30 Cdo 1816/2023-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci
žalobce P. B., nar. XY, bytem v XY, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 17 C 66/2022, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2023, č.
j. 23 Co 79/2023-70, t a k t o:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
22. 2. 2023, č. j. 17 C 66/2022-65, zastavil dovolací řízení (výrok I) a
rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, řízení o něm však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zastavil, neboť dovolání nebylo sepsáno a podepsáno advokátem. Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele
při podání dovolání, přitom představuje zvláštní a obligatorní podmínku
dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejího splnění
nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku představuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele
advokátem nebo notářem splnit, (jen) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má
právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by žalobce byl právně zastoupen. Žalobce neprokázal
ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z
uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem
stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle
ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí
ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení
zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Ačkoli dovolatel nebyl podle obsahu spisu soudem prvního stupně vyzván (po
podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu označenému v záhlaví tohoto
rozhodnutí) k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a
aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání
tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením
dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací
činnosti známo, že dovolatel podává mimořádně vysoký počet neurčitě
formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať
již majetkové škody nebo imateriální újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje
též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce
musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom,
jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v
nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací
řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016,
ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, jakož i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo
464/2018, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo
3669/2020).
Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním
soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve
vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na
přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů
opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k
požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se
stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech
předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího,
pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že
obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení
před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v
minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další
lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před
zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně
přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod
číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k
zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje
dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této
povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních
poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020), aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.