USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně P. S., zastoupené JUDr. Petrem Dítětem, MBA, LL.M. advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 184/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2025, č. j. 16 Co 198/2024-538, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 42 C 184/2015-511, zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 501 800 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 7 050 Kč (výrok II), dále byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení (znalečné), které budou specifikovány v samostatném usnesení soudu (výrok III). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2024, č. j. 42 C 184/2015-525, byl opraven výrok III jej předcházejícího rozsudku ohledně druhu nákladů státu (správně šlo o tlumočné).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (kdy šlo již o jeho druhý rozsudek v této věci) rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně původně (po doplnění žaloby) domáhala zaplacení částky 8 150 000 Kč jako náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně, kterého se měl dopustit tím, že porušil svou zákonnou povinnost dle § 76c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), když neodeslal příslušnému katastrálnímu úřadu stejnopis usnesení, kterým uložil společnosti GH NERA, spol. s r. o., aby nenakládala s blíže označenými nemovitostmi, situovanými v katastrálních územích XY a XY (dále též jen „nemovitosti“). Žalobkyně v důvěře v pravdivost údajů v katastru nemovitostí uzavřela s výše uvedenou společností kupní smlouvy k nemovitostem. Kupní smlouvy se později ukázaly jako absolutně neplatné, čímž žalobkyni vznikla škoda ve výši kupní ceny a následného zhodnocení předmětných nemovitostí.
V průběhu řízení došlo k redukci jeho předmětu, když ve věci rozhodoval soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 42 C 184/2015-289, kterým bylo v meritu sporu rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5 639 800 Kč (výrok I), žaloba byla zamítnuta ohledně částky 2 510 200 Kč (výrok II), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O odvolání žalobkyně, které ovšem nesměřovalo proti výroku II, o částečném zamítnutí žaloby, rozhodoval odvolací soud svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 28.
11. 2018, č. j. 44 Co 670/2018-312, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta i ve zbývajícím rozsahu (odpovídajícím výroku I rozsudku soudu prvního stupně) a bylo rovněž rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalobkyně byly jak zmíněný rozsudek odvolacího soudu [ve vztahu k tehdejší hodnotě předmětu sporu, tj. částce 5 639 800 Kč a co do závislého nákladového výroku], tak i rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I a III zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10.
3. 2000, č. j. 30 Cdo 1329/2019-341, a věc byla v tomu odpovídajícím rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten pak na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní ze dne 29. 1. 2021, pokud jím vzala žalobkyně žalobu co do částky 5 138 000 Kč, v témže rozsahu řízení částečně zastavil (pravomocným) usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 42 C 184/2015-373. Předmětem řízení tak v době rozhodování odvolacího soudu byla již jen částka 501 800 Kč. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla výslovně v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o.
s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv.
důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání je třeba
vymezit poukazem na odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (právní otázku), které dovolatel pokládá za nesprávné, a že bude vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řečeno jinak: dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv. dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu a vysvětlit v čem se měl odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13.
3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17). Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání sice žalobkyně správně vymezila důvod jeho přípustnosti (vadné posouzení promlčení nároku a uplatnění tvrzených vad řízení v podobě nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí, a to spolu s nevyčerpáním předmětu řízení), avšak na druhé straně již nebylo z její strany náležitým způsobem vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V posuzovaném dovolání není žádný důvod přípustnosti dovolání vymezen, je jen opakovaně odkazováno na „§ 237 o. s. ř.“ (nejprve v čl. I odst. 2 a znovu v čl. IV odst. 1 dovolání), aniž by bylo uvedeno, která ze čtyř tam uvedených (výše rozebraných a vzájemně se v zásadě vylučujících) alternativ přípustnosti dovolání má být podle mínění dovolatelky naplněna v projednávané věci (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30.
6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 16). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (tím méně ovšem může zákonným požadavkům vyhovět prostý odkaz na číselné označení paragrafu), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či – jako v přítomné věci - procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolání, ač sepsáno advokátem, je v poměrech právě projednávané věci spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto opravného prostředku mimořádného. Dovolání je totiž zákonem vnímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srovnej kupř.
nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Ve výše odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch (obdobně k dané materii přistupuje i Evropský soud pro lidská práva - srov. jeho rozsudek ze dne 15.
9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07).
K případným v dovolání namítaným vadám řízení (překvapivost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, včetně údajného nevyčerpání předmětu řízení), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Poukaz na vady řízení tak sám o sobě nemůže přípustnost dovolání založit. Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů lze doplnit, že námitka o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu je zcela mylná, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc právně posoudil shodně se soudem prvního stupně, přičemž oba reagovaly na námitku promlčení, kterou v řízení uplatnila žalovaná a k níž se mohla žalobkyně vyjádřit, kdy tak učinila např. i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12). Zákon (resp. žádné ustanovení zákona) navíc soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
Rovněž k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud i zde jen pro úplnost odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky - podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ V dané věci soudy obou stupňů věnovaly otázce promlčení odpovídající pozornost ve svých skutkových i na ně navazujících právních závěrech, z nichž logicky vyplývají úvahy, na nichž svá rozhodnutí založily.
Jimi vydaná rozhodnutí tedy nepřezkoumatelností netrpí, přičemž nepřezkoumatelnost není založena jen tím, že některý z účastníků s podrobněji odůvodněnými právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. K prověření správnosti oněch právních závěrů slouží právě dovolání, jež však vinou žalobkyně (jejího zástupce) v nyní projednávané věci neobsahovalo předepsané zákonné náležitosti, což vedlo k tomu, že dovolací soud nemohl napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat. Dovolání je pak v rozsahu, v němž směřovalo též proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, stejně jako proti té části výroku I téhož rozhodnutí, jímž byly potvrzeny nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně objektivně nepřípustné, neboť zákon (v § 238 odst. 1 písm. h/ o.
s. ř.) nepřipouští dovolání proti výrokům o nákladech řízení. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatele v zákonem stanovené a neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti ani nebylo objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.