30 Cdo 3497/2024-234
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně LISSA s.r.o., identifikační číslo osoby 60700149, se sídlem v Brně, Václavská 226/2, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 705 486,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 31/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2024, č. j. 28 Co 124/2024-187, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 7. 2024, č. j. 28 Co 124/2024-191, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2024, č. j. 28 Co 124/2024-187, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 7. 2024, č. j. 28 Co 124/2024-191, se ve výroku I v části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2023, č. j. 19 C 31/2023-153, ohledně zamítnutí požadavku žalobkyně na zaplacení 3 384 816,28 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušuje. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2023, č. j. 19 C 31/2023-153, se ve výroku II v části, v níž byla žaloba zamítnuta ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení 3 384 816,28 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 705 486,08 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 230/1996 – dále jen „posuzované řízení“.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 19 C 31/2023-153, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 100 083 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 5. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 3 605 403,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 5. 2023 do
zaplacení, zamítl (výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 342 do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 6. 2024, č. j. 28 Co 124/2024-187, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 7. 2024, č. j. 28 Co 124/2024-191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 220 586,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 5. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně zamítnutí žaloby co do částky 3 384 816,28 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 26 684 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II).
4. Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že posuzované řízení, v němž žalobkyně vystupovala jako žalovaná, trvalo 25 let a 9 měsíců (od podání žaloby dne 4. 9. 1996 do 1. 7. 2022, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí vydané v posuzovaném řízení). Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 9. 11. 2022. K projednání její žádosti došlo 26. 4. 2023, kdy žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 320 667 Kč.
5. Soud prvního stupně zhodnotil délku posuzovaného řízení jako zjevně nepřiměřenou a základní částku finančního zadostiučinění stanovil ve výši 20 000 Kč za každý rok trvání posuzovaného řízení (za první dva roky v částce poloviční). Z důvodu skutkové i právní složitosti tuto částku snížil o 20 %, a proto, že v posuzovaném řízení bylo opakovaně rozhodováno na všech stupních soudní soustavy (tj. soudem prvního stupně, odvolacím soudem, Nejvyšším soudem i Ústavním soudem), základní částku finančního zadostiučinění snížil o dalších 15 %. Z důvodu postupu soudů (zejména s ohledem na skutečnost, že Krajský soudu v Brně při zkoumání doručení rozhodnutí Městského soudu v Brně č. j. 20 C 230/96-287 neuplatnil materiální přístup při posuzování, zda došlo k řádnému doručením, což vyústilo v následné několikaleté projednání věci na několika stupních soudní soustavy, jejichž rozhodnutí pak Ústavní soud zrušil, a prodloužila se tak celková délka řízení) pak základní částku finančního odškodnění navýšil o 20 %. Základní částka 495 000 Kč tedy byla snížena o 15 % na částku 420 750 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni před podáním žaloby poskytla již částku 320 667 kč, přiznal soud žalobkyni částku 100 083 Kč coby rozdíl mezi těmito částkami a ve zbylé části žalobu zamítl.
6. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že posuzované řízení trvalo 25 let a 9 měsíců, neboť dle jeho názoru rozhodné období počalo běžet dne 2. 10. 1996, kdy žalobkyni byla doručena žaloba a skončilo dne 1. 7. 2022, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí vydané v rámci posuzovaného řízení, které tedy trvalo 25 let a 8 měsíců.
7. Shodně se soudem prvního stupně však dospěl k závěru, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, když posuzované řízení co do své délky bylo řízením zjevně nepřiměřeným (extrémně dlouhým), čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma, kterou bylo třeba odškodnit v peněžité formě. Při stanovení výše zadostiučinění v penězích odvolací soud stejně jako soud prvního stupně s ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení vycházel ze základní částky 20 000 Kč za rok s modifikací za prvé dva roky řízení v jedné polovině z této částky.
8. Následně ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk odvolací soud celkovou výši upravil s ohledem na působení jednotlivých faktorů. Z důvodu skutkové a procesní složitosti posuzovaného řízení snížil základní částku finančního odškodnění o 20 % (stejně jako soud prvního stupně). Vzhledem k postupu soudů v posuzovaném řízení a prodlevě v délce asi 2 let a 10 měsíců (v období od 22. 5. 1998, kdy byl spis předložen Krajskému soudu v Brně s odvoláním, do dne 22. 3. 2001, kdy odvolací soud ve věci nařídil jednání) pak základní částku navýšil o 50 %. Další důvody pro úpravu základní částky zadostiučinění, a to ve smyslu jejího navýšení, jak namítala žalobkyně ve svém odvolaní (zejména z důvodu zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni) odvolací soud neshledal.
9. K námitce žalobkyně týkající se inflace, a tedy valorizace základní částky finančního zadostiučinění, odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dle které „na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny“.
10. Na základě výše popsané moderace, kdy základní částka byla ve svém důsledku zvýšena o 30 %, dospěl odvolací soud k výsledné částce zadostiučinění 641 336,80 Kč, od které odečetl částku 320 667 Kč, kterou žalovaná poskytla žalobkyni již před podáním žaloby, a částku 100 083 Kč přiznanou soudem prvního stupně napadeným rozsudkem a dospěl k částce 220 586,80 Kč, kterou je třeba v daném případě žalobkyni ještě přiznat na její odškodnění nemajetkové újmy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 3 384 816,28 Kč s příslušenstvím, dovoláním.
12. Dovolatelka ve svém podání formuluje několik otázek „hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a to:
A) „Je postup obecných soudů, které v této věci mechanicky aplikovaly kritéria pro navýšení finančního zadostiučinění stanovené Stanoviskem 206/2010, a to bez zohlednění individuálních okolností případu, ačkoli jim je tato možnost umožněna Zákonem OdpŠk a je aprobována v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, v rozporu s právem na spravedlivý proces? Mají obecné soudy v případech extrémně dlouhého řízení a třináct let od přijetí Stanoviska 206/2010 základní částku spravedlivého zadostiučinění vzhledem ke zvýšení životní úrovně a ekonomické situace v České republice procentuálně navýšit? Je skutečnost, že obecné soudy v tomto případě neposoudily životní úroveň a ekonomickou situaci v České republice ve vztahu k výši spravedlivého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v rozporu s judikaturou ESLP, který toleruje snížení finanční částky zadostiučinění oproti tomu, co by sám poškozenému v daném případě přiznal, právě s ohledem na skutečnost, že by český obecný soud měl dokázat životní úroveň a ekonomickou situaci v České republice posoudit lépe než sám ESLP? Je paušální stanovení základní výše spravedlivého zadostiučinění dle Stanoviska 206/2008 soudy v rozporu s § 154 o.s.ř.? Je paušální stanovení základní výše spravedlivého zadostiučinění dle Stanoviska 206/2008 soudy v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem?“ B) „Mají obecné soudy základní částku spravedlivého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení procentuálně navýšit s ohledem na skutečnost, že tato extrémní délka byla způsobena téměř výhradně jednáním orgánů veřejné moci?“ C) „Mají obecné soudy základní částku spravedlivého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení procentuálně navýšit s ohledem na samotnou extrémní délku řízení zapříčiněnou řadou nesprávných úředních rozhodnutí?“ D) „Je postup odvolacího soudu, který odkáže na judikaturu Nejvyššího soudu bez jakéhokoli dalšího odůvodnění, tedy bez zohlednění individuálních okolností případu, v souladu s požadavkem na řádné odůvodnění dle § 157 o.
s. ř.?“ E) „Je potřeba kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) a písm. d) Zákona OdpŠk vykládat proporcionálně, tedy v poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela? Lze za situace, kdy odpovědnost za délku řízení leží zcela na straně obecných soudů, a to z důvodu jejich závažného pochybení, klást poškozenému k tíži kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm.
b) Zákona OdpŠk, a to snížením výše spravedlivého zadostiučinění?“ F) „Má obecný soud navýšit základní částku spravedlivého zadostiučinění rovněž s ohledem na to, že předmět řízení představuje také pro jediného společníka společnosti ve vztahu k jeho poměrům hodnotný majetek a zdroj příjmů a újmu způsobenou kapitálové společnosti tedy tento jediný společník pociťuje jako újmu vlastní?“
G) „Mají obecné soudy základní částku spravedlivého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení procentuálně navýšit s ohledem na samotnou extrémní délku řízení (25 let a 9 měsíců)?“
H) „Má obecný soud procentuálně navýšit základní částku spravedlivého zadostiučinění s ohledem na význam předmětu řízení pro poškozenou kapitálovou společnost, pokud hodnota předmětu řízení, zde nemovité věci, je několikanásobně vyšší, nežli kupní síla dané kapitálové společnosti? Má obecný soud navýšit základní částku spravedlivého zadostiučinění s ohledem na význam předmětu řízení pro poškozenou kapitálovou společnost, pokud předmět řízení představuje jediný hodnotný majetek a zdroj příjmů poškozené kapitálové společnosti a postup obecných soudů v této věci byl pro kapitálovou společnost téměř likvidační?“
Dovolatelka v souvislosti s předloženými otázkami především nesouhlasí s výší přiznaného finančního zadostiučinění. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej za věcně správný. Dovolání není dle jejího názoru přípustné, přičemž žalobkyně ve svém podání pouze opakuje svou odvolací argumentaci, a především brojí proti „mechanické“ aplikaci stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní – dále jen „Stanovisko“, a nesouhlasí s modifikací základní částky odškodnění tak, jak bylo provedeny soudy obou stupňů. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolatelka má ve vztahu k otázkám pod bodem A) za to, že odvolací soud v daném případě měl s ohledem na změnu poměrů vybočit z mezí Stanoviska tak, že základní částku odškodnění stanoví nad limitem intervalu 15 000 až 20 000 Kč, a to s ohledem na okolnosti posuzovaného případu.
19. Předně je třeba konstatovat, že odvolací soud konkrétní okolnosti případu zohlednil s tím, že odůvodňují ustavení základní částky na její horní hranici, tedy ve výši 20 000 Kč (viz odstavec 19 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Nejvyšší soud přitom opakovaně uzavírá, že využití limitu dle Stanoviska (v rozmezí 15 000 – 20 000 Kč) je v zásadě přiměřené i v aktuálních poměrech (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III.
ÚS 1548/19, a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).
20. Dovolací soud již rovněž vysvětlil, že ustavení a využití tohoto intervalu je relevantní i s ohledem na aktuální rozhodovací praxi Evropského soudu pro Lidská práva – dále jen „ESLP“, když zdůraznil, že z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč v poloviční výši za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení byla v době přijetí Stanoviska nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Dovolací soud ani s ohledem na argumentaci uvedenou v dovolání neshledal důvod pro změnu této praxe, a to ani na základě aktuální judikatury ESLP, z níž plyne, že odškodné za nepřiměřeně dlouhé řízení, jež je přiznáváno českými soudy, se zásadním způsobem rozhodovací praxi ESLP nevymyká ani v aktuálních poměrech.
K tomu lze uvést například rozsudek ze dne 8. 10. 2024, Kajganić proti Srbsku, č. 27958/16, ve kterém bylo shledáno porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době ve vztahu k řízení, které ve dvou instancích trvalo 7 let a 7 měsíců, kdy při aplikaci obecných kritérií na okolnosti projednávané věci bylo konstatováno, že tento případ nebyl nijak zvlášť složitý, a nedostatek byl naopak shledán na straně vnitrostátních soudů, u nichž došlo k neopodstatněnému dvouletému zpoždění při doručování prvoinstančního rozsudku, a s ohledem na shledané porušení čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – dále jen „Úmluva“, bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 100 EUR, nebo rozsudek ze dne 16. 6. 2022, Ramiz Jafarov proti Ázerbájdžánu, č. 40424/12, kdy řízení trvalo více než 9 let, 3 měsíce a 14 dnů, a ESLP konstatoval, že byla celková délka řízení nepřiměřená, když věc byla opakovaně projednávána na různých stupních soudní soustavy, třebaže se nejednalo o nijak zvlášť právně složitý případ, a tedy bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 000 EUR, či rozsudek ze dne 5.
5. 2022, Mesić proti Chorvatsku, č.
19362/18, v němž bylo posuzováno řízení, které od svého zahájení po rozhodnutí Ústavního soudu trvalo 10 let a 8 měsíců, a průtahy byly přičitatelné především vnitrostátním orgánům, neboť ačkoliv se v řízení před odvolacím soudem a Ústavním soudem nekonala žádná jednání, trvalo 3 roky a přibližně 7 měsíců, než odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatele, a tak v tomto případě bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 000 EUR. V rozsudku ze dne 1. 7. 2021, Nechay proti Ukrajině, č. 15360/10, z hlediska posuzování obecných kritérií ESLP uzavřel, že řízení trvající 12,5 let napříč třemi soudními instancemi nebylo nijak zvlášť složité, neboť se týkalo jedné trestné činnosti a jednoho podezřelého, průtahy v řízení byly způsobeny zejména tím, že věc byla třikrát vrácena orgánům činným v trestním řízení k došetření a dvakrát vrácena k novému projednání, a přiznal spravedlivé zadostiučinění ve výši 5 500 EUR.
Nepřiměřenost celkové délky řízení byla shledána též v rozsudku ze dne 31. 1. 2019, Fil LLC proti Arménii, č. 18526/13 s tím, že činila 9 let a 2 měsíce napříč třemi instancemi, přičemž k nejdelšímu zpoždění v délce 7 let a 5 měsíců došlo mezi 23. 4. 2009 a 10. 10. 2016, kdy věc byla projednávána u okresního soudu a strany čekaly na obdržení znaleckého posudku, když žalobkyně byla v návaznosti na konstatování porušení čl. 6 Úmluvy odškodněna částkou ve výši 2 400 EUR (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3041/2024 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024).
21. Výše uvedené není zpochybněno ani v dovolatelkou uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ustavil-li tedy odvolací soud základní částku na samé horní hranici intervalu 15 000 – 20 000 Kč, konal v souladu, a nikoliv v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kterou není důvod měnit. Proto výše uvedené otázky žalobkyně nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
22. K otázce formulované dovolatelkou pod bodem B) Nejvyšší soud uvádí, že se míjí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, protože ten právě pro významné průtahy při projednání věci navýšil základní částku o 50 % (odstavec 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy na samé horní hranici obvyklého procentuálního navýšení, případně snížení základní částky pro některé z kritérií podle § 31 odst. 1 písm. a) až e) OdpŠk (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2880/2021, či ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1641/2023). Proto tato výhrada nezakládá přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 879/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2604/22, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3115/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3377/23).
23. Dovolatelka při formulování otázky pod bodem C) pominula, že součástí postupu orgánů veřejné moci během řízení ve smyslu § 31a odst. 1 písm. d) OdpŠk je i zohlednění, že v průběhu řízení došlo ke zrušení některého z rozhodnutí, jež byla v průběhu řízení vydána, jakož i k okolnostem, pro které k tomuto zrušení došlo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1286/2017). Přitom právě z důvodu opakovaného rušení rozhodnutí vydaných v průběhu posuzovaného řízení odvolací soud modifikoval základní částku podle § 31a odst. 1 písm. d) OdpŠk o již zmíněných 50 %. Tato otázka tedy taktéž nezakládá přípustnost dovolání, neboť se míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku dovolacího soudu.
24. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze odkázal na judikaturu dovolacího soudu a závěry, ke kterým dospěl, nijak blíže neodůvodnil, přičemž ani nezohlednil konkrétní okolnosti projednávané věci [viz otázka pod bodem D)]. Z rozsudku odvolacího soudu (odst. 17 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) se podává, že odvolací soud se konkrétními okolnostmi případu (byť stručně, ovšem s aprobací skutkových zjištění soudu prvního stupně) zabýval a na jejich základě učinil závěr o míře důvodnosti žaloby. Není tedy na místě uzavřít, že by rozsudek odvolacího soudu byl nepřezkoumatelný a znemožnil žalobkyni jej napadnout skrze dovolání relevantními argumenty. Proto dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že dovoláním napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že by z toho důvodu mělo být dovolání přípustné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2890/2024).
25. Dle dovolatelky existuje nepoměr mezi navýšením základní částky odškodného za průtahový postup orgánů veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk o 50 % (viz odstavec 23 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, vycházející ze skutkových zjištění soudu prvního stupně obsažených v odst. 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tedy i se zohledněním důvodů, pro které docházelo ke kasaci rozhodnutí v posuzované věci) a jejím snížením o 20 % z důvodu složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk (odstavec 21 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu) – viz otázka bod bodem E).
26. Nejvyšší soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 %. Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v tomto případě nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021).
27. V posuzované věci odvolací soud sice velmi stručně, ale v základu racionálně vysvětlil, proč k výše uvedeným modifikacím dospěl, když z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že ani jedna z těchto složek nebyla nepodstatná a že průtahy v řízení byly zásadně významnější (mj. i proto, že v průběhu posuzovaného řízení došlo ke trojímu zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost). Tato okolnost se ovšem v rozdílnosti vlivu těchto kritérií na procentuální modifikaci základní částky projevila, a to nikoliv způsobem, jenž by dovolací soud pokládal za zcela zjevně nepřiměřený a opravňující dovolací soud k zásahu, když se výše tohoto procentuálního navýšení pohybuje na horní hranici obvyklého navýšení podle některého z kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk (viz odst. 22 tohoto rozsudku). Výše uvedené není zpochybněno ani v dovolatelkou uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Proto ani tato výhrada dovolatelky nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když je třeba dodat, že skutková zjištění soudu prvního stupně (jež odvolací soud převzal) obsažená v odstavci 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2893/2022, a ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 186/2023).
28. Pokud dle dovolatelky měla být základní částka odškodnění též navýšena pro zvýšený význam posuzovaného řízení proto, že „předmět řízení představoval pro jediného společníka společnosti (žalobkyni) ve vztahu k jeho poměrům hodnotný majetek a zdroj příjmů a újmu způsobenou kapitálové společnosti tedy tento jediný společník pociťuje jako újmu vlastní“ [viz otázka pod bodem F)], nelze než dodat, že k takovému skutkovému zjištění odvolací soud nedospěl, a proto tato výhrada nemůže založit přípustnost dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1112/2024). Dlužno dodat, že předmětem řízení byl požadavek žalobkyně, jež byla sama účastníkem posuzovaného řízení, a nikoliv nárok jejího společníka.
29. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení soud ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk postupuje tak, že nejdříve ustaví tuto základní částku zásadně v intervalu od 15 000 do 20 000 Kč s ohledem na okolnosti případu a posléze zvažuje, zda tato částka má být procentuálně modifikována zejména s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk (viz Stanovisko), když již při ustavení základní částky odškodného může postupovat i tak, že ji ukotví na horní hranici tohoto rozpětí právě s ohledem extrémní délku řízení. Za takových okolností pak v zásadě není na místě toto částku pro extrémní délku řízení dále procentuálně navyšovat s poukazem na ustanovení § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1712/2024, a ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 418/2025). Jestliže odvolací soud postupoval tak, že s ohledem na extrémní délku řízení (25 let a 8 měsíců) ustavil základní částku ve výši 20 000 Kč za jeden rok (odstavec 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a následně se při úvaze o procentuální modifikaci základní částky soustředil na kritéria podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, konal v souladu s výše uvedeným a zároveň není na místě konstatovat, že by nezohlednil, že řízení bylo extrémně dlouhé.
30. Dovolání je však přípustné pro řešení dovolatelkou formulované otázky pod bodem H), a to, zda „má obecný soud procentuálně navýšit základní částku spravedlivého zadostiučinění s ohledem na význam předmětu řízení pro poškozenou kapitálovou společnost, pokud hodnota předmětu řízení, zde nemovité věci, je několikanásobně vyšší, nežli kupní síla dané kapitálové společnosti? Má obecný soud navýšit základní částku spravedlivého zadostiučinění ohledem na význam předmětu řízení pro poškozenou kapitálovou společnost, pokud předmět řízení představuje jediný hodnotný majetek a zdroj příjmů poškozené kapitálové společnosti a postup obecných soudů v této věci byl pro kapitálovou společnost téměř likvidační?“, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
31. Dovolání je důvodné.
32. Pokud jde o význam posuzovaného řízení pro poškozeného, Nejvyšší soud uvedl, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jako zvýšeně významné jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení čili podle práva či oprávněného zájmu, jehož se řízení dotýká. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení a tím pádem i význam předmětu řízení pro něj.
V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku, jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus), byly postaveny najisto (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
33. Z výše uvedeného plyne, že význam posuzovaného řízení se odvíjí i od toho, co je pro účastníka „v sázce“, přičemž ve sporu o majetkové právo kritérium zvyšující význam posuzovaného řízení pro poškozeného může být i hodnota majetku, jenž je předmětem posuzovaného řízení, včetně následků, které výsledek řízení nastoloval v existenčně-ekonomické sféře žalobkyně. Proto úsudek odvolacího soudu, že „okolnost, že nemovitost, jíž se týkalo posuzované řízení, měla vysokou hodnotu, neznamená zvýšený význam“, ve světle této judikatury neobstojí, neboť je příliš paušální, pokud nevychází z konfrontace této hodnoty s konkrétními zjištěními týkajícími se celkových majetkových poměrů žalobkyně, jež žalobkyně označila. Ze strany žalobkyně se přitom nejedná o novou skutečnost, jež by byla uvedena až v dovolacím řízení, neboť již v samotné žalobě tvrdila, že „předmětná nemovitost představuje jediný hodnotný majetek a zdroj příjmů žalobkyně“, a proto má být význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zvýšený [viz bod f) žaloby]. 35. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před odvolacím soudem takovými jinými vadami řízení zatíženo nebylo. 36. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) vrátil k dalšímu řízení. 37. V dalším řízení je soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). 38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu