30 Cdo 1967/2022-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 587 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 138/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, č. j. 20 Co 283/2021-107, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 17 C 138/2019-77, žalobu o zaplacení částky 587 450 Kč s příslušenstvím v celém rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 20 Co 283/2021-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky 587 450 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 30/98 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v jeho obou výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Ohledně dovolání žalobce proti výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III.
ÚS 1144/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že řízení trvající téměř 21 let nebylo posouzeno jako nepřiměřeně dlouhé a poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, kde Ústavní soud uzavřel, že jím posuzované řízení trvající čtvrtstoletí zcela jistě nepřiměřeně dlouhé bylo. Tento závěr odvolacího soudu (a i soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud zcela převzal) je však v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť odvolací soud se nezabýval jen délkou samotného posuzovaného řízení, kterou hodnotil dle jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale zohlednil i skutečnost, že posuzované řízení bylo od 10.
4. 2000 do 30. 8. 2016 přerušeno z důvodu konkurzu na majetek prvního žalovaného. V této souvislosti se podrobně zabýval i přiměřeností délky tohoto konkurzního řízení z pohledu jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že na nepřiměřenou délku řízení nelze usuzovat jen ze samotné délky řízení, ale je ji třeba poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) a přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobce (např. složitost věci), ale i v jeho prospěch (např. postup orgánů veřejné moci) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13). Tomuto postupu odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) zcela dostál a jeho rozsudek se tak tak neocitl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale ani s žalobcem zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 24.
11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, kde Ústavní soud nedospěl k závěru, že každé řízení trvající 25 let je nepřiměřeně dlouhé, ale zdůraznil, že přiměřenost projednací lhůty je pojem subjektivní a může se dle povahy a konkrétních okolností jednotlivého případu lišit. Navíc Ústavní soud řešil zcela odlišnou situaci, kdy posuzované řízení po celou dobu 25 let probíhalo u soudů různých stupňů, zatímco v daném případě bylo posuzované řízení přerušeno z důvodu složitého konkurzního řízení. Ani při řešení otázky posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že ačkoliv je řízení o ochranu osobnosti, kde žalobce vystupoval také v postavení žalobce, řízením s typově vyšším významem, s ohledem na to, že od 25.
1.
2006, kdy byla (v průběhu přerušení řízení vůči prvnímu žalovanému z důvodu prohlášení konkurzu na jeho majetek) pravomocně zamítnuta žaloba založená na stejném skutkovém a právním základu vůči druhému žalovanému ze stejných důvodů, jako se to následně stalo i vůči prvnímu žalovanému dne 1. 3. 2018, byl význam posuzovaného řízení (probíhajícího nadále jen vůči prvnímu žalovanému) od ledna 2006 zcela marginální, neboť od té doby nemohl být žalobce v nejistotě ohledně jeho výsledku, což žalovaná v řízení od počátku namítala [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010]. Pokud žalobce v této souvislosti poukazoval i na to, že posuzované řízení pro něj mělo velký význam rovněž z důvodu jeho pokročilého věku a zdravotního stavu, neboť v době zahájení posuzovaného řízení mu bylo 57 let a v době jeho ukončení 77 let a v průběhu řízení na svůj špatný zdravotní stav opakovaně upozorňoval, neodchýlil se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu včetně rozsudku ze dne 27.
4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, ani v tomto směru. Za osoby v pokročilém věku jsou dle judikatury Nejvyššího soudu považovány osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména jejich zdravotní stav (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). Věk 75 let ale žalobce překročil až těsně před koncem posuzovaného řízení, kdy však již nemohl být v nejistotě o jeho výsledku, jak je rozebráno výše.
Skutečnost, že by zdravotní stav žalobce byl v průběhu posuzovaného řízení špatný a že by na tuto skutečnost žalobce soud rozhodující v posuzovaném řízení upozornil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, a Stanovisko), se ze skutkových zjištění soudů obou stupňů
nijak nepodává. Žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a ani tato jeho námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Navíc i v tomto řízení žalobce pouze obecně poukazoval na svůj „pokročilý věk a zdravotní stav“, ale nijak neupřesnil, jakými konkrétními obtížemi měl trpět.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu