30 Cdo 3212/2025-773
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce T. K., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 176/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 13 Co 69/2025-731, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I. Rozsudek soudu prvního stupně
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 20 C 176/2021-660, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částky 48 953 Kč, 2 727,70 Kč, 119 700 Kč, 950 000 Kč a 50 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zveřejnit omluvu na svých webových stránkách a dále formou tiskové zprávy, která by byla zveřejněna Českou tiskovou agenturou a také dvěma celostátními deníky (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 6 688 278,30 Kč
(výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok IV) a dále o náhradě nákladů vynaložených v souvislosti s tímto řízením státem (výroky V a VI). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal několika nároků na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v souvislosti s vydáním dvou nezákonných rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jeho osoby, a to jednak usnesením policejního orgánu ze dne 23. 4. 2018, které bylo zrušeno usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 22.
10. 2018 (první trestní stíhání), a jednak usnesením policejního orgánu ze dne 10. 6. 2020, které bylo zrušeno usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 1. 12. 2020 (druhé trestní stíhání), v obou případech pod spisovou značkou NCOZ-1589/TČ-2016. V těchto trestních věcech byl žalobce opakovaně obviněn ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku) a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině (podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku).
Jednalo se o následující nároky:
1) V souvislosti s prvním trestním stíháním požadoval žalobce a) náhradu škody spočívající ve vynaložení nákladů na obhajobu (právní zastoupení) ve výši 407 036 Kč a 121 000 Kč, b) náhradu škody spočívající ve vynaložení cestovních výdajů na porady s obhájcem ve výši 29 335 Kč,
c) náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku ve výši 233 280 Kč, d) náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku jeho manželky ve výši 70 625 Kč,
e) náhradu škody spočívající ve vynaložení nákladů na psychologickou pomoc pro syna žalobce ve výši 7 000 Kč a
f) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci ve výši 2 560 000 Kč. 2) V souvislosti s druhým trestním stíháním se žalobce domáhal a) náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu (právní zastoupení) ve výši 302 947 Kč a 242 000 Kč, b) náhrady škody spočívající v cestovních nákladech žalobce na porady s obhájcem ve výši 16 505 Kč,
c) náhrady škody spočívající ve ztrátě na výdělku ve výši 395 280 Kč a ve výši 1 440 000 Kč,
d) náhrady škody spočívající ve ztrátě na výdělku jeho manželky ve výši 77 500 Kč a
e) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci ve formě omluvy a peněžitého plnění ve výši 1 500 000 Kč. 3) Dále se žalobce domáhal náhrady škod, které mu měly vzniknout v souvislosti se zajištěním jeho majetku, a to usneseními policejního orgánu ze dne 24. 4. 2018, č. j. NCOZ-1589-1444/TČ-2016-412302-C (zajištění osobního vozidla AUDI), ze dne 21. 4. 2018, č. j. NCOZ-1589-1447/TČ-2016-412302-C (zajištění bytové jednotky), ze dne 30. 4. 2018, č. j. NCOZ-1589-1643/TČ-2016-412302-C (zajištění prostředků na účtu č. 1044692737/0800 vedeného u České spořitelny a.s.), ze dne 30. 4. 2018, č. j. NCOZ-1589-1644/TČ-2016-412302-C (zajištění prostředků na účtu č. 0240616162/0300 vedeného u ČSOB a.s.), ze dne 21. 4. 2018, č. j. NCOZ-1589-1445/TČ-2016-412302-C (zajištění prostředků na účtu č. 2323815/3500 vedeného u ING Bank N.V.) a ze dne 21. 4. 2018, č. j.
NCOZ-1589-1446/TČ-2016-412302-C (zajištění prostředků na účtu č. 945211780687/0100 vedeného u Komerční banky a.s.). Podle tvrzení žalobce mu v důsledku zajištění majetku vznikla škoda a) ve výši 29 434 Kč a 2 893 Kč (představující náhradu nákladů vynaložených na servisní kontrolu, resp. odtah neprovozuschopného vozidla po vydání ze zajištění),
b) ve výši 119 700 Kč (představující náklady za stavební vícepráce na rodinném domě),
c) ve výši 53 750 Kč (představující ztrátu na výdělku žalobce), d) ve výši 25 110 Kč (představující ztrátu na výdělku manželky žalobce) a e) ve výši 226 264 Kč (představující ztrátu nároku žalobce na státní podporu a ušlé úroky ze stavebního spoření). Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem přiznal žalobci částečně nárok na náhradu nákladů na obhajobu (nároky 1a/ a 2a/) ve výši 48 953 Kč (z celkově uplatněné sumy 1 072 983 Kč, přičemž přihlédl k tomu, že na tento nárok již žalovaná splnila dobrovolně 152 460 Kč), a ve zbylém rozsahu (tedy co do částky 1 024 030 Kč) žalobu v této části zamítl.
Co se týče nároku na náhradu škody spočívající v cestovném žalobce (nároky 1b/ a 2b/), přiznal soud prvního stupně žalobci toliko 2 727,70 Kč a ve zbývajícím rozsahu (tedy co do částky 43 112,30 Kč) žalobu zamítl. Stran žalobcem uplatněných nároků na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku (nároky 1c/, 2c/), v souhrnné výši 2 068 560 Kč, soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 950 000 Kč a ve zbylém rozsahu (tj. co do 1 118 560 Kč) ji zamítl. Dále soud prvního stupně zcela zamítl jako nedůvodný žalobou uplatnění nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku manželky žalobce (nároky 1d/ a 2d/), celkem ve výši 148 125 Kč, a v nákladech vynaložených na psychologickou pomoc pro syna žalobce ve výši 7 000 Kč (nárok 1e/).
Žalobou uplatněný nárok na odškodnění vzniklé nemajetkové újmy žalobce v případě prvního trestního stíhání (nárok 1f/), ve výši 2 560 000 Kč, soud prvního zamítl z důvodu promlčení tohoto nároku. Naopak soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě v případě požadavku na zadostiučinění nemajetkové újmy žalobce v případě druhého trestního stíhání (nárok 2e/), a to přiznáním plnění ve výši 50 000 Kč, přičemž ve zbylém rozsahu (tj. co do peněžitého plnění ve výši 1 450 000 Kč a co do požadované omluvy) žalobu zamítl.
Co se týče žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody vzniknuvší v souvislosti s usneseními o zajištění jeho majetku, vyhověl soud žalobě jen v části požadovaného plnění ve výši 119 700 Kč (odpovídající nákladům vynaloženým na zakonzervování stavby – nárok 3b/), a ve zbylém rozsahu (tedy co do požadavku na plnění částky v souhrnné výši 337 451 Kč – tedy nároky 3a/ a 3c/ až 3 e/) žalobu zamítl.
II. Odvolání a rozsudek odvolacího soudu Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobce i žalovaná. Žalovaná podala odvolání do výroků I, IV a V. Žalobce napadl odvoláním oba zamítavé výroky (II a III) rozsudku soudu prvního stupně, výrok III však jen v tom rozsahu, jímž mu nebyla přiznána částka 2 189 869 Kč (složená z částky 600 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci prvním trestním stíháním, dále z částky 350 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci druhým trestním stíháním, z částky 871 570 Kč představující zbylou, žalovanou či soudem prvního stupně nepřiznanou, část žalobcem vynaložených nákladů na obhajobu, z částky 7 000 Kč představující náklady vynaložené na psychologickou pomoc pro syna žalobce, z částky ve výši 29 434 Kč představující náhradu nákladů na servisní kontrolu neprovozuschopného vozidla po vydání ze zajištění, z částky 98 585 Kč odpovídající ušlým úrokům a nevyplacené podpoře ze dvou smluv o stavebním spoření a z částky 233 280 Kč představující náhradu ušlého výdělku žalobce). Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem identifikovaným v záhlaví tohoto usnesení změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I tak, že žalobu zamítl co do soudem prvního stupně přiznané částky 501 060,50 Kč, jinak tento výrok (co do přiznané částky 670 320,20 Kč) potvrdil, přičemž zároveň potvrdil i zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně II a III (výrok I). Ve výrocích II až IV pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi jeho účastníky a též o náhradě nákladů řízení vzniknuvších v souvislosti s tímto řízením státu. Co se týče měnící části výroku I rozsudku odvolacího soudu (tedy částky 501 060,50 Kč), došlo jí k zamítnutí žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody související s usnesením o zajištění jeho majetku v podobě nákladů vynaložených na konzervaci stavby rodinného domu ve výši 119 700 Kč (nárok 3b/), částečně (co do částky 1 360,50 Kč) k zamítnutí nároku na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu (nároky 1a/ a 2a/), a taktéž k částečnému zamítnutí (co do 380 000 Kč) žalobcem uplatněného nároku na náhradu jemu ušlého výdělku (nároky 1c/ a 2c/).
III. Dovolání a rozhodnutí o něm
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání napadající tento rozsudek v rozsahu, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení zamítavých výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti té části výroku I, kterým došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně stran požadovaného plnění v celkové výši 501 060,50 Kč. Dovolání by mělo být podle dovolatele přípustné pro posouzení (jím dále specifikovaných) otázek, „které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud řešeny, nebo by měly být při aplikaci ústavně konformního výkladu řešeny oproti dosavadní rozhodovací praxi odlišně.“ Tyto otázky dovolatel
formuluje takto:
a) Jaká jsou kritéria pro ústavně konformní stanovení výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v závažné hospodářské trestní věci s hrozící sazbou trestu odnětí svobody 5 až 10 let včetně obvinění na zločinném spolčení, a to při zohlednění judikatury Ústavního soudu, která se vymezuje proti tabulkovému stanovení náhrad a klade důraz na spravedlivé odškodnění skutečné újmy a individuální posouzení případu? b) Zda má být obecnými soudy o výši peněžité náhrady za nemajetkovou újmu rozhodováno tak, aby tato náhrada byla v ekonomické relaci k peněžitým náhradám, které jsou přiznávány obecnými soudy za zásahy do osobnostních práv podle § 81 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
z.“)? c) Kdy nastává počátek běhu promlčecí doby u náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jestliže došlo k opakovanému zahájení trestního stíhání, aniž by v mezidobí policejní orgán rozhodl o odložení věci? Zda lze považovat za ústavně konformní a slučitelný s principem materiální odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím právní názor vyslovený v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2266/2021 a sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, a spočívající v tom, že nelze považovat obě trestní stíhání v téže věci pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání za trestní stíhání jediné? d) Mohou obecné soudy přistoupit k přímé aplikaci čl.
36 odst. 3 Listiny základní práv a svobod, jestliže skutečné náklady obhajoby zásadním způsobem převyšují mimosmluvní odměnu stanovenou podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění pozdějších předpisů (dál též jen „AT“)? e) Je povinen nalézací soud aplikovat § 12 odst. 3 AT při stanovení tarifních nákladů obhajoby v trestních řízeních, jejichž předmětem je výjimečně rozsáhlá a časově náročná hospodářská trestní věc při vyšším počtu trestně stíhaných osob? f) Jsou usnesení policejního orgánu o zajištění majetku obviněného, která byla vydána podle § 79g zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr.
ř.“) současně s usnesením o zahájení trestního stíhání a následně zrušena z důvodu kasačního zásahu státního zástupce, odpovědnostním titulem podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“)? Dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, z níže uvedených důvodů odmítl. 1) náležitosti dovolání Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání žalobce splňuje všechny zákonem vyžadované náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o.
s. ř., zejména zda dovolatel řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, které jsou vyjmenovány v § 237 o. s. ř. Předně je třeba uvést, že vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak totiž bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014; zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). Dále platí, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dovolatel chápe tento předpoklad přípustnosti dovolání zřejmě správně, byť ne zcela přesně uvádí, že jím nastolené otázky by měly být řešeny jinak oproti dosavadní rozhodovací praxi (tedy neuvádí rozhodovací praxe kterého soudu by měla být změněna).
Dovolací soud ovšem vyrozumívá, že tím dovolatel míní rozhodovací praxi právě Nejvyššího soudu. Nadto ovšem dovolatel, vyjma otázek položených sub c), nespecifikuje, od jakého konkrétního, již zaujatého právního názoru, by se měl Nejvyšší soud odchýlit (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Vedle takto ne zcela přesně formulovaného předpokladu přípustnosti dovolání, dovolatel míní, že jím položené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
Takové alternativní vymezení předpokladů přípustnosti coby povinné náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.) považuje dovolací soud za stále přijatelné (tedy nikoliv vadné), neboť z výše reprodukované pasáže dovolání týkající se vymezení předpokladů jeho přípustnosti se podává, že vyjma bodu sub c), má dovolatel jím formulované otázky za v judikatuře dovolacího soudu doposud nevyřešené. V případě otázek pod bodem c) pak dovolatel evidentně, stran vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, míní, že v judikatuře Nejvyššího soudu již přijaté řešení má být změněno tak, aby podle názoru dovolatele bylo souladné s ústavně konformním výkladem.
Ačkoliv tedy dovolatel nevymezuje předpoklad přípustnosti pro každou jím položenou otázku zvlášť, je z výše uvedeného patrné, který z více alternativně uvedených předpokladů přípustnosti vztahuje k té které otázce. V tomto případě by bylo odmítnutí pro vady dovolání nepřiměřeně striktní a formalistické. Vedle výše specifikovaných otázek týkajících se výše nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, promlčení nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené prvním trestním stíháním, výše náhrady škody spočívající v žalobcem vynaložených nákladech na obhajobu a důvodnosti žalobcem uplatněných nároků na náhradu újem vyplývajících ze zajištění majetku žalobce, však z obsahu dovolání (strana 11) vyplývá, že žalobce nesouhlasí ani se zamítnutím jím uplatněného nároku na veřejnou omluvu ze strany žalované (brojí tudíž proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II), aniž by však ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu jasně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání.
Z této pasáže dovolání, ani z jí předcházejících či na ni navazujících částí, nelze vyrozumět, z jakého důvodu je podle dovolatele v této otázce dovolání přípustné. Tohoto nároku se netýkají žádné otázky uvedené výše, přičemž dovolatel v této části dovolání neuvádí ani to, jaké partikulární úvahy obsažené v rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k tomuto nároku zpochybňuje. Především však dovolatel nezmiňuje, jaké konkrétní – odvolacím soudem prezentované – právní úvahy nebyly podle jeho přesvědčení dosud předmětem rozhodovací praxe dovolacího soudu či od jakých k této problematice již přijatých řešení by se měl dovolací soud odchýlit.
Dovolatel pouze zmiňuje, že zamítnutí nároku na omluvu je neetické a protiústavní, aniž by ovšem jakkoliv uvedl, s jakým ustanovením ústavního pořádku či se kterými rozhodnutími Ústavního soudu je takový výsledek řízení v rozporu. Stejný závěr o absenci zákonem předepsaných náležitostí se vztahuje k té části dovolání, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu stran rozhodnutí o jím uplatněných nárocích na náhradu škody spočívajících v ušlém výdělku, ke kteréžto újmě mělo dojít v důsledku obou nezákonných trestních stíhání žalobce (tedy ve vztahu k nárokům 1c/ a 2c/).
V tomto směru dovolání neobsahuje nejen vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, ale ani uvedení dovolacích důvodů; dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, resp.
dovolatel se v
tomto rozsahu k dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu nijak nevyjadřuje. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek prvoinstančního soudu ve výroku II a také v části výroku III ve vztahu k částce 233 280 Kč, a dále v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 380 000 Kč, , neboť v tomto rozsahu trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.). 2) objektivní nepřípustnost dovolání Dále dovolací soud dospěl k závěru, že stran některých nároků, o nichž bylo rozhodnuto odvolacím soudem, je dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustáleného výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu považuje za rozhodnou výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy v rozsahu, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem.
Tento závěr vyplývá též z důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jež dokládá záměr zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena možnost podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli rozšířena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 30.
8. 2018, sen. zn. 29 NSCR 107/2018, ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 748/2019, ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo
2195/2019, ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 633/2020, ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 770/2021, ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 670/2021, a ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 438/2021). Tuto rozhodovací praxi shledal ústavně
souladnou též Ústavní soud (srov. například usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, či ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2577/21). V rozhodovací praxi dovolacího soudu se též dlouhodobě prosazuje názor, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení.
Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Ač jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které hodnotový census váže k slovnímu spojení „peněžité plnění“, jež je významově jiné (širší) než pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“, lze toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena), za použití výkladu e ratione legis (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.
11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). S judikaturou Nejvyššího soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým základem, se přitom ve své judikatuře ztotožnil i Ústavní soud (srov. například nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20). Nutno ovšem zdůraznit, že výše uvedený rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, rovněž obsahuje závěr, podle něhož platí, že jestliže je předmětem řízení (v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Při aplikaci těchto právních závěrů na daný případ není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné stran nároku 1e/ (náklady na vynaloženou psychologickou pomoc pro syna žalobce) ve výši 7 000 Kč, jehož zamítnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem ze samostatného právního důvodu, a to absence aktivní věcné legitimace žalobce.
Dále se týž závěr vztahuje na nárok uvedený pod bodem 3a/ představující náhradu za náklady vynaložené žalobcem na servisní kontrolu zajištěného vozidla ve výši 29 434 Kč, neboť ač byl tento nárok společně s dalšími žalobcem uplatněnými nároky na náhradu škody způsobené v důsledku zajištění majetku v trestním řízení zamítnut ze společného důvodu spočívajícího v tom, že usnesení o zajištění majetku nebyla odvolacím soudem shledána nezákonnými, neměl takto uplatněný nárok původ v téže události; tato konkrétní škoda totiž měla žalobci vzniknout zajištěním jeho osobního vozidla, což bylo učiněno na základě samostatného usnesení (samostatné škodní události) policejního orgánu ze dne 24.
4. 2018, č. j. NCOZ-1589-1444/TČ-2016-412302-C.
3) Posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Stran zbylé části dovolání, tedy ve vztahu k otázkám dovolatele uvedeným pod body a) až f), které se týkaly nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, dále nároku na náhradu nákladů nutné obhajoby a zbylých nároků na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout v souvislosti se zajištěním jeho majetku, posuzoval dovolací soud přípustnost dovolání z hlediska kritérií vymezených v § 237 o.
s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zadostiučinění za nemajetkovou újmu Dovolací otázky uvedené výše sub a/ a b/ se týkají výše přiměřeného zadostiučinění za obě tzv. nezákonná trestní stíhání, pro které nemůže být dovolání podle právě citovaného ustanovení shledáno přípustným, neboť Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval způsobem stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání posléze neskončené pravomocným odsuzujícím rozsudkem (jedná se tedy o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešenou) a – jak vyplývá z níže uvedeného – dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není s touto judikaturou v rozporu.
Nutno zdůraznit, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku posuzoval toliko formu a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou druhým trestním stíháním žalobce, neboť nárok na zadostiučinění za první trestní stíhání byl shledán promlčeným (přičemž této problematiky se týkají otázky položené dovolatelem sub c/). Dovolací soud ve vztahu k zadostiučinění za tzv. nezákonné trestní stíhání opakovaně zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2398/2020), což v případě žalobce není. V rozsudku ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012) Nejvyšší soud konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst.
2
OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Nejvyšší soud ve vztahu k rozhodným kritériím určujícím formu a výši zadostiučinění dále uzavřel, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Z právě citovaného rozsudku rovněž plyne, že až tehdy nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.).
Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).
V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby (tedy nikoli paušalizovaně). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, výslovně zmiňuje jako možný důvod pro poskytnutí „jen“ toliko morálního zadostiučinění délku trestního stíhání v řádu měsíců.
Z dovolání vyplývá nesouhlas žalobce s postupem soudů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením druhého trestního stíhání, jež (rovněž) neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a se způsobem, kterým soudy zhodnotily následky způsobené v osobní sféře dovolatele. Dovolací soud však nemůže přisvědčit dovolacím námitkám, dle nichž soudy ve věci nepromítly jimi učiněná skutková zjištění do právního hodnocení a do úvah o výši spravedlivé a přiměřené peněžité náhrady.
Odůvodnění rozsudků odpovídá výše uvedeným nárokům vymezeným v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž zvláště závěry rozsudku soudu prvního stupně (přejaté soudem odvolacím) v bodech 94 až 115 se vypořádávají se všemi relevantními, judikaturou dovozenými a výše specifikovanými kritérii pro stanovení výše zadostiučinění. Rozsudek soudu prvního stupně (na který odvolací soud odkázal) obsahuje poměrně důkladný popis zjištění ohledně okolností a následků, které toto stíhání mělo v osobnostní sféře žalobce, přičemž jeho úvahy shledává dovolací soud srozumitelnými.
Oba soudy přihlédly ke všem relevantním okolnostem vztahujícím se k trestnímu stíhání žalobce (tedy k povaze a závažnosti trestných činů, pro které byl žalobce stíhán, k výši trestu, který mu hrozil, k délce trestního stíhání a k dopadům tohoto stíhání do osobní sféry žalobce), přičemž na základě komplexního vzájemného zhodnocení veškerých zjištěných okolností a na podkladě judikaturou vyžadovaného porovnání s jinými skutkově obdobnými případy dospěly k závěru o přiměřené formě zadostiučinění, tj. relutární satisfakci (za druhé trestní stíhání) ve výši 50 000 Kč. Soud prvního stupně se ve shora identifikované pasáži odůvodnění svého rozsudku rovněž přiléhavě a srozumitelně vypořádal s jinými právními případy, s nimiž měl (ať už podle žalobce nebo dle mínění žalované) právě souzený případ porovnat.
Tímto způsobem stanovené zadostiučinění (které není jen symbolické) se neprotiví dovolatelem akcentovanému ústavně konformnímu výkladu, neboť v případě srovnání se zadostiučiněními poskytnutými v jiných soudních rozhodnutích (v případech s obdobnými skutkovými okolnostmi) se nejedná o hodnocení podle předem daných tabulek či algoritmů, nýbrž naopak o vyhovění požadavkům vysloveným v § 13 o. z. Potřeba takového posouzení je ostatně výslovně konstatována v dovolatelem citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 27.
9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (bod 35) a sám Ústavní soud z kritérií dovozených v judikatuře Nejvyššího soudu v tomto nálezu vychází (viz zejména body 26 a 27). Naopak dovolatelem citovaná pasáž tohoto nálezu (bod 40) se upíná především k metodice Nejvyššího soudu o náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Na zodpovězení otázky sub b) přitom dovoláním napadený rozsudek není založen, neboť ani v rámci odvolacího řízení žalobce nevznesl námitku spočívající v tom, že by zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu druhým trestním stíháním mělo být v relaci s náhradami přiznávanými podle § 81 a násl. o.
z., resp. že by již přiznané zadostiučinění v této relaci nebylo.
Ani v dovolání
pak žalobce nespecifikuje, s jakými skutkově obdobnými případy týkajícími se zásahů do osobnostních práv jednotlivců je přiznané zadostiučinění v nepoměru. Především však je třeba zopakovat, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže formu a výši zadostiučinění stanovil primárně s přihlédnutím k tomu, jak bylo o podobných nárocích (tedy o zadostiučiněních za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním) rozhodnuto v jiných (srovnatelných) řízeních. Promlčení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou prvním trestním stíháním
Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení otázek zformulovaných dovolatelem sub c), neboť dovolací soud neshledává důvody, pro které by se měl odchýlit od své předchozí judikatury, kterou odvolací soud ve svém rozsudku respektoval a dle které v situaci, kdy dojde ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, vrácení věci příslušnému orgánu k dalšímu jednání a rozhodnutí a následnému novému zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek (případně se tato situace opakuje vícekrát po sobě), nelze považovat obě trestní stíhání pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání za trestní stíhání jediné (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, a ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021). Co se týče ústavní konformity těchto závěrů, neuvádí dovolatel žádné argumenty, které by mohly vést k pochybnostem o jejich souladu s ústavním pořádkem, resp. s judikaturou orgánu ochrany ústavnosti. Ostatně rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byl uvedený závěr vyjádřen či zopakován, před Ústavním soudem obstála. Specificky s ohledem na konkrétní okolnosti souzeného případu je třeba zmínit usnesení ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2634/2022, v němž Nejvyšší soud v návaznosti na svoji předchozí judikaturu (mimo jiné i právě na rozsudek, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014) uzavřel, že byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby, bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, příp. došlo-li ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti obviněného a vrácení věci policejnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek, usnesení o zastavení trestního stíhání nebo zrušující usnesení státního zástupce nabylo právní moci.
Ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, a to usnesením ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2232/23. Náhrada škody spočívající ve výdajích žalobce na právní zastoupení Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka sub d), neboť jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně vysvětlily, že náhrada nákladů zastoupení dle § 31 odst. 3 (dříve odst.
4)
OdpŠk není založena na zásadě náhrady skutečné škody a že účelem této zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle advokátního tarifu, a nikoliv podle smluvní odměny za zastupování (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 6.
2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 181/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2958/15). Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je i s těmito judikaturními závěry v souladu. Otázka sub e), v jejímž rámci dovolatel zřejmě nesprávně poukazuje na § 12 odst. 3 AT namísto § 12 odst. 1 AT (tímto ustanovením ostatně dovolatel argumentuje v části VII dovolání), nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním není založen na kategorickém odmítnutí možnosti navýšení odměny obhájce podle § 12 odst. 1 AT v rámci úvah o výši škody ve smyslu § 31 odst. 3 OdpŠk, nýbrž na tom, že takové navýšení není možné provést paušálně, ale ve vztahu k jednotlivým úkonům právní služby, které advokát poškozeného učinil. Přitom (jak uvedl již odvolací soud) žalobce v předmětném řízení žádné takové jednotlivé úkony právní služby s mimořádnou náročností netvrdil. Tento závěr je pak v souladu s řešením přijatým v judikatuře Nejvyššího soudu, podle něhož okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12 odst. 1 AT spočívají v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích na advokáta při realizaci konkrétního úkonu právní služby a nelze je paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba poskytována (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2019). Nároky na náhradu škody způsobené zajištěním majetku žalobce Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro zodpovězení dovolací otázky sub f), neboť v judikatuře dovolacího soudu byla tato otázka vyřešena a rozsudek soudu odvolacího je s touto judikaturou v souladu (viz například již
odvolacím soudem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016). Výslovně ve vztahu k rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot v rámci trestního řízení se stejnou otázkou s týmž výsledkem zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4205/18) či v usnesení ze dne 7. 3.
2023, sp. zn. 30 Cdo 276/2023. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.