USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka
Zoubka, ve věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti
žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, identifikační číslo osoby
00007064, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, a 2) České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č. j. 58 Co 12/2018-392,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce svou žalobou uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací o obsahu celého spisu
oddělení kontroly a stížností Policie ČR, sp. zn. PSP-229/OKS-ST-102-2005,
který se týkal vyřízení žalobcovi stížnosti na protiprávní jednání policisty
při silniční kontrole a projednání podezření z přestupku T. Š.. Rozhodnutím
Policie ČR ze dne 28. 12. 2005, č. j. PSP-1005/OKS-ČJ-425-2005, bylo žádosti
žalobce na poskytnutí informací částečně vyhověno. Proti části rozhodnutí,
kterou nebylo žalobci vyhověno, podal žalobce odvolání a zmíněné rozhodnutí
bylo rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 18. 1. 2006, č. j.
PPR-5/K-PK-2006, zrušeno. Dalším rozhodnutím ze dne 10. 2. 2006, č. j.
PSP-118/OKS-ČJ-85-2006, nebylo žalobci vyhověno opět ve stejné části jako ve
zrušeném rozhodnutí ze dne 28. 12. 2005. Žalobce proti rozhodnutí podal opět
odvolání, o kterém bylo rozhodnuto policejním prezidiem České republiky ze dne
23. 3. 2006, č. j. PPR-65/K-PK-2006, tak, že napadené rozhodnutí bylo částečně
změněno ve formulaci výroku, jinak zůstalo nedotčeno. Žalobce podal u
Městského soudu v Praze žalobu, na základě níž bylo rozhodnutí o odvolání
rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č. j. 7 Ca 149/2006-32, zrušeno. Policejní
prezídium vydalo dne 30. 10. 2008 nové rozhodnutí, č. j.
PPR-23470-1/ČJ-2008-99KP, jímž bylo poskytnutí informací žalobci opět ve
stejném rozsahu odepřeno. Na základě další žaloby Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 9 Ca 1/2009-70-80, rozhodnutí policejního
prezídia i Policie ČR zrušil a uložil příslušnému orgánu poskytnout žalobci
uvedenými rozhodnutími odepřené informace, které mu byly poskytnuty dne 15. 5.
2012 dopisem vhozeným do jeho schránky. Ve věci tak byla výrazně překročena
patnáctidenní lhůta k vyřízení žádosti o informace, neboť řízení trvalo 6 let a
5 měsíců. Žalobce se původně domáhal, aby bylo konstatováno porušení jeho práva
na informace a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, aby se mu žalovaná
Česká republika – Ministerstvo vnitra písemně omluvila doporučeným, datovaným a
otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné osoby opatřeným dopisem
specifikovaného znění a aby byla žalované České republice – Ministerstvu vnitra
uložena povinnost žalobci zaplatit 110 700 Kč s úrokem z prodlení v zákonné
výši jdoucím od 3. 5. 2013 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 9. 2017, č. j. 8 C 184/2013-329,
ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. 11. 2017, č. j. 8 C 184/2013-365,
rozhodl tak, že zamítl návrh, aby byla žalovaná Česká republika – Ministerstvo
vnitra povinna zaplatit žalobci částku ve výši 50 700 Kč s příslušenstvím
(výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 37 500 Kč
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 5. 2013
do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně), zamítl žalobu co do částky ve výši 22 500 Kč s příslušenstvím
vůči žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti (výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované České
republice – Ministerstvu vnitra náhradu nákladů řízení ve výši 5 700 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 520,26 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku na účet právního zástupce žalobce (výrok V. rozsudku soudu prvního
stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce a žalované 2) rozhodl rozsudkem ze dne
8. 3. 2018, č. j. 58 Co 12/2008-392, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci (ad I.) a změnil jej ve výroku o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) (ad IV.) tak, že jejich
výše činí 3 900 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé (ad II.) tak, že žalovaná 2) je povinna se žalobci omluvit písemně do
patnácti dnů od právní moci rozsudku doporučeným, datovaným a otiskem úředního
razítka a podpisem oprávněné úřední osoby opatřeným dopisem tohoto znění:
„Omluva M. Š., nar. XY: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám
omlouvá za nesprávný úřední postup – nečinnost a nepřiměřenou délku řízení,
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 149/2006 a sp. zn. 9 Ca
1/2009 ve věci Vaší žádosti o poskytnutí informací z obsahu spisu oddělení
kontroly a stížností Policie ČR, sp. zn. PSP-229/OKS-ST-102-2005, který se
týkal vyřízení stížnosti T. Š. zastoupeného žalobcem, na protiprávní jednání
policisty, a žaloba se žádostí o zaplacení 37 500 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 5. 2013 do zaplacení se
zamítá, a v zamítavém výroku o věci samé (ad III.) se rozsudek soudu prvního
stupně potvrzuje (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované 2)
povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
51 317,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok
III. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1)
na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované 2) povinnost zaplatit
žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 200 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok V. rozsudku odvolacího soudu). Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 394/2014-127, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
4 ze dne 11. 6. 2014, č. j. 8 C 184/2013-70, a vrátil věc Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 k dalšímu řízení. Žalobce podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně proti jeho
výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku I. o věci samé, a proti jeho výroku II. Přípustnost dovolání žalobce
shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky
podle názoru uvedeného v posledním rozhodnutí dovolacího soudu v této věci,
která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a dále právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i
Ústavního soudu a konečně i právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla vyřešena, ale je řešena Nejvyšším soudem správním a soudem Ústavním
odlišně.
Konkrétně argumentace žalobce spočívá na tvrzení, že dovolací soud ve svém
předešlém rozhodnutí v této věci zaujal právní názor, který je rozporný s
rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jako „ESLP“) i
soudu Ústavního, a měl by být z uvedeného důvodu překonán. Jedná se o otázku,
zda řízení o poskytnutí informací policejním ředitelstvím podle zákona č. 106/1999 Sb. má povahu řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále též jako „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práva a svobod (dále též jako „Listina“). Žalobce v této
souvislosti namítá, že dovolací soud nesprávně vyložil pojem „civil rights“
obsažený v Úmluvě, který má autonomní výklad a nelze jej ztotožňovat s
„občanským právem“ či „soukromým právem“ jakožto s odvětvími českého práva. Poukazuje přitom na rozhodnutí ESLP č. 2614/65 ze dne 16. 7. 1971 ve věci
Ringeisen proti Rakousku, č. 45835/05 ze dne 31. 7. 2012 ve věci Shapovalov
proti Ukrajině, č. 31475/05 ze dne 26. 5. 2009 ve věci Kenedi proti Maďarsku,
č. 46809/99 ze dne 28. 9. 2004 ve věci Loiseau proti Francii, a nález Ústavního
soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III ÚS 899/17. Podle názoru žalobce se
naprostá většina žádostí o informace týká svobody slova a projevu, tedy
občanského práva zaručeného čl. 10 Úmluvy, a vztahuje se na něj i čl. 6 odst. 1
Úmluvy. Je tomu tak bez ohledu na okolnost, zda o informace žádá novinář,
spisovatel, historik či kterýkoliv jiný občan, protože právo na svobodu slova a
projevu má každý. Informace požadované žalobcem od Policie ČR se netýkaly
něčeho abstraktního či obecného (žalobce uvádí pro příklad informace o spotřebě
tužek, toaletního a kancelářského papíru), ale měly vztah k osobě žalobce a
měly dopad do jeho osobní sféry, neboť stížnostní spis, jehož kopii požadoval,
se týkal vyřizování stížnosti podané žalobcem na protiprávní postup příslušníka
Policie ČR vůči jeho kamarádovi T. Š. Tato stížnost byla podle tvrzení žalobce
účelově „zametena pod koberec“ se závěrem, že je neoprávněná. Vyhodnocení shora
uvedené právní otázky pak má důsledky hmotné i procesní povahy, a to především
z důvodu, že na věc je třeba aplikovat závěry stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, a
dalších rozhodnutí. V posuzované věci se existence nemajetkové újmy měla
presumovat a délka řízení měla být posuzována jako jeden celek (dále též jako
„argument č. 1“). V důsledku právního názoru Nejvyššího soudu, kterým se soudy
nižších stupňů řídily a který je podle žalobce zjevně nesprávný, bylo v řízení
jednáno se dvěma organizačními složkami státu, ačkoliv mělo být jednáno s
Ministerstvem financí. V této souvislosti bylo poukázáno na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 (dále též jako „argument č. 2“). Žalobce dále namítá, že se odvolací soud podrobně nevypořádal se shora
uvedenou argumentací, ačkoliv ta byla předestřena jak před soudem prvního
stupně, tak uvedena v odvolání. Odvolací soud měl nesprávně (a v rozporu s
nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I.
ÚS 218/09) posoudit
procesní otázku, zda je povinen vypořádat se s námitkami účastníka obsaženými v
odvolání (dále též jako „argument č. 3“). Odvolací soud pochybil též v tom
ohledu, že ve svém rozhodnutí nevyvodil závěry ze skutečnosti, že rozhodnutí
Policie ČR byla opakovaně rušena pro nezákonnost. Za rozhodnutí vydané v
zákonem stanovené lhůtě nelze pokládat takové, které bylo formálně vydáno v
zákonem stanovené lhůtě, ale následně bylo zrušeno pro nezákonnost. Jednalo by
se o formalistický výklad práva bez materiální podstaty a sofistikované
zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. V takovém případě by totiž správní orgán
mohl opakovaně (a libovolně dlouho), formálně zdánlivě v zákonné lhůtě vydávat
nezákonná rozhodnutí, která by byla pro nezákonnost rušena, aniž by se žadatel
v reálném čase domohl požadovaných informací. Takový výklad by byl perfidní. Pokud soudy obou stupňů i přesto považovaly rozhodnutí Policie ČR (s výjimkou
jediného průtahu) za učiněná v zákonné lhůtě a nevyvodily žádné důsledky z
toho, že šlo o rozhodnutí nezákonná, pak je takové právní posouzení věci
nesprávné (dále též jako „argument č. 4“). Žalobce dále namítá, že obvodní soud
nesprávně posoudil otázku, zda ke zrušení správních rozhodnutí došlo s účinky
ex tunc či ex nunc, přičemž má za to, že otázka měla být posouzena s ohledem na
závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 As 139/2016-22, a dovozuje, že na rozhodnutí Policie ČR je třeba pohlížet
jako na nikdy nevydaná. Z posledně uvedeného argumentu žalobce vyvozuje otázku,
zda dochází k porušení práva na vydání správního rozhodnutí v zákonné lhůtě a
ke vzniku odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v případě
vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, která jsou však opakovaně pro nezákonnost
rušena, a zda se na taková rozhodnutí hledí, jako by nikdy vydána nebyla (dále
též jako „argument č. 5“). Dále žalobce formuluje otázku: „Jaký vliv má pro
závěr o /ne/správnosti úředního postupu, pro závěr o postupu orgánu veřejné
moci v průběhu řízení a pro závěr o formě /či výši/ zadostiučinění okolnost, že
v průběhu řízení docházelo /opakovaně/ k vydávání nezákonných rozhodnutí,
opakovaně rušených pro nezákonnost?“, již pokládá za řešenou (ze strany
odvolacího soudu) odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
přičemž jmenuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2301/2009, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 21. 10. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 (dále též jako „argument č. 6“). Strany 19 až 25
dovolání obsahují citace rozhodnutí vztahujících se k významu práva na
informace, načež žalobce vznáší otázky, zda je význam předmětu řízení o žádosti
o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. pro žadatele standardní, nízký nebo
zvýšený, zda vzniká nemajetková újma, a pokud ano, jak je závažná v případě
neposkytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. žadateli v zákonné lhůtě 15
dnů a zda vzniká nemajetková újma, a pokud ano, jak závažná je v případě
poskytnutí všech vyžádaných informací žadateli až s prodlením několika let
(dále též jako „argument č. 7“). Dále žalobce namítá, že přiznání
zadostiučinění v nepeněžité formě je možné pouze v případech výjimečných,
nikoliv v projednávané věci, která trvala šest let a pět měsíců. Právo na
informace mělo pro žalobce zásadní význam, neboť informace měly vztah k jeho
osobě a měly dopad do jeho osobní sféry, neboť stížnostní spis se týkal
vyřizování stížnosti podané žalobcem na protiprávní postup příslušníků Policie
ČR vůči jeho kamarádovi, v jehož zastoupení podal žalobce stížnost, která byla
Policií ČR účelově zametena pod koberec se závěrem, že je údajně neoprávněná. V
těchto souvislostech žalobce poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17,
ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, na stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, a
pokládá otázky: „Jakou funkci má pouze nepeněžité zadostiučinění v případě
nepřiměřených délek a průtahů v řízení?“ a „Má žalobce v poměrech projednávané
věci právo nárok na peněžité zadostiučinění nebo pouze na zadostiučinění
nepeněžité?“ (dále též jako „argument č. 8“). V závěru dovolání je uvedena
námitka, podle níž odvolací soud nepostupoval správně, jestliže uložil žalované
povinnost k omluvě, ačkoliv ta nebyla ze strany žalobce požadována. Pokud je v
dovoláním napadaném rozhodnutí citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod číslem 52/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jedná se o poukaz nepřiléhavý, neboť
kompenzace ve formě písemné omluvy nebyla předmětem žalobního návrhu, a podle
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může přiznat poškozenému bez návrhu
namísto požadované peněžité náhrady pouze kompenzaci ve formě konstatování
porušení práva. K uvedenému žalobce položil otázku: „Může soud v řízení o
nároku podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. namísto žalobcem požadované peněžní
kompenzace přiznat žalobci omluvu, i když to žalobce nepožaduje?“ již označil
za neřešenou, přesto ovšem zmínil rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2329/2012, ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne
14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4047/2009-162 (dále též jako „argument č. 9“). Žalované se k dovolání žalobce nevyjádřily. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., soudní poplatek za dovolání byl k výzvě soudu zaplacen
včas, a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jak je z dovolání patrné, žalobcova argumentace předně cílí k revizi právního
závěru, který byl dovolacím soudem učiněn v předchozím průběhu řízení, a podle
něhož žalobcem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou
délku (jediného) řízení nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z
dílčích nároků, přičemž řízením o žádosti o poskytnutí informace před správními
orgány nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dovolací soud
však neshledal důvodu, aby se od předmětného právního názoru odchýlil. Žalobce
má bezesporu pravdu v tom ohledu, že pojmům užitým v Úmluvě nelze přikládat
stejný význam, jaký je spojován se stejnými pojmy v rámci vnitrostátní právní
úpravy a v tomto ohledu je případný odkaz na rozhodnutí ESLP č. 2614/65 ze dne
16. 7. 1971 ve věci Ringeisen proti Rakousku. Nelze mu již ovšem přisvědčit v
námitce, že výklad pojmu byl ze strany zdejšího soudu proveden podle významu
vnitrostátního. Již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30
Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, na který předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci výslovně
navazuje, samozřejmě vychází z rozhodovací praxe ESLP. Pokud se jedná o otázku,
zda obecné právo na přístup k informacím spadá pod pojem „občanská práva nebo
závazky“ (v autentických verzích „civil rights and obligations“, „droits et
obligations de caract?re civil“) ve smyslu Úmluvy, vyplývá z rozhodovací praxe
ESLP negativní závěr (k tomu viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 26. 3. 1987, ve
věci Leander proti Švédsku, stížnost č. 9248/81). Ve věcech řešených ESLP, na něž žalobce poukázal (konkrétně ve věci Shapovalov
proti Ukrajině, rozhodnutí ze dne 31. 7. 2012, stížnost č. 45835/05, ve věci
Kenedi proti Maďarsku, rozhodnutí ze dne 26. 5. 2009, stížnost č. 31475/05, ve
věci Loiseau proti Francii, rozhodnutí ze dne 28. 9. 2004, stížnost č. 46809/99), byl dosah článku 6 odst. 1 Úmluvy dovozen s ohledem na skutečnost,
že neposkytnutí informace mělo přímý dopad do osobních poměrů (konkrétně
profesní činnosti) stěžovatelů, nikoliv jako obecné právo na přístup k
informacím. V uvedených souvislostech (též k argumentu č. 1 dovolání) patří
připomenout, že obecné právo na informace nelze vyvodit z čl. 10 Úmluvy, což
potvrzuje rozhodnutí ESLP ze dne 8. 11. 2016, ve věci Magyar Helsinki Bizottság
proti Maďarsku, stížnost č. 18030/11. Právní závěr dovolacího soudu zjevně není ani v rozporu s nálezem Ústavního
soudu ze dne 8. 8. 2017, III. ÚS 899/17, již z důvodu, že v uvedeném řízení
byla namítána nepřiměřená délka soudního řízení správního, kterému předcházelo
rozhodnutí správního orgánu ukládající stěžovatelce povinnost nahradit náklady
související se správou a zničením propadlého zboží, nikoliv řízení o žádosti o
informace. Argument č. 2 přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Žalobce vychází z premisy,
že výše zmíněná otázka (které se týká především argument č. 1) byla posouzena
nesprávně, což se nepotvrdilo. Pokud tedy dovolatel poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1382/2014, jedná se o
judikaturu na věc nepřiléhavou (v podrobnostech k dané otázce viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015). Zjevně
též otázky obsažené v argumentech výše označených č. 6, 7 a 8 vychází z
dovolacím soudem neakceptovaného názoru, že řízení o žádosti o informace před
správními orgány i řízení před správním soudem měla být posuzována jako řízení
jediné. Jelikož tomu tak není a jelikož se délka těchto řízení posuzuje
samostatně podle odlišných hledisek, nezakládají ani tyto otázky přípustnost
dovolání. Judikatura, na niž dovolatel poukázal, je na nyní projednávanou věc
ze stejného důvodu nepřiléhavá. Pouze pro úplnost lze zmínit, že otázku významu
předmětu řízení pro účastníka by bylo možné posuzovat (z důvodů výše
vysvětlených) toliko ve vztahu k řízení před správním soudem. Pokud se jedná o
jeho význam v obecné rovině, ten, jelikož jej ESLP nepovažuje za zvýšený, je
standardní. Co se týká posouzení konkrétního významu předmětu řízení (před
správním soudem) pro žalobce, pak jej odvolací soud vyhodnotil jako minimální. Opakuje-li žalobce skutečnosti, z nichž dovozuje, že význam řízení pro něj byl
vyšší (či dokonce slovy žalobce „zásadní“), nejedná se o relevantní dovolací
argument. Bezpředmětným by bylo zabývat se dovolací otázkou týkající se funkce
nepeněžitého zadostiučinění, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by odvolací soud v
tomto ohledu učinil jakkoliv chybný závěr (ke skutečnosti, že nepeněžité
zadostiučinění je plnohodnotnou formou zadostiučinění, viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Má-li žalobce
za to, že nepeněžité zadostiučinění je možné jen v případech výjimečných, pak
je třeba odvětit, že závěr o minimálním významu řízení, k němuž soudy nižších
stupňů dospěly, takovou výjimečnou okolností nepochybně je. Otázku, zda žalobce
má v poměrech projednávané věci nárok na peněžité zadostiučinění, nebo pouze na
zadostiučinění nepeněžité, není dovolací soud oprávněn posuzovat, neboť její
vyřešení záleží na posouzení otázek právních i skutkových. Souhlasit nelze ani s argumentem č. 3 dovolání, neboť právní otázka, ve vztahu
ke které dovolatel namítá nedostatek odůvodnění, byla vyřešena v předchozím
rozhodnutí dovolacího soudu závazně podle 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. Okolnosti, pro něž by se soudy
nižších stupňů mohly od závazného právního názoru odchýlit, tvrzeny nebyly. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení
vyplývá přímo ze zákona, což je případ argumentu č. 4 dovolání. Již z dikce
zákona (§ 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk) totiž vyplývá, že stát odpovídá za škodu
a újmu způsobenou porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
zákonem stanovené lhůtě. Jedná se o požadavek na včasnost rozhodnutí, přičemž
žádnou další podmínku zákon neklade.
Žalobcův názor, podle nějž pokud bylo
vydáno včasné rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno, nebyla podmínka včasnosti
splněna, tudíž nemá jakýkoliv podklad. Míní-li žalobce, že taková zákonná
úprava umožňuje správním orgánům, aby prováděly tzv. „ping-pong“, při němž
vydávají rozhodnutí v zákonných lhůtách, která jsou následně rušena, a
nedochází tak k pravomocnému rozhodnutí věci, čímž jsou účastníci zbaveni
možnosti dosáhnout včasného rozhodnutí i odškodnění, nejedná se o argument
vedoucí k jinému výkladu zákonného ustanovení, jež je formulováno zcela
jednoznačně. V této souvislosti patří připomenout, že případ tzv. „ping-pongu“
vyžaduje ze strany orgánů obstrukční postup, který sám o sobě lze hodnotit jako
nesprávný, a to nepochybně v míře závažnější oproti porušení povinnosti vydat
rozhodnutí či učinit úkon ve stanovené lhůtě. Zmíněnému obstrukčnímu jednání se
pak lze účinně bránit v rámci správního soudnictví (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, čj. 7 As 192/2017 - 35). Otázka
týkající se účinků zrušení správního rozhodnutí nemá pro posouzení věci žádný
význam. Ani v případě, že by rozhodnutí vydaná v posuzovaných řízeních byla
rušena s účinky ex tunc, neměnilo by to nic na skutečnosti, že se jednalo o
rozhodnutí vydaná a existující (toliko k argumentu č. 5 dovolání). Posouzení otázky obsažené v argumentu č. 9 ze strany dovolacího soudu nemůže
žalobci (objektivně) přinést příznivější výsledek, a proto dovolání není
(subjektivně) přípustné ani pro její posouzení. Jelikož dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným, dovolací soud ve smyslu §
242 odst. 3 o. s. ř, nemohl přihlížet k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, případně k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud z vyložených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.