30 Cdo 217/2026

Judikát 30 Cdo 217/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:14.04.2026

Spisová značka:30 Cdo 217/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.217.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Přípustnost dovolání

Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nezákonné trestní stíhání

Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E 30 Cdo 217/2026-134

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně ARAKAIN Nero s.r.o., IČO 47543736, se sídlem v Chomutově, Riegrova 1052/9, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 159 023 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 78/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 29 Co 180/2025-113, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 10 C 78/2024-67, uložil žalované povinnost, aby žalobkyni zaplatila částku 39 167 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 133 167 Kč od 30. 4. 2024 do 31. 5. 2024 a z částky 39 167 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení částky 119 856 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 119 856 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastnic výrokem I dovoláním napadeného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu též co do částky 15 667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 667 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, jinak ve zbylém rozsahu výrok I, jakož i výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Takto bylo rozhodnuto o žalobkyní (dříve s obchodním jménem ALCHEMA 2000 s.

r.o.) uplatněném nároku na nahrazení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného v prvním stupni u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 7/2015 (dále též jen „posuzované řízení“), které bylo ve vztahu k žalobkyni zahájeno dne 17. 7. 2014 a skončilo dne 25. 3. 2023, tedy trvalo 8 let a 10 měsíců.

Odvolací soud doplnil dokazování o závěry rozhodnutí vydaných v řízení, v němž se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonným trestním stíháním v téže věci, v nichž soudy dospěly k závěru o přiměřenosti zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování porušení práva (neboť činnost žalobkyně do značné míry ovlivňoval její tehdejší společník a jednatel Václav Dvořák, který byl v posuzovaném řízení pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a tento trest i vykonal, což negativně ovlivnilo dobré jméno žalobkyně bez ohledu na to, že sama byla trestně stíhána), přičemž v rámci tohoto řízení nebylo přihlédnuto k délce trestního řízení, neboť v době rozhodování soudů byla za celkovou délku řízení žalobkyně již částečně dobrovolně odškodněna žalovanou v částce 94 000 Kč. Odvolací soud se nato ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně o nepřiměřenosti celkové délky řízení, avšak nesouhlasil s jeho závěrem, že by roční výše zadostiučinění měla činit 17 000 Kč. Posuzované řízení nepřesáhlo svým trváním 9 let, a ačkoliv se jednalo o řízení trestní, přihlédl odvolací soud k tomu, že trestně stíhanou byla právnická osoba, jejíž jednatel a společník byl v témže řízení pravomocně odsouzen.

Odvolací soud tedy za přiměřené považoval odškodnit žalobkyni částkou 15 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení (sníženou o 50 % za první dva roky), přičemž odmítl zohlednit vliv inflace. Jinak se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v hodnocení jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Základní částka zadostiučinění ve výši 117 500 Kč tedy byla snížena o 30 % za skutkovou a procesní složitost věci a za počet instancí, na nichž byla trestní věc projednávána.

Pro chování poškozené nebyl shledán důvod k modifikaci základní částky (tímto důvodem nebylo ani využívání procesních práv, což dle mínění odvolacího soudu obecně spíše přispívá k procení složitosti), naopak základní částka byla zvýšena o 30 % za postup orgánu státní moci, neboť doba od vrácení spisu po rozhodnutí o dovolání do opětovného rozhodnutí soudu prvního stupně o zbývající části obžaloby přesáhla 5 let (a přes řadu složitých procesních otázek mělo být rozhodnutí o vině a trestu prioritou).

Co se týče kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou, ten odvolací soud neshledal zvýšený, a to především s ohledem na okolnosti případu a na trestní odpovědnost jednatele a společníka žalobkyně. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení je částka 117 500 Kč. Jelikož žalovaná již dobrovolně plnila 94 000 Kč, rozhodl odvolací soud o doplacení dalších 23 500 Kč společně s příslušenstvím. Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.

1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 236 o. s. ř.

dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Především dovolací soud uzavírá, že dovolání není subjektivně přípustné v části, v níž (alespoň formálně) směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byla potvrzena žalobkyni vyhovující část výroku I rozsudku soudu prvního stupně (tedy co do 23 500 Kč s příslušenstvím). K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154; zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná rovněž na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že dovolatelka brojí proti výsledné výši přiměřeného zadostiučinění, která jí byla dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu přiznána. Nejvyšší soud opakovaně a setrvale konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.

s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Totéž přitom platí i ve vztahu k závěru, zda bylo posuzované řízení extrémně dlouhé, neboť i touto otázkou se dovolací soud zabývá až tehdy, pokud by odvolací soud na základě aplikace § 31a odst. 3 OdpŠk dospěl v uvedeném směru k závěru, jenž by byl zjevně nepřiměřený. Takovéto pochybení odvolacího soudu se však z napadeného rozsudku rovněž nepodává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz). Proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka dovolatelky, že posuzované řízení bylo mnohonásobně delší, než bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, k čemuž mělo být přihlédnuto při stanovení základní částky zadostiučinění.

Nadto lze ohledně této otázky doplnit, že při jejím posouzení nepřijal odvolací soud jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že částka 15 000 Kč za rok trvání řízení je zcela přiměřená délce posuzovaného řízení. Základní částka za nepřiměřenou délku soudního řízení by se dle judikatury Nejvyššího soudu měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Přitom platí, že částka 15 000 Kč je částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.

7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále též jen „Stanovisko“), vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze podle ustálené judikatury vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení, je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva.

Ponechal-li odvolací soud základní částku vzhledem k délce řízení a s ohledem na další okolnosti případu na 15 000 Kč, neodchýlil se tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. (srov. část VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Dovolací soud nepovažuje dovolání podle § 237 o. s. ř.

za přípustné rovněž proto, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (například od dovolatelkou zmíněného Stanoviska), jestliže (i v návaznosti na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jaké základní částky odškodnění vyšel a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše zadostiučinění. Proto také dovoláním napadený rozsudek není v rozporu s dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21.

10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15. Z téhož důvodu nemůže být dovolání podle § 237 o. s. ř. shledáno přípustným pro otázku (kterou dovolatelka pokládá za dosud v rozhodovací praxi neřešenou), zda musí obecné soudy v rámci posouzení odškodnění újmy, která účastníku vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty v jeho právním postavení, zkoumat a adekvátně aplikovat při hodnocení okolností případu i jednotlivých, v zákoně stanovených, kritérií odškodňovací judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, a zda výše v minulosti přiznaného zadostiučinění dle srovnatelných okolností byla opravdu dostatečná.

K tomu Nejvyšší soud pokládá za přiléhavé přičinit poznámku, že potřeba respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) při odškodňování újem způsobených nepřiměřenou délkou řízení (zdůrazněná zejména ve Stanovisku) je z pohledu judikatury Nejvyššího soudu dosažena právě tím, že soudy v kompenzačním řízení při posouzení adekvátnosti poskytnutého zadostiučinění vychází z jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to pod prizmatem jejich další judikaturní konkretizace.

Navíc je více než zřejmé, že oba soudy (zejména pak soud prvního stupně) samy přímo z judikatury ESLP vycházely (srov. body 12 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pak ve vztahu k výši zadostiučinění nemůže založit dovolatelkou prosazovaný názor o potřebě valorizace hladiny základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určených ve Stanovisku, a to s ohledem na inflační cenový vývoj, neboť v tomto ohledu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jenž v této části převzal odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – viz bod 22 jeho odůvodnění) nepředstavuje jiné řešení, než ke kterému dospěl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16.

1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2026), s nímž se ztotožnil i Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Dovolání nemůže být shledáno přípustným podle § 237 o. s. ř. ani z důvodu námitek žalobkyně stran hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], neboť v této části dovolání staví žalobkyně své argumenty nepřípustně (tedy v rozporu s § 241a odst. 1, větou první, o.

s.

ř.) na polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (aprobovanými v této části i soudem odvolacím) stran procesní a skutkové složitosti věci, které byly robustně exponovány zejména v odstavci 20 jeho rozsudku. Dovolatelka staví své odlišné představy o právním posouzení věci (aplikaci uvedeného kritéria) na vlastních skutkových závěrech spočívajících v tom, že kdyby bylo dopřáno orgány činnými v trestním řízení sluchu tomu, co říkala žalobkyně, pak by trestní řízení ani nikdy nezačalo. Navíc dovolatelka v této části dovolání v rámci argumentace vyjádřením žalované směšuje kritérium složitosti řízení s kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk], jestliže zdůrazňuje, že oproti soudům rozhodujícím v tomto řízení přistoupila žalovaná (v rámci předběžného projednání nároku) k navýšení částky zadostiučinění o 10 % z důvodu existence průtahů v posuzovaném řízení.

V dalším textu pak žalobkyně polemizuje právě s tímto hodnocením žalované (nikoliv s posouzením soudů), sama nekonzistentně uvádí, že podle soudu prvního stupně bylo třeba „uvedený justiční ping pong“ zohlednit v postupu orgánu státu, načež dospívá k závěru, že se v daném případě o žádný justiční ping pong nejednalo. Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže v rámci tohoto kritéria aproboval úvahu soudu prvního stupně o procesní složitosti věci pro počet soudních instancí, které ve věci opakovaně rozhodovaly.

K tomu je třeba doplnit, že soud prvního stupně skutečně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení se jednalo o tzv. justiční ping pong, což zohlednil v kritériu postupu orgánu státu (viz str. 23 rozsudku soudu prvního stupně), z kteréhožto důvodu zvýšil základní částku zadostiučinění o 30 %, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Ani v této části se však soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle této praxe (srov. část IV Stanoviska) je složitost věci jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení a zahrnuje složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků a výsledky řízení o nich atd.), skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah dokazování a různorodost důkazních prostředků jako výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.) i hmotněprávní (četnost řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existence judikatury a její ustálenosti, povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské Unie či nutnost předběžného vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.) a rovněž i počet instancí, které ve sporu rozhodovaly, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí.

Naopak o tzv.

instanční ping pong, jenž je třeba hodnotit k tíži státu v rámci zkoumání kritéria postupu orgánů veřejné moci, se jedná, pokud v řízení dojde k vyššímu počtu opakovaných kasačních rozhodnutí, což vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládá silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). Ani od této judikatury se soudy rozhodující v tomto řízení (jak vyplývá ze shora uvedeného) neodchýlily. Konečně dovolatelka v rámci tohoto kritéria zmiňuje nálezy Ústavního soudu (ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 475/03, a ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14) a rozhodnutí ESLP ve věci X. proti Francii (rozsudek ze dne 31. 3. 1992, stížnost č. 18020/91), podle kterých je povinností soudu reagovat na případnou snahu některého z účastníků řízení o jeho neúměrné prodlužování takovými procesně přípustnými prostředky a postupy, které jsou schopny tuto snahu eliminovat.

Nicméně žádný ze soudů v tomto řízení nedospěl ke skutkovému závěru, že by se na prodloužení délky řízení negativně podílela sama žalobkyně [v rámci hodnocení kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], resp. nebylo dosaženo skutkového zjištění, dle kterého by orgány činné v posuzovaném řízení nepřijaly adekvátní prostředky k tomu, aby eliminovaly prodloužení délky řízení v důsledku průtažného chování třetích osob (v daném případě zřejmě – i když to dovolatelka výslovně nezmiňuje – svědka a jednatele žalobkyně).

Dovolatelka tak opět v tomto bodě nepřípustně zakládá svoji dovolací argumentaci na tvrzení o odlišném skutkovém stavu věci. Dovolací argumentace vztahující se k aplikaci kritéria chování poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže již proto, že je jí zpochybňován závěr, který odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil. Soudy v tomto kompenzačním řízení dospěly k závěru, že žalobkyně se na celkové délce řízení nepodílela ani negativně, ani pozitivně, přičemž veškerá polemika dovolatelky spočívá v tom, že jen využívala svých procesních práv, že se na průtazích nepodílela a nepodávala žádné nesmyslné obstrukční návrhy.

Pokud snad žalobkyně poukazuje na to, že v potaz by měla být vzata důvodnost jí podaných opravných prostředků, pak sama záhy (s odkazem judikaturu Nejvyššího soudu) správně konstatuje, že taková skutečnost se zohledňuje v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení [tedy podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], což soudy v předmětném řízení učinily. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky žalobkyně proti závěru odvolacího soudu o standardním významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni [kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], jestliže v rámci tohoto kritéria bylo mimo jiné přihlédnuto k tomu, že žalobkyně v jiném řízení uplatňuje nároky z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

V tomto ohledu se odvolací soud (který i v tomto bodu převzal úvahy soudu prvního stupně) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž platí, že domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.

11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1749/2023, nebo ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 2191/2025). Z téhož důvodu jsou pak z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. irelevantní tvrzení obsažená na straně 14 a 15 dovolání, jimiž se žalobkyně snaží prosadit svoji skutkovou verzi o závažnosti dopadů trestního stíhání do její sféry.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 4. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu