30 Cdo 2640/2025-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 100 000 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 21 C 13/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2025, č. j. 16 Co 86/2025-22, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2025, č. j. 16 Co 86/2025-22, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 4. 2025, č. j. 21 C 13/2025-12, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou (po její opravě podáním ze dne 14. 2. 2025) domáhá po žalované zaplacení částky 100 000 000 000 Kč „s úrokem od 14. 7. 2023“ jako náhrady majetkové újmy, která mu měla být způsobena dle žalobce nezákonným rozhodnutím, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11 Co 102/2023-15, kterým bylo potvrzeno odmítnutí žaloby o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 000 Kč s příslušenstvím, s čímž žalobce nesouhlasí.
2. Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 4. 2025, č. j. 21 C 13/2025-12, žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce ani po výzvě k odstranění vad podané žaloby a po poučení, v jakém směru je tuto žalobu třeba doplnit, s tím, že jinak bude žaloba odmítnuta, vady žaloby ve stanovené lhůtě neodstranil. Ze žaloby tak dle soudu prvního stupně nadále neplyne srozumitelné skutkové vylíčení ve vztahu ke všem podmínkám vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy, v čem žalobce spatřuje nesprávný úřední postup soudů včetně jednotlivých nesprávně provedených procesní úkonů soudu, jaké jsou důvody nesprávnosti či nezákonnosti postupu soudu, event. výčet úkonů, jež soud neprovedl, ač je provést mohl a měl, vymezení příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, ani popis způsobu výpočtu žalované částky tak, aby bylo zřejmé, z jakých konkrétních položek se skládá. Naopak oprava žaloby dle soudu prvního stupně obsahovala „opětovné sdělení výčtu řízení“, ze kterých žalobce odvozuje svůj nárok na náhradu škody, a to rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ve věci sp. zn. 5 C 220/99, jež bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2021, sp. zn. 17 Co 360/2000, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2023, sp. zn. 49 C 5/2023, potvrzené usnesením Městského soudu v Praze, které představuje titul pro uplatnění nároku na náhradu škody, a že podkladem nároku je výše uvedené nezákonné rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě s tím, že nebýt jej, žádná škoda by žalobci nevznikla, a že částka 100 000 000 000 Kč odpovídá právní nejistotě, jíž žalobce utrpěl nezákonným postupem soudu, který stále pokračuje, neboť věc s konečnou platností dosud nikdo nevyřešil.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
5. Odvolací soud uzavřel, že ačkoliv byl žalobce k odstranění vad žaloby vyzván, tyto vady neodstranil. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud neprojednatelnou žalobu odmítl. Konkrétně k vadám žaloby odvolací soud uvedl, že z podané žaloby je zřejmé, že se žalobce domáhá vůči žalované náhrady „nemajetkové újmy“ ve výši 100 000 000 000 Kč s tvrzením, že újmu utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu, jehož se měl dopustit Okresní soud ve Znojmě v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99, neboť nevyhověl požadavku žalobce na zaplacení částky 630 358 Kč. Dále žalobci vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze, který usnesením ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11 Co 102/2023-15, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2023, č. j. 49 C 5/2023-9, o odmítnutí žaloby též o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka tak nepředstavuje jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy, nýbrž několik dílčích nároků vzniklých v různých obdobích, které nejsou jednoznačně individualizovány, navíc částku 100 000 000 000 Kč žalobce požaduje opakovaně v různých řízeních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které směřuje proti oběma jeho výrokům. V dovolání žalobce uplatnil následující dovolací důvody.
7. Dle žalobce spočívá napadené usnesení na vyřešení otázky procesního práva, a to otázky posouzení projednatelnosti žaloby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, a ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004). Žalobce namítal, že žaloba po jejím doplnění jeho právní zástupkyní všechny náležitosti obsahovala a nebyla tak neprojednatelná, neboť z ní bylo zřejmé, o jaký skutek jde a čeho se žalobce domáhá, tedy že požaduje náhradu majetkové újmy ve výši 100 000 000 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena dle něj nezákonným rozhodnutím, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11 Co 102/2023-15, kterým bylo potvrzeno odmítnutí jeho žaloby o náhradu nemajetkové újmy ve stejné výši, s čímž nesouhlasil.
8. Dále žalobce namítal, že soudy obou stupňů jednaly v rozporu s § 6 občanského soudního řádu bez účasti žalované, které nebyla předložena žaloba k vyjádření a byla bez dalšího odmítnuta, čímž řízení zatížily procesní vadou a nerespektovaly tak čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
9. Závěrem žalobce navrhl zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo změnu napadeného usnesení odvolacího soudu a vyhovění žalobě.
10. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání v části směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, a proti výroku II není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.
16. Pokud jde o část dovolání směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností dle § 237 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky projednatelnosti žaloby, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení vymezuje § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) musí obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
19. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
20. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá všechny skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
21. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
22. V projednávané věci je z podané žaloby po její opravě a doplnění zřejmé, že se žalobce domáhá proti žalované náhrady (jediné a nedělitelné) majetkové újmy ve výši 100 000 000 000 Kč „s úrokem od 14. 7. 2023“ a tvrdí, že tuto majetkovou újmu utrpěl tím, že v důsledku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11 Co 102/2023-15, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o odmítnutí jeho žaloby o náhradu nemajetkové újmy ve stejné výši, což považoval za nezákonné rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nebyl tento jeho nárok projednán a požadovaná částka mu tedy nebyla přiznána. Je sice pravdou, že žalobce ve svých podáních současně poukazuje i na řízení, která vydání dle žalobce nezákonného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11 Co 102/2023-15, předcházela, z obsahu doplnění žaloby ze dne 14. 2. 2025 je však již patrné, že z nich žádné samostatné nároky neuplatňuje a uvádí je pouze proto, aby vysvětlil, jaký nárok potvrzením odmítnutí žaloby usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11 Co 102/2023-15, ztratil. Přes zjevnou stručnost žaloby a jejího doplnění jsou tak z jejího obsahu v základních rysech zjistitelná taková tvrzení, kterými žalobce po skutkové stránce vymezil předmět řízení dostačujícím způsobem tak, že nehrozí jeho záměna s jiným skutkem, a je řádně vymezena i žalovaná částka 100 000 000 000 Kč, která pak nezahrnuje více nároků, jak vytýkal žalobci odvolací soud, nýbrž nárok jediný, a to škodu, která mu měla být způsobena právě ztrátou (tj. neprojednáním a nepřiznáním) pohledávky v této výši, zapříčiněné potvrzením dle žalobce nesprávného rozhodnutí o odmítnutí žaloby specifikovaným usnesením Městského soudu v Praze.
23. Odlišná situace je však dána v případě příslušenství z této částky, které žalobce vymezil tak, že se jedná o „úrok od 14. 7. 2023“, neuvedl však, zda se jedná o úrok či úrok z prodlení, v jaké výši jej požaduje, z jaké částky a do jakého okamžiku (zda do zaplacení nebo nějakého určitého data). K odstranění těchto nedostatků vymezení požadovaného příslušenství však ani soud prvního stupně, ani odvolací soud žalobce nevyzval, neboť ve výzvě soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2025, č. j. 21 C 13/2025-6, v níž je vytýkáno pouze nejasné a nesrozummitelné vylíčení skutkových okolností, z nichž žalobce svůj nárok odvozuje, a neoznačení důkazů, bylo ve vztahu k příslušenství po žalobci pouze požadováno „odůvodnění požadovaného příslušenství ve formě úroku z prodlení z nárokované částky“. V této části (ohledně vymezení výše a druhu příslušenství) tudíž žaloba vadná zůstala i po jejím doplnění, k odstranění této konkrétní vady však soudy žalobce dosud nevyzvaly. Ani v tomto rozsahu tak zatím nebylo možné žalobu dle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout.
24. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že výše uvedený závěr o projednatelnosti žaloby ve znění jejího doplnění, pokud jde o jistinu žalované pohledávky, neznamená, že by Nejvyšší soud jakkoliv předjímal to, zda takto specifikovaný nárok je, příp. vůbec může být důvodný (tedy zda tak, jak je vymezen, může splňovat podmínky odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí). Nejvyšší soud pouze uzavřel, že žalobce dostatečně určitě a srozumitelně vymezil, jaký konkrétní nárok v řízení uplatňuje. Z těchto důvodů tedy nepřicházelo v úvahu vyhovět alternativnímu petitu žalobce a změnit napadené usnesení tak, že by dovolací soud žalobě vyhověl, neboť důvodností žaloby se Nejvyšší soud s ohledem na typ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (procesní rozhodnutí) nezabýval a zabývat nemohl.
25. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady (mimo to, že soudy dosud žalobce řádně nevyzvaly k odstranění vad žaloby ve vztahu k výši a typu požadovaného příslušenství, jak je rozebráno výše) se z obsahu spisu nepodávají.
26. Zpochybnil-li žalobce v rámci dovolání správnost postupu soudu prvního stupně spočívajícího v nedoručení žaloby žalované před jejím odmítnutím, tak tento postup žádnou vadu řízení nepředstavuje, neboť je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008), podle níž soud doručí žalobu žalovanému a dále s ním jedná jako s účastníkem řízení teprve tehdy, je-li žaloba způsobilá k věcnému projednání. Pokud soud prvního stupně (a po něm i odvolací soud) dospěly k závěru (byť nakonec posouzenému jako nesprávný), že žaloba způsobilá k věcnému projednání není, nepochybily, pokud žalobu žalované nezaslaly a rovnou ji odmítly. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tato námitka žalobce ani nepostihuje případnou újmu na jeho procesních právech, nýbrž míří do tvrzeného porušení procesních práv žalované. Ani odlišné řešení této otázky by tak nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí.
27. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně o věci samé, tak v části
týkající se potvrzení závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a dále v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí rovněž pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také usnesení soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o věci samé, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
28. Soud prvního stupně před tím, než přistoupí k projednání věci, řádně vyzve žalobce k odstranění vady žaloby spočívající v neurčitém vymezení příslušenství žalované částky, jak je uvedeno výše, pokud sám žalobce již na podkladě tohoto usnesení tuto vadu žaloby neodstraní.
29. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto usnesení vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu