30 Cdo 168/2026-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci
žalobce P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o přiměřené
zadostiučinění za zdravotní a psychickou újmu a o zaplacení 1 541 000 Kč,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 168/2024, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 21. 8. 2025, č. j. 22 Co 237/2025-47, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 7.
2025, č. j. 7 C 168/2024-40, zastavil řízení o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 9. 2024, č.
j. 22 Co 216/2024-23 (výrok I) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací
napadeným usnesením ze dne 21. 8. 2025, č. j. 22 Co 237/2025-47, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 2. 10. 2025 včasné dovolání
(č. l. 49). Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Ustanovení § 241 o. s. ř., které zakotvuje tzv. povinné zastoupení dovolatele
při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž
nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o
dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není
třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit,
je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal
ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z
uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného
zastoupení. Z toho je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem
stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle
ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí
ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení
zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Ačkoli žalobce po podání předmětného dovolání nebyl vyzván k tomu, aby si pro
dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též
podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na
uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak
proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce
podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované
České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy,
přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných
prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova
dlouhodobého počínání je pak mimo jiné i to, že si žalobce musí být své
povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu
tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl
mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení
bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3878/16, ze dne 5. 10. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3784/16, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 112/17, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, proti
němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1963/17, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn.
30 Cdo 464/2018,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 845/18, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019,
ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo
1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020). Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem,
který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k
opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu
uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně
konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku
právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli
takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové
situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení,
neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci
lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně
poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v
konkrétním případě jako neúčelné.“
Ostatně skutečnosti, že v dovolacím řízení je dána podmínka povinného
zastoupení ve smyslu výše citovaného § 241 o. s. ř., si musel být žalobcem
vědom i na základě postupu soudů v tomto partikulárním řízení. Ke zvolení si
zástupce z řad advokátů vyzval žalobce soud prvního stupně již usnesením ze dne
22. 1. 2025, č. j. 7 C 168/2024-28, přičemž žalobcova následná žádost o
ustanovení zástupce z řad advokátů byla zamítnuta usnesením soudu prvního
stupně ze dne 3. 3. 2025, č. j. 7 C 168/2024-32, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2025, č. j. 18 Co 101/2025-37. Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před
zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně
přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod
číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k
zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje
dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této
povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních
poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020), aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.