30 Cdo 225/2022-134
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Š. H.,
nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v
Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení částky 277 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 220 C 41/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 44 Co 312/2019-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2019, č. j. 44 Co 312/2019-76, v
části výroku I, kterou byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019,
č. j. 220 C 41/2018-57, potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky
188 450 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení, a dále rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019, č. j. 220 C 41/2018-57, ve výroku
III o zamítnutí žaloby ohledně částky 188 450 Kč s příslušenstvím se zrušují a
v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 4.
2019, č. j. 220 C 41/2018-57, zastavil řízení o žalobním požadavku znějícím na
zaplacení částky 56 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 22. 11. 2018 do
zaplacení (výrok I), dále vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku
22 225 Kč s 9% úrokem z prodlení od 14. 10. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení
z částky 56 526 Kč ve výši 9 % za dobu od 14. 10. 2018 do 21. 11. 2018 (výroky
II a IV), co do částky 198 950 Kč spolu s 9% úrokem z prodlení od 22. 11. 2018
do zaplacení žalobu zamítl (výrok III) a konečně žalované uložil povinnost
nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok V).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se domáhala zaplacení
celkové částky 277 700 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 41 C 65/2006.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po
provedeném dokazování a na základě shodných prohlášení účastníků řízení, tento
soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti
jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i
vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 16.
12. 2005 žalobou obchodní společnosti Loaninvest Limited, se sídlem na
Kajmanských ostrovech, směřující vůči P. I. a žalobkyni a znějící na zaplacení
částky 97 965 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého P.
I., jenž byl zajištěn ručením ze strany žalobkyně. Poté, co žalobkyně podala
odpor proti platebnímu rozkazu vydanému dne 6. 1. 2006, který jí byl doručen
dne 7. 2. 2006, Městský soud v Brně v uvedené věci rozhodl rozsudkem ze dne 12.
1. 2007, jenž byl k odvolání žalobkyně následně potvrzen rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 4. 2009, načež tyto rozsudky nabyly právní moci dne 10.
6. 2009. Žalobkyně poté podala dne 12. 6. 2009 proti posledně zmíněnému
rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu
odmítnuto. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 11. 2011. Na podkladě
ústavní stížnosti žalobkyně ze dne 21. 12. 2011 však Ústavní soud svým nálezem
ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3849/11, všechna uvedená rozhodnutí obecných
soudů zrušil, neboť dospěl k závěru, že bylo porušeno právo žalobkyně na právní
pomoc, nebyla-li v řízení vedeném před prvostupňovým Městským soudem v Brně
řádně poučena o svém právu žádat o ustanovení zástupce pro řízení z řad
advokátů. Usnesením ze dne 18. 3. 2015 poté Městský soud v Brně řízení
zastavil, a to s odůvodněním, že společnost Loaninvest Limited byla již dne 20.
7. 2007 zrušena, přičemž společnost, jíž byla dne 1. 9. 2006 zažalovaná
pohledávka postoupena, se svým vstupem do řízení na místo žalobce nesouhlasila.
Žalobkyně se poté odvolala proti nákladovému výroku tohoto usnesení, zatímco
výrok o zastavení řízení nabyl dne 6. 5. 2015 právní moci. Krajský soud v Brně
pak toto rozhodnutí v odvoláním napadeném výroku potvrdil, což učinil
usnesením, které nabylo právní moci dne 17. 5. 2016. Následně podané dovolání
bylo usnesením Nejvyššího soudu, pravomocným ode dne 12. 3. 2018, odmítnuto.
Dále soud prvního stupně zjistil, že k návrhu žalobkyně probíhalo vůči ní
insolvenční řízení, v jehož průběhu bylo rozhodnuto o schválení jejího
oddlužení plněním splátkového kalendáře (usnesení o tom příslušný soud vydal
dne 29. 5. 2013), které bylo následně splněno (což vzal soud prvního stupně za
doložené zprávou insolvenčního správce ze dne 8. 6. 2018). Pohledávka uplatněná
v posuzovaném řízení však v tomto insolvenčním řízení přihlášena nebyla.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 13 odst. 1 a 2, § 15 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná
pouze zčásti. V této souvislosti uvedl, že délka posuzovaného řízení, která
odpovídala 12 letům a 1 měsíci, jakož i jeho zjištěný průběh, odůvodňují závěr,
že toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a k tvrzenému nesprávnému úřednímu
postupu soudu tudíž došlo. V rámci stanovení výše přiměřeného finančního
zadostiučinění, které za tím způsobenou nemajetkovou újmu žalobkyni náleží,
přitom soud prvního stupně odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a
uvedl, že základní částka tohoto zadostiučinění odpovídá částce 15 000 Kč za
první dva roky trvání posuzovaného řízení, a dále téže částce za každý další
rok tohoto trvání, čímž soud prvního stupně dospěl (po zohlednění výše uvedené
délky posuzovaného řízení) k částce 166 250 Kč. Následně tuto částku snížil s
poukazem na skutečnost, že předmět posuzovaného řízení byl představován
„platbou z úvěru, kdy žalobkyně dluh nezpochybňovala“, jakož i proto, že v
řízení nebyly shledány zásadní průtahy „ani na jedné straně“. Význam „psychické
zátěže předmětného sporu“ nadto dle soudu prvního stupně významně snížilo i to,
že žalobkyně na sebe sama podala návrh na zahájení insolvenčního řízení a že
následně bylo povoleno její oddlužení, přičemž nárok, jenž byl předmětem
posuzovaného řízení, nebyl v tomto insolvenčním řízení uplatněn. Ode dne 16. 3.
2012, kdy bylo oddlužení žalobkyně povoleno, tak již nemusela mít obavy „z
hrozícího finančního závazku“, neboť vše spočívalo na tom, zda bude řádně plnit
stanovené splátky, načež dne 15. 6. 2018 bylo vydáno usnesení o splnění
oddlužení a o jejím „osvobození od pohledávek“. Újmu žalobkyně pak dle soudu
prvního stupně snižuje také skutečnost, že dne 18. 3. 2015 bylo posuzované
řízení zastaveno s tím, že původní žalobce neexistuje, stejně jako to, že vůči
ní byl v minulosti soudně uplatňován i další obdobný nárok pocházející ze
stejného období. Z výše uvedené základní částky finančního zadostiučinění proto
soud prvního stupně žalobkyni přiznal „částku 47 %“. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně již od žalované částku 56 525 Kč obdržela (na což žalobkyně reagovala
částečným zpětvzetím žaloby, o němž soud prvního stupně rozhodl výrokem I
citovaného rozsudku odůvodněným aplikací § 96 odst. 1, 2 občanského soudního
řádu), tak soud prvního stupně uzavřel, že „… žaloba je důvodná se zákonným
úrokem z prodlení“.
5. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně,
který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé ohledně částky 10 500 Kč s příslušenstvím změnil tak, že
žalované uložil povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, zatímco ve zbývající
části tohoto výroku (tj. ve vztahu k částce 188 450 Kč s příslušenstvím, jež
oproti výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc zahrnovalo též 9% úrok z
prodlení z této částky za dobu od 14. 10. 2018 do 21. 11. 2018) rozsudek soudu
prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud předně přisvědčil závěru soudu prvního stupně o
porušení práva žalobkyně na projednání věci, jež byla předmětem posuzovaného
řízení, v přiměřené době. Za současného poukazu na znění § 31a odst. 3 OdpŠk a
na správný závěr soudu prvního stupně o délce tohoto řízení nicméně korigoval
výši základního odškodnění, které žalobkyni za tím způsobenou nemajetkovou újmu
náleží, když namísto z částky 15 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a dále
za každý další rok jeho trvání vyšel z částky 17 000 Kč. Přestože z rozsudku
soudu prvního stupně výslovně neplyne, jak se do výsledné částky jednotlivá
kritéria vymezená ve zmíněném zákonném ustanovení promítla, nepřezkoumatelnost
tohoto rozhodnutí to dle odvolacího soudu nezakládá, je-li z něj patrné, že k
těmto kritériím bylo přihlédnuto a výsledné odškodnění tomuto ustanovení též
odpovídá. Složitost řízení, do níž se promítá povaha předmětu řízení a
charakter provedeného dokazování, jakož i čtyři stupně soudní soustavy, na
nichž toto řízení probíhalo, přitom dle odvolacího soudu odůvodňuje snížit
základní částku zadostiučinění o 30 %. Zatímco kritérium spočívající v jednání
poškozené žádnou úpravu této základní částky neodůvodňuje, pro její navýšení o
stejný podíl, tj. o 30 %, hovoří dle závěru odvolacího soudu zjištěný postup
soudu v posuzovaném řízení, který byl zatížen opakovanými delšími průtahy. V
rámci zhodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni pak odvolací soud
toto řízení rozdělil do dvou částí, z nichž první trvala do rozhodnutí
insolvenčního soudu o úpadku žalobkyně a o povolení jejího oddlužení, které
nabylo právní moci dne 16. 3. 2012, a druhá se vztahovala k době po tomto
rozhodnutí. Zatímco v prvním období byl význam tohoto řízení pro žalobkyni
standardní, ve druhém období, v němž již nalézací řízení nemohlo „osud
pohledávky nepřihlášené do insolvenčního řízení … ovlivnit“, odvolací soud
tento význam zhodnotil jako nulový, a požadované odškodnění proto žalobkyni za
tuto dobu nepřiznal. Závěr o nulovém významu této části posuzovaného řízení pro
žalobkyni přitom odvolací soud odůvodnil tím, že se do předmětného
insolvenčního řízení přihlásil pouze jeden věřitel s jedinou pohledávkou (jež
nebyla předmětem posuzovaného řízení), načež žalobkyně byla po splnění podmínek
oddlužení osvobozena od placení pohledávek, které jejich věřitelé do
insolvenčního řízení nepřihlásili nebo k nimž se v tomto insolvenčním řízení
nepřihlíželo. Kromě toho bylo posuzované řízení usnesením Městského soudu v
Brně ze dne 18. 3. 2015 zastaveno, neboť obchodní společnost, která zde
figurovala jako žalobce, byla již v roce 2007 zrušena a následně vymazána z
příslušného registru. Podání řádného i mimořádného opravného prostředku ze
strany žalobkyně, jimiž v letech 2015 a 2016 napadla nákladový výrok usnesení o
zastavení posuzovaného řízení, a to v situaci, kdy druhý účastník tohoto řízení
již neexistoval, nadto odvolací soud zhodnotil jako zcela neúčelné. Žalobkyni
tedy přísluší odškodnění pouze za prvních 6 let a 3 měsíce trvání posuzovaného
řízení, jež tak odpovídá částce 89 250 Kč.
Po odpočtu částky, kterou již
žalobkyně od žalované obdržela, jakož i částky, kterou jí přiznal soud prvního
stupně, tedy žalobkyni náleží k doplacení částka 10 500 Kč, ve vztahu k níž
(spolu s příslušenstvím) proto odvolací soud částečnou změnou zamítavého výroku
rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl. Ve zbývající části tohoto výroku
pak odvolací soud předmětný rozsudek jako věcně správný potvrdil.
7. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrzen co do částky 188 450 Kč s
příslušenstvím a kterou bylo též rozhodnuto o nákladech řízení, napadla
žalobkyně včasným dovoláním.
8. V tomto dovolání žalobkyně předně namítla, že odvolací soud napadeným
rozhodnutím nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, přestože se jednalo o
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nebylo z něj totiž patrné, jak soud prvního stupně
jednotlivá kritéria upravená v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk na posuzovaný
případ aplikoval a jak je vyhodnotil. Taktéž částka, kterou soud prvního stupně
žalobkyni přiznal, neodpovídá výpočtu, jenž byl v jeho rozsudku naznačen.
9. Při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení pak odvolací soud
pochybil tím, že svůj závěr o snížení základní částky pro toto kritérium o 30 %
odůvodnil způsobem, který převzal z rozsudku týkajícího se jiného řízení, jehož
se žalobkyně před stejným odvolacím soudem rovněž účastnila, a nadto se
nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, které žalobkyně ve svém odvolání
uplatnila. Odvolací soud se též odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu
představované např. jeho rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2921/2013, nezkoumal-li, zda počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla
posuzovaná věc projednávána, skutečně svědčil o její složitosti, nebo zda byl
způsoben nesprávným postupem orgánů veřejné moci, jak žalobkyně v řízení
uváděla (např. prostřednictvím svého podání ze dne 6. 3. 2019).
10. Za nepřiměřené pak žalobkyně označila zvýšení základní částky
odškodnění z důvodu postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení pouze o 30
%, neboť to neodpovídá četnosti a závažnosti vad, kterých se soudy dopustily.
Kromě toho dovolatelka považuje i tento závěr odvolacího soudu za
nepřezkoumatelný pro přílišnou stručnost jeho odůvodnění.
11. Odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně posoudil i otázku
významu posuzovaného řízení pro její osobu, uzavřel-li, že ve fázi tohoto
řízení, jež probíhala po rozhodnutí o povolení oddlužení žalobkyně, již byl
tento význam pro ni nulový. Tímto svým závěrem se přitom odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu, konkrétně od Stanoviska, z něhož plyne pouze možnost zvýšení
či snížení zadostiučinění v závislosti na zhodnocení daného kritéria, nikoliv
však též možnost jeho „anulování“. Přijmout nelze ani závěr, že by průtahy v
posuzovaném řízení ve vazbě na význam jeho předmětu nemohly v dotčené fázi
tohoto řízení nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobkyně,
nebylo-li v této době možné předvídat, zda žalobkyně podmínky povoleného
oddlužení skutečně splní či nikoliv. O tom, že subjekt vystupující v
posuzovaném řízení jako žalobce svou pohledávku do insolvenčního řízení
nepřihlásil a že zanikl, se nadto žalobkyně dozvěděla „až s velkým časovým
odstupem“. I tento závěr odvolacího soudu pak žalobkyně považuje za
nepřezkoumatelný, neboť se odvolací soud s relevantními námitkami, které
žalobkyně v odvolacím řízení ve vztahu k dotčené otázce vznesla, rovněž
nevypořádal. Současně se jedná i o závěr pro žalobkyni překvapivý, když ji
odvolací soud se svým náhledem na hodnocení významu posuzovaného řízení předem
neseznámil. Pokud pak odvolací soud tuto otázku posoudil jinak, než soud
prvního stupně, pochybil též tím, že „úměrně tomu“ nezopakoval dokazování.
12. Žalobkyně v podaném dovolání dále prezentovala názor, podle kterého
odvolací soud též nesprávně vymezil délku posuzovaného řízení.
13. Základní částku zadostiučinění, vyčíslenou na pomoci částky 15 000
Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení, pak žalobkyně považuje za
nepřiměřeně nízkou. Kromě toho interval vymezený částkami 15 000 Kč až 20 000
Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení, jenž byl určen ve
Stanovisku a z něhož přiznaná částka vychází, je dle žalobkyně již neaktuální,
a to s ohledem na „celkový vývoj judikatury ve věcech tohoto druhu“, na
„inflační zhodnocení“ a na růst životní úrovně v České republice. Za současného
konstatování, že v této problematice spatřuje otázku, kterou dovolací soud ve
své judikatuře dosud nevyřešil, se proto žalobkyně domnívá, že Nejvyšší soud by
měl výši uvedeného finančního rozpětí, bude-li i nadále zachováno, aktualizovat
tak, aby odpovídalo ekonomické situaci státu.
14. Závěrem svého dovolání žalobkyně odvolacímu soudu rovněž vytkla, že
nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že nerozhodl o
celém předmětu řízení, konkrétně pak o požadavku na přiznání úroku z prodlení z
částky 56 526 Kč za dobu od 14. 10. 2018 do 21. 11. 2018 a o „příslušenství z
nároku na náhradu nákladů řízení“, a dodala, že výrok napadeného rozhodnutí
týkající se nákladů řízení odporuje judikatuře Ústavního soudu.
15. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu (popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a aby věc
vrátil odvolacímu soudu (nebo soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek,
je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu
ke každé takovéto otázce zvlášť.
23. Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené
ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být
ve vztahu k téže otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených
kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání
zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno
kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou)
několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro
jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11.
2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
24. Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr,
podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení
jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které
tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění
zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2.
2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení
předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového
dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu
netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými
obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp.
zn. III. ÚS 2478/18).
25. Žalobkyně v úvodu svého dovolání obecně zkonstatovala, že splnění
předpokladů přípustnosti svého dovolání spatřuje v tom, že „… napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud judikaturou
dovolacího soudu neřešené a dále na vyřešení otázek hmotného nebo procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu …“. V případě právní otázky týkající se stanovení
celkové délky posuzovaného řízení však již v dalším textu dovolání
nespecifikovala, kterou z obou uvedených a vzájemně se vylučujících variant
přípustnosti dovolání považuje za splněnou, a pro případ, že by touto variantou
snad mělo být odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, pak neuvedla, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud
měl při řešení této otázky odchýlit. Ve vztahu k uvedené otázce tudíž dovolání
žalobkyně nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě
stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat.
26. Nejvyšší soud dále setrvává na svém opakovaně judikovaném závěru, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného
zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a
nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen
právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk,
přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což však v
případě žalobkyně nenastalo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Nesouhlas žalobkyně s tím, že napadené rozhodnutí odvozuje výši přiznaného
finančního zadostiučinění z částky 15 000 Kč za každý rok trvání posuzovaného
řízení, který nadto přehlíží skutečnost, že odvolací soud tuto částku navýšil
na částku 17 000 Kč, tudíž přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř. založit nemůže.
27. Ani s uvedenou otázkou související otázka valorizace částek
plynoucích ze Stanoviska, která by dle žalobkyně měla reagovat na změnu životní
úrovně společnosti a na inflaci, tj. otázka, která dle jejího názoru dosud
nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přípustnost podaného dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá. K možnosti překonání závěrů přijatých ve
Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval v
usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při
stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba
přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti
vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a
že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani
znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6.
2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10.
2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce
vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI
Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a
dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je
obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva
přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn.
30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc
Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší
soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno
např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III.
ÚS 1303/21. Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto
právní otázku posuzovat nyní jinak.
28. Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku
napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v
případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve
výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako
na výrok závislý (akcesorický).
29. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení
otázky postupu orgánu veřejné moci a jeho možného odrazu v instančnosti
posuzovaného řízení, kterou odvolací soud zhodnotil v rámci kritéria složitosti
tohoto řízení, jakož i při řešení otázky významu tohoto řízení pro žalobkyni se
odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
30. Dovolání je důvodné.
31. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
32. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
33. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda
byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska
závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná
kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch
(postup orgánů veřejné moci). Přitom platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky
řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví
kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v
jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
34. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí,
v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky
skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat
pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného
zadostiučinění samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky
projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30
Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by
proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]
měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu
složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na
více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko přitom vyjadřuje
zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další
instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska],
zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více
stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení nebo z
důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). V situaci, kdy důvod pro
projednání věci na více stupních soudní soustavy neodrážel její složitost,
nýbrž vycházel ze zásadních procesních nedostatků, kterých se soudy v
posuzovaném řízení dopustily, je pak nezbytné tuto skutečnost zohlednit v rámci
posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Platí totiž, že okolnosti,
které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů
veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci
posuzování kritéria složitosti řízení.
35. Z popsaného pohledu se však odvolací soud otázkou postupu orgánu
veřejné moci v posuzovaném řízení nezabýval. Svůj závěr o snížení základní
částky zadostiučinění o 30 % z důvodu jeho složitosti totiž bez dalšího založil
pouze na tom, že posuzované řízení (které odvolací soud jinak zhodnotil jako
běžný obchodní spor ze smlouvy o úvěru s dokazováním zaměřeným na existenci
dohody o ručitelském závazku uzavřené mezi žalobkyní a původním věřitelem
zajištěné pohledávky z úvěru) probíhalo na celkem čtyřech stupních soudní
soustavy. Odvolací soud přitom takto postupoval, aniž se jakkoliv vypořádal s
výslovnou námitkou žalobkyně (obsaženou např. v jejím podání ze dne 6. 3. 2019
na č. l. 40 a násl. spisu), podle které příčina projednání dotčené věci na více
stupních soudní soustavy měla vycházet právě z procesního pochybení
rozhodujících soudů. Do svých úvah pak v této souvislosti nezahrnul ani
zjištění o kasačním zásahu Ústavního soudu představovaném jeho nálezem vydaným
v této věci dne 12. 8. 2014 pod sp. zn. I. ÚS 3849/11 (jehož důvody, z nichž by
bylo možné zhodnotit otázku případné opodstatněnosti úvahy o podílu nesprávného
procesního postupu soudů – spočívajícího v nedostatečné ochraně práva žalobkyně
na právní pomoc – na víceinstančnosti posuzovaného řízení, odvolací soud, na
rozdíl od soudu prvního stupně, nikterak nezmínil), či o déletrvajícím zatížení
tohoto řízení procesní vadou spočívající v nedostatku podmínky řízení daném
neexistencí subjektu stojícího na straně žalobce. Právní posouzení otázky
postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení odvolacím soudem (omezené
pouze na zhodnocení, zda bylo řízení zatíženo opakovanými a delšími průtahy,
kvůli kterým odvolací soud základní výši finančního zadostiučinění navýšil o 30
%), je tudíž v uvedeném směru neúplné, a tedy nesprávné.
36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu v posuzovaném případě
zakládá nerespektování § 157 odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž z odůvodnění
rozsudku musí mimo jiné vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Povinnost
soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v §
157 odst. 2 o. s. ř., je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého
procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl.
1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý
proces. Z napadeného rozhodnutí totiž neplyne, z jakého skutkového závěru
odvolací soud při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení, resp. postupu
orgánu veřejném moci v tomto řízení vycházel, tj. zda vycházel ze stejných
skutkových závěrů, jaké vyslovil soud prvního stupně (odvolací soud se ke
správnosti ani úplnosti těchto skutkových závěrů ve svém rozsudku nikterak
nevyjádřil), nebo zda tyto závěry korigoval, a v takovém případě pak na základě
čeho a jakým způsobem. Napadené rozhodnutí v dotčené části nevyhovělo ani
povinnosti soudů vypořádat se v jeho odůvodnění s argumentací účastníků řízení
způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18), když bez bližšího
vysvětlení ponechává námitky žalobkyně obsažené např. v jejím již zmíněném
podání ze dne 6. 3. 2019 bez jakékoliv odpovídající reakce. Tento nedostatek
odůvodnění napadeného rozsudku byl přitom žalobkyni zjevně na újmu při
formulaci adekvátních dovolacích námitek, pročež se jedná o rozhodnutí
nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo
3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Ani z tohoto
pohledu tedy rozsudek odvolacího soud v dotčené části neobstojí, neboť jeho
odůvodnění nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran
zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).
37. V uvedené souvislosti Nejvyšší soud nadto připomíná, že ve své
judikatuře opakovaně vyslovil závěr, podle kterého je-li nepřezkoumatelností
postiženo již rozhodnutí soudu prvního stupně, a to pro nerespektování zásad
uvedených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jež byly posléze na újmu
účastníku řízení, který s rozhodnutím prvostupňového soudu nesouhlasil,
projevující se nemožností náležitě formulovat odvolací důvody, odvolací soud
musí takové nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jinak
zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, ze
dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1472/2017, nebo ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016).
38. V podmínkách rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení ve smyslu § 31a OdpŠk přitom platí, že odůvodnění
rozsudku o výši přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak
soud k výsledné částce dospěl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011,
sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7.
2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2174/12).
Nejvyšší soud proto ve Stanovisku a v mnoha dalších navazujících rozhodnutích
(viz např. rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2486/2011) vysvětlil,
kterak mají soudy postupovat při určení výše tzv. základní částky přiměřeného
zadostiučinění v penězích a kterak mají zohledňovat jednotlivá kritéria
stanovená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při úpravě takto dosažené
základní částky. Tyto své úvahy pak soudy musí zaznamenat v odůvodnění svých
rozhodnutí určitým matematickým postupem – přesněji řečeno výpočtem základní
částky zadostiučinění a úpravou této částky s ohledem na promítnutí
jednotlivých kritérií přičtením či odečtením určité procentní částky, má-li být
požadavek jasného a přezkoumatelného odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění
naplněn.
39. Tomuto požadavku však odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
který byl přezkoumán napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nedostálo. Z jeho
obsahu je sice patrné, že si byl soud prvního stupně vědom toho, jaká kritéria
je třeba při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení a přiznaném
zadostiučinění zohlednit, jakým způsobem tato jednotlivá kritéria tento soud do
svého závěru konkrétně promítl, však již z tohoto rozhodnutí neplyne. Bez
bližšího rozboru odkrývajícího úvahy, ze kterých prvostupňový soud vycházel při
promítnutí dopadu jednotlivých rozhodných kritérií do výsledného přisouzeného
plnění, se totiž z tohoto rozsudku podává pouze souhrnná informace o tom, že
základní částka zadostiučinění (stanovená za užití roční sazby uvedené ve
Stanovisku na částku 166 250 Kč) byla následně snížena tak, že soud prvního
stupně žalobkyni přiznal „částku 47 %“. Kromě nedostatečnosti tohoto strohého
konstatování nadto dovolací soud nepřehlédl, že odpočet uvedeného procentního
podílu od základní částky zadostiučinění, ani snížení této základní částky na
tento podíl, následované odpočtem částky 56 525 Kč, kterou již žalovaná
žalobkyni zaplatila, k částce 22 225 Kč, ohledně níž soud prvního stupně žalobě
vyhověl, nevedou. Pakliže tedy odvolací soud na tuto nepřezkoumatelnost
rozsudku soudu prvního stupně nereagoval jeho zrušením podle § 219a odst. 1
písm. b) o. s. ř. a vrácením věci soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1
písm. a) o. s. ř. k dalšímu řízení, zatížil i tímto svým postupem řízení
procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
40. Dále se Nejvyšší soud zabýval kritériem významu předmětu
posuzovaného řízení pro žalobkyni [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Toto
kritérium, postihující to, co je pro účastníka dotčeného řízení v sázce, je
zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše
odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za
nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím
větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
41. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází ze závěru, že při
absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení
pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v
základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu
významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam
předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z
odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z
uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu
mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní,
opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení
a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím
k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit
přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
42. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení
pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti
žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků
okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného.
Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované
případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam
předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení
či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS
128/11).
43. K rozsahu případného snížení či zvýšení základní částky
zadostiučinění z důvodů vycházejících z posouzení jednotlivých kritérií
upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. i z důvodu významu
posuzovaného řízení pro poškozeného, přitom Nejvyšší soud dlouhodobě zastává
závěr, že v obecné rovině by za dostačující mělo být považováno zvýšení či
snížení nepřesahující 50 %, a to zvlášť ve vztahu ke každému jednotlivému
kritériu (nikoliv ve vztahu k odškodnění jako celku), aby byl zachován vztah
přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S
přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech
uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz část VI Stanoviska nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3995/2011, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
44. Dovolací soud též přijal závěr, že i případně snížený (nikoli však
nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění
peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní
projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě pak postačuje tehdy, kdy je
význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v
psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, a ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
45. Připomenout je však třeba i to, že význam předmětu řízení pro
poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho
snížení nebo naopak zvýšení, přičemž předpoklad vzniku nemateriální újmy v
důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy
jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS
186/13, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod
číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
46. Postup odvolacího soudu, který v nyní řešené věci posuzované řízení
rozdělil z pohledu měnícího se významu tohoto řízení pro žalobkyni na více
fází, tedy sám o sobě ustálené judikatuře Nejvyššího soudu neodporuje. Rovněž
tak i případné snížení základní částky zadostiučinění z důvodu, že po určité
období byl význam posuzovaného řízení pro poškozenou z materiálního hlediska
nicotný (jak v řízení namítala žalovaná), může ve světle uvedené judikatury
obstát. Odvolací soud však navzdory uvedeným judikatorním závěrům týkajícím se
podmínek, za nichž lze takovýto závěr učinit, tento závěr založil na
skutečnosti, která jej dostatečně neodůvodňuje, přičemž totéž platí i o jeho
závěru přistoupit z tohoto důvodu k výjimečnému více než padesátiprocentnímu
snížení základní částky zadostiučinění (když nepřiznání odškodnění za dobu
trvání posuzovaného řízení, která přesáhla 6 let a 3 měsíce, v podstatně
znamená snížení základní částky zadostiučinění pro samotné kritérium významu
tohoto řízení pro žalobkyni o cca 53 %).
47. Důvod, proč odvolací soud k tomuto krácení přistoupil, tento soud
spojil se zjištěním, že poté, co žalobkyně podala dne 29. 11. 2011 ke Krajskému
soudu v Brně insolvenční návrh, v němž byla sama označena za dlužníka,
usnesením zmíněného soudu ze dne 16. 3. 2012, č. j. 28 INS 22032/2011-A-10, byl
zjištěn úpadek žalobkyně a povoleno řešení tohoto úpadku jejím oddlužením.
Tímto okamžikem totiž dle názoru odvolacího soudu posuzované nalézací řízení,
jehož předmětem byla pohledávka do insolvenčního řízení nepřihlášená, již osud
této pohledávky nemohlo jakkoliv ovlivnit. Uvedený závěr však nekoresponduje s
tím, jaký následek lze se zmíněným rozhodnutím insolvenčního soudu spojovat.
Opomíjí totiž, že k osvobození žalobkyně od pohledávek, které jejich věřitelé
do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, mohlo dojít až poté,
co bylo povolené oddlužení žalobkyně podle § 406 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12.
2013, nejprve schváleno (což se stalo usnesením insolvenčního soudu ze dne 29.
5. 2013, č. j. 28 INS 22032/2011-B-11), a co žalobkyně následně všechny své
povinnosti podle schváleného oddlužení řádně a včas splnila a co insolvenční
soud vzal tuto skutečnost na vědomí a o osvobození žalobkyně od zmíněných
pohledávek rozhodl (viz § 413 a § 414 odst. 2 insolvenčního zákona). Takovéto
rozhodnutí insolvenčního soudu, od něhož již lze odvozovat jistotu o výsledku
souběžně vedeného posuzovaného řízení a tím i absenci negativního vlivu tohoto
řízení na psychickou sféru žalobkyně, kterou akcentoval odvolací soud, však
pochází až ze dne 15. 6. 2018, tj. z doby po jeho skončení (k tomu dovolací
soud pro úplnost dodává, že zjištění úpadku žalobkyně usnesením insolvenčního
soudu pocházejícím z doby před 1. 1. 2014 nemělo za následek přerušení
posuzovaného řízení, neboť § 140a odst. 1 věta první insolvenčního zákona,
který s účinností od uvedeného data tento následek upravuje, se za tohoto stavu
neuplatní – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo
1136/2016, publikované pod č. 26/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pakliže tedy odvolací soud svůj závěr o nulovém významu posuzovaného řízení pro
žalobkyni, který by pokrýval celé období počínající dnem 16. 3. 2012 a končící
okamžikem, kdy posuzované řízení dne 12. 3. 2018 skončilo, a z něho vycházející
závěr o více než padesátiprocentním snížení základní částky zadostiučinění pro
toto kritérium, na žádné další skutečnosti nezaložil, nejedná se o závěr
správný.
48. Rovněž i v tomto případě pak platí to, co bylo uvedeno o zatížení
řízení procesní vadou specifikovanou v bodech 36 až 39 odůvodnění tohoto
rozhodnutí, jež pramení z nepřezkoumatelnosti rozsudku, který v této věci vydal
soud prvního stupně, stejně jako závěr popsaný v bodě 36 o nedostatcích
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu způsobených absencí potřebné specifikace
skutkového závěru, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel.
49. Žalobkyni však nelze přisvědčit v názoru, že by odvolací soud svým
rozhodnutím nevyčerpal celý předmět řízení, když údajně nerozhodl o jejím
požadavku na přiznání úroku z prodlení z částky 56 526 Kč připadajícím na dobu
od 14. 10. 2018 do 21. 11. 2018. O tomto nároku totiž soud prvního stupně
rozhodl výrokem IV svého rozsudku, který nebyl předmětem navazujícího
odvolacího řízení, přičemž nesprávnost spočívající v tom, že tento výrok uvádí
toliko údaj o úroku, zatímco zde chybí označení „z prodlení“, je odstranitelná
postupem upraveným v § 164 o. s. ř., tj. vydáním opravného usnesení.
50. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
51. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první
věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním
názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení
proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
kterou žalobkyně nepřiměřeně dlouhým posuzovaným řízením utrpěla, přihlédnou
též k dosud opomenutým skutečnostem vztahujícím se k otázce postupu orgánu
veřejné moci v posuzovaném řízení a k jeho významu pro žalobkyni, načež zváží,
jak se tyto okolnosti do výsledného zadostiučinění promítnou. Svůj závěr pak ve
svých rozhodnutích též odůvodní způsobem, který bude vyhovovat požadavkům
plynoucím z § 157 odst. 2 o. s. ř.
52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), v němž se
též vypořádá s požadavkem žalobkyně na přiznání úroku z prodlení z těchto
nákladů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu