30 Cdo 2553/2025-230
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 340 380 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 37/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 28 Co 119/2024-207, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 28 Co 119/2024-207, se v částech výroků I až IV, kterými byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2024, č. j. 75 C 37/2022-119, změněn ve výrocích I až IV tak, že se žaloba zamítá co do celkové částky 241 380 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 7. 2022 do zaplacení, a dále ve výroku V o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 340 380 Kč s příslušenstvím, která sestávala ze čtyř dílčích nároků vyčíslených na shodnou částku 85 095 Kč a požadovaných z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena a) nepřiměřenou délkou řízení o vymáhání nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2000, b) nepřiměřenou délkou řízení o vymáhání nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2002 a c) nepřiměřenou délkou řízení o vymáhání nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2003, jež byla všechna vedena u Finančního úřadu pro Prahu 10, jakož i d) nepřiměřenou délkou řízení o vymáhání nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2004, které bylo vedeno u Finančního úřadu ve Voticích (dále též jen „posuzovaná řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2024, č. j. 75 C 37/2022-119, žalobě zcela vyhověl, když rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci čtyřikrát částku 85 095 Kč, vždy s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 7. 2022 do zaplacení (výroky I až IV), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok V).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud zejména uvedl, že řízení o nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za roky 2000, 2002 a 2003 byla zahájena dne 2. 6. 2005, kdy Finanční úřad pro Prahu 10 vydal exekuční příkaz na přikázání žalobcovy pohledávky z účtu vedeného u Komerční banky, a. s., načež následujícího dne takto postihl též pohledávku z účtu vedeného u Československé obchodní banky, a. s., jenž však žalobci nenáležel. Řízení o nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2004 bylo zahájeno dne 16. 1. 2008, kdy Finanční úřad ve Voticích vydal exekuční příkaz na srážku ze žalobcovy mzdy. Na základě žádného z uvedených exekučního příkazů nebylo žádné plnění vymoženo. Žalobce byl dne 19. 11. 2018 vyzván k tomu, aby se dne 3. 12. 2018 dostavil na příslušný finanční úřad k jednání ve věci předmětných daňových nedoplatků, přičemž na nesplnění těchto svých daňových povinností byl finančním úřadem znovu upozorněn listinou ze dne 1. 4. 2019. Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4379532/19/2002-51523-105354, správce daně zamítl žalobcovu námitku prekluze předmětných nedoplatků s odůvodněním, že prekluzivní lhůta v jejich případě uplyne až dne 1. 1. 2022, resp. dne 29. 11. 2022. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil správní žalobou podanou dne 29. 7. 2019 k Městskému soudu v Praze, který ji projednal v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Af 32/2019, jež bylo zatíženo dvouletým průtahem spadajícím do doby od září 2019 do listopadu 2021 a následně vyústilo ve vydání rozsudku ze dne 24. 11. 2021 (doručeného žalobci dne 9. 12. 2021), kterým uvedený soud napadené rozhodnutí finančního úřadu zrušil, a to za současného vrácení věci tomuto úřadu k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynulo, že žalobce, který se o své daňové povinnosti průběžně zajímal, požádal dne 15. 12. 2010 o prominutí příslušenství k daňovým pohledávkám vztahujícím se k letům 1999 až 2003, přičemž následně vydaná zamítavá dvě po sobě jdoucí rozhodnutí finančního úřadu z let 2011 a 2015 byla vždy zrušena správními soudy s tím, že naposledy se tak stalo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 8 Af 44/2015. Oproti názoru finančního úřadu vyjádřenému v jeho rozhodnutí ze dne 30. 5. 2019 přitom Městský soud v Praze dospěl v citovaném rozsudku ze dne 24. 11. 2021 k závěru, že se prekluzívní lhůta po dobu vedení zmíněných řízení u správního soudu nestavěla, pročež uplynula již dne 31. 12. 2014, což dle soudu prvního stupně platí též o daňové pohledávce za žalobcem vztahující se k roku 2004. Dne 7. 2. 2022 proto finanční úřad všechny předmětné daňové nedoplatky z daňového účtu žalobce odepsal.
4. Žalobce svůj požadavek vznesený v tomto řízení předběžně uplatnil u žalované žádostí ze dne 24. 1. 2022, na kterou však žalovaná reagovala odmítavě.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace prvostupňovým soudem citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dále zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, dospěl tento soud k závěru o důvodnosti podané žaloby. Poté, co soud prvního stupně nepřisvědčil námitce promlčení uplatněných nároků, kterou žalovaná v řízení vznesla, totiž uzavřel, že všechna čtyři posuzovaná řízení, z nichž první tři trvala od 2. 6. 2005 do 7. 2. 2022 a čtvrté pak od 16. 1. 2008 do 7. 2. 2022, byla nepřiměřeně dlouhá. Nepřiměřenost jejich délky však dle soudu prvního stupně nevyplývá z jejich délky celkové, ale ze skutečnosti, že příslušný správce daně tato řízení neukončil současně s uplynutím výše zmíněné prekluzívní lhůty, dokdy tato řízení, v nichž žalobce figuroval v „zaslouženém“ postavení daňového dlužníka (neboť svou daňovou povinnost nesplnil), probíhala standardně, bez chyb a přiměřeně dlouho, ale namísto toho je vedl i v letech 2015 až 2022, kdy již stát v důsledku nastalé prekluze se žalobcem jako s daňovým dlužníkem jednat neměl, tj. po dobu dalších více než sedmi let, do níž nadto spadá i výše zmíněný průtah nastalý v řízení vedeném před správním soudem. Za ty části posuzovaných řízení, které spadající do období po 1. 1. 2015, tak žalobci přísluší dle soudu prvního stupně odškodnění presumované nemajetkové újmy, kterou v důsledku nepřiměřené délky těchto řízení utrpěl. Toto odškodnění, jež žalobci náleží v penězích a které soud prvního stupně vyčíslil v souladu s požadavkem žalobce pouze za dobu do 9. 12. 2021, kdy mu byl doručen výše zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, přitom soud prvního stupně vyčíslil ve vztahu ke každému z posuzovaných řízení za pomoci základní částky ve výši 16 000 Kč za první dva roky toho kterého řízení, jakož i za každý další rok jejich trvání, čímž dospěl k částce 96 000 Kč za každé řízení, kterou již za pomoci kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk dále nijak nemodifikoval. Skutečný nárok žalobce tak dle soudu prvního stupně v případě každého z posuzovaných řízení jeho žalobní požadavek převýšil.
6. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV změnil tak, že žalobu co do částek 60 345 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 25. 7. 2022 do zaplacení vztahujících se ke každému jednotlivému daňovému řízení zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil (výroky I až IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která po částečném zopakování dokazování dále doplnil o zjištění týkající se průběhu shora zmíněných řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Af 44/2015 a sp. zn. 14 Af 32/2019, a poté připomenul závěr soudu prvního stupně, podle kterého k vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu mělo v posuzovaných řízeních dojít až od 1. 1. 2015, odkdy tato řízení probíhala navzdory prekluzi vymáhaných daňových nedoplatků, pro niž již tyto nedoplatky neměly být na daňovém účtu žalobce evidovány. Aniž odvolací soud zaujal k tomuto závěru soudu prvního stupně jakékoliv vlastní stanovisko, dále uvedl, že z iniciativy odvolání žalované považoval za předmět odvolacího řízení posouzení otázky, zda v důsledku popsaného nesprávného úředního postupu žalobci skutečně vznikla presumovaná nemajetková újma, a pokud ano, jaká forma zadostiučinění, popř. jaká výše peněžitého plnění, mu přísluší (viz body 20 až 22 odůvodnění). Na otázku vzniku nemajetkové újmy na žalobcově straně odvolací soud následně odpověděl kladně, neboť v důsledku nepřiměřené délky řízení byl žalobce po delší dobu v nejistotě stran evidence předmětných daňových nedoplatků, přičemž za nerozhodnou označil skutečnost, že žalobce vymáhané daňové nedoplatky nakonec neuhradil. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o přiměřenosti finančního odškodnění této nemajetkové újmy, odlišně však vyčíslil jeho výši. Oproti soudu prvního stupně totiž vyšel z roční sazby základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, čímž za dobu, kterou odškodnil soud prvního stupně, dospěl k částce 90 000 Kč. Následně odvolací soud za pomoci kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk přistoupil k úpravě této základní částky, když ji vzhledem ke zjištěnému průtahu v řízení vedeném před Městským soudem v Praze a opakovaným rušením rozhodnutí finančního úřadu zvýšil o 10 % na celkových 99 000 Kč. V závislosti na počtu posuzovaných řízení poté odvolací soud uvedenou částku dělil čtyřmi, když konstatoval, že žalobce utrpěnou újmu vnímal nikoli jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení, ale jako újmu jedinou, neboť o jeho daňových nedoplatcích bylo vždy rozhodováno společně. Takto odvolací soud dospěl k částce 24 750 Kč, která žalobci náleží za každé ze čtyř posuzovaných řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího napadl žalobce dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti těm částem jeho výroků I až IV, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba (částečně) zamítá.
9. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, pokud jej neodškodnil také za tu část posuzovaných řízení, která probíhala v době od 2. 6. 2005 do 31. 12. 2014, a to s poukazem na neuhrazení žalobcových daňových nedoplatků, přičemž při řešení této otázky se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo publikováno pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, a ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3531/2023. Žalobce v této souvislosti uvedl, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený touto délkou řízení uveden a v níž byl udržován, s tím, že na vzniku a trvání této újmy výsledek takového řízení nic nemění, s výjimkou situace, kdy byl poškozený v nepřiměřeně dlouhém řízení uznán vinným z úmyslného trestného činu. K naplnění této výjimky, kterou je třeba vykládat restriktivně, však v posuzovaném případě nedošlo. To ostatně „nepřímo“ reflektoval i odvolací soud, uvedl-li, že pro posouzení dané věci není významné, že žalobce nedoplatky na dani nakonec neuhradil, tento závěr však již do svých dalších úvah nijak nepromítl, když namísto toho vyšel z vymezení odškodňované délky řízení, jak ji určil soud prvního stupně. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou žalobce v dovolání citoval, nato daňové řízení trvá po celou dobu existence daňové povinnosti.
10. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, se dle žalobcova přesvědčení odvolací soud dopustil rovněž tím, že při hodnocení vlivu jednotlivých skutečností, jež měly vliv na celkovou délku posuzovaných řízení, nerespektoval princip proporcionality. Nesprávně totiž vyhodnotil vliv postupu orgánů veřejné moci na celkovou délku posuzovaných řízení, což se následně negativně promítlo do výše přiznaného zadostiučinění.
11. Závěrem proto žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že žalobce v dovolání nevymezil žádnou dovolací otázku, když namísto toho pouze polemizoval s výší přiznaného zadostiučinění a současně se vymezoval proti správnosti skutkových závěrů o délce posuzovaných řízení. K vlastní délce posuzovaných řízení pak žalovaná zdůraznila, že podle OdpŠk je odškodňována nejistota poškozeného ohledně výsledku těchto řízení, která však v řešené věci mohla nastat až od okamžiku prekluze žalobcových daňových povinností, neboť do té doby žalobce žádnou nejistotou netrpěl, byl-li si svých řádně vymáhaných daňových nedoplatků naopak vědom. Kromě toho žalobce svou daňovou povinnost vědomě nesplnil, čímž k délce řízení přispěl, a namístě je též analogie s odsouzením poškozeného v trestním řízení. Odvolací soud se od žalobcem uváděné judikatury dovolacího soudu neodchýlil ani tím, že na podkladě konkrétních okolností řešené věci přistoupil ke zvýšení základní částky zadostiučinění i finálních 10 %.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné. 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Nejvyšší soud shledal podané dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky vymezení odškodnitelné délky posuzovaných řízení, potažmo otázky promítnutí kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaných řízeních do přiznaného zadostiučinění, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání 18. Dovolání je důvodné. 19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 20. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3). 21. Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, nebo ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2196/2022). Nejistota, v níž újma spočívá, se přitom vztahuje k celé délce řízení, pročež je nezbytné vzít při určení výše zadostiučinění za tuto újmu v úvahu celkovou délku řízení, nikoliv jen tu její část, která trvala nad rámec doby, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3930/2009, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod číslem 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1291/2022). V podmínkách nyní řešené věci se však odvolací soud odškoděním daného typu nemajetkové újmy žalobce zabýval pouze ve vztahu k té části posuzovaných daňových řízení, která započala dnem 1. 1. 2015, jakkoliv nijak nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, podle kterého tato řízení byla zahájena již dne 2. 6. 2005, resp. dne 16. 1. 2008 (srov. bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Již tím se tak odvolací soud nejen odchýlil od výše označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ale současně rozhodl nesprávně. 22. Stejný nedostatek napadeného rozhodnutí se následně odrazil též v nesprávném (nedostatečném) vyhodnocení dovolatelem předestřeného kritéria postupu orgánu veřejné moci v průběhu posuzovaných řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Z konstantní judikatury dovolacího soudu totiž rovněž plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (vedle Stanoviska viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) s tím, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Přestože se odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaných řízení, jakož i při následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění zhodnocením všech uvedených kritérií zabýval, a tedy neopomenul ani žalobcem vyzdvihované kritérium postupu orgánu veřejné moci, učinil tak pouze ve vztahu k výše vymezené části délky posuzovaných řízení, což má logicky za následek neúplnost (a tudíž i nesprávnost) jeho závěrů. 23. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení v nyní řešeném případě zakládá částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jež je způsobena tím, že se odvolací soud omezil pouze na citaci závěrů soudu prvního stupně, podle kterých je navzdory výše zmíněným datům zahájení posuzovaných řízení namístě vyjít při hodnocení přiměřenosti jejich délky a při stanovení přiměřeného zadostiučinění pouze z té jejich části, jež spadá do doby od 1. 1. 2015 do 7. 2. 2022 (viz body 20 a 21 odůvodnění napadeného rozsudku), načež z těchto jeho závěrů bez dalšího vyšel (byť oproti soudu prvního stupně nepovažoval za významné pro posouzení věci, že žalobce svou daňovou povinnost nesplnil – viz bod 25 odůvodnění jeho rozsudku), a to aniž k jejich správnosti zaujal jakékoliv stanovisko (k tomu viz též bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž uvedená otázka mezi problematikou, kterou se odvolací soud v reakci na odvolací námitky žalované v odůvodnění svého rozsudku věnoval, nefiguruje, a to navzdory znění § 212a odst. 1 o. s. ř., podle kterého není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, jakož i navzdory tomu, že žalobce, jehož žalobnímu požadavku soud prvního stupně svým rozsudkem zcela vyhověl, neměl možnost samotné důvody tohoto rozhodnutí vlastním odvoláním zpochybnit, jak patrno z § 202 odst. 3 o. s. ř.). Povinnost soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., a to do té míry, že tento nedostatek jeho odůvodnění byl zjevně dovolateli na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek, jak se tomu stalo i nyní, ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). 24. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak ve výrocích, jimiž odvolací soud cestou změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu částečně zamítl, tak i v závislém výroku o nákladech řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 25. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu