30 Cdo 3403/2024-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. O., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kovářovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 31 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 39/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 55 Co 69/2024-169, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 14 C 39/2022-151, zamítl žalobu o zaplacení částky 31 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 11. 2020 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 55 Co 69/2024-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 31 500 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout z titulu nezákonného rozhodnutí, a to rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 37/2016-544 (dále jen „předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze“), který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18. Žalobce tvrdil, že kromě toho, že byl předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze Ústavním soudem zrušen, obsahoval také vnitřně rozporné odůvodnění ve vztahu k tomu, zda je žalobce věřitel části pohledávky (30%) společnosti Diag Human a. s. vůči České republice (dále jen „předmětná pohledávka“), kterou na něj tato společnost postoupila smlouvou ze dne 2. 3. 2001, což vedlo k tomu, že potencionální kupec, společnost Pangea Minerals Development Ltd., nakonec od žalobce část (0,5 %) této postoupené pohledávky nekoupil, čímž žalobci vznikla škoda rovnající se ceně, jíž nabídla společnost Pangea Minerals Development Ltd. za postoupení části předmětné pohledávky, kterou nesnížil o žádné protiplnění, jež se sice za nabytí 30 % předmětné pohledávky žalobce zavázal uhradit, ale neučinil tak a tento nárok je již dle něj promlčen. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 3/2006, v jehož rámci byl vydán i předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze, se žalobce nakonec úspěšně domáhal po společnosti Diag Human SE (právním nástupci společnosti Diag Human a. s.) zaplacení částky 44 832 083 Kč s příslušenstvím, představující část plnění, které tato společnost obdržela v lednu 2003 od České republiky na základě částečného rozhodčího nálezu k úhradě části předmětné pohledávky, neboť postoupení její části na žalobce nebylo České republice včas oznámeno, po snížení o dobrovolně uhrazenou částku (32 000 000 Kč) a část pohledávky ve výši 5 %, jíž žalobce v roce 2004 postoupil na další osobu (C.). V letech 2007 a 2008 pak žalobce postupně postoupil dalších 24,5 % předmětné pohledávky na společnost Towit Machinery Trading AG, od té doby byl tudíž věřitelem pouze 0,5 % pohledávky, jíž se pokusil postoupit na společnost Pangea Minerals Development Ltd.
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadl žalobce včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, že ačkoliv je nutno předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze hodnotit jako nezákonný (byť pochybení v jeho odůvodnění nepředstavuje nesprávný úřední postup), nejsou splněny dvě základní podmínky vzniku odpovědnosti za škodu státu, a to vznik škody a existence příčinné souvislosti (viz odstavec 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 7 až 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Otázka týkající se splnění první podmínky vzniku takového nároku, tedy existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tudíž nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. založit, neboť všechny tři podmínky (odpovědnostní titul, vznik škody a příčinná souvislost) musí být splněny současně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, nebo ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Za situace, kdy alespoň jeden z více právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci (tedy závěr, že žalobci nevznikla škoda a současně není dána ani příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou) nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu (jak je rozvedeno dále), zpochybnění řešení samotné otázky existence odpovědnostního titulu nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
7. Navíc žalobce přehlíží, že soud prvního stupně, s jehož veškerými právními závěry se odvolací soud výslovně ztotožnil (viz odstavec 7 odůvodnění napadeného rozsudku), se odpovědností za škodu z nezákonného rozhodnutí zabýval a předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze za nezákonné rozhodnutí považoval (viz odstavce 16 a 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k nesrovnalostem v jeho odůvodnění pak soud prvního stupně pouze upozornil na to, že závazný je výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, s čímž se odvolací soud zcela ztotožnil a pouze dodal, že takové nesrovnalosti (samy o sobě) nesprávný úřední postup nepředstavují.
Toto vyjádření odvolacího soudu však neznamená, že by za jediný možný odpovědnostní titul považoval nesprávný úřední postup, jenž neshledal, neboť v předchozím odstavci se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který za odpovědnostní titul považoval nezákonné rozhodnutí, nikoliv nesprávný úřední postup. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že soudy obou stupňů existenci nezákonného rozhodnutí v podobě předmětného rozsudku Vrchního soudu v Praze shledaly, čímž se od žalobcem odkazovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2323/2011, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1040/2011, a jejich závěru, že v případě pochybení, které se odrazí ve vydaném rozhodnutí, připadá v úvahu jako odpovědnostní titul jen nezákonné rozhodnutí, neodchýlily. Nepřiléhavý je pak poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, jenž se týká otázky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu vnitřního rozporu v jeho odůvodnění.
8. Dovolání není dle § 237 o. s. ř. přípustné ani v rozsahu otázky (ne)prokázání vzniku škody, u níž žalobce namítal porušení práva na spravedlivý proces, neboť závěr odvolacího soudu o neprokázání vzniku škody za situace, kdy žalobce disponuje vůči společnosti Diag Human SE vykonatelným exekučním titulem ve výši 44 832 083 Kč s příslušenstvím, považoval za nelogický, poněvadž se jedná o pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, byť výslovně ve svém rozsudku komentoval jen některé z nich.
Soud prvního stupně pak dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobci žádná škoda nevznikla již z toho důvodu, že pohledávkou, kterou na něj postoupila společnost Diag Human a. s. a jejíž část hodlal dále postoupit na společnost Pangea Minerals Development Ltd., i nadále disponuje (stále ji drží, resp. v době zahájení řízení držel). Pouze na závěr (nad rámec svých předchozích závěrů), poukázal soud prvního stupně na to, že žalobce navíc disponuje i exekučním titulem vůči společnosti Diag Human SE (tj. vůči právnímu nástupci společnosti Diag Human a.
s.) v hodnotě vyšší, než je tvrzená škoda s tím, že zajisté tuto pohledávku uplatnil v rozsahu, v jakém nedošlo k postoupení sporné pohledávky na další subjekty (viz odstavec 17 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu). Závěr o tom, že žalobci škoda ve výši ceny části pohledávky, kterou žalobce hodlal postoupit na společnost Pangea Minerals Development Ltd., nevznikla, tedy oba soudy primárně opřely o to, že v důsledku neuzavření této smlouvy projednávaná část pohledávky zůstala v držení žalobce, jenž jí tedy nadále disponoval (mohl ji prodat nebo inkasovat), jmění žalobce se tudíž o žalovanou částku nezmenšilo, pouze nedošlo k jeho transformaci z držené pohledávky na úplatu za její postoupení.
Ve vztahu k pravomocně přiznané pohledávce žalobce vůči společnosti Diag Human SE pak soudy pouze upozornily na skutečnost, že tímto způsobem byl žalobci přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu plnění dle částečného rozhodčího nálezu, které tato společnost obdržela od České republiky (mimo jiné i) na žalobci postoupenou část pohledávky, neboť toto postoupení jí nebylo včas oznámeno, po snížení o dobrovolně uhrazenou částku (32 000 000 Kč) a část pohledávky ve výši 5 % jíž žalobce v mezidobí postoupil na další osobu.
Takto přiznaná částka 44 832 083 Kč s příslušenstvím tudíž zahrnuje nárok na vydání Českou republikou již vyplaceného plnění i na tu část předmětné pohledávky, jíž žalobce hodlal postoupit na společnost Pangea Minerals Development Ltd. a kterou tedy nyní může po této společnosti exekučně vymáhat. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že závěr soudů obou stupňů o neexistenci škody byl (převážně) založen na odlišných závěrech, než které žalobce napadá (tj. na závěru, že o spornou část pohledávky nepřišel, pouze ji za úplatu nepostoupil společnosti Pangea Minerals Development Ltd.).
Navíc poukaz na pravomocně přiznanou pohledávku žalobce vůči společnosti Diag Human SE v souvislosti se závěrem o tom, že žalobci žádná škoda nevznikla, není nijak nelogický a tímto závěrem tedy odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) ani neporušil právo žalobce na spravedlivý proces, ani se neodchýlil od žalobcem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka primární odpovědnosti státu, která by měla být podle žalobce dovolacím soudem posouzena jinak, neboť na ni odvolací soud aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu (a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 971/2004), která na věc nedopadá, neboť tato se týká subsidiární odpovědnosti státu za škodu, ačkoliv v dané věci žalobce dovozoval odpovědnost primární. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2538/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1739/20). Nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu s předestřením vlastní úvahy o tom, jak měl odvolací soud věc posoudit (tedy že aplikoval sice správnou, ale na věc nepřiléhavou judikaturu), výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují. Dovolání je tak v uvedeném rozsahu vadné.
10. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) nepochybil, pokud na výše uvedenou judikaturu poukázal v souvislosti s posouzením otázky existence příčinné souvislosti, neboť s ohledem na vymezení žalované náhrady škody tak, že se jedná o hodnotu nakonec nepostoupené části pohledávky za Českou republikou, která však žalobci v důsledku tvrzeného pochybení soudu zůstala v držení, bylo na místě poukázat na to, že příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a pochybením soudu by mohla nastat jen v případě, pokud by žalobce o tuto pohledávku v důsledku pochybení státu přišel (tato by se stala nevymahatelnou), k čemuž však nemohlo dojít, neboť Česká republika jako přímý dlužník z neúspěšně postupované pohledávky není nesolventní a nehrozí tak nedobytnost předmětné pohledávky (viz odstavec 17 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 7 a 9 rozsudku odvolacího soudu). Soudy obou stupňů tudíž uzavřely, že v důsledku tvrzeného pochybení soudu nedošlo ke zmenšení majetku žalobce, tento se pouze netransformoval z jedné hodnoty na jinou, jak je blíže rozebráno ve vztahu k předchozí žalobcem předložené dovolací otázce.
11. Ani otázka porušení práva na soudní ochranu tím, že se soudy nezabývaly „obvyklou cenou/hodnotou pohledávky po odpadnutí rozporu“ v předmětném rozsudku Vrchního soudu v Praze, pak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce svůj nárok na náhradu škody vymezil tak, že mu v důsledku tvrzeného pochybení soudu ušla částka 31 500 000 Kč, představující cenu, za kterou měla společnost Pangea Minerals Development Ltd. od něj část předmětné pohledávky odkoupit, ale nakonec k tomu nedošlo.
Požadoval tedy nahradit celou úplatu za postoupení pohledávky, ke kterému následně nedošlo, a svůj nárok neodvozoval od tvrzení, že by v důsledku pochybení soudu došlo ke snížení hodnoty nakonec nepostoupené pohledávky, což by představovalo odlišný skutek, než byl žalobou uplatněn. Soudy obou stupňů tudíž s ohledem na skutkové vymezení nároku v podobě ušlého zisku neměly důvod se zabývat tím, zda, příp. jak se hodnota sporné pohledávky následně měnila. Z těchto důvodů (s ohledem na skutkové vymezení nároku žalobcem) se odvolací soud neodchýlil od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 5.
3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3456/18, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, neboť žalobce svůj nárok neodvozoval od tvrzení o snížení hodnoty nepostoupené pohledávky, ale požadoval nahradit celou neinkasovanou úplatu za její neuskutečněné postoupení. Navíc se obě rozhodnutí týkají skutkově zcela odlišných věcí (žalobci v těchto případech nemohli po určitou dobu disponovat se svými nemovitými věcmi z důvodu neoprávněně vedené exekuce, resp. po dobu řízení o excindační žalobě, kdežto dovolatel byl v nynější věci svou pohledávkou oprávněn disponovat stále), stejně jako právního posouzení odlišného typu nároku (náhrada škody z důvodu rozdílu mezi obvyklou tržní hodnotou nemovitých věcí v okamžiku omezení dispozice s nimi a v okamžiku odpadnutí tohoto omezení), než byl uplatněn v tomto řízení.
Jejich závěry tudíž nelze na danou věc přímo aplikovat.
12. Ani otázka překvapivosti napadeného rozsudku ve vztahu k závěru o neexistenci příčinné souvislosti s poukazem na postavení státu jako posledního dlužníka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaložila, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. Tuto námitku totiž uvedla žalovaná již ve svém vyjádření ze dne 8. 6. 2022, které bylo žalobci doručeno dne 15. 6. 2022, a z tohoto důvodu (kromě jiných) žalobu zamítl i soud prvního stupně. Tato otázka tudíž byla mezi účastníky sporná od počátku řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, ani soudu prvního stupně, tedy není možno považovat za překvapivé, neboť nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). Rozhodnutí odvolacího soudu se tedy nedostalo ani do rozporu s žalobcem citovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1888/22, ani s v něm citovanou judikaturou Ústavního soudu, neboť k otázce postavení státu jako primárního či posledního dlužníka měl žalobce možnost se vyjádřit již před projednáním věci soudem prvního stupně na základě vyjádření žalované.
13. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2025 JUDr. David Vláčil předseda senátu