní právo zapsáno, přičemž zjištěna nebyla ani žádná skutečnost, kvůli níž by uvedená společnost měla být považována za osobu, na kterou toto ustanovení dopadá. Soudní exekutor tudíž nebyl povinen této společnosti dražební vyhlášku doručovat. Nic na tom nemění ani tehdy probíhající řízení o určení existence zástavního práva, neboť informace o vedení tohoto řízení nebyla veřejně známá, pokud vyplývala toliko z poznámky, jež byla v katastru nemovitostí vyznačena. Vydané předběžné opatření zamezující v nakládání s předmětnými nemovitostmi pak zavazovalo pouze společnost Revers Impeks jako jejich vlastníka, pročež soudnímu exekutorovi v realizaci jejich exekučního prodeje nebránilo.
10. Uvedený nárok na náhradu škody je nadto dle soudu prvního stupně promlčen. Vědomost o tvrzeném nesprávném úředním postupu soudního exekutora, o vzniku škody i o tom, že se náhrady této škody lze domáhat vůči státu, totiž právní předchůdkyně žalobkyně získala „kolem data“ 29. 3. 2018, kdy nabyla právní moci usnesení o příklepech (následovaná rozvrhovými usneseními), jež byla následně vyznačena v katastru nemovitostí. Tříletá promlčecí lhůta tudíž uplynula dříve, než právní předchůdkyně žalobkyně předmětný nárok uplatnila dne 3. 8. 2023 u soudu.
11. Ve vztahu k průběhu řízení vedenému u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 462/2014 soud prvního stupně uzavřel, že od jeho zahájení do března 2018, kdy byly předmětné nemovitosti vydraženy v exekuci, v něm k žádným průtahům nedošlo. Ani z tohoto pohledu tedy žalobkyni nárok na náhradu tvrzené škody vůči žalované nesvědčí.
12. Nepřiměřeně dlouhým však toto řízení bylo. Žalobkyni tudíž náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou její právní předchůdkyně tímto nesprávným úředním postupem soudu utrpěla. Vzhledem k zanedbatelnému významu tohoto řízení pro tehdejšího žalobce by však žalobkyni náleželo zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva, kterého se však její právní předchůdkyni již od žalované dostalo. Za „významné“ totiž bylo lze toto řízení považovat jen ve vztahu k roku 2014, zatímco v dalším období bylo přerušeno z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení na majetek tamějšího žalobce, a od března 2018, kdy došlo k dražbě nemovitých věcí a tím i k zániku eventuálních zástavních práv, byl jeho význam již zcela nulový, neboť od této chvíle již tento žalobce nemohl v řízení uspět.
13. K odvolání žalobkyně poté Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
14. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která však po zčásti doplněném a zčásti zopakovaném dokazování doplnil o zjištění, že společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., jako insolvenční správkyně společnosti Awac, žádala dne 21. 9. 2018 soudního exekutora JUDr. Exnera, aby výtěžek dražby nerozděloval, neboť v opačném případě hrozí poškození práv společnosti Awac, která má být oprávněná ze zástavního práva zatěžujícího předmětné nemovitosti a disponuje též pravomocným soudním rozhodnutím nařizujícím prodej dotčené zástavy. Následně zástupce jmenované insolvenční správkyně nahlížel dne 9. 10. 2018 do exekučního spisu. Rozvrhovými usneseními, jež byla v příslušné exekuci vydána, byly z rozvrhované podstaty odpovídající celkové částce 11 383 334 Kč uspokojeny náklady exekuce a částečně pohledávka společnosti Tredici, s. r. o., přičemž odvolání, kterými tato usnesení insolvenční správkyně společnosti Awac napadla, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. 20 Co 301, 302/2018, odmítl jako odvolání podána osobou k tomu neoprávněnou. Toto usnesení krajského soudu bylo společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s. doručeno dne 18. 12. 2018.
15. Následně odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně o promlčení zažalovaného nároku na náhradu škody, jež měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora, pouze s tím rozdílem, že okamžik, od něhož začala tříletá subjektivní promlčecí lhůta upravená v § 32 odst. 1 OdpŠk běžet, spojil s okamžikem doručení usnesení Krajského soudu v Praze o odmítnutí odvolání právní předchůdkyně žalobkyně proti rozvrhovým usnesením, tedy s datem 18. 12. 2018. Tím totiž žalobkyně získala vědomost o tom, že jí byla definitivně upřena možnost domoci se vyplacení jakékoliv částky z výtěžku dražby, jenž bude naopak vyplacen jiným osobám. K marnému uplynutí zmíněné promlčecí lhůty tak došlo již v roce 2021, tedy předtím, než právní předchůdkyně žalobkyně dotčené nároky v roce 2023 předběžně uplatnila u žalované. Závěr o promlčení vzneseného nároku dopadá dle odvolacího soudu i na požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k níž mělo zmíněným nesprávným úředním postupem soudního exekutora u právní předchůdkyně žalobkyně dojít, když promlčecí lhůta, jež v tomto případě činí dle § 32 odst. 3 OdpŠk šest měsíců, uplynula již v polovině roku 2019. Vznesená námitka promlčení přitom neodporuje dobrým mravům, neboť zde chybí natolik výjimečné skutkové okolnosti, které by dle judikatury, na níž odvolací soud poukázal, mohly tento rozpor odůvodnit.
16. Odvolací soud souhlasil také se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení o určení existence zástavního práva bylo nepřiměřeně dlouhé, a tudíž u právní předchůdkyně žalobkyně vedlo k presumovanému vzniku nemajetkové újmy, kterou je třeba odškodnit. Dostatečné odškodnění přitom i odvolací soud shledal v konstatování porušení práva, jehož se již právní předchůdkyni žalobkyně od žalované dostalo. Tato forma zadostiučinění totiž přiměřeně odráží význam posuzovaného řízení pro poškozeného, jak jej zhodnotil soud prvního stupně, zejména pak skutečnost, že se právní předchůdkyně žalobkyně po převážnou část tohoto řízení domáhala určení svého tvrzeného zástavního práva zřejmě bezúspěšně, neboť tak činila zjevně v rozporu s právní úpravou obsaženou v § 337h odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého toto právo zaniklo právní mocí rozvrhového usnesení. V této fázi tudíž posuzované řízení mělo pro právní předchůdkyni žalobkyně jen minimální význam.
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním.
18. Žalobkyně je předně přesvědčena o tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu odporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1549/99 (z něhož žalobkyně citovala pasáž, dle které stát odpovídá zástavnímu věřiteli za škodu způsobenou tím, že v katastru nemovitostí nebylo vyznačeno zástavní právo, ačkoliv v něm správně uvedeno být mělo, přičemž tato skutečnost zapříčinila, že ten, kdo smluvně převzal zastavenou nemovitost, nemusel při uzavření smlouvy vědět o pohledávce, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, pročež nebyl dle § 129c odst. 3 hospodářského zákoníku zavázán vedle původního dlužníka zajištěnou pohledávku uhradit), přičemž uvedla, že se v něm obsažené závěry aplikují i v situaci, kdy k převodu, resp. přechodu vlastnického práva nedojde prodejem, ale dražbou.
19. Dovolání je podle žalobkyně přípustné i ve vztahu k otázce určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě vzneseného nároku na náhradu škody, kterou měl odvolací soud vyřešit nesprávně, přičemž se měl při jejím řešení současně odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1607/2012, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1744/12. Žalobkyně především uvedla, že ve všech svých podáních odvozovala vznik škody nejen z nesprávného úředního postupu soudního exekutora, ale i z průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 462/2014. Odvolací soud však počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty spojil pouze s právní mocí rozhodnutí o odvolání právní předchůdkyně žalobkyně proti vydaným rozvrhovým usnesením soudního exekutora a nijak se nezabýval též druhým tvrzeným důvodem vzniku škody. Žalobkyně byla též přesvědčena, že se jí v rámci uvedeného řízení podaří její právo na hodnotu zástavy finálně prosadit a tím i odvrátit vznik škody (ostatně také proto v řízení o určení existence zástavního práva i po provedené dražbě pokračovala). Její právní omyl v tomto směru by jí proto neměl být kladen k tíži. Je-li počátek promlčecí lhůty určen okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, pak je dle přesvědčení žalobkyně tento okamžik dán subjektivní vědomostí poškozeného a jeho přesvědčením o stavu věci, nikoliv objektivním právním stavem. Pokud si tedy existující právní stav poškozený vykládá chybně, platí, že se o okolnostech rozhodných pro zahájení běhu promlčecí lhůty dosud nedozvěděl, a tato lhůta tudíž běžet nezačala, což trvá až do okamžiku, kdy mu byl jeho omyl kvalifikovaně vyvrácen, k čemuž však v okamžiku právní moci rozvrhového usnesení u právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo. Nárok na náhradu škody pak podle žalobkyně nemůže být promlčen také proto, že dosud nebylo skončeno řízení o žalobě z lepšího práva, kterou se žalobkyně domáhá vůči společnosti Tredici, s. r. o., vyplacení výtěžku dražby, pročež ani z tohoto pohledu dosud nebyla postavena na jisto otázka vědomosti žalobkyně o samotném vzniku škody (který mohl nastat až tehdy, kdy se již žalobkyně nemohla vůči tomuto subjektu příslušného plnění domoci), k čemuž dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1635/2013, který odvolací soud při svém rozhodování rovněž nerespektoval.
20. Od judikatury dovolacího soudu, reprezentované jeho usnesením ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3300/2010, se měl odvolací soud odchýlit i tím, že s trváním řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 462/2014, nespojil stavění běhu předmětné promlčecí lhůty.
21. V rozhodování dovolacího soudu pak dle přesvědčení žalobkyně dosud nebyla řešena otázka, zda soud může dojít k závěru o promlčení nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy podle OdpŠk bez toho, aby nejprve vyřešil, zda k nesprávnému úřednímu postupu, který ke vzniku této škody a újmy vedl, skutečně došlo. Odvolací soud se přitom tvrzenou nesprávností příslušného úředního postupu nezabýval. Pokud tím snad odvolací soud mínil fakticky potvrdit správnost úvah soudu prvního stupně, jenž v postupu soudního exekutora nesprávný úřední postup neshledal, pak se tím odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4709/2014, z něhož žalobkyně dovozuje závěr, že výrok vykonatelného usnesení o předběžném opatření, jímž byl vysloven zákaz nakládání s předmětnými nemovitými věcmi, je závazný pro všechny osoby a orgány, tedy i pro soudního exekutora. Ostatně i proto žalobkyně očekávala, že exekuční prodej těchto nemovitostí bude označen za neplatný s tím, že její zástavní právo i nadále trvá. Za dosud neřešenou žalobkyně pokládá i otázku, zda soudní exekutor pochybil, pokud nevěnoval pozornost informacím vedeným v katastru nemovitostí o nařízeném předběžném opatření a probíhajících sporných řízeních, a v důsledku toho právní předchůdkyni žalobkyně v průběhu exekučního řízení nezaslal příslušné písemnosti, zejména pak dražební vyhlášku.
22. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům, podle žalobkyně se tím odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, a ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2097/2013, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15. Své závěry totiž odůvodnil argumentací dopadající spíše na trestní řízení, jakož i aplikací judikatury, která není na případ žalobkyně využitelná, a to vše bez toho, aby přihlédl k individuálním okolnostem případu a k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně případné marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila, přičemž nepoměřoval možný důsledek vznesené námitky, jenž by byl pro žalobkyni v porovnání s rozsahem a charakterem uplatněných práv a důvody, pro něž její právní předchůdkyně své právo včas neuplatnila, nepřiměřeně tvrdý.
23. Žalobkyně se dále domnívá, že odvolací soud pochybil i při řešení otázky formy přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jež bylo u Okresního soudu Praha-západ vedeno pod sp. zn. 3 C 462/2014, přičemž svým závěrem o postačujícím konstatování porušení práva žalobkyně (její právní předchůdkyně) na projednání věci v přiměřené lhůtě se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020. K uvedeném závěru totiž dospěl bez toho, aby se zabýval konkrétními okolnosti případu, a to zejména ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného, kdy se zánikem zástavního práva právní předchůdkyně žalobkyně k předmětným nemovitostem, jenž byl způsoben i nepřiměřenou délkou uvedeného řízení, po kterou byla žalobkyně stále udržována v nejistotě o existenci jejích práv, spojil zánik tohoto významu. Kromě toho i případný snížený význam předmětu nepřiměřeně dlouhého řízení pro poškozeného by měl zásadně vést k odškodnění jeho nemajetkové újmy v penězích.
24. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, se měl odvolací soud odchýlit i tím, že přiznané konstatování porušení práva žalobkyně nevyslovil v enunciátu napadeného rozsudku, a to za situace, kdy toto konstatování nebylo uvedeno ani v rozsudku soudu prvního stupně ani ve stanovisku, jímž žalovaná reagovala na vznesené požadavky právní předchůdkyně žalobkyně. Žalobkyně tak ve skutečnosti žádné zadostiučinění dosud neobdržela.
25. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
28. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
29. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
30. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
31. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
32. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
33. Výše uvedeným zákonným požadavkům však dovolání žalobkyně zčásti nevyhovělo. V části dovolání, v níž žalobkyně dovozuje odklon odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1549/99, jehož část současně ocitovala, totiž konkrétním a dostatečně srozumitelným způsobem nevymezila žádnou právní otázku, při jejímž řešení mělo k namítanému odklonu dojít. V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, přitom Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho rozhodování, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž by procesní aktivitu stran nahrazoval soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolání tak v dotčené části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
34. Soudní praxe je ustálena v závěru, že namítne-li účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3343/09, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, publikovaný pod č. 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, publikovaný pod č. 45/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002). Odvolací soud se tak postupem, kdy se primárně zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná, od shora uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pročež ve vztahu k této otázce nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř dovodit.
35. Přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani otázky vztahující se k posouzení vlastní správnosti úředního postupu soudního exekutora, neboť za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že nároky, které žalobkyně od tvrzené nesprávnosti tohoto postupu odvozuje, jsou promlčeny, pročež rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části potvrdil, aniž se k otázce existence namítaného nesprávného úředního postupu vyjádřil, jeho rozhodnutí na řešení uvedených otázek nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. Svým závěrem o tom, že vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům, který odvolací soud vyslovil v situaci, kdy z jeho skutkových zjištění nevyplynula žádná mimořádná či zvláštního zřetele hodná skutečnost, z níž by bylo možné dovozovat opak (když ostatně žalobkyně sama ani žádnou takovou skutečnost, s níž by uvedený závěr spojovala, v průběhu řízení netvrdila), se odvolací soud taktéž od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jak patrno např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 597/23, jakož i z prejudikatury, jež je v tomto rozhodnutí shrnuta.
37. Spojil-li odvolací soud možnost přerušení běhu promlčecí lhůty s předběžným uplatněním nyní řešených nároků u žalované postupem podle § 14 OdpŠk, potažmo s podáním žaloby v nyní řešené věci, a nikoli s trváním řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 462/2014, jehož předmětem bylo právo odlišné od práv, která žalobkyně nyní uplatňuje, od judikatury dovolacího soudu se tím rovněž neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3152/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, uveřejněný pod č. 60/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani v tomto ohledu tedy podané dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. není.
38. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 296 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy způsobené právní předchůdkyni žalobkyně tvrzeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora, jemuž odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že k promlčení tohoto nároku došlo v důsledku marného uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 OdpŠk, jejíž počátek připadl na prosinec 2018, kdy měl být zmíněný nesprávný úřední postup (proti kterému se právní předchůdkyně žalobkyně ohradila v odvoláních proti vydaným rozvrhovým usnesením) završen, žalobkyně již žádnou další právní otázku v dovolání způsobem upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila, Nejvyšší soud dovolání v části týkající se tohoto nároku podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
39. K závěru o nepřípustnosti dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. dospěl dovolací soud rovněž v případě otázky dopadů tvrzené absence jakéhokoliv odškodnění, které by žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) za zjištěnou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení od žalované již obdržela, na výsledek nyní vedeného řízení. Vyšel-li totiž odvolací soud ze skutkového závěru (jehož revize není v dovolacím řízení možná – viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), že se právní předchůdkyni žalobkyně v rámci předběžného projednání jejích nároků dostalo od žalované konstatování porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a za situace, kdy tuto satisfakci považoval ve shodě se soudem prvního stupně za dostatečnou, potvrdil též jeho závěr, že je žalobu namístě stran předmětného nároku zamítnout, od závěrů plynoucích z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se tím rovněž neodchýlil, pakliže z těchto závěrů plyne, že poškozený může být s uvedeným nárokem u soudu úspěšný pouze v případě, že jeho důvodný nárok již nebyl v rámci předběžného projednání uspokojen – tedy pokud mu toto zadostiučinění nebylo poskytnuto vůbec anebo mu bylo poskytnuto zadostiučinění, které nelze považovat za přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod č. 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
40. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 1 OdpŠk ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody, jakož i otázky formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně utrpěla nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 462/2014, neboť při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
41. Dovolání je důvodné.
42. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
43. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
44. Odvolacímu soudu je namístě přisvědčit v závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Jedná se tedy o okamžik, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že mu škoda vznikla (a orientačně i o tom, jaký je její rozsah) a kdo za ni odpovídá (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1933/2021). Pro počátek běhu této lhůty přitom není podstatné, kdy se poškozený dozvěděl o škodné události, která škodu vyvolala, ani to, zda a kdy se dozvěděl o tom, že šlo o postup nesprávný, případně v čem jeho nesprávnost spočívala (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3292/2022).
45. Rozhodující je vědomost poškozeného o vzniku majetkové újmy na jeho straně, přičemž nepostačuje jen vědomost domnělá či předpokládaná, nýbrž se musí jednat o vědomost prokázanou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1663/13, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015, ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1814/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2357/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 399/21). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy poškozený obdržel informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, nebo již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011).
46. Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody přirozeně nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný pod č. 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015). Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že vznikla-li poškozenému újma odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku, může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení z prvotního závazkového právního vztahu. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1119/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 988/24).
47. Navzdory posledně uvedeným závěrům však odvolací soud v posuzovaném případě při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, v níž se měl podle § 32 odst. 1 OdpŠk nárok žalobkyně na náhradu tvrzené škody promlčet, vyšel z okamžiku, v němž se její právní předchůdkyně dozvěděla o tom, že z rozvrhu výtěžku provedené exekuční dražby nemovitých věcí, které měly jako zástava zajišťovat její pohledávku za dlužníkem, ničeho neobdrží. Aniž by bylo pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podstatné, jak si právní předchůdkyně žalobkyně zjištěné skutečnosti a jejich následky sama právně vyložila, bez významu již není to, zda jí již v tomto okamžiku byly prokazatelně známy také skutečnosti svědčící o tom, že příslušné plnění již nemůže reálně vymoci nejen u svého dlužníka ze zajištěné pohledávky, ale ani u třetí osoby, vůči níž se tohoto plnění (dle tvrzení obsažených již v žalobě) domáhala podanou žalobou z lepšího práva (viz bod 44 žaloby a přílohu k ní na č. l. 75 spisu). Navzdory tomu, že i posledně uvedené skutečnosti jsou, jak bylo vyloženo výše, významné pro závěr o vědomosti poškozeného o vzniku škody, jejíž náhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá, se však odvolací soud jimi při svém rozhodování již nezabýval, pročež v tomto ohledu zůstalo jeho právní posouzení otázky promlčení předmětného nároku neúplné a tudíž nesprávné.
48. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
49. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je namístě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž v části V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud konstatoval, že Evropský soud pro lidská práva jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností, tedy např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009).
50. Judikatura Nejvyššího soudu je též dlouhodobě ustálena v závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený účastník byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení a tím i ohledně svého právního postavení (srov. část V Stanoviska a dále rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Tato nejistota je tím větší, čím větší je pro něj význam předmětu řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1/12, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, nebo ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Při hodnocení kritéria významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je tak třeba přihlédnout ke všemu, co bylo pro poškozeného účastníka v posuzovaném řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022).
51. Při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného, které by účastníci v řízení tvrdili a prokázali (nejedná-li se o taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, tedy řízení, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), je nutné dojít k závěru o jeho významu standardním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Zároveň platí, že význam předmětu řízení není konstantní veličinou, nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).
52. V judikatuře Nejvyššího soudu byl rovněž přijat závěr, že při posuzování délky řízení a formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Tak je tomu například v situaci, kdy žalobce uplatnil nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že je promlčený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, nebo ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3591/2021). Je totiž zřejmé, že žalobce, který takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu řízení (z hlediska závěru o možném významu řízení) ve stavu nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne.
53. Odvolací soud, přestože si byl uvedené judikatury Nejvyššího soudu vědom, však svůj závěr o přiměřené formě zadostiučinění odůvodněný minimálním významem posuzovaného řízení pro právní předchůdkyni žalobkyně vystavěl na skutkových zjištěních, která však ve prospěch tohoto závěru (aktuálně) dostatečně nesvědčí. Z jeho skutkových závěrů především neplyne zjištění svědčící o tom, že by si právní předchůdkyně žalobkyně po roce 2018, kdy byly předmětné nemovité věci v exekuci vydraženy, musela být následné zjevné bezúspěšnosti své žaloby, kterou odvolací soud dovodil, též vědoma, což by pak mohlo tímto soudem akcentovanou ztrátu její do té doby trvající nejistoty vztahující se k výsledku posuzovaného řízení odůvodnit. Přitom platí, že závěr, který odvolací soud vyslovil, nelze aplikovat extenzivně. Uplatní se jen ojediněle, neboť soudní řízení, ve kterých si museli být účastníci od počátku jisti, jak bude rozhodnuto, nejsou a nemohou být pravidlem (kdyby tomu tak bylo, nemuselo by většinou ke sporu ani dojít). Extenzivním výkladem by se ad absurdum dalo dospět až k závěru, že výsledek řízení o jakékoliv otázce musel být účastníkům předem zřejmý, neboť znali právní úpravu, a že tedy nejistota účastníků ohledně výsledku sporu není dána nikdy. Takové řešení by však nebylo v souladu s účelem právní úpravy poskytování zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením a ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. Závěr o tom, že účastník řízení nepociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, neboť mu bylo „na první pohled“ zřejmé, jaký tento výsledek bude, musí být proto z povahy věci spíše výjimečný a vždy dostatečně podložený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014).
54. Závěr odvolacího soudu o adekvátní formě odškodnění předmětné nemajetkové újmy se současně nevypořádává s tím, že posuzované řízení probíhalo již ode dne 26. 9. 2014, přičemž význam předmětu tohoto řízení pro právní předchůdkyni žalobkyně ve vztahu k době prvních čtyř let jeho trvání srozumitelně nehodnotí (ostatně neučinil tak v závěru bodu 18 odůvodnění svého rozsudku ani soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, který v této souvislosti uvedl, že posuzované řízení bylo pro žalobkyni významné jen v roce 2014, načež význam tohoto řízení ve vztahu k době od roku 2014 do roku 2018, kdy bylo posuzované řízení přerušeno, již výslovně nezhodnotil). Zjevná nepřiměřenost jeho závěru o nepatrném významu celého posuzovaného řízení, jímž by bylo lze přiznanou formu zadostiučinění odůvodnit, se tak za popsaného stavu současně podává ze skutečnosti, že toto řízení trvalo až do 15. 6. 2023, a tudíž doba, po níž odvolací soud shledal jeho význam pro poškozenou jako minimální, fakticky zasahuje jen do její poloviny. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak pro svou nesprávnost ani v této části neobstojí.
55. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.
56. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v části týkající se požadavku žalobkyně na náhradu škody ve výši 11 383 334 Kč a na náhradu nemajetkové újmy
ve výši 204 000 Kč, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 57. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. Znovu tak posoudí jak otázku významu posuzovaného řízení a s ní související otázku přiměřené satisfakce za zjištěný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřenosti délky tohoto řízení, tak i otázku subjektivní vědomosti žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) o vzniku škody, jejíž náhrady se v řízení domáhá. Dospěje-li poté k závěru, že posledně zmíněný nárok promlčen není, neopomene též zohlednit, že žalobkyně vznik tvrzené škody dovozuje nejen z údajného nesprávného úředního postupu soudního exekutora, ale též z průtahů, ke kterým mělo v posuzovaném řízení před vznikem této škody dojít. 58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu