30 Cdo 3330/2024-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce
P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 10 690 000 Kč, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 314/2023, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 8. 2024, č.
j. 22 Co 176/2024-52, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 10 690 000 Kč jako
náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
25. 7. 2024, č. j. 9 C 314/2023-47, zastavil řízení o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 2.
2024, č. j. 22 Co 44/2024-29 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) napadeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního
stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II), když se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v
projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného
zastoupení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, aniž byl
zastoupen advokátem. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Ustanovení § 241 o. s. ř., které upravuje tzv. povinné zastoupení dovolatele
při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž
nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o
dovolání. Výjimku stanoví § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není
třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit,
je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v §
241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání
podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti
rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze
odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat
v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky
řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky
uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3
věta třetí o. s. ř.). Z dovolání nevyplývá, že by žalobce byl právně zastoupen. Žalobce neprokázal
ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z
uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem
stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle
ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí
ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení
zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Ačkoli dovolatel nebyl podle obsahu spisu soudem prvního stupně v tomto
aktuálním dovolacím řízení vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z
řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato
skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval
zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho
rozhodovací činnosti známo, že dovolatel podává mimořádně vysoký počet neurčitě
formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať
již majetkové škody nebo imateriální újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje
též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce
musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom,
jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v
nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací
řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn.
30 Cdo 2349/2016,
ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, jakož i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo
464/2018, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo
3669/2020). Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním
soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve
vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na
přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů
opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k
požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se
stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech
předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího,
pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že
obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení
před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v
minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další
lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Navíc v nynějším řízení
byl žalobce opakovaně poučován o podmínce povinného zastoupení, a to
bezvýsledně, stejně tak bylo již rozhodováno s negativním výsledkem o jeho
žádosti o ustanovení zástupce. Žalobce nezaplatil ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud
vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro
nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro
nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku
dovolatele již nevyzýval, neboť z postoje dovolatele v tomto i v dalších
řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit
jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od
soudních poplatků a ustanovení zástupce a dlouhodobě tak zneužívá svého práva
na soudní ochranu. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne
27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud
i v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo (ve věci téhož
dovolatele) v usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6075/2017, proti
němuž podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 850/18, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1887/18. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu