30 Cdo 196/2026-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. S.,
zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova
3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 40 000 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 20/2025, o dovolání žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2025, č. j. 38 Co
215/2025-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 8. 7. 2025, č. j. 12 C 20/2025-23,
odmítl podání žalobce doručené soudu dne 21. 1. 2025 (výrok I) a rozhodl o tom,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 9. 2025, č. j. 38
Co 215/2025-32, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu,
jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení,
ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně nebo
co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti žalované
na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací soud podle
žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem
vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru,
že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby byla doručena žalované,
čímž se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované
zejména jeho usnesením ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017,
přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí
vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému
projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
neodchýlil, jestliže žalobce v této žalobě nespecifikoval (nerozlišil), jakou
konkrétní újmu požaduje po žalované nahradit z toho kterého konkrétního důvodu
(nesprávného úředního postupu), přičemž vyčíslená újma mu měla vzniknout dle
žalobních tvrzení v důsledku vícero nesprávných úředních postupů ve vícero
soudních řízeních (žalobce označil za vadné řízení vedené u Okresního soudu ve
Znojmě a u Městského soudu v Praze, resp. u Obvodního soudu pro Prahu 2), a
tudíž nedostatečně individualizoval jednotlivé nároky, kterých se svou žalobou
domáhá. Žalobu co do její určitosti nelze považovat ani za jeden z těch mezních
případů, v němž by nakonec bylo možno dovodit, jaká konkrétní jednání či
opomenutí státních orgánů považuje žalobce za nesprávná, a od nichž odvozuje
vznik své, individualizovaně dosud nepopsané, újmy (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, ze
dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, a ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo
100/2025). Ani v podání žalobce ze dne 4. 3. 2025 (č. l.
7), obsahujícím odvolání proti
předchozímu usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro existenci
překážky věci pravomocně rozsouzené (které bylo k tomuto odvolání zrušeno
předchozím usnesením odvolacího soudu), na které je poukázáno v dovolání,
žalobce řádně neindividualizoval újmu, jejíhož nahrazení se v tomto řízení
domáhá, přičemž z tohoto podání není ani zřejmé, co mělo být příčinnou vzniku
této újmy (zda rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2022, č. j. 22
Co 35/2022 nebo rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 5. 2000 vydaný v
řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99, nebo se zda je nárok na odčinění újmy
požadován z vícero právních důvodů). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil
správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak
nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku
čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit
příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (srovnej
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo
1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2026
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu