ní věci žalobkyně
nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 150 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 172/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 23 Co 156/2021-352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 150 000 Kč. Ta sestávala jednak z částky 100 000 Kč připadající na náhradu vzniklé škody, jednak z částky 50 000 Kč, jež odpovídala zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu. Vznik obou těchto nároků přitom žalobkyně odvozovala od tvrzeného nesprávného úředního postupu Úřadu městské části Praha 8 coby orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jehož se měl tento úřad dopustit v postavení kolizního opatrovníka, který ji zastupoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníce pod sp. zn. 6 C 10/2015.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 19 C 172/2019-312, podanou žalobu zamítl (výroky I a II) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Posouzení, zda
se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikatorního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018). Předmět řízení, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodoval, byl představován dvěma samostatnými nároky, a to jednak nárokem na náhradu škody ve výši 100 000 Kč a jednak nárokem na zadostiučinění nemajetkové újmy odpovídajícím částce 50 000 Kč. V části, v níž dovolání žalobkyně směřuje proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se zmíněného zadostiučinění, které tak limit ve výši 50 000 Kč nepřevyšuje, je tedy toto dovolání v souladu s § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. objektivně nepřípustné. Ve vztahu k otázce, zda je v případě odpovědnosti žalované za škodu způsobenou v souvislosti se zastoupením žalobkyně v soudním řízení rozhodující „pouze to, k jakému výsledku nakonec toto řízení dospělo“, nebo se jedná jen o „jeden z faktorů možného vyvození odpovědnosti“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu a vyřešit ji nesprávně, pak nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v části, jež se týká zbývajícího nároku na náhradu škody, dovodit.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nepodání odvolání ze strany kolizního opatrovníka žalobkyně proti rozsudku, jímž Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu žalobkyně a její matky na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč pro žalobkyni a 500 000 Kč pro její matku (stejně jako další žalobkyní vytýkané postupy tohoto opatrovníka související s dotčeným řízením a zahrnující i jeho soudu sdělené procesní stanovisko podporující uvedený zamítavý rozsudek), tvrzenou škodu žalobkyni nezpůsobilo, neboť její matka, která toto odvolání podala, se svým obdobným nárokem vycházejícím ze stejného skutkového základu u Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího rovněž neuspěla, a to aniž by důvodem tohoto jejího neúspěchu bylo právě nepodání odvolání ze strany žalobkyně.
Dovodil-li
pak odvolací soud na podkladě těchto skutečností mimo jiné i absenci jednoho z obligatorních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu, jenž je představován vztahem příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem údajné škody (respektive s tímto závěrem soudu prvního stupně se bezezbytku ztotožnil a na něj odkázal – viz bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí), postupoval totiž plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Poukázat lze v této souvislosti zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, jenž byl uveřejněn pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 414/13. Ostatně nezbytnost prokázání, že škoda by nebyla nastala právě bez té příčiny, od níž žalobkyně svůj požadavek odvozuje, plyne i z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k advokátnímu zastoupení, na níž žalobkyně v dovolání sama poukazuje (viz rozsudek ze dne 27.
9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1734/2016, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, nebo dále též rozsudek ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, nebo usnesení ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2007/2009). Žádný důvod, pro který by Nejvyšší soud mohl uvedenou otázku nyní řešit jinak, než jak je jeho ustálenou judikaturou řešena (což dovolatelka in eventum rovněž požadovala), zde přitom dán není.
Ani otázka týkající se požadavků, jež mají být kladeny na kolizní opatrovníky z hlediska účelnosti a efektivity jejich postupu při zastoupení v řízení před soudem (a z toho plynoucí otázka správnosti tohoto postupu), tj. otázka, která dle názoru žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného § 237 o. s. ř. nezakládá. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu