USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. V., b) I. V., a c) L. K., zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, o zaplacení částky 4 814 622 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 180/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 62 Co 138/2024-374, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se jako právní nástupci původního žalobce Ing. Jaroslava Váchy domáhali vůči žalované zaplacení částky 4 814 622 Kč z titulu náhrady škody, která měla být původnímu žalobci způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“) vydat rozhodnutí o obnovení bezpečnostní prověrky původního žalobce v zákonem stanovené lhůtě, jakož i rozhodnutím NBÚ ze dne 5. 9. 2006, č. j. 68450/2006-NBÚ/P, a rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 5 C 180/2015-319, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobcům uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I, žalobci napadli včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z § 237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
9. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o.
s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
10. Požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř., jakož i z citované judikatury, však podané dovolání vyhovělo pouze zčásti. Žalobci v úvodu svého dovolání k otázce přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku uvedli, že „...rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek (dále uvedených), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od toho, jak jsou vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a také v judikatuře Ústavního soudu (dále konkrétně uvedené ke každé z nich)...“. Ve vztahu k otázce, zda lze za nezákonná ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), považovat nejen rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, ale i jemu předcházející (prvostupňové) rozhodnutí NBÚ ze dne 5. 9. 2006, č. j. 68450/2006-NBÚ/P, které odvolací soud (na rozdíl prvního zmíněného rozhodnutí) za nezákonné ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení pro absenci jeho právní moci v době jeho zrušení nepovažoval, jakož i k otázce, zda došlo k nesprávnému úředního postupu porušením povinnost NBÚ vydat rozhodnutí o obnovení bezpečnostní prověrky původního žalobce v zákonem stanovené lhůtě, však žalobci nejen na tomto místě, ale ani v dalších částech dovolání neuvedli ani jinak nespecifikovali, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (popř. Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva) se měl odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlit (k údajnému procesnímu pochybení, jehož se měl odvolací soud v souvislosti s posouzením otázky existence nesprávného úředního postupu též dopustit, viz dále bod 16 odůvodnění).
11. Dovolání tedy nelze v uvedené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
12. Dále se dovolací soud zabýval tím, zda se ve zbývajících částech, v nichž podané dovolání požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. vyhovělo, jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
13. Otázka vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a v žalobě tvrzenou škodou přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí výlučně nezaložil, uzavřel-li (jak patrno z bodů 30 až 33 odůvodnění napadeného rozsudku), že k vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu vůbec nedošlo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V části, v níž žalobci posledně uvedený závěr odvolacího soudu zpochybňují, je přitom dovolání, jak již bylo zmíněno, pro své vady nezpůsobilé k věcnému projednání.
14. Ze stejného důvodu nelze shledat dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. ani v případě otázky, co bylo důvodem pro neobnovení bezpečnostní prověrky původního žalobce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 777/2024, neboť ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
15. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2597/2020, ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3804/2022, ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 279/2023, a ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1265/2023, jakož i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013. Je-li ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení podrobit revizi (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), patrné, že původní žalobce byl ze služebního poměru vojáka Armády ČR propuštěn rozhodnutím ze dne 14. 11. 2006, tedy rozhodnutím, které časově předcházelo vydání rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, které odvolací soud jako jediné považoval za rozhodnutí nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, pak se odvolací soud svým závěrem, že mezi žalobcovým propuštěním a následně vydaným nezákonným rozhodnutím vztah příčiny a následku logicky dán být nemůže, od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. O vztah příčinné souvislosti se totiž jedná tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), tedy v podmínkách nyní řešené věci vznikla-li by konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, pročež by jeho jednání a škoda byly ve vzájemném poměru příčiny a následku, kdy následek nemůže této příčině předcházet (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2895/2011).
16. K namítané procesní vadě, která měla spočívat v tom, že odvolací soud při řešení otázky existence nesprávného úředního postupu nepřihlédl k pravomocnému rozhodnutí, které soud prvního stupně vydal pod sp. zn. 48 C 148/2013, neboť jej zcela opomenul, pročež nezdůvodnil, z jakého důvodu se od tohoto rozhodnutí odchýlil, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v intencích § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu