USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Z. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 108/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 12 Co 56/2021-183, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 15 C 108/2020-140, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 3 201 919,53 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016, včetně dodatečně uplatněného požadavku na odškodnění navazujícího nesprávného úředního postupu státní zástupkyně v uvedené trestní věci.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Skutečnost, že „již od počátku zajištění bylo zřejmé, že toto nemá opodstatnění“ [bod IV.l) a 4) dovolání], a že „nebyly naplněny podmínky pro uplatnění zajišťovacích institutů“ [bod IV.5) dovolání] ze skutkových zjištění
soudů neplyne. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobkyně konstruuje na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k námitkám ohledně nesprávného úředního postupu (implicitně) se vážícím i k postupu státní zástupkyně, která podle dovolatelky „nesnížila dopady [zajištění] do vlastnického práva žalobkyně“ [srov. bod III.7) a 8) dovolání] Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný).
To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen. Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud napadené rozhodnutí ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu státní zástupkyně na více na sobě nezávislých závěrech (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle § 237 o.
s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu vážící se k údajně nesprávnému úřednímu postupu státní zástupkyně v projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. 1) na závěru, že státní zástupkyně postupovala v souladu se zákonem (viz odstavec 59 rozhodnutí odvolacího soudu) a dále 2) na závěru, že nevyhovění požadavku žalobkyně ze strany státní zástupkyně není v příčinné souvislosti se škodou, jež měla žalobkyni vzniknout (viz odstavec 60 rozhodnutí odvolacího soudu).
Aby mohlo být dovolání k dané otázce přípustné, žalobkyně by musela přípustným způsobem zpochybnit současně oba uvedené důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci kvalifikovaně nestalo, neboť závěr o absenci příčinné souvislosti podaným dovoláním nijak dotčen nebyl. Nebylo proto se třeba zabývat tím, zda jednání státní zástupkyně bylo možno kvalifikovat jako úřední postup, tím méně, zda šlo o postup nesprávný. Otázka, „zda je možné, aby v právním státě nastala situace, kdy dojde k zásahu do vlastnického práva, původně vnímanému jako zákonný zásah, následně však je zjištěna jeho nedůvodnost a z toho plynoucí nezákonnost, ale protože tento proces nebyl ukončen formálním konstatováním této nezákonnosti, poškozený nemá právo na náhradu škody“ [bod II.6) dovolání] přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. také nezakládá, neboť Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno.
Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Podmínka zakotvená v § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,OdpŠk“) brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům.
Již proto nebylo přiléhavé odkazovat v dovolání na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 203/17, které – oproti nyní projednávané věci – vycházely z existence nezákonného rozhodnutí. Dovozuje-li v té souvislosti dovolatelka odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody.
Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odstavec 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (nyní jde o zákon č. 82/1998 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006). Nebyla-li tak prokázána existence nezákonného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se vlastní délkou zajištění, hodnotou zajištěných nemovitých věcí a tím méně délkou zajištění [bod IV.10) dovolání]. Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídá za škodu podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno, jednalo se však o zcela výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (viz judikatura zmíněná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1536/20). O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě nejedná. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu, které nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. a contrario § 241a odst. 1 o. s. ř.),
totiž plyne, že žalobkyně proti usnesení o zajištění věcí podala stížnost, jež však byla zamítnuta. Vychází-li napadené rozhodnutí ze závěru, že za situace, kdy pravomocné rozhodnutí o zajištění věcí, od jehož údajné nezákonnosti žalobkyně svůj nárok odvozuje, nebylo pro svou (domnělou) nezákonnost zrušeno, není nárok žalobkyně vzhledem ke znění § 8 odst. 1 OdpŠk ani co do základu dán, odvolací soud se proto svým posouzením od uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu v žádném směru neodchýlil. Rovněž otázka, „zda na základě zjištěného skutkového stavu měl být žalobkyní uplatněný nárok posouzen jako nárok na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem anebo nezákonným rozhodnutím“ [bod IV.1) a násl. dovolání] nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1362/2017, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3823/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1293/2009, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003), přihlédl-li k tomu, že pokud bylo ve věci vydáno příslušným orgánem státu rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Souběh odpovědnosti z titulu nezákonného rozhodnutí i z nesprávného úředního postupu založený jediným deliktním jednáním orgánu veřejné moci je proto vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, uveřejněný pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12). Žalobkyní učiněný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, neobstojí též proto, že v případě žalobních požadavků z nezákonného rozhodnutí na straně jedné a z nesprávného úředního postupu na straně druhé jde o skutkově zcela odlišné nároky. Dlužno připomenout, že se s žalobou dovozovaným nesprávným úředním postupem státní zástupkyně Nejvyšší soud vypořádal již výše. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. David Vláčil předseda senátu