28 Cdo 2097/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem
Poděbrady, Studentská 174, proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Filipem
Vyskočilem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 32, o zaplacení 141.022,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 272/2010,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012,
č. j. 70 Co 383/2012 – 143, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, č. j. 70 Co 383/2012-143,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2011, č. j. 9 C
272/2010-88, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j.
9 C 272/2010-101, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 30. 8. 2010 domáhal vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 141.022,90 Kč. Uvedl, že na základě rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2003, č.j. 25 C 475/99-138, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 53 Co 9/2004-164, byla žalobci
uložena povinnost zaplatit žalované částku 141.022,90 Kč v rámci vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Přestože se žalobce pokoušel částku
žalované uhradit, žalovaná od něj peněžní prostředky odmítala převzít a podala
návrh na exekuci. Dne 4. 11. 2005 proto žalobce částku 141.022,90 Kč dobrovolně
uhradil žalované k rukám exekutora. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, byly výše uvedené rozsudky zrušeny a věc byla
vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Následně byla žalobci
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2006, č.j. 25 C
39/2006-200, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006,
č.j. 21 Co 429/2006-237, v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů uložena povinnost zaplatit žalované částku 882.908,92 Kč. Žalovaná opět
podala návrh na nařízení exekuce. Dne 12. 1. 2007 vyplatil exekutor žalované
částku 141.022,90 Kč, kterou dne 4. 11. 2005 žalobce exekutorovi uhradil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, byly
posledně uvedené rozsudky zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení Obvodnímu
soudu pro Prahu 5. Z uvedeného důvodu žalobce požaduje vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 141.022,90 Kč. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že peníze od žalobce odmítala
převzít z důvodu negativních zkušenosti s ním, když navíc žalobce odmítal
složit peníze na její účet, žalovaná měla rovněž pochybnosti o pravosti
nabízených peněz. Ze všech těchto důvodů se rozhodla podat návrh na nařízení
exekuce. Dále uvedla, že už od doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, muselo být žalobci známo, že odpadl právní
důvod zaplacení částky 141.022,90 Kč. Žalovaná také předložila vyjádření
soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala (č.l. 73) o tom, že v exekuční věci
účastníků řízení vedené u Exekutorského úřadu Praha-východ pod sp. zn. 081 EX
2091/05-77G, byla dne 4. 11. 2005 žalobcem uhrazena částka 141.022,90 Kč na
účet exekutora a dne 12. 1. 2007, poté co usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 18. 7. 2005, č.j. 36 Nc 10772/2005-3, o nařízení exekuce nabylo právní
moci, byla uvedená částka vyplacena žalované. Žalovaná poukázala též na
skutečnost, že jí žalobce ke dni 1. 9. 2011 dluží na výživném částku 104.000,-
Kč, a proto částku 141.022,90 Kč započítává na dlužné výživné a také na její
budoucí nároky z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Závěrem vznesla námitku promlčení, protože žalobce mohl svůj nárok z titulu
bezdůvodného obohacení uplatnit již den poté, co mu byl doručen rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j.
22 Cdo 2397/2004-186, jímž byly
zrušeny první rozsudky ve věci, alternativně den poté co byla částka 141.022,90
Kč vyplacena žalované exekutorem. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 2011,
č.j. 9 C 272/2010-88, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 27. 12. 2011, č.j. 9 C 272/2010-101, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 141.022,90 Kč. Vzal za prokázané, že částka 141.022,90 Kč byla dne 15. 1. 2007 (správně dne 12. 1. 2007 – srov. č.l. 2, 71 a 73) exekutorem vyplacena
žalované na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2006,
č.j. 25 C 39/2006-200, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, (dále též jen „druhý exekuční titul“). Právní důvod plnění částky 141.022,90 tak odpadl až rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, který výše uvedené rozsudky (tj. druhý exekuční titul) zrušil. Nárok žalobce tak ke dni podání žaloby nebyl
promlčen a námitka promlčení vznesená žalovanou je lichá. K úkonu, kterým
žalovaná provedla započtení nároku žalobce proti nároku z titulu dlužného
výživného a proti budoucímu nároku z titulu vypořádání společného jmění manželů
(správně „bezpodílového spoluvlastnictví manželů“), soud prvního stupně uvedl,
že její budoucí pohledávku z titulu vypořádání společného jmění manželů není
možné započíst, protože se nejedná o splatnou pohledávku a její pohledávku z
titulu dlužného výživného nelze započíst, neboť tak stanoví § 97 odst. 3 zákona
o rodině. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2012, č.j. 70
Co 383/2012-143, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu v celém rozsahu zamítl. Stejně jako soud prvního stupně, dospěl k
závěru, že bezdůvodné obohacení žalované vzniklo, protože bylo zrušeno
rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno s tím, že důvod plnění nespočíval v
hmotném právu, ale v konstitutivním rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví (společného jmění) manželů. Dále uvedl, že usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 7. 2005, č.j. 36 Nc 10772/2005-3, byla nařízena
exekuce na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2003,
č.j. 25 C 475/99-138, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 53 Co 9/2004-164 (dále též „první exekuční
titul“), v jejímž průběhu žalobce zaplatil soudnímu exekutorovi dne 4. 11. 2005
částku 141.022,90 Kč, kterou soudní exekutor vyplatil žalované dne 12. 1. 2007. Protože uvedené rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, který nabyl právní moci dne 12. 1. 2006, došlo
právě dnem právní moci ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované, přičemž
okamžik vyplacení uvedené částky žalované exekutorem je bez právního významu. Právním důvodem plnění žalobce, který odpadl, byl tedy první exekuční titul a
nikoliv druhý exekuční titul, jimž byla žalobci uložena povinnost zaplatit
žalované částku 882.908,92 Kč.
Promlčecí doba nároku žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení tak začala běžet dne 13. 1. 2006 a ke dni podání žaloby
dne 30. 8. 2010 bylo právo žalobce již promlčeno. B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, č.j. 70 Co
383/2012-143, podal žalobce dovolání, v němž namítal:
a) závěr odvolacího soudu, podle něhož pro běh promlčecí doby není
rozhodné datum vyplacení částky 141.022,90 Kč žalované exekutorem, nýbrž den
právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo
2397/2004-186, jímž byl exekuční titul, na jehož základě uvedenou částku
žalovaná obdržela, zrušen, je nesprávný. b) odvolací soud přehlédl skutečnost, že žalovaná podala dne 20. 3. 2007
nový návrh na nařízení exekuce vůči žalobci na základě rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, jímž byla žalobci uložena
povinnost uhradit žalované částku 882.908,92 Kč. V uvedeném návrhu žalovaná
výslovně započetla částku 141.022,90 Kč na částku 882.908,92 Kč a požaduje
nařízení exekuce pouze pro částku 741.886,02 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaná
započetla část svého nároku z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
ve výši 141.022,90 Kč proti pohledávce žalobce z titulu bezdůvodného obohacení
v stejné výši, tj. 141.022,90 Kč a pohledávka žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení, ke kterému došlo zrušením prvního exekučního titulu rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, ve výši
141.022,90 Kč tak zanikla započtením. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2004-264, však došlo i ke zrušení druhého exekučního
titulu a žalované tak opět vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 141.022,90 Kč. c) rozhodnutí bylo překvapivé, když důvody rozhodnutí se žalobce
dozvěděl až po vynesení rozsudku. Odvolací soud měl postupovat podle § 118a a
násl. o.s.ř. a tím, že neposkytl žalobci prostor pro doplnění tvrzení, či
navržení důkazů zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. d) odvolací soud měl hodnotit rovněž soulad vznesené námitky promlčení s
dobrými mravy, protože se jedná o složitý případ, v němž několikrát rozhodovaly
soudy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a věc není dosud
pravomocně ukončena. Navíc promlčení mezi manžely neběží a souzená věc s
institutem manželství souvisí. Lze předpokládat, že v dalším rozhodnutí ve věci
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů bude opět žalobci uložena
povinnost uhradit žalované určitou částku na vyrovnání a mohlo by se stát, že v
ní nebude zohledněno uhrazení částky 141.022,90 Kč žalobcem na základě
předchozích rozhodnutí ve věci, aniž by bylo možné tento stav přičítat výlučně
k tíži žalobce. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1.
1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o. s. ř.
D. Důvodnost
Rozporuje-li žalobce závěr odvolacího soudu (sub a/), podle něhož pro běh
promlčecí doby není rozhodné datum vyplacení částky 141.022,90 Kč žalované
exekutorem, nýbrž je rozhodný den právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího
soudu, vychází dovolací soud z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž
dluh zaniká okamžikem plnění k rukám exekutora, pokud se tak stalo v rámci
pravomocně nařízené exekuce. Okamžik vyplacení částky oprávněnému exekutorem je
v tomto směru bez právního významu, protože se jedná o věc vnitřního vztahu
mezi exekutorem a oprávněným (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněný pod číslem 66/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněný pod číslem 69/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci žalobce k rukám exekutora
plnil dne 4. 11. 2005 v rámci exekuce, která byla nařízena usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 7. 2005, č.j. 36 Nc 10772/2005-3. Z vyjádření
exekutora se však podává, že částku 141.022,90 Kč vyplatil žalované až dne 12. 1. 2007 z důvodu, že uvedené usnesení o nařízení exekuce s vyznačenou doložkou
právní moci ke dni 26. 10. 2006 mu bylo doručeno dne 20. 12. 2006 (srov. č.l. 8). Z uvedeného vyplývá, že ke dni plnění žalobce k rukám exekutora dne 4. 11. 2005 ani ke dni právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, tj. ke dni 12. 1. 2006, usnesení o
nařízení exekuce pravomocné nebylo. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že
promlčecí doba nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet
dnem právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005,
č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, aniž by přihlédl ke skutečnosti, že usnesení o
nařízení exekuce nabylo právní moci až dne 26. 10. 2006 a že tedy před tímto
dnem nelze ve smyslu výše uvedené „sbírkové“ judikatury plnění poskytnuté
žalobcem exekutorovi považovat za plnění ve prospěch žalované, a to s tím
důsledkem, že žalované přede dnem 26. 10. 2006 nemohlo vzniknout bezdůvodné
obohacení, posoudil věc po právní stránce nesprávně. Současně však dovolací
soud uvádí, že nastolená otázka je pro souzenou věc nerozhodná, zváží-li se, že
i kdyby odvolací soud postupoval správně a počátek běhu promlčecí doby na
vydání bezdůvodného obohacení určil dnem 26. 10. 2006, tedy dnem, kdy usnesení
o nařízení exekuce nabylo právní moci, bylo by právo žalobce promlčené, neboť
návrh na vydání platebního rozkazu podal až dne 30. 8. 2010, tedy po uplynutí
tříleté objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. Za této situace
je rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném směru věcně správné a námitka
dovolatele není důvodná. K námitce započtení původního nároku žalovanou ve výši 141.022,90 Kč (sub b/)
Jde-li o námitku, kterou žalobce namítá započtení s odvoláním na skutečnosti
vyplývající z návrhu žalované na nařízení exekuce vůči žalobci ze dne 20. 3.2007 (sub b/) na základě druhého exekučního titulu, tj. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 7. 12.
2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, nepodává se z obsahu
spisu, že by žalobce nebo žalovaná skutečnost uvedenou v dovolací námitce v
průběhu řízení tvrdili. V průběhu nalézacího a odvolacího řízení došlo toliko k
vznesení námitky započtení ze strany žalované, kterou usilovala, aby nárok
žalobce byl započten proti jejímu nároku na dlužné výživné a proti jejímu
budoucímu nároku z titulu budoucího rozhodnutí soudů o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. Pokud žalobce v dosavadním řízení tvrdil, že
promlčecí doba jeho nároku začala běžet až dnem právní moci rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, činil tak nikoliv na
základě tvrzení, že žalovaná jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení
započetla proti svému nároku z druhého exekučního titulu, ale v návaznosti na
tvrzení, že exekutor žalované částku 141.022,90 Kč vyplatil dne 12. 1. 2007 na
základě druhého exekučního titulu, který však nabyl právní moci teprve 16. 1. 2007. Z uvedeného vyplývá, že skutečnosti uvedené v dovolací námitce žalobce v
průběhu předchozího řízení tvrzeny nebyly a ze strany žalobce se tak jedná o
uplatnění nových skutečností, což však podle § 241a odst. 4 o.s.ř. není v
dovolacím řízení přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 3885/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007,
sp. zn. 33 Odo 1528/2006). Námitka stavící na skutečnostech, které žalovaná
uvedla v souvislosti s návrhem na nařízení exekuce na základě druhého
exekučního titulu, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006,
č.j. 21 Co 429/2006-237, tak důvodnost dovolání založit nemůže. V této souvislosti však dovolací soud z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Zjistil přitom, že řízení vadou zatížil soud
prvního stupně, když účastníky nepoučil podle § 118b o.s.ř. o tom, že mohou
uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen
do skončení prvního jednání, tj. o koncentraci řízení, před koncem jednání,
jehož skončením měla koncentrace řízení nastat (srov. rozsudek velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). Další vada
řízení spočívá v absenci poučení účastníků soudem prvního stupně podle § 119a
o.s.ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být
označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné
skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a
o.s.ř. Uvedené vady přitom mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a proto zakládají důvodnost dovolání. K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé (sub c/)
K otázce překvapivého rozhodnutí existuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu i
Nejvyššího soudu.
V zásadě se jedná o „takové rozhodnutí, které nebylo možno na
základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud
(oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků
řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování
soudu prvního stupně. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně
argumentovat.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo
422/2012) Může se tedy jednat o takové rozhodnutí odvolacího soudu, které je
založené na zcela jiném právním posouzení oproti soudu prvního stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06), či rozhodnutí
založené na „skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy,
nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků
řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011)
V souzené věci se ze spisu podává, že právní kvalifikace nároku žalobce
odvolacím soudem nebyla odlišná od právní kvalifikace, kterou provedl soud
prvního stupně, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nárok žalobce je
nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a stejně tak se zabývaly otázkou, zda
již není promlčen. Z pohledu právního posouzení věci tedy nebylo rozhodnutí
odvolacího soudu překvapivé. Jde-li o skutková zjištění, ze spisu se podává, že
již od počátku řízení byla rozhodnou otázka, zda začala promlčecí doba běžet
dnem právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo
2397/2004-186, jímž došlo ke zrušení prvního exekučního titulu žalované, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 53 Co 9/2004-164,
anebo zda promlčecí doba začala běžet až právní mocí rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, jímž došlo ke zrušení druhého
exekučního titulu, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006,
č.j. 21 Co 429/2006-237, který žalované přiznával nárok na vyplacení částky
882.908,92 Kč. V uvedeném směru lze odkázat na vyjádření žalované k žalobě,
které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 5. 9. 2011 a v němž žalovaná
uvedla, že žalobce mohl svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši
141.022,90 Kč uplatnit již v lednu 2006, poté co byl zrušen rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 53 Co 9/2004-164 (srov. č.l. 72). Na
uvedenou námitku reagoval právní zástupce žalobce na jednání před soudem
prvního stupně dne 14. 9. 2011 (srov. č.l. 86), kde uvedl, že pohledávku
žalobce „nepovažuje za promlčenou, neboť poté, kdy žalobce plnil, se jednalo o
plnění po vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006. V tu dobu
měla žalovaná k dispozici vykonatelný exekuční titul až do doby zrušení tohoto
rozsudku stejně, jako zrušení rozsudku zdejšího soudu Nejvyšším soudem. Oba
rozsudky byly zrušeny dne 13. 5. 2009. Rozsudek byl doručen 16. 6. 2009.
Teprve
poté se žalobce o rozsudku dozvěděl. Žaloba byla podána 30. 8. 2010, tedy v
dvouleté promlčecí době.“. Je tedy zřejmé, že právní zástupce žalobce
dovozoval, že vydáním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, se právě toto druhé rozhodnutí Městského soudu v Praze
stalo právním titulem plnění částky 141.022,90 Kč žalobcem ve prospěch
žalované, ačkoliv uvedené rozhodnutí nebylo pravomocné (právní moc nabylo
teprve dne 16. 1. 2007) ani v době plnění žalobce k rukám exekutora (4. 11. 2005) ani v okamžiku vyplacení částky 141.022,90 žalované exekutorem (12. 1. 2007), a usuzoval tak na počátek běhu promlčecí doby dnem doručení zrušujícího
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264,
žalobci, tedy dnem 16. 6. 2009. Je tudíž zřejmé, že se žalobce k otázce počátku
běhu promlčení vyjadřoval již v řízení před soudem prvního stupně a mohl již
tehdy tvrdit všechny skutečnosti, ze kterých dovozoval počátek běhu promlčecí
doby dnem 16. 6. 2009 a jimiž chtěl brojit proti konkurujícímu závěru o počátku
běhu promlčecí doby dne 12. 1. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, jímž byl zrušen první
exekuční titul žalované. Pokud tedy odvolací soud založil svoje rozhodnutí na
závěru, že promlčecí doba začala běžet dne 12. 1. 2006, nemohlo být jeho
rozhodnutí pro účastníky překvapivé, neboť již od počátku sporu byla otázka
počátku běhu promlčecí doby nastolena. Jde-li o část námitky, v níž žalobce dovozuje poučovací povinnost odvolacího
soudu podle § 118a o.s.ř., je potřeba vycházet z ustanovení § 118a o. s. ř.,
podle něhož ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny
rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby
svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly
následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc
je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního
názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných
skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li
předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k
prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez
zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud
prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné
poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v
tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř., a řízení před soudem
prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy,
jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn.
29 Odo 1069/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 975/2008, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003). Z uvedeného
vyplývá, že odvolací soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník
neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím
bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a jestliže uvedené
poučení účastníku neudělil již soud prvního stupně. Současně platí, že odvolací
soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník neunesl břemeno tvrzení
jedině v případě, že takovému účastníkovi předtím bezvýsledně poskytl poučení
podle § 118a odst. 1 o.s.ř., a že tak neučinil již soud prvního stupně. Odvolací soud je tedy povinen účastníkovi poskytnout poučení podle § 118a
o.s.ř. v případě, že rozhodne v neprospěch účastníka z důvodu neunesení břemena
tvrzení, či důkazního břemene a uvedené poučení nebylo účastníku poskytnuto
soudem prvního stupně. V souzené věci však odvolací soud nerozhodl v neprospěch žalobce z důvodu
neunesení důkazního břemene, či břemene tvrzení, a proto vůči žalobci neměl
poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř. Odvolací soud své rozhodnutí založil na
zjištění, že žalobce uhradil částku 141.022,90 Kč dne 4. 11. 2005 k rukám
exekutora na základě prvního exekučního titulu, který byl následně rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, zrušen a jeho
právní mocí tak vzniklo žalované bezdůvodné obohacení. Za této situace nebyl
naplněn předpoklad poučovací povinnosti soudu vůči žalobci, když navíc v řízení
v průběhu jednání se neukázalo, že by žalobce nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti, tak jak předpokládá § 118a odst. 1 o.s.ř. Námitka, že rozhodnutí
odvolacího soudu je překvapivé proto důvodnost dovolání nezakládá. K námitce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (sub d/)
Jde-li o rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, platí, že by se uplatnění
námitky promlčení příčilo dobrým mravům například v případech, kdy by bylo
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, II. ÚS
3168/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). V souzené věci dovolací soud nespatřuje naplnění předpokladů rozporu námitky
promlčení s dobrými mravy, když zejména nelze dospět k závěru, že by žalobce
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Žalobce se totiž již po právní moci
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, mohl
domáhat vydání částky 141.022,90 Kč po žalované, což však neučinil. Ze
skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů se nepodává ani závěr, že by
vznesení námitky promlčení žalovanou bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
žalobce.
Naopak, z písemných projevů obou účastníků (č.l. 6, č.l. 71) i z
přiložených rozhodnutí vyplývá, že jejich vztah je zatížen vzájemnou nedůvěrou
a dále, že žalovaná uplatňovala v první řadě námitku započtení uvedené částky
na své nároky z výživného a případné budoucí nároky vůči žalobci z titulu
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. č.l. 71-72 a č.l. 94),
což uvedla i jako důvod, pro který si částku 141.022,90 Kč ponechala. Motivace
žalované vznést námitku promlčení tedy spočívala ve snaze zajistit si alespoň
částečné plnění svých tvrzených nároků proti žalobci, za situace kdy žalobci
nedůvěřovala, a proto dovolací soud neshledává, že by vznesení námitky
promlčení žalovanou bylo projevem zneužití práva a že by se tedy příčilo dobrým
mravům. Poukazuje-li žalobce na skutečnost, že mezi manžely promlčecí doba neběží,
konstatuje dovolací soud, že po zániku manželství promlčecí doba běží (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010). Omezení běhu
promlčecí doby není možné vykládat extenzivně tak, že by promlčecí doba
neběžela ani mezi bývalými manžely. Zvlášť absurdně by opačný závěr vyzníval v
souzené věci, kdy manželství účastníků zaniklo již v roce 1996. Dovolací
námitka žalobce, kterou namítal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy,
důvodnost dovolání nezakládá.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud pro vady řízení (srov. k námitce
započtení původního nároku žalovanou ve výši 141.022,90 Kč), které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř.
zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu