30 Cdo 3500/2024-150
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně GRAPE SC, a.s., identifikační číslo osoby 25708783, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 208 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 37/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 11 Co 241/2023-120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 11 Co 241/2023-120, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 69/2011 – dále jen „posuzované řízení“, v němž vystupovala v postavení žalované a jehož předmětem byl nárok na odměnu za poskytování právních služeb na základě ústně uzavřené smlouvy. Ke dni podání žaloby bylo posuzované řízení vedeno 11 let a 6 měsíců a ve fázi dovolacího řízení, tedy dosud nebylo skončeno. Žalobkyně uplatnila předmětný nárok u žalované dne 1. 9. 2022, přičemž požadovala částku 315 000 Kč. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 24. 6. 2022 dospěla k závěru, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a žalobkyni odškodnila částkou 106 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 10 C 37/2023-93, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 069 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 2. 3. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu ve zbývajícím rozsahu ohledně požadavku na zaplacení 198 331 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 11 Co 241/2023-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvá od 9. 11. 2011, kdy byl žalobkyni doručen platební rozkaz a kdy se tak o tomto řízení poprvé dozvěděla. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně není posuzované řízení ukončeno a prozatím tak trvá 11 let a 5 měsíců, což je doba nepřiměřeně dlouhá. V posuzovaném řízení shledal pochybení v postupu soudů, neboť ve věci bylo rozhodnuto poprvé soudem prvního stupně dne 6. 2. 2014 a toto rozhodnutí bylo pro vady řízení spočívající v nedostatku skutkových zjištění a neprovedeném dokazování (pokud jde o tvrzení žalobce, že právní služby poskytované na základě ústně uzavřené smlouvy, jež byly předmětem posuzovaného řízení, poskytoval nikoli pouze JUDr.
Těmín, ale i jiní pracovníci žalobkyně) zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 234/2014-305. V pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2018 bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, a to včetně rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že oba soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž opět šlo o nedostatečné prokázání a provedení důkazů k tvrzení ohledně uzavření smlouvy o poskytování právních služeb a ohledně samotné realizace právních služeb, ať už JUDr.
Těmínem, nebo jiným pracovníkem žalobkyně. Soud prvního stupně v posuzovaném řízení shledal i další dílčí průtahy. Konkrétně se jedná o období od 11. 10. 2012, kdy se ve věci konalo jednání, které bylo odročeno za účelem provedení důkazu spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 21 Cm 54/2014, a kdy soud poté fakticky vyčkával na výsledky tohoto řízení i přesto, že byl urgován o postup v řízení žalovanou (zde žalobkyní) dne 9. 7. 2013, a dalším úkonem ve věci je pak až usnesení ze dne 8. 11. 2013, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení.
V tomto období přesahujícím jeden rok nebyl učiněn úkon, který by směřoval k ukončení věci. Dále se pak jedná o období od 3. 11. 2016, kdy se konalo jednání ve věci, které bylo odročeno na 5. 1. 2017, následně však došlo k odročení z důvodu na straně soudu na 7. 2. 2017, poté na 25. 4. 2017 a následně až na 22. 6. 2017, tedy kdy v období delším než 7 měsíců fakticky nebylo konáno žádné jednání ve věci. Posledním takovým obdobím je pak období od 15. 1. 2019, kdy je věc předložena Nejvyššímu soudu s podaným dovoláním, který však pro chyby ve vyhotovení rozhodnutí soudů obou nižších instancí dne 7.
5. 2019 spis vrací a věc je potom řádně předložena Nejvyššímu soudu až 13. 11. 2019, tedy pro chyby ve vyhotovení rozhodnutí soudů nižších instancí je prodlouženo předložení věci dovolacímu soudu o dalších 11 měsíců. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích.
5. Při stanovení základní částky ročního odškodnění vyšel soud prvního stupně ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Stanovisko“, a vyšel z částky 16 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení. Tuto částku pak soud prvního stupně s ohledem na § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk, pro skutkovou složitost věci, kdy posuzované řízení shledal nadstandardně skutkově složitým, snížil o 20 %. Soud dále přistoupil k ponížení základní částky odškodnění i pro procesní složitost věci, a to o 10 %. Celkem tedy základní částku odškodnění po zohlednění shora provedených procentních modifikací snížil o 30 % na výslednou částku 116 669 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni již poskytla částku 106 600 Kč, soud žalobkyni přiznal nárok na zbývající část finančního zadostiučinění ve výši 10 069 Kč a ve zbytku žalobního požadavku co do částky 198 331 Kč žalobu zamítl.
6. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním. Odvolací soud při jeho posouzení uvedl, že soud prvního stupně správně uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se presumuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal procesní složitost posuzovaného řízení, a naopak snížil základní částku o dalších 10 % z důvodu skutkové složitosti (tj. celkem o 30 %). Oproti soudu prvního stupně shledal významnou potřebu korekce odůvodněnou počtem instancí, kdy základní částku dále z toho důvodu snížil o 20 % a zvýšil ji o 15 % z důvodu postupu orgánů popsaném v odst. 4 odůvodnění tohoto rozsudku. I přes výše uvedené pokládal za správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby co do částky 198 331 Kč s příslušenstvím. Protože žalobkyni již bylo přiznáno a vyplaceno více, než jí ve skutečnosti náleží, neshledal odvolací soud odvolání důvodným, když poskytnutí další peněžité částky by bylo v rozporu se smyslem právní úpravy podle OdpŠk a z hlediska spravedlivého poměru mezi vzniklou újmou a jejím odškodněním žalobkyni další finanční odškodnění již nenáleží.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve všech jeho výrocích.
8. Dovolatelka ve svém podání formuluje otázku, „zda by měla výše náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup být přiměřená vzhledem ke všem konkrétním okolnostem posuzovaného případu a vzhledem k modifikaci dle zákonných kritérií dle jejich skutečného vlivu na celkovou délku řízení“, při jejímž řešení se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2001, a Stanoviska), a také otázku, „zda dlouhodobá změna životní úrovně v dané zemi a inflace má mít vliv na přiměřenost základní částky zadostiučinění přiznávané dle zákona č. 82/1998 Sb. za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, případně nezákonným rozhodnutím“, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než doposud.
9. Namítá, že odvolací soud z důvodu instančnosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk základní částku odškodnění snížil o celých 20 %, zatímco prodlevy na straně soudů a okolnost, že došlo k „soudnímu ping pongu“, jej vedly k navýšení základní částky jen o 15 %. A to za situace, kdy došlo k mnoha pochybením v postupu soudů v posuzovaném řízení (viz odst. 4 tohoto rozsudku).
10. Základní částka poskytnutého zadostiučinění ve výši 16 000 Kč ročně je pak dle žalobkyně nespravedlivá, když délka posuzovaného řízení byla extrémní, ve věci přerostly náklady řízení násobně žalovanou částku a jeho délka je násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat. V takových případech se má přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici uvedených intervalů.
11. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná vyjádření k dovolání žalobkyně nepodala.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy i v těch, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebrání v tom, aby uvedený výrok v důsledku jeho akcesority zrušil, shledá-li dovolání, byť jen zčásti, přípustným, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3127/2022, a ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2644/2024).
18. Namítá-li žalobkyně, že částka přiznaného odškodnění ve výši 16 000 Kč ročně je „nespravedlivá“, Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž v posuzovaném případě, jde-li o ukotvení základní částky, nedošlo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, a ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2010/2022).
19. Jde-li o odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne, že by předmětné řízení bylo násobně delší, než bylo možné očekávat na jeho počátku pro okolnosti přičitatelné žalované. Argumentuje-li žalobkyně nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, v němž Ústavní soud konstatoval, že u řízení dlouhého 10 let a 10 měsíců je adekvátní ustavení základní částky ve výši 17 000 Kč, ani z tohoto nálezu neplyne, že by v posuzované věci byla základní částka ustavena ve zjevně nepřiměřené výši.
20. Dle dovolatelky by Nejvyšší soud měl přehodnotit svou dosavadní rozhodovací praxi týkající se výše přiznávaného odškodnění, a to s ohledem na změna životní úrovně v dané zemi a inflaci. Závěr, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). I nadále přitom platí, že uvedený postoj dovolacího soudu, pro jehož změnu tento soud nenachází důvod, je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23). Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů.
21. Nejvyšší soud se k valorizaci částek vyčíslených ve Stanovisku vyjádřil i v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ve kterém uvedl, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ani v době po přijetí Stanoviska dovolacím soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, číslo stížnosti 64890/1, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv.
22. Přípustnost dovolání však zakládá výhrada žalobkyně, že v dané věci zjevně došlo k nepřiměřenému uplatnění kritéria složitosti posuzovaného řízení v poměru k rovněž uplatněnému kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení, neboť při úvaze o poměru těchto kritérií a jeho vlivu na modifikaci základní částky odškodnění se odvolací soud odchýlil od níže uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Jde-li o výhradu žalobkyně týkající se nepřiměřeného uplatnění kritéria složitosti posuzovaného řízení při srovnání s uplatněním kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, Nejvyšší soud, jak je uvedeno výše, v rámci dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění [tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (viz judikatura zmíněná výše v odst. 18 rozsudku). Nicméně i ve vztahu k posouzení podmínek pro modifikaci výše základní částky peněžitého zadostiučinění dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk si Nejvyšší soud ponechává možnost zasáhnout, jestliže by relevantní úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené, což se z logiky věci musí vztahovat i na zhodnocení toho, zda jednotlivá kritéria nebyla do konečné výše zadostiučinění promítnuta zjevně neadekvátně. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud sice nadále setrvává na své předchozí judikatuře, podle níž zohlední-li soudy nižších stupňů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení všechna výše uvedená kritéria, pak v zásadě nepřísluší dovolacímu soudu posuzovat, zda v důsledku toho kterého kritéria mělo být zadostiučinění zvýšeno či sníženo o 10 %, 20 % či 30 % (nebo i více), nicméně budou-li tyto úvahy soudů zjevně nepřiměřené, bude se jednat o případ nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022).
25. Je na místě se ztotožnit s námitkou žalobkyně, že pouhé konstatování ze strany odvolacího soudu, že posuzovaná věc byla skutkově složitá proto, že předmětem posuzování v nepřiměřené dlouhém řízení bylo poskytování právních služeb na základě ústně uzavřené smlouvy, což si vyžádalo dokazování výslechem několika svědků a „značným“ počtem listin (viz odst. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), neposkytuje dostatečný podklad pro závěr, že věc byla po skutkové stránce natolik složitá, že je na místě snížit částku základního odškodnění o 30 % a že tyto okolnosti jsou (po připočtení dalšího snížení o 20 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc rozhodována) při stanovení výše odškodnění o tolik významnější, než podle skutkových závěrů odvolacího soudu zjištěné zásadní průtahy v délce 30 měsíců i závažné procesní vady, k nimž v posuzované věci došlo (viz odst. 4 tohoto rozsudku, odst. 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 10 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a jež odvolací soud vedly k navýšení základní částky odškodného jen o 15 %.
Učinil-li odvolací soud skutkový závěr, že se v posuzovaném řízení vyskytly zmíněné průtahy a vady, je v tomto světle snížení základní částky odškodnění pro složitost věci o 50 % oproti jejímu zvýšení pro postup soudních orgánů o 15 % ve zjevném nepoměru (srovnej s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Proto je třeba
uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu neobstojí.
26. V dalším řízení se tedy odvolací soud bude zabývat poměrem, v němž je na místě provést snížení základní částky odškodnění z důvodu složitosti věci, a naopak její zvýšení pro vady řízení způsobené postupem orgánů veřejné moci během řízení, které přispěly k tomu, že řízení trvalo nepřiměřené dlouhou dobu tak, aby úprava zadostiučinění podle těchto dvou kritérií odrážela výsledek, kterým se složitost věci a postup orgánů veřejné moci podílely na celkové délce řízení (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
27. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věc a shledal, že řízení před odvolacím soudem takovými jinými vadami řízení zatíženo nebylo.
28. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
29. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu