30 Cdo 2692/2024-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Družstvo MITYA & ZINA, IČO 05133106, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 169/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 53 Co 386/2023-212,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 516624/2018 ODA-TAX.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 63 C 169/2022-126, žalobu zcela zamítl (výrok I) a rozhodl
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl, že soudce prvostupňového soudu JUDr. David Štamberk, Ph.D., není vyloučen z projednávání a rozhodování předmětné věci (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka týkající se zhodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, a z nálezu Ústavního ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, a ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, nebo ze žalobcem uváděné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“ (rozsudek ze dne 2. 9. 1998, ve věci Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01, nebo ve věci Bock proti Spolkové republice Německo ze dne 29. 3. 1989, stížnost č. 11118/84), pokud uzavřel, že tento význam byl snížený, a to přesto, že se posuzované řízení týkalo žalobcovy bezúhonnosti a jeho možnosti dalšího provozování taxislužby, přičemž z pohledu uvedených následků se má současně jednat i o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Odvolací soud se při řešení uvedené otázky především neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb., neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016), přičemž tím současně vyhověl i požadavkům plynoucím ze žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17.
1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, i z jím zmiňovaných rozsudků ESLP. Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem, mezi které trestní řízení patří, dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II.
ÚS 4085/18). Odvolací soud se tudíž neodchýlil ani od této ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud význam posuzovaného přestupkového řízení zhodnotil jako nepatrný, a to na základě posouzení konkrétních okolností daného případu, na něž žalovaná v řízení poukazovala a které předně zahrnovaly prvostupňovým soudem učiněné a odvolacím soudem nezpochybněné zjištění, že si byl žalobce již v průběhu řízení vědom toho, že případnou uloženou finanční sankci (která mu též byla posléze pravomocně uložena) za něj v souladu se zavedeným mechanismem uhradí prostřednictvím jeho právního zástupce sama společnost Uber (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a dále četnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k obdobným případům týkajícím se řidičů platformy UBER, z níž lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 411/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 2228/23, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1357/2023, a ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 772/2023). Soulad mezi uvedeným závěrem odvolacího soudu a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je přitom dán i proto, že jej odvolací soud dovodil rovněž ze skutečnosti, že se žalobce přestupku, který mu byl kladen za vinu, též dopustil, a to za situace, kdy ze skutkových okolností daného případu odvolací soud současně dovodil, že žalobce byl vědomým „hybatelem děje“, který si při jeho spáchání musel být vědom toho, že tím vnáší do své existence nejistotu týkající se možného uložení sankce (srov.
rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2538/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1226/24, a dále rozsudek ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod č. 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2073/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3050/2023, nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3709/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2/24).
9. Poukazuje-li pak žalobce v souvislosti s uvedenou otázkou též na svou údajnou zvýšenou nejistotu, jež měla v posuzovaném řízení vyvěrat ze zpochybnění jeho bezúhonnosti majícího potenciál ovlivnit jeho další pokračování v provozování taxislužby, činí tak navzdory skutkovému závěru odvolacího soudu, z něhož možnost takovéhoto následku neplyne. Žalobce tak tuto část své dovolací argumentace buduje na jiném skutkovém základě, než z jakého vychází napadené rozhodnutí, čímž v dotčeném rozsahu uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud je skutkovými závěry odvolacího soudu vázán (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
10. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda odvolací soud uznáním konstatování porušení žalobcova práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě za dostatečné zadostiučinění způsobené nemajetkové újmy „nedůvodně prolomil presumpci zásahu a finančního zadostiučinění“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu představované Stanoviskem a dále rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 970/2015, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, nebo usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a dále od judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jakož i od rozsudku ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01. Nejvyšší soud předně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
11. V souvislosti s uvedenou otázkou pak žalobce přehlíží závěr odvolacího soudu, podle kterého nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení byla žalobci nemajetková újma způsobena (viz odstavec 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z toho plyne, že v této části otázky se žalobce míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť jím kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil, následkem čehož tak žalobce v dotčené části dovolání nepožaduje jiné (příznivější) právního posouzení, než na kterém je již napadený rozsudek odvolacího soudu zbudován (k nepřípustnosti takto formulovaného dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Svým závěrem o tom, že nemajetkovou újmu, kterou žalobce nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěl, dostatečně odškodňuje konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, byl-li význam posuzovaného řízení pro něj nepatrný (jak již bylo uvedeno výše), se pak odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, v souladu s níž je tato forma odškodnění namístě zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný a jestliže po celkovém zhodnocení všech zákonných kritérií lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného, jak bylo zjištěno i v této věci (srov. část V Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, nebo ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
12. Ani otázka posouzení vážnosti projevu vůle žalované při poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení žalobcova práva, jež mělo být dle žalobce následně popřeno jejím procesním stanoviskem zastávaným v tomto řízení (tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, jakož i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3272/2006, nebo ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3729/2016, nebo od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1126/22, ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07, a ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Jejím prostřednictvím totiž
žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá jím provedený výklad projevu vůle žalované při poskytnutí konstatování porušení práva, a tím vznáší námitky proti hodnocení důkazů, což představuje nepřípustný dovolací důvod (viz výše). Zjišťuje-li totiž soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021, nebo ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1186/2023). Z těchto důvodů se tudíž odvolací soud nemohl při právním posouzení věci v uvedeném směru odchýlit od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, publikovaném pod č. 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, neboť ani po přihlédnutí ke zmíněným (dodatečným) procesním vyjádřením žalované (jež jsou citována v rozsudcích soudů obou stupňů) ke skutkovému závěru o tom, že by žalovaná při předchozím (mimosoudním) poskytnutí konstatování porušení práva neprojevila vážnou vůli, zjevně nedospěl. V čem má konkrétně spočívat údajný extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, o němž se žalobce v této souvislosti rovněž zmiňuje, přitom v dovolání není nijak blíže objasněno. Obdobně je tomu i u dalších žalobcem zmiňovaných usnesení, a to u usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3272/2006, publikovaného pod č. 5/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3729/2016, jež se navíc týkají zcela odlišné skutkové situace, tj. poskytnutí omluvy v tisku doplněné textem snižujícím či zpochybňujícím její obsah (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2654/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1084/24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3642/2023). 13. Namítl-li žalobce, že u soudu prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce a že se odvolací soud nevypořádal s některými jeho důkazními návrhy, které však v dovolání současně nespecifikoval, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. 14. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu