30 Cdo 339/2024-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. D., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 60 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 255/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2023, č. j. 17 Co 173/2022-203, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se původně domáhal zaplacení částky 47 447,55 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 129/2018. Žalovaná částka byla představována částkou 40 000 Kč jakožto zadostiučiněním za nemajetkovou újmu a částkou 7 447,55 Kč spočívající v nákladech žalobce vynaložených na zastoupení advokátem (obhajobu) v trestním řízení. Stanoviskem ze dne 9. 2. 2021 žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, přiznala žalobci částku 7 447,55 Kč spočívající v nákladech na obhajobu žalobce (v tomto rozsahu bylo řízení následně zastaveno) a za vydání nezákonného rozhodnutí se omluvila.
V průběhu odvolacího řízení žalobce změnil žalobu tak, že požadoval zadostiučinění o 20 000 Kč vyšší s poukazem na délku probíhajícího kompenzačního řízení. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 16 C 255/2020-141, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 10 000 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 731,34 Kč (výrok III). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 30 000 Kč zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci další částku 20 000 Kč (výrok III), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 149 Kč (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel uvedl, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem, včetně rozsudku soudu prvního stupně, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to především práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29.
11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv, aniž by ovšem konkretizoval otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této části je proto dovolání žalobce vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o.
s. ř.), uplynula.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas dovolatele se zamítnutím jeho nároku na finanční kompenzaci způsobené újmy, neboť jak Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, adekvátnost konkrétní formy zadostiučinění závisí vždy na jedinečných skutkových okolnostech a její posouzení je úkolem soudu prvního stupně, přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě.
Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). V poměrech projednávané věci žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy zřetelně nebylo nepřiměřenou formou zadostiučinění, zvláště za situace, kdy se žalobci v podaném dovolání nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že žalobcem uváděné dopady do jeho osobní, rodinné a pracovní sféry byly pouze obecného charakteru, přičemž nebylo ani tvrzeno, jakým konkrétním způsobem se probíhající trestní řízení mělo projevit v jeho osobnostní sféře a jak se měla projevit degradace jeho osobní pověsti v souvislosti s jeho trestním stíháním.
Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani pro dovolatelem tvrzené odchýlení odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ohledně povinnosti srovnání případu žalobce s obdobnými případy. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelem namítané nesprávné posouzení významu trestního řízení pro žalobce, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného se nemusí tvrdit a prokazovat v řízeních, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo u takových řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně.
U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Ani typově zvýšený význam předmětu řízení bez dalšího nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 881/2016, ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017, a ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2527/2019).
Odvolací soud se tak od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud považoval konstatování porušení práva a omluvu za dostatečné zadostiučinění vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny žádné konkrétní negativní dopady do osobnostní sféry žalobce, které by peněžitou satisfakci odůvodňovaly.
Otázka poskytnutí finančního zadostiučinění již jen z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání se z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení nenavyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2966/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byl odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1955/22). Pro úplnost dovolací soud dodává, že k doplnění dovolání ze dne 22. 1. 2024 nemohl v dovolacím řízení přihlížet, neboť měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.), která v tomto případě uplynula dne 18. 12. 2023.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu