30 Cdo 256/2026-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S.,
zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova
3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 103 000 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 175/2025,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025,
č. j. 51 Co 260/2025-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 103 000
000 000 Kč s odůvodněním, že titulem a škodou je usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 36 Co 413/2024.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2.
10. 2025, č. j. 28 C 175/2025-8, návrh žalobce ze dne 28. 9. 2025, doručený
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 1. 10. 2025, odmítl (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které
však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako
nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně,
jakož i proti výroku II usnesení odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o
nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o
přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost
dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá procesněprávní otázka
aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle názoru
žalobce pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba byla projednatelná a vyhověla
všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního
stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně
odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne
20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017. Odvolací soud ve zde posuzované věci
dospěl k závěru, že žaloba nebyla způsobilá k projednání, kdy žalobce žalobu
nedoplnil žádnými konkrétními skutečnostmi, a to ani v odvolacím řízení (není
zřejmé čeho, proč a na jakém základě se žalobce domáhá). Žalobce, stejně jako v
žalobě, v odvolání označil několik spisových značek soudních rozhodnutí,
neuvedl však, v čem spatřuje pochybení soudu v těchto rozhodnutích či v postupu
soudu. Sice uvedl výši částky, neuvedl však, z čeho se skládá ani proč se
domáhá právě částky v této výši. Za situace, kdy není zřejmé ani vytýkané
pochybení ze strany orgánů státu, z něhož žalobce odvíjí výši žalované částky,
nelze hovořit ani o příčinné souvislosti mezi těmito atributy. Dle odvolacího
soudu tak žaloba postrádala základní náležitosti, jejichž absence bránila
dalšímu pokračování v řízení. Takovému závěru přitom nelze ničeho vytknout a je
v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje
žalobce v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, a ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1834/2013). V části, v níž žalobce namítal porušení § 43 o. s. ř. stran absence výzvy soudu
prvního stupně k doplnění žaloby, která by předcházela jejímu odmítnutí, pak
podané dovolání nevyhovělo požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř.,
podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Žalobce zde totiž nespecifikoval, od jaké konkrétní ustálené
judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud při
řešení uvedené otázky procesního práva dle jeho přesvědčení odchýlit. V
uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami,
které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález
Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že proti důvodům
absence výzvy k doplnění žaloby se dovolatel vůbec nijak nevymezil. Dovolání je pak vadné i v případě otázky nerespektování Listiny základních práv
a svobod, konkrétně článku 4 odst. 1, článku 6 a článku 36, jelikož dovolatel
nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož
dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla
ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím
řízení pokračovat. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně musí být tato ustálená
rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v
případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně
rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní
otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu,
avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní
rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak
činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak
byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné
uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený
požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek
nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. To platí i v
případě tvrzeného zásahu do základních práv, když zásah do základních práv
dovolatele sice může i dle citované judikatury Ústavního soudu představovat
dovolací důvod, však i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti
dovolání, což žalobce neučinil. Nejedná se o samostatný předpoklad přípustnosti
nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. K žalobcově námitce zpochybňující to, že by napadený rozsudek vyhovoval
požadavkům kladeným na jeho přezkoumatelnost, Nejvyšší soud poukazuje na znění
§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého by k případným vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo z jiného důvodu
přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě
splněna není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění
práv dovolatele, k čemuž v daném případě zjevně nedošlo (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Napadený
rozsudek odvolacího soudu těmto judikatorním požadavkům vyhověl. Skutečnost, že
žalobce se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, přitom nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku nezpůsobuje. Ze stejného důvodu (tj. s poukazem na § 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.)
dovolací soud nepřihlížel k námitce dovolatele týkající se povinnosti předložit
žalobu žalované k vyjádření. Nejvyšší soud v této souvislosti pro úplnost
doplňuje, že povinnost doručit žalobu žalovanému nastupuje jen v případě, že se
jedná o žalobu projednatelnou, z níž žalovaný může seznat, co konkrétně je
předmětem proti němu uplatněného nároku a následně posoudit, zda vůbec, popř. v
jakém rozsahu se žalobě bude bránit. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.