30 Cdo 3343/2023-171
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) B. Z., a b)
D. Z., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně,
Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení 130 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 238 C 38/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 23. 5. 2023, č. j. 44 Co 7/2020-140, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2023, č. j. 44 Co 7/2020-140, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali zaplacení částky 65 150
Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z nich jako zadostiučinění za
nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 219 C 21/2014.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
14. 8. 2019, č. j. 238 C 38/2018-52, zamítl žalobu žalobce a) o zaplacení
částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu
žalobkyně b) o zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím
(výrok II), uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení částku 900 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok IV).
3. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 219 C 21/2014 vzal soud
prvního stupně za prokázané, že žalobci podali dne 17. 2. 2014 k Městskému
soudu v Brně žalobu, jíž se domáhali proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti odškodnění nemajetkové újmy ve výši 57 075 Kč s
příslušenstvím ve vztahu ke každému z nich. Žalovaná se vyjádřila k žalobě na
základě výzvy soudu ze dne 30. 5. 2014. V období od 10. 7. 2014 do 3. 12. 2014
byl spis zapůjčen k řízení vedenému Městským soudem v Brně pod sp. zn. 255 C
19/2014. Dne 17. 2. 2015 nařídil soud prvního stupně jednání na 4. 5. 2015, na
němž byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na 13. 7. 2015 za
účelem připojení spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 42 C 12/2000 po sdělení
zástupce žalobců, že v tomto obdobném sporu zástupce žalobců postupuje obdobně.
Další jednání se konalo dne 19. 10. 2015, po skončení dokazování byl vyhlášen
rozsudek č. j. 219 C 21/2014-46, jímž byla žaloba zamítnuta a žádnému z
účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Na základě odvolání
žalobců ze dne 9. 11. 2015 Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 1. 2016, č.
j. 44 Co 535/2015-55, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Soud prvního stupně po doručení usnesení odvolacího soudu dne
13. 3. 2017 nařídil jednání na 29. 5. 2017, jednání bylo dne 12. 5. 2017
odročeno na 21. 8. 2017 z organizačních důvodů na straně soudu. Na jednání dne
21. 8. 2017 prováděl soud prvního stupně listinné důkazy a jednání odročil na
30. 8. 2017, kdy rozsudkem č. j. 219 C 21/2014-72 uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci a) i žalobkyni b) částku 36 150 Kč se zákonným úrokem z
prodlení, žalobu co do částky 20 925 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve vztahu
ke každému z žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Spis s
odvoláním žalované ze dne 9. 11. 2017 a žalobců ze dne 13. 11. 2017 byl
předložen odvolacímu soudu dne 13. 3. 2018. Krajský soud v Brně rozsudkem ze
dne 30. 5. 2018, č. j. 44 Co 214/2018-118, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil v napadených výrocích I a IV, výroky II a IV, ve kterých byla žaloba
zamítnuta, změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců
částku 20 925 Kč se zákonným úrokem z prodlení a dále rozhodl o zaplacení
nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 6. 2018.
4. Přípisem ze dne 4. 7. 2018 uplatnili žalobci nároky na zadostiučinění
za nesprávný úřední postup u žalované, která ve stanovisku ze dne 20. 11. 2018,
č. j. MSP-1839/2018-ODSK-ODSK/6, uvedla, že v řízení shledala průtah v délce
jednoho roku a jednoho měsíce, řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudní
soustavy v celkové délce 4 let a 4 měsíců, ve věci rozhodoval soud prvního
stupně dvakrát a soud druhého stupně rovněž dvakrát. Řízení bylo po stránce
skutkové i právní do určité míry složité. Význam řízení pro žalobce byl shledán
jako nižší vzhledem k tzv. řetězení nároků a soud nejednal o právech a
povinnostech žalobců, která by se jich bezprostředně dotýkala. Za přiměřené
zadostiučinění žalovaná považovala konstatování porušení práva na vydání
rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
5. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobců podle čl. 6, čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), § 5
písm. b), § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 3 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
6. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že řízení vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 trvalo celkem 4 roky a 4
měsíce. V jeho průběhu došlo jedenkrát k neodůvodněné nečinnosti (v době od 27.
1. 2016 do 13. 3. 2017), řízení již bylo pravomocně skončeno. Řízení bylo
vedeno dvakrát před soudem prvního stupně a dvakrát před soudem druhého stupně,
ve věci nebylo rozhodováno před Nejvyšším soudem ani Ústavním soudem. Podle
soudu došlo v posuzovaném řízení k porušení práva na přiměřenou délku řízení,
neboť od počátku (žaloba podána dne 17. 2. 2014) do pravomocného skončení (dne
20. 6. 2018) trvalo 4 roky a 4 měsíce, což není doba přiměřená. Řízení bylo
konáno na dvou stupních soudní soustavy, složitost věci byla obvyklá jak po
skutkové stránce, tak po právní stránce a řízení nemělo pro žalobce velkého
významu vzhledem k tomu, že se domáhali nároku na přiměřené zadostiučinění v
souvislosti s průtahy v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 42 C
12/2000, tedy explicitně nešlo o přiznání nároku, který by přímo a
bezprostředně zasahoval do práv žalobců. V rámci kritéria významu předmětu
řízení žalobci pouze poukázali na to, že délka posuzovaného řízení se projevila
na jejich psychice a důvěře ve fungování spravedlnosti v České republice. V
daném případě soud zohlednil, že se v podstatě jedná o další kompenzační
řízení, kdy žalobci požadují peněžité zadostiučinění za průtahy způsobené v
předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům. Přestože není
zcela vyloučeno, že i v kompenzačním řízení mohou nastat průtahy, které jsou
zaviněné soudy, je třeba se k nárokům uplatňovaným účastníky řízení stavět
opakovaně zdrženlivě a rozhodnout vždy s ohledem na individuální rozměr každého
případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých
kompenzačních řízení. Na základě délky řízení a jeho průběhu považoval soud
samotné konstatování porušení práva za dostačující.
7. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou
žalobců napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 10 750 Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím [výrok I písm. a)], ohledně částky 54 400 Kč s
příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I písm. b)],
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 10 750 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím [výrok II písm. a)], ohledně částky 54 400 Kč s příslušenstvím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok II písm. b)], uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci a) částku 2 150 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím; ohledně částky 77 850 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok
III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 2 150 Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím; ohledně částky 77 850 Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl (výrok IV) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců
na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 41 800 Kč (výrok V).
8. V řešené věci jde o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem ze
dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 7/2020-82, změnil odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval, že ve věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 došlo k porušení práva žalobce a) na
projednání věci v přiměřené lhůtě [výrok I písm. a)], potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I, jímž byla žaloba žalobce a) na zaplacení částky 65
150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítnuta [výrok I písm. b)], změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že konstatoval, že ve věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 došlo k porušení
práva žalobkyně b) na projednání věci v přiměřené lhůtě [výrok II písm. a)],
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla žaloba žalobkyně
b) na zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítnuta
[výrok II písm. b)], zamítl žalobu v části, jíž se žalobci a) a b) domáhali
zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich (výrok III), a
uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů ve výši 23 000 Kč (výrok IV). K dovolání žalobců byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11.
2022, č. j. 30 Cdo 980/2022-104, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle
Nejvyššího soudu postrádalo odůvodnění rozsudku odvolacího soudu základní
náležitosti nutné ke korektnímu posouzení přiměřenosti celkové délky tohoto
kompenzačního řízení (resp. doby poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) a
souvisejícího žalobci uplatněného nároku (navýšení o 80 000 Kč pro každého z
žalobců) na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (rovněž
kompenzačního) řízení. Dovolací soud nepovažoval za dostatečné, jak se odvolací
soud velmi stručně a na hraně přezkoumatelnosti vypořádal de facto pouze s
jedním z kritérií, a to celkovou délkou řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk],
kterou navíc neposoudil zcela správným způsobem, pokud do ní nezahrnul i dobu
předběžného projednání, přičemž minimálně doba od předložení věci odvolacímu
soudu do jeho rozhodnutí, téměř 20 měsíců, by si své zhodnocení v rámci
kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk jistě zasluhovala. Připomněl rovněž význam kritérií obsažených v § 31a
odst. 3 OdpŠk, jež nejsou sice jedinými, k nimž může soud při posouzení
přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla
těmi zásadními.
9. Odvolací soud v nynějším rozhodnutí nesouhlasil s celkovou délkou
posuzovaného kompenzačního řízení (od 17. 2. 2014 do 20. 6. 2018, tj. 4 roky a
4 měsíce), jak ji stanovil soud prvního stupně, když uvedl, že v konkrétním
případě je do celkové délky řízení nutno započítat i dobu předběžného
projednání, tj. další 3 měsíce. Celkovou délku řízení tak stanovil na 4 roky a
7 měsíců. S přihlédnutím ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovanému ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“),
považoval odvolací soud za odpovídající výši základní částky peněžitého
zadostiučinění nemajetkové újmy 15 000 Kč za rok (z toho za první dva roky v
poloviční výši), což při délce řízení 4 roky a 7 měsíců činí 53 750 Kč. Takto
stanovenou základní částku odvolací soud následně modifikoval dle kritérií
stanovených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V rámci kritéria složitosti
řízení zohlednil odvolací soud procesní složitost řízení vzhledem k tomu, že
věc byla řešena před dvěma soudními instancemi a poukázal na to, že řízení ve
více instancích zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu,
pro jeho přezkumné posouzení a promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu
v řízení, přičemž celková délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení
před další instancí. Na základě této skutečnosti snížil odvolací soud základní
částku přiměřeného zadostiučinění o 10 %. Pro jednání poškozených žalobců
neshledal odvolací soud žádné důvody k navýšení nebo snížení základní částky
přiměřeného zadostiučinění. Při posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci
během posuzovaného kompenzačního řízení přihlédl odvolací soud k procesním
pochybením, průtahům od podání žaloby do konání prvního jednání až po cca roce
a třech měsících, odročení jednání na 13. 7. 2015, dále na 19. 10. 2015 bez
uvedení důvodů, zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 219 C 21/2014-46, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, opětovnému rozhodnutí nalézacím soudem
rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 219 C 21/2014-72, odvolacím soudem pak
rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 44 Co 214/2018-118 (to po chybném vyměření
soudního poplatku z odvolání soudem prvního stupně a jeho následném vrácení). Pro postup orgánů veřejné moci navýšil odvolací soud základní částku
přiměřeného zadostiučinění o 15 %. S tvrzením žalobců, že samotné kompenzační
řízení je řízením, které již povahou svého předmětu má pro účastníky zvýšený
význam, se odvolací soud neztotožnil, považoval však za nutné připomenout, že v
původním nalézacím řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C
12/2000 se žalobce Ing. Jiří Svoboda proti žalovaným [zde žalobcům a), b)]
domáhal zaplacení ceny díla (172 000 Kč s příslušenstvím), po jeho pravomocném
skončení následovalo exekuční řízení vedené pod sp. zn.
78 EXE 802/2011,
exekučním titulem proti povinným byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2010, č. j. 26 Co 175/2007-224, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 12. 2010. Žalobci (tam povinní) vymáhanou částku uhradili oprávněnému dne 7. 1. 2011. Za nepřiměřenou délku těchto řízení vyplatilo Ministerstvo spravedlnosti
každému z žalobců dne 13. 2. 2014 částku 122 925 Kč. V následném kompenzačním
řízení, které bylo zahájeno žalobou ze dne 17. 2. 2014 žalobci požadovali
vyplacení dalších částek (57 075 Kč s příslušenstvím každému z nich), v tomto
rozsahu byli žalobci následně úspěšní (jak plyne z rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 30. 5. 2018, č. j. 44 Co 214/2018-118, rozhodnutí nabylo právní
moci dne 20. 6. 2018); celkem tak bylo každému z žalobců vyplaceno odškodnění
ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím. Pokud žalobci v tomto „kompenzačním řízení
na druhou“ vznesli další finanční požadavky na odškodnění (65 150 Kč pro
každého s navýšením za průtahy v tomto odvolacím řízení o 80 000 Kč pro
každého), pak měl odvolací soud za zjevné, že současné kompenzační řízení (za
délku předcházejícího kompenzačního řízení 4 roky a 7 měsíců) se již stalo pro
oba žalobce příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a
exekučním řízení (požadavky obou žalobců zde jsou jen o něco nižší než za celou
délku původního nalézacího a exekučního řízení v trvání 13 let a 7,5 měsíce),
přičemž již v předcházejícím kompenzačním řízení se žalobcům dostalo odškodnění
ve více než dvojnásobné výši (2 x 180 000 Kč s příslušenstvím) oproti původní
žalované částce v samotném nalézacím řízení (žalobcům byla uložena povinnost
zaplatit Ing. Jiřímu Svobodovi částku cca 158 000 Kč s příslušenstvím – cena
díla). Po zhodnocení těchto okolností odvolací soud uzavřel, že význam předmětu
řízení pro žalobce je velmi nízký vzhledem ke zjevnému zneužití práv v důsledku
řetězení jednotlivých kompenzačních řízení, kdy žalobci nevyužili možnost
požadovat navýšení zadostiučinění již v prvním kompenzačním řízení, jak plyne
ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 219 C 21/2014. Odvolací soud tak
přistoupil ke snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 70 %. Nad
rámec zákonných kritérií snížil odvolací soud základní částku přiměřeného
zadostiučinění o 15 % z důvodu sdílené újmy, neboť žalobci v posuzovaném řízení
vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“. Vzhledem k uvedeným
modifikacím stanovil odvolací soud výši přiměřeného zadostiučiní pro každého z
žalobců na 10 750 Kč.
10. K požadavkům žalobců na navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku
tohoto kompenzačního řízení o 80 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich
odvolací soud doplnil dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 238 C
38/2018, z něhož vzal za prokázané, že žalobci dne 4. 7. 2018 uplatnili u
Ministerstva spravedlnosti nárok na odškodnění za nesprávný úřední postup ve
výši 65 150 Kč, stanoviskem ze dne 20. 11. 2018 byly uplatněné nároky
zamítnuty, soudní řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 28. 11. 2018, soud
prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 14. 8.
2019, č. j. 238 C 38/2018-52, po podání odvolání oběma žalobci byla věc dne 14.
1. 2020 předložena odvolacímu soudu, který rozhodl rozsudkem ze dne 7. 9. 2021,
č. j. 44 Co 7/2020-82. K dovolání žalobců byl rozsudek odvolacího soudu zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 980/2022-104,
opětovně bylo odvolacím soudem rozhodnuto dne 23. 5. 2023. Délka nynějšího
kompenzačního řízení ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činila 4 roky a 11
měsíců. V rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm.
d) OdpŠk hodnotil odvolací soud především dobu od předložení věci soudem
prvního stupně odvolacímu soudu (14. 1. 2020) do jeho prvního rozhodnutí (7. 9.
2021), v rámci kritéria jednání poškozených [§ 31a odst. 3 písm. c)] zohlednil
vznesení nedůvodné námitky podjatosti soudkyně při jednání odvolacího soudu dne
8. 3. 2023 (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2023, č. j.
Nco 5/2023-125), kterým došlo bezdůvodně k prodloužení řízení o více než dva
měsíce; v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené [§ 31a odst. 3
písm. e)] pak odvolací soud shledal velmi malý význam řízení v důsledku
nekoncentrovaného uplatňování nároků (tzv. řetězení) na zadostiučinění (jeho
navýšení), jak bylo podrobně rozebráno pod bodem 18 rozsudku, a odvolací soud
rovněž přihlédl ke sdílené újmě, neboť žalobci v posuzovaném řízení vystupují
jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“. Na základě tohoto posouzení
považoval odvolací soud za adekvátní navýšit stanovené zadostiučinění pro
každého z žalobců o 20 %, což z částky 10 750 Kč činí 2 150 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, v
rozsahu výroků I písm. b), II písm. b), III a IV v části, v níž byla žaloba
zamítnuta ohledně částky 77 850 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z
žalobců, a V, včasným dovoláním.
12. Dovolatelé mají především za to, že jim odvolací soud vzhledem ke
konkrétním okolnostem případu poskytl přiměřené zadostiučinění v extrémně
nízké, tedy naprosto neodpovídající výši, čímž se měl odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023.
13. Od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo
903/2008, a nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS
1041/14, a ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, se měl odvolací soud
odchýlit porušením povinnosti vypořádat se s klíčovou odvolací argumentací
dovolatelů představovanou rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, nebo ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice,
stížnost č. 10092/13, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti
Itálii, stížnost č. 7932/04, ze dne 27. 9. 2011 ve věci CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti Itálii, stížnost č. 41107/02 a 22405/03, a
ze dne 26. 11. 2013 ve věci Francesco Quattrone proti Itálii, stížnost č. 13431/07, o tom, že v případě průtahů v řízeních, která již sama byla řízeními
kompenzačními, je třeba neaplikovat kritéria stanovená pro posuzování
přiměřenosti délky běžných řízení, od soudů při vyřizování vyžadovat zvláštní
pečlivost a v případě průtahů přiznat poměrně vysokou výši náhrady škody. Vzhledem k odkazované rozhodovací praxi soudů nemohou dovolatelé akceptovat
mylné až nesmyslné názory žalované o „řetězení nároků“, a o tom, že by se
„nejednalo o právech a povinnostech žalobců, která by se jich bezprostředně
dotýkala“. Dovolatelé v žádném případě ničeho nezneužívají, pouze se domáhají
spravedlivého odškodnění hrubě nesprávných úředních postupů soudů. K odchýlení
od výše citované rozhodovací praxe mělo dle dovolatelů dojít též v rámci
kritéria významu předmětu posuzovaného řízení při němž odvolací soud uvedl, že
žalobci zvýšený význam předmětu řízení pro své osoby neprokázali, s tím, že
jejich tvrzení, že samotné kompenzační řízení je řízením, které již povahou
svého předmětu má pro účastníky zvýšený význam, odvolací soud nepřisvědčil. Po
modifikacích základní částky přiměřeného zadostiučinění (53 750 Kč – snížení o
10 %, zvýšení o 15 %, snížení o 70 %, snížení o 15 %) dospěl odvolací soud k
závěru, že přiměřená výše zadostiučiní pro každého z žalobců činí 10 750 Kč. Podle dovolatelů je však přiznaná částka naprosto nedostatečná, resp. extrémně
nepřiměřená, vzhledem k závěrům vyplývajícím z výše zmíněné judikatury ESLP. V
rozporu s citovanou judikaturou měl odvolací soud posoudit také otázku navýšení
přiměřeného zadostiučinění, při níž vadně aplikoval též závěr obsažený ve
zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn.
30 Cdo
980/2022, podle něhož se pro účely stanovení tohoto navýšení již nebude
provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude
na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (eventuálně i
poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se
jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na
mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším
hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále
součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv
kompenzačního) řízení. Výši odvolacím soudem stanoveného navýšení odškodnění (2
150 Kč za cca 5 let) považují dovolatelé za zcela extrémně nepřiměřeně nízkou. Navíc je třeba zohlednit fakt, že okolnost, že by se navýšení mělo poskytovat v
symbolické výši, jak učinil odvolací soud, která by byla výrazně pod úrovní
odškodnění oproti případu, kdy by se odškodnění za tentýž nesprávný úřední
postup domáhal poškozený zvlášť v samostatném soudním řízení, by nutila všechny
poškozené k žalovanou kritizovanému řetězení věcí. Takový stav je jistě
nežádoucí a jistě ho neměl na mysli ani soud dovolací. Dovolatelé jsou
přesvědčeni, že obě tyto výše by se měly velmi přibližovat. Otázkou pouze je,
zda by navýšení mělo být vyšší či nižší.
založena rovněž pro nesprávné právní posouzení kritéria složitosti řízení dle §
31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uvedl, že
v daném případě je třeba v rámci složitosti věci vnímat, že bylo vedeno pouze
před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a dále, že složitost věci byla
obvyklá jak po skutkové stránce, tak právní stránce, odvolací soud dospěl k
závěru o procesní složitosti řízení vzhledem k tomu, že věc byla řešena před
dvěma soudními instancemi a poukázal na to, že řízení ve více instancích
zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení,
což vedlo ke snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 10 %.
Žalovaná se proti rozhodnutí soudu prvního stupně neodvolala. Podle dovolatelů
porušil odvolací soud zákaz reformace in peius, jelikož bez toho, že by se
žalovaná proti závěrům soudu prvního stupně o tom, že tzv. počet stupňů soudní
soustavy neznamená zvýšení složitosti řízení, odvolala, hodnocení soudu prvního
stupně změnil v jejich neprospěch, jelikož uzavřel opačně, že tzv. počet stupňů
soudní soustavy znamená zvýšení složitosti řízení, pročež snížil základní
částku odškodnění o 10 %, čímž se nepřípustně odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021.
15. Další pochybení spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud porušil
svou povinnost při nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které trpí
vnitřní rozporností a nedostatkem odůvodnění, toto zrušit a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015. Pokud totiž soud prvního stupně na
straně jedné přihlédl k tomu, že řízení bylo konáno na dvou stupních soudní
soustavy, zatímco na straně druhé uzavřel bez dalšího, že „složitost věci byla
obvyklá“, není z jeho rozhodnutí zřejmé, jak se skutečnost, že přihlédl k tomu,
že řízení bylo konáno na dvou stupních soudní soustavy, promítla v jeho
rozhodnutí.
16. Přípustnost dovolání má být založena rovněž pro odchýlení od
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, a ze dne
30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023, a rozsudku ESLP ze dne 21. 6. 2005 ve
věci Kubizňáková proti České republice, stížnost č. 28661/03, a to tím, že ač
odvolací soud na straně jedné při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné
moci při uznání i „jiných procesních vad“ (zejména důvody, které vedly odvolací
soud v jeho usnesení ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, ke zrušení
prvního rozsudku soudu prvního stupně – hraniční přezkoumatelnost rozsudku,
úplná absence vlastního posouzení soudem, rezignace soudu na jeho základní
činnost se zásahem rudimentální části věci, porušení práva na spravedlivý
proces, zřejmé vady při výkladu norem hmotného práva, nezhodnocení vlastního
dokazování tak, aby soud samostatně a nezávisle dospěl k závěru o skutkovém
stavu věci po všech stránkách), přistoupil k navýšení základní částky
přiměřeného zadostiučinění o 15 %, na straně druhé na základě závěru, že šlo o
procesní složitost řízení, neboť věc byla řešena před dvěma soudními
instancemi, provedl snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 10 %.
Podle dovolatelů tak odvolací soud jednou přičetl podíl orgánů, že věc musela
být projednávána na dvou stupních soudní soustavy, čímž evidentně došlo k
významnému prodloužení posuzovaného řízení, k jejich dobru, a podruhé totéž
přičetl k jejich tíži. Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem o procesní
složitosti řízení z důvodu jeho průběhu na dvou stupních soudní soustavy, jímž
se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2921/2013. Dle dovolatelů nelze pominout ani skutečnost, že
odvolací soud změnil závěry soudu prvního stupně, aniž by je se svým odlišným
náhledem na vyhodnocení kritéria procesní složitosti řízení opřené o to, že věc
byla řešena před dvěma soudními instancemi, předběžně seznámil a nezopakoval k
tomu dokazování. Dovolatelé tudíž neměli o jeho odlišném názoru na věc žádné
povědomí a nemohli proti němu v rozporu s právem na vedení spravedlivého
procesu jakkoli argumentovat, proto považují takový závěr odvolacího soudu za
nepřípustně překvapivý a odchylující se od nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 1.
2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, a ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16.
17. Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že jednání
poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c)] je subjektivním kritériem, které může na
celou délku řízení působit jak negativně, tak pozitivně, přičemž v daném
případě soud neshledal žádné důvody pro navýšení nebo snížení základní částky
přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelé poukázali na to, že při jednání
odvolacího soudu dne 1. 9. 2021 uplatnili nárok na navýšení požadovaného
odškodnění, jelikož i v tomto řízení dochází k nepřípustnému nesprávnému
úřednímu postupu. Takový postup podle nich vyjadřuje „vyšší“ formu
nespokojenosti s průtahy než „bezzubá“ stížnost na průtahy. Vzhledem k závěru,
který má vyplývat z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30
Cdo 3172/2012, že i „nižší“ forma vyjádření nespokojenosti poškozeného (např.
stížnost na průtahy) musí být zhodnocena dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk v
jeho prospěch, což vede k navýšení základní částky odškodnění, tím spíše je
nutno takto postupovat v případě „kvalifikovanější“ formy vyjádření dotčenosti
poškozeného průtahy. Dovolání má být v tomto smyslu přípustné pro řešení
otázky, zda je třeba případ, kdy poškozený v rámci kompenzačního řízení uplatní
nárok na zvýšení původně žalované částky z důvodu nesprávného úředního postupu
v něm samém, hodnotit stejně či obdobně dle § 31a odst. 3 písm. c) in fine
OdpŠk jako např. podání stížnosti na průtahy v něm, a tedy současně to i
zohlednit ve prospěch poškozeného při rozhodování o výši přiměřeného
zadostiučinění, která dle dovolatelů nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.
18. Dovolatelé poukázali na své odvolání ze dne 3. 12. 2019, v němž
uvedli důvody, které vedly odvolací soud v jeho usnesení ze dne 13. 1. 2016, č.
j. 44 Co 535/2015-55, ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne
19. 10. 2015, č. j. 219 C 21/2014-46, tedy hraniční přezkoumatelnost rozsudku,
úplná absence vlastního posouzení soudem, rezignace soudu na jeho základní
činnost se zásahem rudimentální části věci, porušení práva na spravedlivý
proces, zřejmé vady při výkladu norem hmotného práva, nezhodnocení vlastního
dokazování tak, aby soud samostatně a nezávisle dospěl k závěru o skutkovém
stavu věci po všech stránkách, přičemž odvolací řízení nemůže zjednat nápravu.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že nešlo o „hraniční přezkoumatelnost“, ale
jednoznačnou nepřezkoumatelnost, což činí závěr odvolacího soudu, že rozsudek
byl následně k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, svévolným, protože
neodpovídá skutečnému stavu věci. Jednalo-li se totiž o nepřezkoumatelnost, pak
byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen i dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak porušuje právo dovolatelů na
spravedlivý proces a zakládá přípustnost dovolání.
19. Odvolací soud s poukazem na obsah původního nalézacího a exekučního
řízení sp. zn. 42 C 12/2000 a 78 EXE 802/2011 a obsah následného kompenzačního
řízení uzavřel, že současné kompenzační řízení (za délku předcházejícího
kompenzačního řízení 4 roky a 7 měsíců) se již stalo pro oba žalobce
příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a exekučním
řízení, přičemž již v předcházejícím kompenzačním řízení se žalobcům dostalo
odškodnění ve více než dvojnásobné výši oproti původní žalované částce v
samotném nalézacím řízení, což vedlo k závěru, že význam předmětu řízení pro
žalobce je velmi nízký, a to vzhledem ke zjevnému zneužití práv v důsledku
řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Z předchozího kasačního rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, však vyplývá, že
samotné srovnání částek, jak jej provedl odvolací soud, bez dalšího vypovídací
hodnotu nemá, není-li zřejmé (kromě toho, co vedle zažalované jistiny bylo pro
účastníky původního posuzovaného řízení v sázce), na základě jakých skutečností
byla stanovena částka přiměřeného zadostiučinění, po jaké době toto bylo
poskytnuto, zda tuto dobu žalobci již v předchozím kompenzačním řízení
považovali za nepřiměřenou či zda z tohoto důvodu požadovali její navýšení.
Přesto odvolací soud v bodě 18 odůvodnění napadaného rozsudku v podstatě opsal
téměř doslova bod 14 předchozího zrušeného rozsudku č. j. 44 Co 7/2020-82 a
provedl opakovaně srovnávání částek bez vypovídací hodnoty. Tim se dopustil
stejné chyby, jako v předchozím zrušeném rozsudku, a navíc přitom svévolně
nectil ani závazné pokyny soudu dovolacího, jak je jeho povinností.
20. Pochybení odvolacího soudu zakládající přípustnost dovolání spatřují
dovolatelé též ve skutečnosti, že odvolací soud při posuzování a rozhodování,
zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu a jaké zadostiučinění za něj náleží,
přihlížel k výsledkům jiných řízení, jak vyplývá z předcházejícího odstavce.
Takovým postupem se odvolací soud nepřípustně odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, z něhož vyplývá, že účelem
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je
odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě
ohledně výsledku řízení, přičemž samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít
k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro
posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu
předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění,
zásadně rozhodný.
21. Dovolatelé také popírají, že by se dopustili zahájením tohoto
soudního řízení jakéhokoli zneužití práv, jak tvrdí odvolací soud bez opory v
tvrzení žalované nebo v provedeném dokazování. Ze strany odvolacího soudu jde o
nepřípustný aktivismus, který je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a činí napadené rozhodnutí nepřípustně
překvapivým a svévolným. Za stejně nesmyslný, nepřípustně aktivistický bez
opory v provedeném dokazování, a tedy svévolný považují dovolatelé též závěr
odvolacího soudu, že současné kompenzační řízení (za délku předcházejícího
kompenzačního řízení 4 roky a 7 měsíců) se již stalo pro oba žalobce
příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a exekučním
řízení. Dovolatelé se pouze řádně domáhají svých zákonných práv. Jen pro
úplnost dovolatelé uvedli, že Krajský soud v Brně prakticky v jakémkoli složení
senátu rozhodujícího věci tohoto druhu, přistupuje obecně k vyřizování
požadavku na navýšení zadostiučinění již v prvním kompenzačním řízení hůře než
neprofesionálně, o čemž svědčí četné zrušování jeho rozsudků soudem dovolacím
(ve věci dovolatelů rozsudek ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, a
dále např. rozsudky ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, ze dne 22.
3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, či přímo nepřipuštění návrhu sp. zn. 44 Co
108/2021). Bez řádného projednání takové požadavky zamítá či dokonce ani
nepřipustí procesní návrh poškozeného v tomto směru. Dlouhodobě tak
nerespektuje judikaturu dovolacího soudu. V návaznosti na tento fakt,
skutečnost až jisté nevraživosti příslušných soudců Krajského soudu v Brně
vyřizujících odškodňovací agendu vůči advokátovi dovolatelů, skutečnost průběhu
posuzovaného řízení v letech 2013 – 2018 a zejména fakt, že dle stávající
judikatury se jedná toliko o možnost a nikoli povinnost poškozeného, se
dovolatelé rozhodli uplatnit nárok zvlášť až po skončení posuzovaného řízení.
Rozhodně se tak nejedná o žádné zneužití práv, ale o legální, ryze rozumový a
rozumný postup.
22. Na rozdíl od svého předcházejícího rozsudku doplnil odvolací soud do
bodu 18 svého odůvodnění výtku, že žalobci nevyužili možnost požadovat navýšení
zadostiučinění již v prvním kompenzačním řízení s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023, z něhož vyplývá,
že způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho
navýšení) bude zpravidla svědčit o sníženém významu řízení pro poškozeného,
zejména pokud o své vůli zvolil časově náročnější způsob prosazování svých
nároků. Tento závěr však odvolací soud aplikoval nepřípustně mechanickým
způsobem, neboť v nyní řešené věci podle dovolatelů nic nesvědčí o sníženém
významu řízení. Pokud odvolací soud o aplikaci takového závěru uvažoval, bylo
jeho povinností s tím dovolatele nejprve seznámit, a následně k tomu provést
náležité dokazování, což se však nestalo. I v tomto směru tak považují
dovolatelé napadené rozhodnutí za nepřípustně překvapivé a bez opory v
provedeném dokazování, když vychází jen z jakési naprosto abstraktní presumpce.
Odvolací soud se tak odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp.
zn. II. ÚS 3330/13. V této souvislosti má být dovolání přípustné též pro
nesprávné právní posouzení nové argumentace žalované o tom, že způsob
(ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho navýšení) se
mělo jednat o snížený význam řízení, obsažené zejména v jejím podání ze dne 13.
4. 2023, k níž soud nesměl pro opožděnost přihlédnout s ohledem na zákonnou
koncentraci řízení.
23. V rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozené
přistoupil odvolací soud ke snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění
o 70 %. Takové řešení považují dovolatelé za rozporné se Stanoviskem, v němž
dovolací soud uzavřel, že při modifikaci základní částky by mělo být v obecné
rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován
vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S
přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech
uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu. Dovolatelé mají za to, že
jejich situace v žádném případě nepředstavuje výjimečný případ v citovaném
duchu. Odvolací soud v napadaném rozhodnutí neuvedl, že by se vůbec mělo jednat
o výjimečný případ, ani to jakkoli neodůvodnil. Napadané rozhodnutí je proto v
tomto směru nepřezkoumatelné a odchyluje se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011.
24. Dalšího nesprávného právního posouzení věci se měl odvolací soud
dopustit tím, že ohledně nároku dovolatelů na navýšení zadostiučinění porušil
povinnost přihlédnout ke všemu rozhodnému (důvody, pro něž byla měněna či
dokonce rušena rozhodnutí soudů) a zohlednit všechna rozhodná kritéria
stanovená zákonem č. 82/1998 Sb. [kritéria § 31a odst. 3 písm. a), b) OdpŠk].
Odvolací soud hodnotil kritérium jednání poškozených podle § 31a odst. 3 písm.
c) OdpŠk (uplatnění důvodné námitky podjatosti soudkyně odvolacího soudu) v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo
1158/2023, který zapovídá, aby byly přičteny k tíži poškozeného jeho veškeré
procesní aktivity, ale eventuálně jen ty, které mají obstrukční charakter. V
rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného obsaženého v § 31a odst.
3 písm. e) OdpŠk hodnotil odvolací soud skutečnost velmi malého významu řízení
v důsledku nekoncentrovaného uplatňování nároků (tzv. řetězení) na
zadostiučinění (jeho navýšení) s odkazem na bod 18 svého rozsudku. Tento závěr
považují dovolatelé jednak za nepřezkoumatelný, jednak za rozporný s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. Podle dovolatelů
se v jejich případě nemůže jednat o nekoncentrované uplatňování nároků ani
řetězení, jelikož navýšení uplatnili již v tomto, průtahy postiženém řízení a
nikoli až v následném řízení. Není tedy zřejmé, proč odvolací soud uzavřel o
nekoncentrovaném uplatnění – řetězení. Nadto tzv. „řetězení“ není a z podstaty
ani být nemůže rozhodným kritériem. Nejvyšší soud navíc v citovaném rozsudku
dokonce výslovně uvedl, že uplatnění navýšení odškodnění už v průběhu řízení je
jen jedna z možností vedle možnosti následného nového uplatnění až po skončení
nesprávným úředním postupem poznamenaného řízení, a to bez ohledu na to, o jaké
řízení se jednalo (běžné či již kompenzační). Odkaz odvolacího soudu na bod 18
jeho rozsudku je navíc v rozporu s požadavkem při posuzování tohoto nároku a
rozhodných kritérií vyvarovat se jejich aplikace stejným způsobem, jak byla
zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním
(předchozích) nepřiměřeně dlouhém řízení, který vyplývá z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022. Odvolací soud totiž v bodě
18 svého rozsudku rozebral podmínky „prvotního“ a „posuzovaného“ řízení.
25. Dovolatelé jsou si vědomi nepřípustnosti dovolání do rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení, mají však za to, že i v tomto rozsahu je dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu částečně protiústavní, a to z důvodu, že
odvolací soud žalobcům nepřiznal náhradu za úkon spočívající v účasti na
jednání dne 7. 9. 2021, který nezhodnotil jako potřebný k účelnému uplatňování
práva, neboť zástupce žalobců již při jednání dne 1. 9. 2021 požádal o zaslání
protokolu o vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem a jeho následná účast tak
byla ryze formální a neúčelná.
26. Při jednání odvolacího soudu konaném dne 8. 3. 2023 vznesli žalobci
námitku podjatosti soudkyně Mgr. Dagmar Bastlové s odůvodněním, že napovídala
právnímu zástupci žalované Mgr. Romanu Růžičkovi ohledně poukazu na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023, z něhož má
vyplývat nepatrný význam řízení pro poškozeného v případě řetězení
kompenzačních řízení, a dále že advokát žalobců zahlédl při příchodu rozhovor
soudkyně s Mgr. Romanem Růžičkou před dveřmi jednací síně. O této námitce
rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. Nco
5/2023-125, tak, že soudkyně Krajského soudu v Brně Mgr. Dagmar Bastlová není
vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 44
Co 7/2020. Dovolatelé na uplatněné námitce podjatosti nadále trvají a považují
ji za důvodnou vzhledem k tomu, že při jejím posouzení Vrchní soud v Olomouci
neprovedl žádný důkaz, ale pouze stroze konstatoval, že přezkoumal námitku
žalobců i veškerý obsah spisu. Důvodnost námitky bylo dle dovolatelů snadné
prokázat zvukovým záznamem z jednání odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2023, z něho
by bylo zjistitelné nade vší pochybnost, že dotčená soudkyně napovídala
zástupci žalované, co od něj chce slyšet. Přehlížet pak nelze ani skutečnost,
že se tatáž soudkyně se zástupcem žalované před jednáním na chodbě soudu přímo
před jednací síní bavila zcela jiným způsobem, než jak se následně vyjádřila,
což by mohlo být jistě prokázáno kamerovým záznamem. Nevhodné zaujetí ze strany
odvolacího soudu vůči dovolatelům potvrzuje i skutečnost, že vznesení námitky
podjatosti bylo dovolatelům přičteno k tíži při věcném rozhodování zcela
absurdním způsobem.
27. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl o věci sám tak, že
žalobě vyhoví a přizná dovolatelům plnou náhradu nákladů řízení. Pokud by
takový postup nebyl možný, navrhli, aby Nevyšší soud dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
28. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že žádná z
dovolateli položených otázek není dle jejího názoru způsobilá založit
přípustnost dovolání, proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
30. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu
oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
31. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
32. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
33. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl
v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako
akcesorický (viz dále).
34. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
35. Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání mimo jiné ve vyřešení
otázky, zda směl odvolací soud po zákonné koncentraci řízení přihlédnout k nové
námitce žalované, že pro způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na
zadostiučinění (jeho navýšení) se mělo jednat o snížený význam řízení. V této
souvislosti však nevymezují, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit.
36. V případě tvrzení dovolatelů, že je napadený rozsudek odvolacího
soudu v závěru o hraniční přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 19. 10. 2015, č. j. 219 C 21/2014-46, který byl následně k odvolání žalobců
zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co
535/2015-55, dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, svévolným, jde o polemiku se skutkovým stavem, z něhož
napadené rozhodnutí vychází, čímž však přípustnost dovolání založit nelze,
neboť dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst.
1 o. s. ř.).
37. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek, zda
je odvolacím soudem přiznané peněžité zadostiučinění s ohledem na konkrétní
okolnosti případu zjevně nepřiměřené, zda odpovídá výše odvolacím soudem
stanoveného finančního odškodnění okolnostem konkrétní věci a zejména pak
judikatuře ESLP či je naopak extrémně nedostatečná, neboť Nejvyšší soud
opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění
je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem
soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší
přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého
konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve
smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě
posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §
31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy
např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo
o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009).
38. Otázky, zda porušil odvolací soud povinnost vypořádat se s klíčovou
odvolací argumentací dovolatelů - judikaturou ESLP o tom, že v případě průtahů
v řízeních, která již sama byla řízeními kompenzačními, je třeba neaplikovat
kritéria stanovená pro posuzování přiměřenosti délky běžných řízení, od soudů
při vyřizování vyžadovat zvláštní pečlivost a v případě průtahů přiznat poměrně
vysokou výši náhrady škody, a zda je závěr odvolacího soudu o snížení základní
částky o plných 70 % přezkoumatelným, když chybí důvody, proč překročil limit
úprav ve výši 50 % určený ve Stanovisku, čímž se měl odchýlit od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem
100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda
rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu
na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s.
ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti
tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. Tak je tomu i v projednávané
věci, kdy závěry odvolacího soudu dovolatelům nijak neznemožnily uvést v
dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. K samotným shora
uváděným požadavkům judikatury ESLP dovolací soud uvádí, že byť v minulosti
formuloval závěr, že není přípustné, aby se osoba domáhající se poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním
řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku
řízení, nejedná se o vyzdvihnutí důležitosti kompenzačních řízení oproti
řízením jiným. Každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí
ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V
tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit
závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti
řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech
trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního
zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky
zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky
kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení
přiměřenosti délky jiných řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
39. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka,
zda porušil odvolací soud při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení z
důvodu jeho vedení na dvou stupních soudní soustavy zákaz reformace in peius,
při jejímž řešení se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.
2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, neboť uvedená zásada je chápána jako zákaz
změny k horšímu za situace, kdy strana, která využila opravný prostředek,
zatímco druhá strana tento opravný prostředek nepodala, nemůže mít v důsledku
rozhodnutí soudu o tomto opravném prostředku horší postavení, než jaké jí
přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud
za uvedeného stavu změnit k tíži odvolatele. Taková situace však nyní
nenastala, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně k tíži žalobců
nezměnil. Soud prvního stupně žalobu zamítl, zatímco odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I písm. a) a ve výroku II písm. a) tak,
že každému z žalobců přiznal zadostiučinění ve výši 10 750 Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím.
40. Ani otázka, zda porušil odvolací soud při řešení otázky složitosti
posuzovaného řízení z důvodu jeho vedení na dvou stupních soudní soustavy
povinnost nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá,
neboť závěry dovolateli odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4.
2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, nelze promítnout do nyní projednávané věci již
jen proto, že v odkazované věci Nejvyšší soud shledal deficit přezkoumatelnosti
rozhodnutí u rozsudku odvolacího soudu. Navíc důvody pro kasační zásah
dovolacího soudu spočívaly vzhledem ke zcela odlišné skutkové i právní materii
odkazované věci (jednalo se o řízení o vyklizení nemovité věci) v jiných vadách
postihujících odůvodnění rozhodnutí (vnitřní rozpornost, nedostatečné
odůvodnění, nevypořádání se s odvolacími námitkami v plném rozsahu). Odvolací
soud se současně neodchýlil ani od shora uvedených (bod 38) judikaturních
závěrů, kdy lze rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.
41. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani
dovolateli namítané nesprávné a nepřezkoumatelné právní posouzení kritéria
významu předmětu nynějšího kompenzačního řízení pro dovolatele, při jejímž
řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 7.
2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2507/2022. Odvolací soud v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené
odůvodnil závěr o malém významu řízení nekoncentrovaným uplatňováním nároků na
zadostiučinění a v podrobnostech odkázal na posouzení téhož kritéria v rámci
původního posuzovaného řízení, činil tak ovšem na základě odpovídajících
skutkových zjištění. Z tvrzení dovolatelů ve vztahu k nynějšímu kompenzačnímu
řízení nadto nevyplývají skutečnosti svědčící pro jiné hodnocení tohoto
kritéria ze strany odvolacího soudu.
42. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek, zda byl postup
odvolacího soudu, který žalobce neinformoval, že hodlá kritérium složitosti
posuzovaného řízení hodnotit zásadně odlišně, než jak o něm uzavřel soud
prvního stupně, správný a souladný se závěry konstantní judikatury dovolacího
soudu a Ústavního soudu o dodržování podmínek tzv. fair procesu, a zda byl
závěr odvolacího soudu o sníženém významu řízení pro poškozeného projevem
nepřípustné svévole porušujícím právo žalobců na spravedlivý proces, pokud
odvolací soud aplikoval názor o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce,
aniž splnil povinnost je s tím v řízení nejprve seznámit a následně v tomto
směru provést náležité dokazování, při jejichž řešení se měl odvolací soud
odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13,
neboť poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §
213b odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění
odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění
skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud
účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené,
ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném
jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). Situace, na níž
dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala, neboť kritérium složitosti
posuzovaného řízení a významu předmětu řízení pro žalobce posoudil odvolací
soud na základě objasněného skutkového stavu prokázaného v řízení před soudem
prvního stupně, jehož skutkové závěry převzal.
43. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda je třeba případ,
kdy poškozený v rámci kompenzačního řízení uplatní nárok na zvýšení původně
žalované částky z důvodu nesprávného úředního postupu v něm samém, hodnotit
stejně či obdobně dle § 31a odst. 3 písm. c) in fine OdpŠk jako např. podání
stížnosti na průtahy v něm, a tedy současně to i zohlednit ve prospěch
poškozeného při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, neboť v
dovolateli odkazovaném rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012,
Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně,
automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu
než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval.
44. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky,
zda si odvolací soud počínal svévolně a porušil svou povinnost řídit se
závaznými právními závěry ze zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, ohledně názoru, že samotné srovnání částek,
jak jej provedl odvolací soud, bez dalšího vypovídací hodnotu nemá, není-li
zřejmé (kromě toho, co vedle zažalované jistiny bylo pro účastníky původního
posuzovaného řízení v sázce), na základě jakých skutečností byla stanovena
částka přiměřeného zadostiučinění, po jaké době toto bylo poskytnuto, zda tuto
dobu žalobci již v předchozím kompenzačním řízení považovali za nepřiměřenou či
zda z tohoto důvodu požadovali její navýšení, neboť odvolací soud nedospěl k
závěru o přiměřené formě a výši zadostiučinění na základě srovnání částek,
které byly žalobcům přiznány v předcházejících řízeních.
45. Přípustnost dovolání není založena ani pro řešení otázek, zda může
být pro posouzení a rozhodnutí předmětné věci rozhodný výsledek a obsah jiných
řízení, a zda je řešení otázky aplikace výsledku předchozích řízení odvolacím
soudem na rozhodnutí této věci nepřípustně se odchylující od judikatury
dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12.
2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, neboť odvolací soud dospěl k závěru o velmi
nízkém významu řízení pro žalobce vzhledem ke zjevnému zneužití práv v důsledku
řetězení jednotlivých kompenzačních řízení, nikoli na základě výsledků
předcházejících kompenzačních řízení.
46. Ani otázky, zda byl závěr odvolacího soudu o zneužití práv žalobců
nepřípustně překvapivým a zda se jeho přijetím dopustil odvolací soud
nepřípustného aktivismu ve prospěch žalované a tím i svévole, a zda je závěr
odvolacího soudu, že současné kompenzační řízení se již stalo pro oba žalobce
příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a exekučním
řízení, nepřípustně aktivistickým, bez opory v provedeném dokazování,
přípustnost dovolání nezakládají, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího
i Ústavního soudu vyplývá, že jedná-li se o tzv. kompenzační řízení „na
druhou“, v němž stěžovatel požaduje zadostiučinění za nepřiměřenou délku
předchozího kompenzačního řízení vedeného rovněž kvůli nepřiměřené délce
řízení, pak i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném
kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům
uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na
individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v
důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (k tomu srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3758/2021, a ze
dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023). Pokud pak odvolací soud vzal v rámci
hodnocení kritéria významu předmětu nyní vedeného kompenzačního řízení pro
poškozené výše zmíněnou skutečnost do úvahy, čímž se měl současně odchýlit od
rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010,
nedopustil se nepřípustného aktivismu, neboť je povinen pečlivě přihlížet ke
všemu, co vyšlo za řízení najevo (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, uveřejněný pod číslem 20/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013,
nebo ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013).
47. V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce dovolatelů, že
rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud se při vydání
svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se
nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od
soudu prvního stupně na základě vyjádření (námitek), které bylo výslovně
uplatněno jak ve vyjádření žalované k žalobě, tak znovu i v jejím vyjádření k
odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. též rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, ze dne 18. 3.
2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom jen takové
rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo
obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04).
48. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky
hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
49. Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky přiměřenosti délky
nynějšího kompenzačního řízení, resp. včasnosti poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, ve vztahu k posouzení
kritérií složitosti řízení a chování poškozeného, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
50. Dovolání je důvodné.
51. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
52. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
53. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že složitost
řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc
řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy důvody skutkové, právní a
procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely
posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a
popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění,
samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013,
nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při
posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně
odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti
skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více
stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka
řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu
potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a
pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je
ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba
přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy
projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních
pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu
kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce
řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci).
Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu
nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v
neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
54. Při hodnocení kritéria složitosti posuzovaného kompenzačního řízení
odvolací soud pouze uvedl, že zohlednil procesní složitost řízení, neboť věc
byla řešena před dvěma soudními instancemi, a doplnil, že obecně lze vyjít z
toho, že řízení ve více instancích zakládá dobu potřebnou pro předložení věci
přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a promítnutí výsledků přezkumu
do dalšího postupu v řízení, přičemž celková délka řízení je prodlužována
zásadně o dobu za řízení před další instancí. Tuto skutečnost pak promítl do
základní částky přiměřeného zadostiučinění snížením o 10 %. Odvolací soud se
však v rámci tohoto kritéria důsledně nezabýval všemi jeho aspekty ve smyslu
výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což činí jeho právní
posouzení věci v tomto směru neúplným, tudíž nesprávným.
55. Ohledně možnosti navýšení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas dospěl
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, k
závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do
stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v
již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby
poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku
rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které
je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále
zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění
nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za
samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení
vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v
případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení
samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci
pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na
přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější
zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve
vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn.
III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30
Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
56. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší
soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za
nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚pouze‘ o nástroj, kterým se
vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně
kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li
odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná
se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí
adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy – viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto
vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku
posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku
vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené
(adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě
neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v
přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je
kompenzační řízení i nadále vedeno.“ S ohledem na přetrvávající nejednotnosti v
rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku
poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost
shrnul, že „jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí
kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již
dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2)
požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění
též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku). V posledně uvedeném
případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu
předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za
posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na
základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním
řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a
to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b)
jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v
nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění
navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní (‚plné‘)
zadostiučinění. V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při
zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§ 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího
zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího
kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k
návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním
navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).“
57. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo
980/2022, vyplývá, že jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného
navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního
průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní
zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je
stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy
způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o
přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit
přiměřeně podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely
stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky
řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak
stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích,
ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy
zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše
(formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
58. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího
kompenzačního řízení se tedy judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13.
12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) ustálila na závěru, že ani u kompenzačních
řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by
mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního
řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk,
jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než
jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v
původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o
úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je
nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení
dalších kritérií, jež jsou v § 31a odst. 3 OdpŠk upravena.
59. Navzdory výše uvedeným judikatorním závěrům odvolací soud při
posouzení otázky zadostiučinění za nepřiměřenou délku probíhajícího
kompenzačního řízení nehodnotil kritérium složitosti řízení podle § 31a odst. 3
písm. b) OdpŠk, v důsledku čehož je jeho právní posouzení věci taktéž neúplné,
tudíž nesprávné.
60. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou
délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může
poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností
nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak
i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li OdpŠk tohoto pojmu i
ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Odlišně je však třeba přistupovat k
takové aktivitě účastníka řízení, která sice přispívá určitou měrou k
prodloužení řízení, nelze mu ji však přičítat k tíži. Mezi takové jednání
poškozeného patří podávání vadných či neúplných žalob nebo jiného procesního
úkonu, který si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, časté změny předmětu
sporu nebo upřesnění či doplňování svých podání (viz rozsudek ESLP ze dne 18.
4. 2006 ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, § 67). K
délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o
osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například
podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků
(řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu
u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat z
hlediska jeho postupu k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního
charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009).
61. V rámci kritéria jednání poškozených [§ 31a odst. 3 písm. c)] v
nynějším kompenzačním řízení zohlednil odvolací soud vznesení nedůvodné námitky
podjatosti soudkyně při jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2023, čímž došlo
bezdůvodně k prodloužení řízení o více než dva měsíce. Ze skutkových zjištění v
nyní posuzované věci přitom nevyplývá, že by se ze strany žalobců jednalo o
aktivitu ryze obstrukčního charakteru. I v tomto směru je tak rozhodnutí
odvolacího soudu nesprávné.
62. Nad rámec posouzení shora uvedených otázek dovolací soud pro účely
opětovného projednání upozorňuje, že ani samotný způsob navýšení zadostiučinění
za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného
zadostiučinění včas neodpovídá v napadeném rozsudku shora uvedeným (body 56 a
57) judikaturním závěrům, že „je namístě k návrhu poškozeného navýšení
zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní
částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení)“ či že „prodleva v poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše
(formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.“ Odvolací soud
totiž stanovených 20 % navýšení nevztáhl k základní částce přiměřeného
zadostiučinění za posuzované řízení ve výši 53 750 Kč, jak to učinil v případě
ostatních kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, nýbrž až k „výsledné“
částce zadostiučinění za posuzované řízení (tj. již po započtení ostatních
kritérií), aniž by takový odlišný postup (ve srovnání s ostatními použitými
kritérii) vysvětlil.
63. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
64. Dovolatelé opětovně uplatnili námitku podjatosti vůči soudkyni Mgr.
Dagmar Bastlové, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 3.
2023, č. j. Nco 5/2023-125, tak, že soudkyně Mgr. Dagmar Bastlová není
vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci, s odůvodněním, že soud neprovedl
žádné dokazování, ale pouze stroze konstatoval, že přezkoumal námitku žalobců i
veškerý obsah spisu.
65. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012,
uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův
poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na
projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl
účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v
případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např.
kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí
situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při
jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem
dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové
okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním
způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být
založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může
v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Důvod
pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu výše uvedeného je dán, je-li zde
objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení),
která poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“
vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce. Vyloučení soudce tak zákon zakládá
na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a
zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost
pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K vyloučení
soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je
evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům,
dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti
nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem
98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
66. Nejvyšší soud též konstatoval, že „důvodem pro vyloučení soudce
ovšem není bez dalšího okolnost, že – jak se někdy namítá – soudce ‚zná‘
advokáta, který účastníka zastupuje, neboť je vyloučeno, aby se soudce a
advokát v průběhu dlouhodobého působení v obvodu téhož soudu vůbec neznali;
musí se však jednat o vztah, který zůstává v profesionální společenské
rovině“ (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, výklad k § 14). Obdobné pravidlo
je třeba uplatnit v případech běžných kontaktů s účastníky odborných konferencí
a seminářů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 22 Nd
283/2013).
67. Z obsahu spisu je zřejmé, že při jednání konaném dne 8. 3. 2023
vznesli žalobci námitku podjatosti soudkyně Mgr. Dagmar Bastlové s odůvodněním,
že napovídala právnímu zástupci žalované Mgr. Romanu Růžičkovi ohledně poukazu
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023, z
něhož má vyplývat nepatrný význam řízení pro poškozeného v případě řetězení
kompenzačních řízení, a dále že advokát žalobců zahlédl při příchodu rozhovor
soudkyně s Mgr. Romanem Růžičkou před dveřmi jednací síně. Soudkyně Mgr. Dagmar
Bastlová při jednání dne 8. 3. 2023 uvedla, že před vstupem do dveří jednací
síně se pouze s Mgr. Romanem Růžičkou zběžně pozdravila tak, jak činí i vůči
Mgr. Pokornému pravidelně před vstupem do jednací síně. Žádný nepřípustný vztah
k věci samé, k některému z účastníků či zástupci žalobců nemá. Mgr. Roman
Růžička k námitce podjatosti soudkyně uvedl, že se soudkyní Mgr. Dagmar
Bastlovou nemá žádné osobní vztahy, neznají se jinak než z úřední činnosti a
nedomnívá se, že by měla být vyloučena pro podjatost.
68. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. 3. 2023 ani ze
současně pořízeného zvukového záznamu nevyplývá, že by soudkyně Mgr. Dagmar
Bastlová právnímu zástupci žalované jakkoli napovídala. Stejně tak z obsahu
spisu nejsou známy žádné takové okolnosti, z nichž by bylo možno v intencích
zákonem nastavených a judikaturou blíže vysvětlených kritérií dovodit důvodné
pochybnosti o nepodjatosti soudkyně Mgr. Dagmar Bastlové.
69. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výše uvedených
právních otázek nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014,
uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to
včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
70. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí adekvátní formu, příp.
výši zadostiučinění, a to po zhodnocení všech kritérií uvedených v § 31a odst.
3 OdpŠk jak ve vztahu k posuzovanému (předchozímu kompenzačnímu) řízení, tak i
ve vztahu k dosavadní délce tohoto kompenzačního řízení.
71. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
72. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu