Judikát 30 Cdo 3082/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:17.02.2026
Spisová značka:30 Cdo 3082/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.3082.2025.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vady podání
Přípustnost dovolání
Nezákonné rozhodnutí
Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Zajištění majetku
Nezákonné trestní stíhání
Odměna advokáta
Škoda
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 7 odst. 2 předpisu č. 279/2003 Sb. § 8a odst. 1 předpisu č. 279/2003 Sb. § 118a o. s. ř. § 6 odst. 1 předpisu č. 177/1996 Sb. § 12 odst. 1 předpisu č. 177/1996 Sb. Kategorie rozhodnutí:C 30 Cdo 3082/2025-375
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce R. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 154 310 688 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 121/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 72 Co 25/2025-300, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 72 Co 25/2025-300, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2024, č. j. 37 C 121/2023-241, potvrzen v zamítavém výroku o věci samé co do částky 178 112 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 13. 12. 2023 do zaplacení, jakož i ve výroku IV o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2024, č. j. 37 C 121/2023-241, v části výroku III o zamítnutí žaloby co do částky 178 112 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 13. 12. 2023 do zaplacení a ve výroku IV o nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 155 047 288,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 6. 2023 do zaplacení a omluvy, a to z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které měl utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 1. 2019, posléze překvalifikovaného na pokračující trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jež bylo proti němu vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 7/2020 a v jehož závěru byl žalobce zproštěn obžaloby (dále též jen „předmětné trestní řízení“, nebo „předmětné trestní stíhání“).
Uvedená částka sestávala jednak z částky 965 640,50 Kč připadající na náhradu nákladů vynaložených žalobcem na jeho právní zastoupení a jednak z částky 154 081 648 Kč, na níž žalobce vyčíslil škodu způsobenou mu odnětím, resp. zajištěním jeho hotovosti a cenných kovů sestávající ze ztráty, k níž došlo na hodnotě tohoto majetku z důvodu inflace (24 813 648 Kč), z úroku z prodlení za dobu od 13. 6. 2013, resp. 8. 7. 2013 do 25. 4. 2023 (43 454 000 Kč) a z ušlého zisku (85 814 000 Kč). Omluvu žalobce požadoval za nemajetkovou újmu související se zásahem do jeho osobnostní i profesní sféry, zesíleným značnou medializací jeho případu.
2. Z titulu zmíněné náhrady vynaložených nákladů na své právní zastoupení (částka 965 640,50 Kč) žalobce původně požadoval částku 723 350 Kč jako odměnu svého obhájce za celkem 240 úkonů právní služby, z nichž na některé připadala pro jejich tvrzenou mimořádnou náročnost odměna v trojnásobné výši ve smyslu § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dále žádal náhradu ve výši 2 700 Kč za promeškaný čas v důsledku čtyř nahlížení do spisu a přerušení šesti hlavních líčení, jakož i náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze zmíněných 240 úkonů právní služby, tj. celkem 72 000 Kč, a konečně částku 167 590,50 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty.
3. Žalobce uvedené nároky předběžně uplatnil u žalované dne 12. 6. 2023, v reakci na což mu žalovaná dne 13. 12. 2023 poskytla požadovanou omluvu za utrpěnou nemajetkovou újmu a dále částku 736 466,50 Kč připadající na náhradu nákladů jeho právního zastoupení, o níž pak žalobce dotčený nárok omezil. Ve zbytku přitom shledala žalobcovy nároky nedůvodné. Žalobní požadavek tak poté zněl na zaplacení zbývající částky 154 310 822 Kč s příslušenstvím.
4. Při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 17. 6. 2024 vzal žalobce žalobu částečně zpět též ohledně částky 134 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu ušlého zisku, na což soud prvního stupně reagoval výrokem I svého rozsudku a řízení v této části zastavil. Předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení 154 310 688 Kč s příslušenstvím.
5. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 8. 2024, č. j. 37 C 121/2023-241, vedle již zmíněného zastavení řízení o žalobcově požadavku na zaplacení částky 134 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 13. 6. 2023 do zaplacení (výrok I) rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 4 356 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 12. 2023 do zaplacení (výrok II), přičemž v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 154 306 332 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 154 310 688 Kč od 13. 6. 2023 do 12. 12. 2023 a s úrokem z prodlení ve stejné výši z částky 154 306 332 Kč od 13. 12. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV). 6.
V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení a po provedeném dokazování, tento soud v odůvodnění svého rozsudku zevrubně popsal průběh předmětného trestního řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. V této souvislosti zejména zjistil, že dne 13. 6. 2013 byla u žalobce provedena domovní prohlídka, v rámci které bylo nalezeno a žalobci odňato 4700 ks bankovek v nominální hodnotě 5 000 Kč, a 750 ks bankovek v nominální hodnotě 2 000 Kč, 1900 ks bankovek v nominální hodnotě 500 EUR, 700 ks bankovek v nominální hodnotě 100 USD, a 151 ks obdélníkových plátů ze žlutého kovu.
Dále bylo odňato 80 ks cihliček žlutého kovu o váze 999,9 uncí, 39 ks bankovek o nominální hodnotě 5 000 Kč, dále finanční hotovost ve výši 2 980 anglických liber a finanční hotovost ve výši 122 000 Kč. V kanceláři žalobce bylo tentýž den nalezeno a odňato 112 ks bankovek v nominální hodnotě 5 000 Kč, 5 ks bankovek v nominální hodnotě 2 000 Kč, 8 ks bankovek v nominální hodnotě 500 EUR, 2 ks bankovek v nominální hodnotě 100 EUR, 20 ks bankovek v nominální hodnotě 50 EUR, 7 ks bankovek v nominální hodnotě 20 EUR, 1 ks bankovky v nominální hodnotě 10 EUR, 1 ks bankovky v nominální hodnotě 5 EUR, dále 17 ks bankovek v nominální hodnotě 50 anglických liber, 16 ks bankovek v nominální hodnotě 20 anglických liber, 14 ks bankovek v nominální hodnotě 10 anglických liber, 8 ks bankovek v nominální hodnotě 5 anglických liber, 5 ks bankovek v nominální hodnotě 10 švýcarských franků, dále 101 ks bankovek v nominální hodnotě 100 USD, 10 ks bankovek v nominální hodnotě 50 USD, 21 ks bankovek v nominální hodnotě 20 USD, 4 ks bankovek v nominální hodnotě 10 USD, 1 ks bankovky v nominální hodnotě 5 USD a 4 ks bankovek v nominální hodnotě 1 USD.
Při domovní prohlídce konané dne 8. 7. 2013 bylo žalobci odňato 283 ks bankovek v nominální hodnotě 5 000 Kč, dále 831 ks bankovek v nominální hodnotě 2 000 Kč, 464 ks bankovek v nominální hodnotě 1 000 Kč, 18 ks bankovek v nominální hodnotě 500 Kč, a 100 ks bankovek v nominální hodnotě 20 anglických liber, jakož i jedna desetikorunová a jedna dvacetikorunová mince.
7. Soud prvního stupně dále zjistil, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu ze dne 7. 3. 2017 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), písm. c) trestního zákoníku. Usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu ze dne 21. 3. 2017 bylo podle § 79g odst. 1 zákona č. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 1. 2019, rozhodnuto o zajištění shora uvedených věcí jako náhradní hodnoty. Na základě usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu ze dne 4. 3. 2019 pak došlo k zahájení trestního stíhání žalobce pro podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku.
Žalobcův obhájce se v rámci posuzovaného řízení zúčastnil mimo jiné výslechu znalce z oboru ekonomika, odvětví účetnictví a evidence, Ing. Pavla Švarce konaného ve dnech 15. 8. 2018 a 3. 9. 2018 a poté, co byla dne 27. 8. 2020 na žalobce podána pro podezření ze spáchání posledně uvedeného trestného činu obžaloba k Městskému soudu v Praze, se jeho obhájce zúčastnil též hlavních líčení konaných ve dnech 23. 6. 2021, 24. 6. 2021, 31. 8. 2021, 1. 9. 2021, 2. 9. 2021, 3. 9. 2021, 29. 9. 2021, 30. 9. 2021, 13.
10. 2021, 11. 11. 2021 (kdy byl též proveden výslech znalců), 12. 11. 2021 a 21. 12. 2021. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2022 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023 byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť soud dospěl k závěru, že v obžalobě označené skutky nejsou trestnými činy. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023 pak bylo z důvodu, že ve věci byl vyhlášen zprošťující rozsudek, zrušeno podle § 79f odst. 1 trestního řádu zajištění žalobcova majetku jakožto náhradní hodnoty, načež usnesením ze dne 19.
4. 2023 Městský soud v Praze rozhodl o vrácení zajištěných věcí žalobci.
8. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná za škodu, jež byla žalobci způsobena jeho nezákonným trestním stíháním, odpovídá.
Z požadované částky připadající na náhradu nákladů obhajoby, jež po částečném zpětvzetí žaloby činila 229 174 Kč, však žalobě vyhověl pouze co do částky 4 356 Kč (zahrnující odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v nahlédnutí do spisu dne 21. 3. 2017 zvýšenou o paušální náhradu hotových výdajů a daň z přidané hodnoty, a dále náhradu za promeškaný čas v souvislosti s úkony provedenými ve dnech 31. 7. 2019, 23. 6. 2021, 24. 6. 2021, 1. 9. 2021, 2. 9. 2021 a 30. 9. 2021, rovněž zvýšenou o daň z přidané hodnoty), zatímco ostatní žalobní požadavky zahrnuté do uvedené částky shledal nedůvodnými.
V této souvislosti mimo jiné uvedl, že ve shodě se stanoviskem žalované (a s tím, co již žalovaná žalobci plnila) přísluší žalobci z důvodu časové a odbornostní náročnosti úkonů právní služby jeho obhájce spočívajících v účasti tohoto obhájce při výslechu znalce Pavla Švarce konaného ve dnech 15. 8. 2018 a 3. 9. 2018 a v souladu se zněním § 12 odst. 1 advokátního tarifu náhrada odměny tohoto obhájce ve výši dvojnásobku mimosmluvní odměny [jejíž základní výše odpovídá dle § 7 bodu 5 a § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.
12. 2024, částce 2 300 Kč za úkon], nikoliv ve výši jejího trojnásobku, jak žalobce požadoval. V souvislosti s účastí žalobcova obhájce na hlavních líčeních konaných ve dnech 23. 6. 2021, 24. 6. 2021, 31. 8. 2021, 1. 9. 2021, 2. 9. 2021, 3. 9. 2021, 29. 9. 2021, 30. 9.
2021, 13. 10. 2021 a 11. 11. 2021, pak žalobci přísluší rovněž již žalovanou poskytnutá náhrada odměny jeho obhájce ve standardní (nezvýšené) výši, neboť vysoká skutková i procesní náročnost těchto úkonů, jakož i jejich délka, je dle soudu prvního stupně v této náhradě zahrnuta, když se žádné z uvedených hlavních líčení nekonalo v mimořádnou dobu ani se nevyznačovalo takovou délkou, kterou byl bylo lze považovat za mimořádnou, přičemž samotná příprava na hlavní líčení úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu nepředstavuje.
9. Požadavek na náhradu škody způsobené odnětím žalobcových peněžních prostředků (a drahých kovů), jenž žalobce vyčíslil na celkových 154 081 514 Kč, pak soud prvního stupně označil za zcela nedůvodný. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přitom konstatoval, že prostá ztráta hodnoty peněz z důvodu inflace nemůže představovat skutečnou škodu ani ušlý zisk, pročež žalobě nelze vyhovět ve vztahu k částce 24 813 648 Kč, jež na uvedenou ztrátu připadá. Žalobci nenáleží ani požadovaný zákonný úrok z prodlení za období od 13.
6. 2013, resp. 8. 7. 2013 do 25. 4. 2023 ve výši 43 454 000 Kč, neboť žalovaná se okamžikem zajištění předmětných věcí neocitla v prodlení. Škoda žalobci konečně nevznikla ani v podobě tvrzené ušlého zisku ve výši 85 813 866 Kč, když žalobce ani přes výzvu a poučení, jehož se mu od soudu prvního stupně dostalo ve smyslu § 118a občanského soudního řádu, netvrdil, jaká konkrétní investiční příležitost mu z důvodu zajištění předmětných věcí měla ujít, přičemž nedostatek těchto tvrzení nelze nahrazovat pouhým označením důkazních návrhů.
Tvrdil-li pak žalobce (alternativně), že by dotčené prostředky vložil na bankovní účty, pak tuto skutečnost neprokázal.
10. Kromě toho zde dle soudu prvního stupně není dán ani odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Z nevydání odsuzujícího rozsudku totiž dle judikatury Nejvyššího soudu, na níž soud prvního stupně poukázal, nelze bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Nebylo-li tedy v poměrech dané věci rozhodnutí o zajištění žalobcových věcí ze dne 21.
3. 2017 zrušeno ani změněno pro nezákonnost, nýbrž ke zrušení tohoto zajištění došlo až z důvodu vydání zprošťujícího rozsudku, o nezákonné rozhodnutí se nejedná. Ani délka zajištění, jež činila bezmála 10 let, nebyla nepřiměřená, neboť korespondovala s mimořádnou složitostí řízení (více obžalovaných stíhaných pro několik skutků a trestných činů, mimořádně rozsáhlé dokazování zahrnující kromě výslechů svědků a obžalovaných též četná šetření a znalecká zkoumání, ve věci proběhlo několik hlavních líčení a bylo zapotřebí se vypořádat s velkým množstvím podání obžalovaných).
Orgány činné v trestním řízení přitom postupovaly koncentrovaně a bez průtahů a jejich postup nebyl nijak svévolný.
Směřování trestního řízení po celou jeho dobu nezpochybnilo potřebu trvání zajištění, které na žalobcův život současně nemohlo mít nikterak intenzivní dopad, neboť žalobce i v této době disponoval s částkami přinejmenším v řádech několika milionů korun.
11. Vzhledem k tomu, že prodlení žalované se zaplacením částky, ve vztahu k níž soud prvního stupně žalobě vyhověl, nastalo až po marném uplynutí šestiměsíční lhůty upravené v § 15 odst. 2 OdpŠk, jejíž počátek připadá na předběžné uplatnění vzneseného nároku u příslušného úřadu, přiznal soud prvního stupně žalobci požadovaný úrok z prodlení z této částky až ode dne 13. 12. 2023.
12. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích II, III a IV jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
13. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a dostatečná, pročež se s nimi ztotožnil a při svém rozhodování z nich vycházel. Poté přisvědčil závěru prvostupňového soudu o splnění zákonných podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci jeho nezákonným trestním stíháním, jež je v daném případě představována náklady, které žalobce vynaložil na svou obhajobu, přičemž za správnou shledal též výši přiznané náhrady. K nevyhovění žalobcovu požadavku na zvýšení této náhrady o trojnásobek odměny jeho obhájce za výše označené úkony právní služby spočívající v jeho účasti při výsleších znalce a zmíněných hlavních líčeních přitom uvedl, že tyto úkony lze sice považovat za náročné, nicméně nikoliv z časového hlediska nebo s ohledem na mimořádnou náročnost danou nutností použití cizího práva či cizího jazyka, jak vyžaduje § 12 odst. 1 advokátního tarifu.
14. Za správný dále odvolací soud označil právní závěr soudu prvního stupně, který tento soud zaujal ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 154 081 514 Kč, když dovodil neexistenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Usnesení o zajištění věcí žalobce ze dne 21. 3. 2017 totiž nikdy nebylo zrušeno pro svou nezákonnost, když ke zrušení tohoto zajištění došlo proto, že na základě zproštění žalobce obžaloby pominuly důvody pro jeho další trvání, přičemž zmíněnou nezákonnost nelze bez dalšího dovozovat pouze ze skutečnosti, že trestní řízení vedené proti žalobci neskončilo odsuzujícím rozsudkem.
Ve shodě se soudem prvního stupně současně uvedl, že ani celkovou dobu trvání zajištění předmětných věcí nelze považovat za nepřiměřenou, jestliže orgány činné v trestním řízení postupovaly koncentrovaně a bez průtahů a tato doba odpovídala též skutkové a právní složitosti projednávané věci, jež se odvíjela od počtu stíhaných osob, počtu skutků a trestných činů, rozsahu a náročnosti prováděného dokazování zahrnujícího znalecké zkoumání i množství řešených právních otázek.
Odvolací soud souhlasil též se závěrem, podle kterého předmětné trestní řízení z hlediska povahy stíhané trestné činnosti i jeho průběhu smysl a funkci institutu zajištění věcí až do svého konce nepopřelo. Ze žalobcových tvrzení ani z provedeného dokazování rovněž nevyplynulo, že by zajištění těchto hodnot mělo zásadně nepříznivý dopad do jeho osobních a majetkových poměrů či do jeho schopnosti hradit životní náklady.
15. K nesprávnému úřednímu postupu nedošlo dle odvolacího soudu ani tím, jak bylo s odňatým a posléze zajištěným majetkem nakládáno, jak žalobce rovněž namítal. Z provedeného dokazování totiž nevyplynula žádná skutečnost svědčící o tom, že by orgány činné v trestním řízení při výkonu zajištění žalobcova majetku postupovaly v rozporu se zákonem č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o výkonu zajištění“), čímž by zapříčinily jeho znehodnocení. Z uvedeného zákona totiž žádná povinnost orgánů činných v trestním řízení vyhledávat v souvislosti se zajištěním majetku a jeho správou možné způsoby, jak tento majetek investovat, zjevně neplyne.
16. Soud prvního stupně se dle závěru odvolacího soudu správně vypořádal i s otázkou vzniku tvrzené škody, který žalobce v potřebném rozsahu ani netvrdil. S požadavkem na náhradu částky vyčíslené za pomoci úroku z prodlení ze zajištěných majetkových hodnot za dobu jejich odnětí (částka 43 454 000 Kč) žalobce uspět nemůže, neboť v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení po dobu odnětí předmětného majetku nebyly v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu vůči žalobci, žalobce není dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o.
z.“), oprávněn tento úrok požadovat, a to ani z titulu údajně způsobené škody. Svým závěrem o tom, že prostá ztráta hodnoty zajištěných peněz v čase vlivem inflace není skutečnou škodou ani ušlým ziskem, pak soud prvního stupně plně respektoval ustálenou soudní judikaturu, pročež ani požadavku připadajícímu na tuto položku (částka 24 813 648 Kč) nelze dle odvolacího soudu vyhovět. Pokud ušlý zisk představuje dle ustálené rozhodovací praxe majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které by bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, k němuž by došlo, nebýt škodné události, pak ani žalobní požadavek připadající na tuto položku (částka 85 813 866 Kč) odvolací soud neshledal důvodným, neboť se ze žalobních tvrzení nepodává, že by nyní žalobcem prezentovaný způsob, jakým by se zajištěným majetkem naložil (a který současně nebyl podložen reálnými kroky žalobce a konkrétními okolnostmi existujícími v době před odnětím tohoto majetku), nepředstavoval jen jeho zpětně dovozovaný hypotetický záměr, jenž odškodnění nepodléhá.
17. Závěrem odvolací soud nepřisvědčil odvolací námitce žalobce poukazující na údajnou překvapivost rozsudku soudu prvního stupně, když jeho závěry reagovaly na v řízení uplatněnou procesní obranu žalované, která zpochybňovala naplnění všech podmínek její odpovědnosti.
Má-li závěr soudu prvního stupně o neexistenci odpovědnostního titulu oporu v provedeném dokazování, pak zde současně nebyl dán prostor pro poučení žalobce, které by vycházelo z § 118a občanského soudního řádu. II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé (tedy ve vztahu k částce 154 306 332 Kč s příslušenstvím), napadl žalobce včasným dovoláním.
19. Přípustnost podaného dovolání ve vztahu k nároku na náhradu nákladů právního zastoupení je dle žalobce dána tím, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda složitost věci a obtížnost provedených úkonů právní služby spočívajících v účasti žalobcova obhájce při výsleších znalců ke složitým odborným otázkám, jakož i při výsleších řady svědků a znalců, k nimž došlo při výše uvedených hlavních líčeních trvajících po celý den, stejně jako obsáhlost spisového materiálu a náročná příprava na tyto úkony zakládají nárok na navýšení mimosmluvní odměny tohoto obhájce na její trojnásobek ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, resp. tím, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 30.
1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, pokud případné navýšení této odměny posuzoval u všech těchto úkonů paušálně, namísto toho, aby zhodnotil obtížnost každého provedeného úkonu zvlášť, a to v situaci, kdy dovolatel v řízení podrobně tvrdil, v čem mimořádnou obtížnost dotčených jednotlivých úkonů spatřoval. Žalobce přitom celé posuzované trestní řízení považuje za skutkově i právně mimořádně složité, o čemž svědčí rozsah spisového materiálu, velké množství listinných důkazů, výslech množství znalců a svědků ke složitým odborným otázkám, náročnost průběhu hlavních líčení i jejich časový rozsah a s tím související časová náročnost přípravy obhajoby.
Jeho právní zástupce byl nucen nejen se zorientovat v řadě právních odvětví a specifických oblastech, jež běžné právní znalosti přesahují, ale též unést neustálý tlak vyvolaný rozsáhlou medializací žalobcovy kauzy a připravovat žalobcovu obhajobu do pozdních nočních hodin. Pochybení se soudy nižších stupňů dopustily též tím, že žalobci na straně jedné přiznaly náhradu dvojnásobné odměny za účast jeho obhájce při výslechu znalce Pavla Švarce ve dnech 15. 8. 2018 a 3. 9. 2018, za účast na hlavním líčení konaném dne 13.
10. 2021 však již k obdobnému zvýšení nepřistoupily, byť zde byl prováděn důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, jenž byl vypracován následně přibranou znalkyní. Odvolací soud rovněž vyšel pouze z demonstrativního výčtu okolností, s nimiž ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu zvýšení odměny pro mimořádnou náročnost úkonů právní služby spojuje, tj. z použití cizího práva či časové náročnosti úkonů, zatímco jiné specifické okolnosti žalobcovy věci, které náročnost mu poskytnutých právních služeb rovněž významnou měrou zvýšily, do svých úvah nezahrnul.
20.
Pochybení se měl odvolací soud dopustit i při řešení otázky, zda lze rozhodnutí o zajištění žalobcova majetku, které nebylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž proto, že byl žalobce zproštěn obžaloby, považovat za odpovědnostní titul k nároku na náhradu škody jím způsobeným, uzavřel-li, že se o odpovědnostní titul nejedná. Dovolatel přitom namítal jak nezákonnost usnesení o zajištění jeho majetku, tak i vliv nezákonných usnesení o zahájení jeho trestního stíhání na vznik tvrzené škody. Žalobce je přesvědčen, že samotné zajišťovací usnesení nemusí být za všech okolností zrušeno či změněno pro svou nezákonnost, aby jej bylo lze považovat za nezákonné, což dovodil z nálezu Ústavního soudu ze dne 17.
6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 671/09, ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12. Daná otázka by tedy měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak tento soud učinil v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007, ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 479/2007, či ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013. Po dobu zajištění majetku totiž došlo k omezení žalobcova základního práva spočívajícího v jeho právu vlastnit majetek, nakládat s ním, spravovat jej a rozmnožovat, což bylo v žalobcově případě vzhledem k hodnotě a době zajištění zcela zásadní.
21. Odklon od judikatury Ústavního soudu představované jeho nálezem ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14, a ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18, jakož i od blíže nespecifikované judikatury Nejvyššího soudu, pak žalobce spatřuje v závěrech odvolacího soudu vycházejících z posouzení přiměřenosti a správnosti postupů orgánů činných v trestním řízení při zajištění a držení jeho věcí, nepřihlédl-li odvolací soud k délce trvání trestní věci, objektivní složitosti této věci, postupu obhajoby, neodůvodněným průtahům ze strany rozhodujících orgánů, či k rozsahu zásahu do žalobcových práv a k jejich významu pro něj.
Žalobce v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že nezohlednil zjevně nepřiměřený, svévolný a excesívní postup orgánů činných v trestním řízení vůči žalobci, v důsledku kterého mu vznikla škoda. Zároveň dodal, že následkem neodůvodněných časových prodlev v trestním řízení došlo k vydání rozhodnutí o zajištění majetku dovolatele, stejně jako k zahájení dovolatelova trestního stíhání, až po čtyřech, resp. šesti letech poté, co mu byly jeho prostředky odňaty. Do úvahy je třeba vzít též odvolacím soudem nezohledněnou skutečnost, že po zmíněných čtyřech letech byl žalobcův majetek v hodnotě několika desítek milionů korun českých zajištěn pouze jako náhradní hodnota ve smyslu § 79g trestního řádu za údajný výnos z trestného činu, k jehož spáchání, jak se později ukázalo, nikdy nedošlo.
Ani délku trvání zásahu do práv dovolatele v podobě doby zajištění jeho majetku nelze shledat jako přiměřenou, když dle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24, je třeba počátek zásahu do žalobcových práv počítat již od odnětí jeho majetku navazujícího na realizované prohlídky, nikoliv až od vydání samotného rozhodnutí o zajištění.
Zásah do dovolatelových práv tedy trval téměř deset let, a to za situace, kdy trestní řízení bylo po celou dobu zcela nedůvodné, neboť jeho výsledkem bylo zproštění všech obžalovaných. K této délce přitom dovolatel nijak nepřispěl.
22. Za nesprávný považuje dovolatel též závěr odvolacího soudu týkající se způsobu, jakým bylo se zajištěným majetkem naloženo, a to ve smyslu § 10 zákona o výkonu zajištění, nelze-li dle odvolacího soudu ani v této skutečnosti spatřovat nesprávný úřední postup. V této souvislosti žalobce vymezil dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda z uvedeného ustanovení plyne povinnost chránit zajištěný majetek před jeho znehodnocením tím, že by namísto jeho uložení na bankovních účtech vedených u České národní banky, jak se stalo v jeho případě, byly využity alespoň konzervativní způsoby jeho investování např. za pomoci termínovaných vkladů, jak dle žalobce plyne ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014, resp. č. 2024/1260 ze dne 24. 4. 2024.
23. Další pochybení odvolacího soudu žalobce spatřoval v tom, že tento soud aproboval postup prvostupňového soudu, jenž bez příslušné výzvy a poučení účastníků vycházejících z aplikace § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu vydal překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí, které vycházelo ze závěru o neexistenci odpovědnostního titulu, byť spor účastníků byl veden pouze v rovině otázky vzniku škody, její konkrétní výše a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a vznikem této škody, čehož se ostatně též v reakci na obdržená poučení ze strany prvostupňového soudu týkala všechna doplňující tvrzení a důkazní návrhy účastníků. Tuto otázku přitom dovolatel považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou.
24. Žalobce nesouhlasí ani s řešením, které odvolací soud zaujal ve vztahu k otázce vzniku škody v podobě znehodnocení zajištěné hotovosti v důsledku snížení kupní síly peněz, jež nastalo během doby jejich zajištění vlivem inflace. Tato otázka by přitom měla být posouzena jinak, než jak Nejvyšší soud rozhodl v rozsudku ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, nebo v usnesení ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, a ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 341/2020. Závěry této judikatury totiž žalobce pokládá za odporující principu ochrany vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i se závěry dovolatelem označené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“). Podle dovolatele změna reálné hodnoty peněz projevující se ve ztrátě na jejich kupní síle zbavuje jejich vlastníka části majetku. 25.
V souvislosti se vzneseným nárokem vyčísleným ve výši úroku z prodlení ze zajištěného majetku za dobu, po kterou byl žalobce vyloučen z možnosti s ním disponovat, dovolatel zformuloval otázku, zda lze škodu na zajištěných finančních prostředcích vyjádřit právě v podobě tohoto úroku jakožto „standardizovaného ekonomického ukazatele“ vyjadřujícího náhradu za nemožnost s těmito prostředky po dobu jejich nezákonného odnětí disponovat (a zahrnujícího jak náhradu za znehodnocení těchto peněž, tak i náhradu za nemožnost dosažení jejich zhodnocení), byť si byl a je vědom toho, že k prodlení žalované se splněním dluhu ve smyslu § 1908 a násl. o. z. nedošlo. Tato otázka, o níž je žalobce přesvědčen, že ji odvolací soud vyřešil nesprávně, dle jeho názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
26. K závěrům, které odvolací soud zaujal ve vztahu k otázce tvrzeného ušlého zisku, žalobce namítl, že soudy nižších stupňů na něj kladly nepřiměřené požadavky, když jej navzdory značnému časovému odstupu zatížily nesplnitelným důkazním břemenem k prokázání zcela konkrétních investičních příležitostí, jež žalobce nemohl z důvodu zajištění svého majetku využít, čímž dle jeho názoru postupovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19, a ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I.
ÚS 922/18. Namísto toho měly vyjít z obvyklého chodu událostí, který by nastal, pokud by k odnětí žalobcových prostředků nedošlo, tedy z toho, že dovolatel v řízení opakovaně tvrdil, že jeho primárním úmyslem bylo tyto finanční prostředky investovat do nákupu akcií českých, popř. zahraničních společností, což v řízení též prokazoval svou investiční činností z doby před i po provedeném odnětí s tím, že v případě nedostatku takových investičních příležitostí by žalobce tyto prostředky uložil na své úročené bankovní účty, které v rozhodné době aktivně využíval.
Za nereálnou žalobce naopak označil možnost, že by tyto prostředky ponechal po celých téměř 10 let bez jakéhokoliv zhodnocení. V rozhodování Nejvyššího soudu přitom tato otázka nebyla dosud řešena.
27. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, ve výše vymezeném rozsahu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
28. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání s napadeným rozsudkem odvolacího soudu ztotožnila, neboť jej považuje za správný, a současně se vyslovila pro odmítnutí, popř. zamítnutí tohoto dovolání.
III. Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
30. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
31. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s.
ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
32. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu).
Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
33. Uvedeným zákonným požadavkům však žalobcovo dovolání zčásti nevyhovělo. Přestože žalobcovo dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu také v části, v níž nebylo vyhověno žalobnímu požadavku na náhradu nákladů vynaložených na žalobcovu obhajobu (tedy v rozsahu částky 224 818 Kč s příslušenstvím), vymezuje se v této souvislosti pouze proti tomu, jak odvolací soud vyřešil otázku požadovaného navýšení odměny žalobcova obhájce na její trojnásobek za část jím provedených úkonů právní služby, a to pro jejich tvrzenou mimořádnou náročnost.
Nedůvodností požadovaného zvýšení této odměny na její trojnásobek však odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby pouze k části uvedeného nároku, jež odpovídá toliko částce 197 593 Kč s příslušenstvím připadající na účast zmíněného obhájce při výslechu znalce z oboru ekonomika, odvětví účetnictví a evidence, Ing. Pavla Švarce konaného ve dnech 15. 8. 2018 a 3. 9. 2018 (částka 19 481 Kč zahrnující kromě uvedeného zvýšení odměny odpovídajícího částce 16 100 Kč též příslušnou daň z přidané hodnoty ve výši 3 381 Kč) a dále na jeho účast při hlavních líčeních konaných ve dnech 23.
6. 2021, 24. 6. 2021, 31. 8. 2021, 1. 9. 2021, 2. 9. 2021, 3. 9. 2021, 29. 9. 2021, 30. 9. 2021, 13. 10. 2021, 11. 11.
2021 (kdy byl též proveden výslech znalců), 12. 11. 2021 a 21. 12. 2021 (částka 178 112 Kč, jež taktéž vedle požadovaného zvýšení odměny odpovídajícího částce 147 200 Kč zahrnuje 21% daň z přidané hodnoty ve výši 30 912 Kč), zatímco nepřiznání zbývající částky 27 225 Kč, která na uvedený nárok rovněž připadala, odvolací soud založil (ve shodě se soudem prvního stupně) na jiných důvodech. K těmto jiným důvodům se však již žalobce v dovolání nijak nevyjádřil, pročež k nim v rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o.
s. ř. nevymezil žádnou právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem považuje za nesprávné, a v návaznosti na to k ní (logicky) nespecifikoval ani žádný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Stejným nedostatkem podané dovolání trpí i v části týkající se závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby ve vztahu k úroku z prodlení z nárokovaného plnění za dobu od 13. 6. 2023 do 12. 12. 2023, neboť ani toto právní posouzení (vycházející ze závěru, že se žalovaná mohla ocitnout v prodlení se splněním své povinnosti až dne 13.
12. 2023) žalobce v dovolání nezpochybnil.
34. V uvedené části tedy podané dovolání nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
35. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
36. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
37. Otázka existence odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, které žalobce spatřuje v usnesení ze dne 21. 3. 2017 o zajištění jeho věcí, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které lze za nezákonné považovat takové rozhodnutí, jež bylo příslušným orgánem zrušeno či změno pro svou nezákonnost. Poukázat lze v této souvislosti zejména na s napadeným rozsudkem souladné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3322/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2851/21. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rovněž podává závěr, že pokud rozhodnutí o zajištění věci bylo zrušeno nikoliv pro svou nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dány nejsou (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18, ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 230/23, nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2639/2023). Rovněž i s touto ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je přitom napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, přičemž ani ve světle vznesené dovolací argumentace Nejvyšší soud nenalézá žádný přesvědčivý důvod, který by mohl vést k přehodnocení této judikatury.
38. Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce odnětí a následného zajištění předmětných věcí. Jak bylo výše popsáno, předmětem odvolacího řízení byl pouze žalobcův nárok na náhradu majetkové újmy (škody), když jeho původně vznesený nárok na kompenzaci utrpěné nemajetkové újmy v podobě omluvy již byl žalovanou uspokojen, na což žalobce reagoval částečným zpětvzetím žaloby. Posouzení přiměřenosti délky předmětného postupu orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je přitom v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu významné právě pro posouzení nároku na odčinění nemajetkové újmy, který však již není předmětem tohoto řízení.
Z tohoto pohledu lze tudíž žalobcem zpochybňované závěry odvolacího soudu dopadající na otázku přiměřenosti celkové délky odnětí, resp. zajištění jeho věcí považovat pouze za nadbytečné. Na rozdíl od situace, kdy je z nepřiměřené délky řízení dovozován vznik nemajetkové újmy, je dle konstantní judikatury dovolacího soudu v případě tvrzené škody jako důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení třeba vždy určit dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou vytýkaným nesprávným úředním postupem.
Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené – délky řízení bez průtahů, jež se stanoví tak, že soud od celkové délky řízení odečte délku zjištěných průtahů, k nimž v posuzovaném řízení došlo, načež o odpovědnosti státu za škodu způsobenou předmětným nesprávným úředním postupem lze uvažovat za situace, pokud vznik tvrzené škody připadl právě na dobu mezi takto určeným okamžikem, ke kterému řízení mělo skončit, a okamžikem, v němž skutečně skončilo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, nebo ze dne 2. 3. 2023, sp. zn.
30 Cdo 2899/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 943/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2515/24). Průběhem posuzovaného řízení, a to již od okamžiku odnětí žalobcových věcí až do okamžiku jejich vrácení žalobci, se přitom odvolací soud (jenž vyšel z detailního popisu tohoto řízení zjištěného soudem prvního stupně) při posuzování důvodnosti žalobcových nároků zabýval, přičemž dospěl k závěru (rovněž shodnému se soudem prvního stupně), že v tomto řízení k žádným průtahům nedošlo, neboť orgány činné v trestním řízení po celou rozhodnou dobu postupovaly bez těchto průtahů a koncentrovaně.
Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi (vycházející zde ze zpochybnění závěru o absenci zjištěných průtahů v řízení, které by bylo možné od celkové délky odnětí, resp. zajištění žalobcových věcí odečíst) buduje svůj oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. dovodil.
39. Ani ve vztahu k otázce namítané existence nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícího v nesprávném nakládání s odňatým a následně zajištěným majetkem, jenž byl jako „alternativní“ titul tvrzen ve vztahu k (překrývající se) části vzneseného požadavku vyčíslené na částku 9 768 451 Kč s příslušenstvím, nelze dovolání věcně projednat, neboť se v této části jedná o dovolání zjevně bezdůvodné.
40. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, v němž je předkládána otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní výkladové těžkosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), nebo otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1333/2024, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2474/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 635/24, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023).
Žalobce výše uvedenou otázku v řízení nastolil za situace, kdy jeho zajištěný majetek byl představován jednak penězi v hotovosti, a jednak pláty a cihličkami zlata, přičemž orgánům činným v trestním řízení vytýkal, že v době, kdy s tímto majetkem nemohl disponovat, tento majetek nerozmnožily, a to alespoň za pomoci konzervativní investice nebo úročených termínovaných vkladů s tím, že utržený zisk by mohl sloužit alespoň k pokrytí poklesu hodnoty tohoto majetku způsobeného inflací. Již ze samotné konstrukce uvedené úvahy je přitom zřejmé, že ve vztahu k zajištěným plátům a cihličkám zlata, tedy k majetku, jehož cena je závislá pouze na jeho aktuální tržní hodnotě, která nadto v dlouhodobé perspektivě převážně roste, se jedná o úvahu zcela zjevně neopodstatněnou.
41. Tentýž závěr, odůvodněný však samotným zněním zákona, pak platí i pro zbývající část zajištěného majetku představovanou penězi v hotovosti. Z ustanovení § 7 odst. 2 zákona o výkonu zajištění vyplývá, že byly-li při postupu podle tohoto zákona nalezeny cizozemské peníze, jiné devizové hodnoty nebo vyšší částka peněz v korunách českých, než která je ze zajištění vyloučena, složí se do úschovy soudu (případně v závislosti na aktuální fázi trestního řízení do úschovy jiného orgánu činného v trestním řízení, jak patrno z § 1 odst. 5 a 6 téhož zákona).
Z vlastní podstaty peněz v hotovosti je přitom zřejmé, že účelem jejich úschovy může být pouze zachování jejich kvantity, tj. ochrana před jejich ztrátou či zničením, čehož bylo v daném případě dosaženo jejich uložením na účet vedený u České národní banky. Nejedná se naopak o majetek, s nímž by v závislosti na jeho povaze byla spojena potřeba provádění právních úkonů nutných k tomu, aby bezdůvodně nedošlo ke snížení jeho hodnoty nebo k jeho zmenšení, popřípadě aby se tento majetek očekávaným způsobem zvýšil, tedy úkony, jejichž provádění uvedený zákon s účinností od 1.
6. 2015 ukládá ve svém § 8a odst. 1 realizovat v rámci správy zajištěného majetku a které jsou blíže konkretizovány především v § 10 odst. 1 až 4 tohoto zákona (k výkladu obsahu těchto povinností srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 633/2025, a dále TREŠLOVÁ, L., ŠKROBÁK, I. Zákon o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7598-197-4). Ostatně uvedený závěr přijatý ve vztahu k zajištěným peněžním prostředkům označuje za zcela zřejmý též důvodová zpráva k zákonu č. 86/2015 Sb., kterým byl zákon o výkonu zajištění k uvedenému datu novelizován, když i v souvislosti se zajištěním peněz uložených na bankovním účtu uvádí jako jedinou v úvahu přicházející možnost jejich správy tu, jež spočívá v jejich „zmrazení“ na tomto účtu (jak ostatně plyne též z § 79a odst. 2 trestního řádu, ve znění účinném do 17.
3. 2017, a § 79e odst. 5 téhož předpisu, ve znění účinném od 18. 3. 2017), přičemž jiná možnost ve vztahu k zajištění peněz neplyne ani ze žalobcem zmíněné směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2014/42/EU ze dne 3. 4.
2014 (viz zejména její články 7, 8 a 10), na kterou též uvedená novela reagovala (další směrnice, kterou žalobce v dovolání zmiňuje, pochází až z doby po ukončení nyní řešeného zajištění). Žalobcovu požadavku odvozovanému od jeho přesvědčení o povinnosti státu, aby v průběhu zajištění jeho hotových peněz docílil jejich rozmnožení, a to s využitím více či méně riskantních investic či časově vázaných vkladů, tudíž zjevně nemohlo být vyhověno.
42. Přípustnost podaného dovolání dle § 237 o. s. ř. není způsobilá založit ani otázka údajné překvapivosti (nepředvídatelnosti) rozsudku soudu prvního stupně, kterou žalobce spatřuje v absenci výzvy vycházející z aplikace § 118a o. s. ř. stran závěru soudu o neexistenci odpovědnostního titulu v posuzovaném případě. Předně je třeba připomenout, že v souladu s § 236 o. s. ř. představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně.
Námitky zpochybňující správnost postupu soudu prvního stupně tedy přípustnost dovolání odůvodnit nemohou, nejde-li současně o postup, jenž se mohl rovněž negativně odrazit i v rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tento soud nepřistoupil (popř. nemohl přistoupit) k jeho nápravě. Taková situace však v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu zjevně nenastala. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, neboť z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jeho přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15.
9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3958/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1269/24, nebo obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24). Žalobcem vytýkaná situace přitom v odvolacím řízení nenastala, neboť odvolací soud v řízení předvídatelně reagoval na již vyslovený (a žalobci tudíž známý) závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti podané žaloby založený (též) na neexistenci tvrzeného odpovědnostního titulu.
Kumulativní splnění všech zákonných podmínek odpovědnosti státu ostatně v řízení sporovala také žalovaná, jak patrno např.
z jejího vyjádření k žalobě ze dne 14. 12. 2023 na č. l. 57 až 61 spisu.
43. Stejný závěr o nepřípustnosti dovolání je namístě učinit také ve vztahu k otázce (ne)poučení žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť nevyužitím tohoto procesního institutu se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Z této judikatury totiž plyne závěr, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní) a že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). Smyslem § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. je totiž poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení procesních břemen. Uvedená ustanovení však v žádném případě nelze vyložit tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci, neboť by tak soud porušil zásadu nestrannosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3236/16). Pakliže tedy odvolací soud svůj závěr o neexistenci odpovědnostního titulu nezaložil na tom, že by žalobce ve vztahu k této otázce neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, nýbrž tento jeho závěr vychází z právního posouzení skutkového stavu, jenž byl shledán jako dostatečný, prostor pro využití § 118a o. s. ř. v odvolacím řízení dán nebyl.
44. Není-li dán odpovědnostní titul, z něhož by bylo možné dovodit odpovědnost žalované za zaplacení částek požadovaných v souvislosti s odnětím a následným zajištěním žalobcových věcí, jež v souhrnu činí částku 154 081 514 Kč s příslušenstvím, pak je existence tohoto nároku bez dalšího vyloučena. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. proto nelze dovodit ani z právních otázek týkajících se vlastního vzniku a výše tvrzené škody, které žalobce v dovolání rovněž zformuloval. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud předmětnému nároku nevyhověl, nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn.
30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
45. I přes uvedený závěr nicméně dovolací soud k předmětnému požadavku dodává, že ani při posouzení otázky vzniku tvrzené škody ve výši 154 081 514 Kč se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil (viz níže), dospěl-li k závěru, že tato škoda žalobci nevznikla, pročež ani z tohoto pohledu nelze o přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. uvažovat.
46. K částce, kterou žalobce vyčíslil za pomoci zákonného úroku z prodlení za dobu trvání odnětí, resp. zajištění předmětného majetku, a kterou uplatnil nikoliv jako samostatný nárok na náhradu škody, nýbrž vedle nároku na náhradu částky připadající na ušlý zisk i znehodnocení zajištěného majetku vlivem inflace (což vyvrací jeho tvrzení o zvolené konstrukci tohoto nároku jako „standardizovaného ekonomického ukazatele“ vyjadřujícího újmu ze ztráty dispozice se zajištěnými prostředky), lze ve shodě s odvolacím soudem uvést, že vznik tohoto nároku je vázán na prodlení dlužníka s plněním jeho peněžitého závazku, neboť se jedná o sankční úroky, které je věřitel oprávněn v takovém případě od dlužníka požadovat vedle zaplacení dlužné jistiny jakožto příslušenství pohledávky představující vedlejší (akcesorický) peněžitý závazkový vztah (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
6. 2004, sp. zn. 33 Odo 449/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1760/2024). Není-li dlužník v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, nelze se úroku z prodlení domáhat, a to ani z titulu náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4676/2008).
47. Judikatura dovolacího soudu je též dlouhodobě ustálena v závěru, že prostá ztráta hodnoty peněz v čase v důsledku inflace nepředstavuje skutečnou škodu ani ušlý zisk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1504/2019, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 341/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. III.
ÚS 591/21, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1760/2024, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1712/16, a ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 289/24). Vzhledem k tomu, že uvedená judikatura zohledňuje též závěry žalobcem zmíněné judikatury ESLP (viz např. posledně zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 289/24), Nejvyšší soud současně nenalézá žádný důvod, pro který by předmětná otázka měla být nadále posuzována jinak.
48. Ušlý zisk pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu představuje újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srovnej např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod č.
55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno (důkazní břemeno je na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) majetkový stav poškozeného by se zvýšil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, nebo ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4343/2008, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1621/2021). Ani od této judikatury se přitom odvolací soud neodchýlil, dospěl-li na podkladě zjištěného skutkového stavu [podle kterého žalobce, přestože se věnoval investování a v rozhodné době též disponoval bankovními účty, na nichž byly jeho finanční prostředky úročeny, držel v této době část svého finančního majetku též v hotovosti (jež byla u něj nalezena), a to aniž by prokázal, že se tak stalo právě jen za účelem realizace plánovaného finančního obchodu] k závěru, že ani o tvrzeném ušlém zisku nelze u žalobce uvažovat.
Žalobcova dovolací argumentace nadto v této části vychází též ze zpochybnění skutkového základu, na němž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to přesto, že dovolací soud je (jak již bylo uvedeno výše) skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario).
49. Jedná-li se o nárok vyčíslený částkou 197 593 Kč s příslušenstvím, jenž připadá na náhradu té části nákladů žalobcovy obhajoby, ve vztahu k níž podané dovolání netrpí vadami (viz výše) a současně se jedná o nárok, k němuž se váže závěr odvolacího soudu o existenci odpovědnostního titulu zakládajícího odpovědnost žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., pak ani otázka zvýšení odměny žalobcova obhájce na její trojnásobek dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, a to ve vztahu k úkonům právní služby spočívajícím v jeho účasti při výsleších znalce konaných ve dnech 15.
8. 2018 a dne 3. 9. 2018 (na něž z uvedeného požadavku připadá částka 19 481 Kč), přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023, a v něm uvedená prejudikatura), zabýval-li se náročností těchto dvou úkonů, načež po zjištění, že v závislosti na skutečnostech, ke kterým byl znalec vyslýchán, se jednalo o úkony mimořádně obtížné, žalobci požadované navýšení přiznal.
Jeho závěr, že namísto trojnásobku předmětné odměny náleží žalobci náhrada pouze ve výši jejího dvojnásobku, přitom ve světle učiněných zjištění nevyznívá nikterak zjevně nepřiměřeně.
50. Ze všech dosud uvedených důvodů proto Nejvyšší soud žalobcovo dovolání v části týkající se zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 154 128 220 Kč s příslušenstvím podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (výrok II). 51.
Od posledně zmíněné ustálené judikatury Nejvyššího soudu se však odvolací soud odchýlil při řešení otázky případného navýšení odměny žalobcova obhájce na její trojnásobek ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu za úkony právní služby spočívající v jeho účasti na v žalobě označených hlavních líčeních konaných v době od 23. 6. 2021 do 21. 12. 2021 (v případě hlavního líčení konaného dne 23. 6. 2021 přitom uvedený závěr dopadá pouze na otázku zvýšení odměny pro obtížnost tohoto úkonu, nikoliv na odvolacím soudem rovněž řešenou otázku vlastního počtu úkonů, které tato účast zahrnovala, když ve vztahu k posledně uvedenému závěru dovolání, jak již bylo uvedeno v bodě 33 tohoto odůvodnění, žádnou dovolací argumentaci neobsahuje). V rozsahu týkajícím se částky 178 112 Kč s příslušenstvím je tudíž podané dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
52. Dovolání je ve zbývajícím rozsahu též důvodné.
53. Podle § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.
54. Podle 12 odst. 1 advokátního tarifu u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek.
55. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z obecného závěru, že náhrada nákladů zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb. není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady, za které jsou považovány ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 181/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2958/15). Z jazykového vyjádření § 12 odst. 1 advokátního tarifu přitom plyne, že zvýšení mimosmluvní odměny advokáta přichází do úvahy jen u těch úkonů právní služby, které splňují zde vymezené podmínky. Toto ustanovení tedy nepředpokládá paušální zvýšení mimosmluvní odměny ve vztahu k úkonům právní služby učiněným ve věci s určitou mírou náročnosti (ta je zohledněna v tarifní hodnotě stanovené podle § 8 až 10 advokátního tarifu a ve způsobu stanovení mimosmluvní odměny podle § 7 advokátního tarifu).
Nelze sice přirozeně vyloučit, že všechny úkony právní služby v určité věci bude možné posoudit jako mimořádně obtížné, kupříkladu proto, že při nich bude muset advokát hovořit cizím jazykem nebo při nich bude muset vykládat cizí právo. Ani tato skutečnost však neznamená, že by bylo možné odhlédnout od charakteru jednotlivých úkonů právní služby a poskytnout za všechny tyto úkony mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny bez dalšího zcela paušálně. Okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12 odst.
1 advokátního tarifu přitom budou vždy spočívat v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích kladených na advokáta při realizaci konkrétního úkonu právní služby (půjde tak o mimořádně obtížné nebo časově „nadlimitně“ náročné úkony, u nichž proto bude navýšení ceny právních služeb odůvodněno). Advokátní tarif přitom v § 12 odst. 1 pouze demonstrativně uvádí, že o úkony právní služby mimořádně obtížné půjde zejména, je-li k nim třeba použití cizího práva nebo jazyka. Další specifikaci neobsahuje a bude tedy nutné posoudit, zda jsou v každém konkrétním případě podmínky pro zvýšení odměny splněny.
Má-li se jednat o úkony právní služby mimořádně obtížné, je již z pouhé terminologie ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu evidentní, že se nemůže jednat o jejich běžnou obtížnost, nýbrž o obtížnost skutečně neobvyklou, tedy mimořádnou, vymykající se běžné praxi (vedle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, nebo dovolatelem poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, uveřejněný pod č. 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, uveřejněný pod č. 5/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 1335/22, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2666/2014, nebo ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1748/2025). Tato obtížnost se pak poměřuje vždy ve vztahu ke každému jednotlivému úkonu zvlášť.
56. V podmínkách nyní posuzované věci žalobce tvrdil, že za mimořádně obtížné (krom výše uvedených úkonů účasti při výslechu znalce Pavla Švarce dne 15. 8. 2018 a dne 3. 9. 2018) je namístě považovat též úkony spočívající v účasti jeho právního zástupce na hlavních líčeních konaných ve dnech 23. 6. 2021, 24. 6. 2021, 31. 8. 2021, 1. 9. 2021, 2. 9. 2021, 3. 9. 2021, 29. 9. 2021, 30. 9. 2021, 13. 10. 2021, 11. 11. 2021, 12. 11. 2021 a 21. 12. 2021. Navzdory citovaným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve vztahu k těmto úkonům uzavřel, že se o úkony mimořádně obtížné nejednalo, a to aniž se blíže zabýval jejich konkrétní povahou, tedy tím, co bylo při těchto hlavních líčeních projednáváno, a zda právě z tohoto pohledu tyto úkony podmínky upravené v § 12 odst. 1 advokátního tarifu splňují, omezil-li se pouze na nepostačující konstatování, že při těchto úkonech nebylo zapotřebí užít cizího jazyka či cizího práva.
V této souvislosti tak přehlédl i vlastní skutkové zjištění, že k výslechu znalce slyšeného ve dnech 15. 8. 2018 a 3. 9. 2018, kdy požadavek žalobce na příslušné navýšení odměny aproboval, došlo též u hlavního líčení konaného dne 11. 11. 2021 (tedy již s delším časovým odstupem po předchozích výsleších), a to aniž jakkoliv vysvětlil, proč se v tomto případě již o mimořádně obtížný úkon nejednalo.
Zcela opomenuty pak zůstaly úkony spočívající v tvrzené účasti žalobcova obhájce při hlavních líčeních konaných ve dnech 12. 11. 2021 a 21. 12. 2021, které žalobce rovněž zahrnul do žalobního požadavku (viz podání žalobce ze dne 21. 5. 2024 na č. l. 172 spisu), když ani soud prvního stupně tyto úkony neuvedl v tabulkovém přehledu obsaženém v odůvodnění jeho rozsudku, v němž úkony, které hodnotil, specifikoval (viz str. 29 až 32 tohoto rozsudku). Za popsané situace tedy zůstalo posouzení věci z pohledu splnění podmínek pro požadované navýšení odměny žalobcova obhájce na trojnásobek (a k němu příslušející náhrady daně z přidané hodnoty) vztahujícího se k úkonům představovaným účastí tohoto obhájce na celkem 12 hlavních líčeních konaných ve dnech 23.
6. 2021, 24. 6. 2021, 31. 8. 2021, 1. 9. 2021, 2. 9. 2021, 3. 9. 2021, 29. 9. 2021, 30. 9. 2021, 13. 10. 2021, 11. 11. 2021, 12. 11. 2021 a 21. 12. 2021 neúplné, a tudíž nesprávné. 57. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení v nyní řešeném případě zakládá částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jež je způsobena jednak tím, že se odvolací soud v případě výše uvedených úkonů právní služby omezil pouze na paušální zhodnocení jejich složitosti, aniž by se zabýval každým tímto úkonem zvlášť a aniž by v této souvislosti též objasnil, proč v situaci, kdy účast žalobcova obhájce při výslechu znalce provedeného v přípravném řízení zhodnotil jako úkon mimořádně obtížný, se v případě hlavních líčení (žádného z nich) již o takovouto obtížnost nejednalo, přičemž současně se obtížností dvou hlavních líčení konaných ve dnech 12.
11. 2021 a 21. 12. 2021 nezabýval vůbec. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o.
s. ř., a to do té míry, že tento nedostatek jeho odůvodnění byl zjevně dovolateli na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek, jak se tomu stalo i nyní, ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 19.
12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
58. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
ve zbývající části týkající se požadavku žalobce na zaplacení částky 178 112 Kč s příslušenstvím zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 větou druhou o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
59. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se proto zaměří na zhodnocení obtížnosti úkonů právní služby žalobcova obhájce spočívajících v jeho účasti na zmíněných dvanácti hlavních líčeních (zahrnujících i dosud zcela opomenutá hlavní líčení konaná ve dnech 12. 11. 2021 a 21. 12. 2021), načež v závislosti na tom, co bylo při těchto hlavních líčeních projednáváno, zhodnotí, zda tyto úkony, popř. některé z nich, pro svou mimořádnou obtížnost odůvodňují navýšení mimosmluvní odměny ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, a to až na její trojnásobek, či nikoliv.
60. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 2. 2026 Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu