30 Cdo 2204/2024-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 162 619 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 298/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 28 Co 362/2023-71, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 28 Co 362/2023-75, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2023, č. j. 37 C 298/2022-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 32 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 11. 2022 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 130 369 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 11. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 28 Co 362/2023-71, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 28 Co 362/2023-75, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 11 065,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 11. 2022 do zaplacení zamítl, jinak tento výrok (co do částky 21 184,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 11. 2022 do zaplacení) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 798 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 162 619 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 676/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to jednak ve výroku I v rozsahu změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby co do částky 11 065,20 Kč s příslušenstvím a dále ve výroku II v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 88 934,80 Kč s příslušenstvím, tj. celkem žalobkyně dovoláním napadala zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 11. 2022 do zaplacení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. V první řadě Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění (případně s výší procentuální modifikace základní částky z důvodu posouzení některého z kritérií), neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
6. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tak nezakládá první námitka žalobkyně ohledně nesouhlasu se snížením základní částky o 50 % pro „postup žalobkyně spočívající v žádostech o odročování jednání“, neboť tímto způsobem žalobkyně v první řadě polemizuje s výší procentuální modifikace základní částky z důvodu posouzení kritéria jednání poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Navíc jednání žalobkyně, pro něž byla základní částka snížena o 50 %, odvolací soud neshledal pouze v jejích žádostech o odročení jednání, ale i z důvodu podání (od samého počátku zjevně nedůvodné) námitky podjatosti soudkyně a dále vzhledem k tomu, že žalobkyně (teprve až) v průběhu posuzovaného řízení k výzvě soudu doplňovala svá rozhodná skutková tvrzení ohledně movitých položek. Žalobkyní položená otázka, zda lze pro „postup žalobkyně spočívající v žádostech o odročování jednání“ základní částku snížit o 50 %, tedy nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit i z důvodu, že na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), poněvadž jednání poškozené odůvodňující snížení základní částky nespatřoval jen v opakovaných žádostech žalobkyně o odročení jednání.
7. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i postup odvolacího soudu vztahující se k žalobkyní zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritéria jednání žalobkyně dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk ve vztahu k celkové délce řízení, neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. V případě posuzovaného řízení se odvolací soud zabýval nejen kritériem jednání poškozené, ale i složitostí věci (procesní i skutkovou), významem předmětu řízení pro žalobkyni a rovněž přihlédl k určitému nekoncentrovanému postupu soudu v některých případech odročování jednání, nicméně neshledal jej natolik významným, aby z tohoto důvodu modifikoval základní částku pro kritérium postupu orgánů veřejné moci, neboť tato určitá nekoncentrovanost se projevila v samotné délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018). Při posuzování naplnění proporcionálního hodnocení jednotlivých kritérií totiž nejde o „matematicky přesný“ výpočet času, o nějž bylo řízení v důsledku okolností zohledněných při posouzení daného kritéria prodlouženo (což ve většině případů ani není fakticky možné), a jeho srovnání s celkovou délkou řízení, jak namítá žalobkyně, ale k neproporcionálnímu hodnocení dojde, pokud soud při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění opomene jedno z kritérií zohlednit vůbec (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020), případně pokud by byly relevantní úvahy soudů nižších stupňů zcela zjevně nepřiměřené (excesivní) ve vztahu k požadavku, aby se kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve výši zadostiučinění projevila v zásadě ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022, nebo ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, které se však věnovaly zjevně neproporcionálnímu hodnocení dvou vzájemně opačně působících kritérií, a to kritéria jednání poškozeného pro něž byla základní částka snížena, a kritéria postupu orgánů veřejné moci, pro něž byla naopak zvýšena).
8. Ani otázka zohlednění vlivu postupu soudu v řízení v rozporu s § 118b o. s. ř. na celkovou délku řízení při posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jimiž je Nejvyšší soud při posouzení dovolání v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vázán) se totiž nijak nepodává spekulativní tvrzení žalobkyně, že pokud by „soud v řízení postupoval v souladu s ust. § 118b odst. 1 o.
s. ř., neumožnil by účastníkům (v posuzované věci žalovanému) opakovaně uplatňovat další návrhy a soud by při respektování pravidel civilního soudního procesu skončil věc v přiměřené době[, o]dpadl by tím i značný počet jednání … a stejně tak i důvod účastníků žádat o jejich odročení pro objektivní překážky“, právě naopak. V posuzované věci bylo první konané jednání dne 18. 12. 2014 odročeno z důvodu příslibu účastníků vyřídit věc mimosoudně a i další jednání byla za tímto účelem zpočátku odročována, následně byl v průběhu řízení rozšířen okruh vypořádávaných věcí a i žalobkyně žalobu doplňovala, navíc jak žalobkyně, tak její bývalý manžel byli soudem vyzváni dle § 118a odst. 1 o.
s. ř. k doplnění tvrzení, což je jeden z důvodů pro prolomení koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně
tedy v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
9. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu