30 Cdo 3952/2023

30 Cdo 3952/2023-508

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) L. B., b) P. K., c) L. N., a d) guidemedia etc s.r.o., identifikační číslo osoby 29282349, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, žalobci b) – d) zastoupeni Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 37/2020, o dovolání žalobců b) – d) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 44 Co 158/2022-468, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 44 Co 158/2022-468, se v rozsahu výroku I, jímž byla žaloba na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vůči žalobcům b) – d) zamítnuta, a ve výrocích III, IV a V zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

1. Žalobci se po žalované domáhali náhrady škody za zastupování advokátem a náhrady nemajetkové újmy z titulu odpovědnosti státu za škodu, která jim měla být způsobena v souvislosti s trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsouzením, a to v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 21/2014 – dále jen „posuzované řízení“. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 T 21/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 8 To 489/2014, byli žalobci a), b) a c) zproštěni obžaloby ze zvlášť závažného zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle § 403 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku – dále jen „trestní zákoník“, a z přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku a žalobce d) zproštěn obžaloby z přečinu projevů sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 trestního zákoníku a z přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku. Všichni žalobci byli zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu – dále jen „trestní řád“, protože v žalobě označené skutky nejsou trestným činem.

2. Žalobce a) v řízení původně požadoval celkem částku 1 045 787 Kč s příslušenstvím, žalobce b) částku 795 252 Kč s příslušenstvím, žalobce c) částku 789 624 Kč s příslušenstvím a žalobce d) částku 5 260 441 Kč s příslušenstvím. Jelikož v průběhu řízení žalovaná zaplatila žalobcům částečně náhradu za právní služby v trestním řízení, žalobci vzali žalobu v odpovídajícím rozsahu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu soudem prvního stupně částečně zastaveno, tj. u žalobce a) co do částky 63 962,20 Kč, u žalobce b) co do částky 67 664,80 Kč, u žalobce c) co do částky 65 075,40 Kč a u žalobce d) co do částky 46 151 Kč. Žalovaná kromě částečné náhrady nákladů řízení žalobcům též poskytla omluvu za nezákonné trestní stíhání.

3. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 115 C 37/2020-398, rozhodl, že žalovaná je povinna žalobci a) částku 547 916 Kč (částku 40 317 Kč jako náhradu škody za účelně vynaložené náklady v posuzovaném řízení, částku 400 000 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a částku 107 599 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 962,20 Kč od 10.

3. 2020 do 9. 4. 2020, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku 547 436,60 Kč (částku 46 657,60 Kč jako náhradu škody za účelně vynaložené náklady v posuzovaném řízení, částku 400 000 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a částku 100 779 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 67 664,80 Kč od 10.

3. 2020 do 9. 4. 2020, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci c) částku 444 417,80 Kč (částku 43 293,80 Kč jako náhradu škody za účelně vynaložené náklady v posuzovaném řízení, částku 300 000 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a částku 101 124 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 075,40 Kč za dobu od 10.

3. 2020 do 9. 4. 2020, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci d) částku 646 380 Kč (částku 40 440 Kč jako náhradu škody za účelně vynaložené náklady v posuzovaném řízení, částku 500 000 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a částku 105 940 Kč jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 46 151 Kč za dobu od 10.

3. 2020 do 9. 4. 2020, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci a) částku 433 908,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci b) částku 180 150,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci c) částku 280 130,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10.

3. 2020 do zaplacení a aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci d) částku 4 567 970 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně

z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok V, VI, VII a VIII). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 90 688,16 Kč, žalobci b) ve výši 88 829,60 Kč, žalobci c) ve výši 88 829,60 Kč a žalobci d) ve výši 84 647,84 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok IX, X, XI a XII).

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 44 Co 158/2022-468, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku 90 614,20 Kč (částku 28 241,20 Kč představující náhradu nákladů obhajoby v posuzovaném řízení a částku 62 373 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63 962,20 Kč od 10.

3. 2020 do 9. 4. 2020, jinak jej v rozsahu nároku žalobce a) na zaplacení částky 457 301,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky 457 301,80 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá; ve výroku II potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 87 419,20 Kč (částku 29 814,40 Kč představující náhradu nákladů obhajoby v posuzovaném řízení a částku 57 604,80 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky 87 419,20 Kč od 10.

3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 67 664,80 Kč od 10. 3. 2020 do 9. 4. 2020, jinak jej v rozsahu nároku žalobce b) na zaplacení částky 460 017,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky 460 017,40 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá; ve výroku III potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci c) částku ve výši 87 620,80 Kč (částku 29 814,40 Kč představující náhradu nákladů obhajoby v posuzovaném řízení a částku 57 806,40 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10.

3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 65 075,40 Kč od 10. 3. 2020 do 9. 4. 2020, jinak jej v rozsahu nároku žalobce c) na zaplacení částky 356 797 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky 356 797 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá; ve výroku IV potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci d) částku 94 246,60 Kč (částku 32 827,30 Kč představující náhradu nákladů obhajoby v posuzovaném řízení a částku 61 419,30 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10.

3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 46 151 Kč od 10. 3. 2020 do 9. 4. 2020, jinak jej v rozsahu nároku žalobce d) na zaplacení částky 552 133,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky 356 797 Kč od 10. 3.

2020 do zaplacení změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá; dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V, VI, VII a VIII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 39 313,06 Kč, žalobci b) 47 162,40 Kč, žalobci c) 47 526,17 Kč a žalobci d) 42 770,48 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výrok II, III, IV a V rozsudku odvolacího soudu).

5. Soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 9. 2013 a skončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019. Posuzované řízení tak, vzhledem k okamžiku doručení usnesení o zahájení trestního stíhání jednotlivým žalobcům a k okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí ve věci, trvalo ve vztahu k žalobci a) 5 let 10 měsíců a 21 dní, ve vztahu k žalobci b) 5 let 9 měsíců a 18 dní a ve vztahu k žalobcům c) a d) 5 let 9 měsíců a 24 dní. Řízení bylo složité po stránce právní s ohledem na povahu stíhaných skutků, neboť trestné činy podle § 403–405 trestního zákoníku lze považovat za složitější a v řízení vyvstala nutnost vypracování znaleckého posudku a provedení rozsáhlého a podrobného výslechu znalce. Ke složitosti řízení taktéž přispěl počet pachatelů a počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána. Soud zároveň nezjistil žádné jednání, kterým by některý z žalobců přispěl k prodloužení doby posuzovaného řízení. Význam posuzovaného řízení pro všechny žalobce pak zhodnotil jako zvýšený.

6. Na základě výše uvedeného a zejména pak vzhledem k prodlevám v dovolacím řízení vedeném v rámci posuzovaného řízení, kdy po předložení věci Nejvyššímu soudu trvalo jeho rozhodnutí déle než 3 roky, dospěl soud k závěru o porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž nemajetkovou újmu jim vzniklou není možno nahradit pouhým konstatováním porušení práva, ale žalobcům přísluší nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, které soud stanovil v částce 20 000 Kč za rok pro všechny žalobce. Tuto částku pak u všech žalobců snížil o 15 % z důvodu složitosti řízení. Dále soud přihlédl k prodlevě, která nastala v rámci dovolacího řízení a základní částku z důvodu postupu orgánů veřejné moci u žalobců a) a d) zvýšil o 25 % a u žalobců b) a c) o 20 %. Jako odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení tedy soud žalobci a) přiznal částku 107 599 Kč, žalobci b) částku 100 779 Kč, žalobci c) částku 120 386 Kč a žalobci d) částku 105 940 Kč.

7. Při stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem hodnotil soud povahu trestní věci, délku trestního stíhání i dopad trestního stíhání do osobnostní sféry žalobců a dospěl k závěru, že poskytnuté zadostiučinění ve formě omluvy nelze považovat za dostačující a je třeba všem žalobcům poskytnout přiměřenou finanční satisfakci. Žalobci a) tak přiznal náhradu škody za účelně vynaložené náklady řízení ve výši 40 317 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč; žalobci b) náhradu škody za účelně vynaložené náklady řízení ve výši 46 657,60 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč; žalobci c) náhradu škody za účelně vynaložené náklady řízení ve výši 43 293,80 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč a žalobci d) náhradu škody za účelně vynaložené náklady řízení ve výši 40 440 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč.

8. Odvolací soud se ohledně náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení shodl se soudem prvního stupně. Uvedl, že v daném případě jsou splněny podmínky pro odškodnění žalobců v peněžité formě, ale výši tohoto odškodnění stanovil v nižších částkách než soud prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze základní částky ročního odškodnění při dolní hranici, tj. z částky 15 000 Kč. Pro složitost řízení (jak právní, tak procesní) přistoupil ke snížení základní částky o 40 %. S přihlédnutím k průtahům v posuzovaném řízení vzniklým po předložení věci Nejvyššímu soudu odvolací soud přikročil k navýšení základní částky u žalobce b) a c) o 20 % a u žalobců a) a d) o 25 %. U všech žalobců pak základní částku navýšil o dalších 10 % z důvodu vyššího významu posuzovaného řízení pro žalobce. Na rozdíl od soudu prvního stupně zohlednil i okolnost sdílené újmy a základní částku u každého ze žalobců o 10 % snížil. Po takto provedeném stanovení základní částky ročního odškodnění a její modifikaci stanovil odvolací soud výši odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení pro žalobce a) ve výši 62 373 Kč, pro žalobce b) ve výši 57 604,80 Kč, pro žalobce c) ve výši 57 806,4 Kč a pro žalobce d) ve výši 61 419,30 Kč.

9. Pokud jde o náhradu za poskytnutí satisfakce za tvrzené nepříznivé dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobců, odvolací soud dospěl k závěru, že za dostatečnou satisfakci lze považovat omluvu poskytnutou žalobcům žalovanou za to, že bylo proti nim zahájeno posuzované trestní stíhání.

10. Odvolací soud uvedl, že mezi účastníky je nesporné, že vedením trestního stíhání došlo k negativním zásahům do osobnostní sféry všech žalobců. Pokud však jde o namítanou medializaci, která měla žalobcům pociťovanou a tvrzenou újmu zintenzivňovat, zde se odvolací soud ztotožnil s námitkou žalované, že je třeba zohlednit i okolnosti, které zahájení trestního řízení předcházely, kdy žalobci publikovali dílo, u něhož s ohledem na jeho většinou společnosti vnímaný kontroverzní obsah museli zvýšený zájem médií předpokládat. Žalobci tvrzené intenzivní nepříznivé dopady do jejich života tedy nebyly způsobeny samotným trestním stíháním, nýbrž odsudkem ze strany veřejnosti a jejich okolí v souvislosti s medializací případu, kterou neslo již samotné publikování jejich literárního díla prezentujícího souborné vydání 18 politických projevů Adolfa Hitlera. Následek v podobě zvýšeného zájmu médií o publikaci knihy a návazně na to i o trestní stíhání zahájené orgány činnými v trestním řízení vůči žalobcům, mohli žalobci předem rozumně očekávat. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu se lze důvodně domnívat, že tento efekt byl i cílem žalobců, ať už byly jejich pohnutky kladné či záporné. Masivní medializace případu v souvislosti s trestním stíháním, kterou bral v rámci stanovení výše odškodnění peněžitou formou v potaz soud prvního stupně, tak nebyla způsobena samotným vedením trestního stíhání vůči žalobcům, nýbrž zejména svobodnou volbou předmětu publikace ze strany žalobců, k níž však došlo ještě před zahájením trestního stíhání.

11. U orgánů činných v trestním řízení přitom nebyl tvrzen ani zjištěn žádný exces v souvislosti s informováním médií o probíhající trestní věci žalobců ze strany orgánů činných v trestním řízení o domnělé trestné činnosti, které by vybočovalo z rámce vymezeného § 8a trestního řádu, tj. způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny, a je způsobilý umocnit újmu žalobců jako stíhaných osob.

12. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, odvolací soud uzavřel, že přestože žalobci nebyli za své jednání shledáni v posuzovaném řízení vinnými, neboť výsledky provedeného dokazování nebyly dostatečným podkladem pro závěr, že byly naplněny znaky skutkových podstat trestných činů, pro něž byli stíháni, z výše uvedených úvah je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že na nepříznivých následcích způsobených medializací, které v souvislosti s trestním stíháním pociťovali, jakož i na samotném faktu, že vůči nim bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, žalobci nesou rozhodující podíl, což by mělo být při určení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy bráno odpovídajícím způsobem v potaz. Žalobci museli předvídat, že jejich skutek s ohledem na možný potenciál k podněcování rozvoje společensky škodlivého neonacistického hnutí vycházejícího z nacismu, které je v České republice zakázáno jakožto ideologie směřující k porušování lidských práv a je považováno za trestnou činnost dle citovaných ustanovení trestního zákoníku, testuje hranici míry ochrany práva na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod v současné společnosti takovým způsobem, že sebou dříve či později nese vysoké riziko podrobení přezkumu možné trestnosti tohoto jednání orgány činnými v trestním řízení. Současná privilegia být příslušníkem demokratického právního státu není jen nárok na ochranu práv a zákonem chráněných zájmů, ale i povinnost čelit případnému trestnímu stíhání vedenému zákonem předepsaným způsobem. Na straně žalované tedy nelze shledat příčinnou souvislost mezi žalobci tvrzenými nepřiměřenými dopady do jejich osobnostních práv, pracovního, rodinného a osobního života [žalobce a), b) a c)] a podnikání [žalobce d)], které žalobci tvrdí, medializací předmětné věci probíhající při vedení posuzovaného řízení, jakož i vedením samotného trestního stíhání. Nelze tedy žalované klást tuto okolnost k tíži při úvahách o odškodnění tvrzené nemajetkové újmy žalobců, jak se domnívá soud prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci b) – d) (dále také jako „dovolatelé“) v rozsahu, v němž byla jejich žaloba zamítnuta ohledně nároku na odškodnění za nepřiměřené dlouhé řízení a nároku na odškodnění za nezákonné trestní stíhání, včasným dovoláním.

14. Dovolatelé mají za to, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, tím, že vyšel z nepřiměřeně nízké základní částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení (vyjma prvních dvou let). K tomu dovolatelé dodávají, že od doby vydání Stanoviska došlo k nezanedbatelnému snížení hodnoty peněz (a zvýšení průměrné mzdy), tudíž rozpětí 15 – 20 000 Kč před dvanácti lety odpovídá dnes spíše interval cca 25 - 30 000 Kč, přičemž odvolací soud měl základní částku ročního odškodnění stanovit při horní hranici tohoto rozpětí.

15. Dovolatelé dále s poukazem na existenci Stanoviska namítají, že odvolací soud „uplatnil řadu snížení, jež nebyl s to v souladu s tímto Stanoviskem odůvodnit, konkrétně že snížil o 10 % kvůli tomu, že šlo o újmu sdílenou, a o dalších 40 % pro tvrzenou značnou složitost řízení.“

16. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k medializaci trestního stíhání došlo následkem vlastní činnosti dovolatelů a odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, ve kterém je uvedeno, že „zákon č. 82/1998 Sb. zavazuje stát absolutně, objektivně, a je nezbytné, aby ten pochybením vzniklé škody (újmy) nahradil v maximálně možné míře,“, a že „je věcí státu, aby nesl svoji odpovědnost stejně důsledně, jak očekává od svých občanů, a stejně zjevně, jak nesprávný postup zahajoval“. Dále odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17, v němž je mj. uvedeno, že „musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane odškodnění za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně podrobil, prokáže-li se, že trestnou činnost nespáchal. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet.“

17. Dovolatelé také s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, považují za rozpornou s judikaturou Ústavního soudu i „výtku městskému soudu stran nedostatečného dokazování ohledně újmy způsobené trestním stíháním dovolatelům.“

18. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu (v rozsahu, jímž žalobcům nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, a v rozsahu, jímž nebylo plně vyhověno jejích nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

19. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s napadeným rozsudek odvolacího soudu. Žalobci dle jejího názoru v dovolání nevymezují žádný dovolací důvod a odkazují na nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

21. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Dovolatelé namítají, že se odvolací soud při stanovení základní částky odškodnění odchýlil od Stanoviska, když tuto částku stanovil ve výši 15 000 Kč ročně. K tomu dodávají, že od vydání Stanoviska došlo k nezanedbatelnému snížení hodnoty peněz a základní částka odškodnění by tak v dnešní době měla být stanovena v rozpětí od 25 – 30 000 Kč, přičemž dle dovolatelů měla být základní částka odškodnění stanovena při horní hranici tohoto rozpětí.

25. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.

26. Využil-li tedy odvolací soud při stanovení základní částky odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením rozpětí 15 – 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, je jeho postup nikoliv v rozporu, ale v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto výše uvedené námitky dovolatelů nezakládají přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.

27. Dovolatelé dále s poukazem na existenci Stanoviska namítají, že odvolací soud „uplatnil řadu snížení, jež nebyl s to v souladu s tímto stanoviskem odůvodnit, konkrétně že snížil o 10 % kvůli tomu, že šlo o újmu sdílenou, a o dalších 40 % pro tvrzenou značnou složitost řízení.“ Toto své přesvědčení však dovolatelé dále nerozvádějí, takže není jasné, jakou dovolací otázku má dovolací soud zodpovědět. Proto se soud takto nespecifikovanou výhradou dovolatelů nemůže zabývat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 757/2018, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3207/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3513/19).

28. Dovolatelé také mají za to, že má-li dojít k odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, mělo se jim za daných okolností dostat finančního odškodnění, a nikoliv pouze omluvy. Dle odvolacího soudu by však přiznání finančního odškodnění za nezákonné trestní stíhání za zvláštních okolností projednávané věci bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Předmětem posouzení ze strany dovolacího soudu je tedy právní otázka, zda subjekt, vůči němuž bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, má či nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené takovým trestním stíháním, spočívalo-li jednání, pro něž byl stíhán a v němž nebyl shledán trestný čin, ve vydání publikace, kterou většinová společnost pokládá za odsouzeníhodnou s ohledem na obsah myšlenek, které jsou v ní prezentovány, jestliže orgány činné v trestním řízení při informování o průběhu trestního stíhání postupovaly v souladu s § 8a trestního řádu a nadstandardní medializace průběhu trestního stíhání byla způsobena právě tím, že předmětem údajné trestné činnosti bylo vydání kontroverzní publikace. Protože tato právní otázka nebyla ze strany odvolacího soudu vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání v tomto rozsahu přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

29. Dovolání je důvodné.

30. Nejvyšší soud už dříve dovodil, že za nezákonné trestní stíhání zásadně žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy v penězích, neboť samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Stigma trestního stíhání, které na člověku neprávem ulpí, nelze totiž odčinit jen soudním výrokem, trvá-li potvrzení neviny příliš dlouho (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 611/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 17.

6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17, či ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09). S ohledem na výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu neobstojí právní názor odvolacího soudu, že dovolatelé v projednávaném případě musí prokázat, že nezákonným trestním stíháním vedeném proti žalobcům b) a c) pro zvlášť závažný zločin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle § 403 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a z přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku, a proti žalobci d) pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku a projevů sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 trestního zákoníku, v němž byli dovolatelé b) a c) ohroženi úhrnným trestem odnětí svobody v délce až 10 let a dovolatel d) až trestem zrušení právnické osoby dle § 16 a násl. zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a jež ve vztahu k žalobci b) trvalo 5 let 9 měsíců a 18 dní a ve vztahu k žalobcům c) a d) 5 let 9 měsíců a 24 dní, došlo k natolik nepříznivým dopadům do jejich osobnostní sféry, které si vyžadují odčinění této újmy v penězích (viz odst. 12 odůvodnění rozsudku).

Újma způsobená téměř šestiletým nezákonným trestním stíháním pro údajné a ve skutečnosti nespáchané trestné činy s přihlédnutím k nezanedbatelným trestům, jež žalobcům hrozily, je již z těchto okolností zřejmá a nelze ji bagatelizovat.

31. Okolnost, že žalobci se vydáním kontroverzní publikace dopustili jednání, které třeba i převážná část společnosti pokládá za hrubě nesprávné, nevede sama o sobě k závěru, že žalobci nemají být finančně odškodněni za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním pro toto jednání. Vyvolání společenské kontroverze, jež nepřesahuje meze stanovené zákonem, neospravedlňuje orgány státní moci k tomu, aby proti původcům tohoto jednání vedly trestní stíhání pro skutek, jenž není trestným činem. Jistá míra kontroverze je jedním ze znaků demokratického právního státu, když je věcí zákona, aby stanovil právní meze aprobovaného kontroverzního konání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019, vydaného v trestní věci dovolatelů, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10). Nedojde-li k jejich překročení, absentuje oprávnění orgánů státní moci k vedení trestního řízení pro takovou činnost a konající strana disponuje legitimním očekáváním, že nebude ze strany státu difamována skrze trestní stíhání, jež vůči ní bude vedeno. Výsledek trestního stíhání svědčí o tom, že žalobci nepřekročili zákonné meze svobody slova jejich jednání bylo jejím projevem, a naopak vůči nim vedené trestní stíhání bylo zásahem do této svobody. Jednání popsané v obžalobě nebylo dostatečné pro závěr o tom, že obvinění (dovolatelé) propagovali hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, hlásá rasovou zášť, a to především vzhledem k samotnému obsahu projevů, neboť jde zcela zjevně o texty historického charakteru, zasazené do pevných historických reálií, na něž je obsahově reagováno samotnými projevy Adolfa Hitlera (viz odst. 29 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 Tdo 314/2019, vydaného trestní věci dovolatelů). Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, dovolací soud nepokládá za přiléhavý, neboť toto rozhodnutí se zabývá stanovením obecných kritérií při určení výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a není v něm řešena skutkově obdobná věc jako v projednávaném případě.

32. Uvádí-li odvolací soud, že „na samotném faktu, že vůči nim (myšleno žalobcům) bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, žalobci nesou rozhodující podíl“, což by mělo být při určení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy bráno odpovídajícím způsobem v potaz“, je na místě uvést, že žalobci se dopustili jednání, které vůbec nemělo znaky trestného činu, a proto jim nelze přisoudit odpovědnost za to, že byli trestně stíháni. Skutečnost, že jednání žalobců nevykazující znaky trestného činu bylo převážnou částí společnosti vnímáno jako významně negativní, může být při důsledném zvážení dalších okolností případu podstatná pro stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy a zcela výjimečně i její formy podle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 201, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Je případně věcí odvolacího soudu, aby takové důsledné vyhodnocení provedl.

33. Skutečnost, že žalobci měli a mohli předpokládat, že vydání kontroverzní publikace a následující okolnosti spojené s jejím vydáním budou medializovány, neznačí, že by měla být přičtena k tíži žalobců pozdější medializace okolností týkajících se jejich trestního stíhání ze strany orgánů činných v trestním řízení pro skutek spočívající ve vydání této publikace. Nedošlo-li by totiž k vedení trestního stíhání, nedošlo by ani ke zveřejňování faktu, že žalobci jsou v souvislosti s vydáním kontroverzní publikace trestně stíhání pro závažné trestné činy a že jsou ohroženi relativně vysokými tresty. Fakt, že orgány činné v trestním řízení postupovaly při zveřejňování informaci o trestním stíhání žalobců v souladu se zákonem, ničeho nemění na tom, že žalobcům byla způsobena již samotným vedením nezákonného trestního řízení újma, která v zásadě má být odčiněna v penězích. Dovolací soud v této souvislosti sice uzavřel, že konaly-li orgány činné v trestním řízení při poskytování informací v souladu s § 8a trestního řádu a medializace případu byla prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012). Tento úsudek však neznamená, že nedošlo k nezákonném trestnímu stíhání a že žalobci již na základě jeho vedení nebyli vystaveni shora naznačeným negativním důsledkům spojeným s jeho zahájením a vedením.

34. Lze tedy uzavřít, že subjekt, vůči němuž bylo delší dobu [v řádu let – konkrétně ve vztahu k žalobci b) 5 let 9 měsíců a 18 dní a ve vztahu k žalobcům c) a d) 5 let 9 měsíců a 24 dní] vedeno nezákonné trestní stíhání pro trestný čin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle § 403 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku projevů sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 trestního zákoníku [za něž žalobcům b) a c) hrozil úhrnný trest odnětí svobody v délce až 10 let a žalobci d) až trest zrušení právnické osoby dle § 16 a násl. zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim], v zásadě má právo na finanční odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním i tehdy, spočívalo-li jednání, pro něž byl stíhán a v němž nebyl shledán trestný ani jiný protiprávní čin, ve vydání publikace, kterou většinová společnost odsuzuje s ohledem na jejího autora a obsah myšlenek, které jsou v ní prezentovány. Okolnost, že orgány činné v trestním řízení při informování o průběhu trestního stíhání postupovaly v souladu s § 8a trestního řádu, ani fakt, že nadstandardní medializace průběhu trestního stíhání byla způsobena právě tím, že předmětem údajné trestné činnosti bylo vydání kontroverzní publikace, na tomto zásadním závěru (bez přispění dalších jiných okolností) ničeho nemění.

35. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věc a shledal, že řízení před odvolacím soudem takovými jinými vadami řízení zatíženo bylo, když některé závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.

36. Dospěl-li odvolací soud k závěru (viz odst. 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „tvrzené intenzivní nepříznivé dopady do života žalobců tedy nebyly způsobeny samotným trestním stíháním, nýbrž odsudkem ze strany veřejnosti a jejich okolí v souvislosti s medializací případu“, není zřejmé, o jaké důkazy takové skutkové zjištění týkající se odsudku jednání žalobců ze strany veřejnosti opírá. Z provedeného dokazování přitom minimálně vyplývá, že žalobcům byly během trestního stíhání zajištěny nemalé finanční prostředky, což by se bez nezákonného trestního stíhání jistě nestalo.

37. Dále odvolací soud v témže odstavci odůvodnění svého rozsudku uvádí, že „je obecně známou skutečností, již není třeba prokazovat (§ 122 o. s. ř.)“ (správně § 121), „že obsah těchto politických projevů je nejen z pohledu trestního práva, ale i aktuálního celospolečenského vnímání … nepochybně kontroverzní.“ - Soud sice má možnost vycházet ze skutečností, jež jsou mu známy z úřední činnosti (viz § 124 o. s. ř.) a rovněž je pravdou, že skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) a skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti není třeba dokazovat, avšak soud musí před vydáním rozhodnutí účastníky řízení na tyto skutečnosti upozornit a účastníkům musí být umožněno, aby se k povaze těchto skutečností vyjádřili, a musí jim být umožněno dokazovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu či skutečnost úředně známou, není správný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, či ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3297/2023). Z obsahu spisu se nepodává, že by odvolací soud v projednávané věci předem oznámil účastníkům skutečnosti, které považoval za obecně známé a žalobci tak neměli možnost se vůči nim vymezit a dokazovat, že poznatky, z nichž odvolací soud vycházel jako z tzv. notoriet, nejsou správné. Odvolací soud by v tomto kontextu měl také vysvětlit, co přesně míní pod pojmem „kontroverzní“ a v čem v dané věci tato kontroverznost spočívá a proč by sama okolnost, že bylo jednání kontroverzní mělo vylučovat poskytnutí zadostiučinění za trestní stíhání, snad s výjimkou zadostiučinění za odsudek ze strany lidí, kteří s takovým jednáním nesouhlasí.

38. Obdobně je ze strany odvolacího soudu důkazně nepodložené, že by zájem médií a veřejnosti musel být žalobcům od počátku zřejmý (odst. 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není jasné, jak dospěl odvolací soud k závěru, že trestní stíhání žalobců nemělo vliv na zájem médií a veřejnosti o předmětnou věc (např. že jednání žalobců bylo široce medializováno a se stejným odsudkem ještě předtím, než se o to policie a státní zastupitelství začaly zajímat). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkázal a ze kterých vycházel, spíše plyne, že masivní zájem médií vyvolalo právě až trestní stíhání žalobců (viz odst. 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Krom toho odvolací soud pomíjí, že součástí medializace bylo nejen jednání obžalovaných, ale i jeho kriminalizace ze strany policie a státního zastupitelství, ačkoliv jednání trestné nebylo. Stát sice neodpovídá za excesivní způsob medializace, pokud k tomu sám nezavdal příčinu, nicméně i zcela korektní medializace trestního stíhání jistě zvyšuje intenzitu jím způsobené újmy oproti stíhání nemedializovanému.

39. Taktéž závěry odvolacího soudu (uvedené v odstavci 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že žalobci nesou rozhodující podíl na zahájení a vedení trestního stíhání, jakož i o nedostatku příčinné souvislosti mezi žalobci tvrzenými nepřiměřenými dopady do jejich osobnostních práv, pracovního, rodinného a osobního života a podnikání a vedením samotného trestního stíhání a jeho medializací, neplynou z provedeného dokazování. Pokud odvolací soud uvádí, že „žalobci nebyli za své jednání shledáni v trestním řízení vinnými, neboť výsledky provedeného dokazování nebyly dostatečným podkladem pro závěr, že byly naplněny znaky skutkových podstat trestných činů, pro něž byli stíháni,“ pak by také měl vysvětlit, v čem se změnila důkazní situace mezi zahájením trestního stíhání a zproštěním obžaloby, že nelze vyvrátit rozhodující podíl žalobců na zahájení a vedení trestního stíhání (zvlášť když následně dovolací soud v původním zrušujícím usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015, než bylo i ono Ústavním soudem zrušeno nálezem ze dne 19. 2. 2019. sp. zn. I. ÚS 2832/18, shledal vážné vady už v přípravném řízení). Odvolací soud samozřejmě z tohoto zrušeného rozhodnutí nemůže vycházet – to uvádí dovolací soud jen pro dokreslení, že ani z pohledu tohoto původního rozhodnutí dovolacího soudu nebyl postup orgánů činných v trestním řízení zcela v pořádku. Odvolací soud je samozřejmě vázán zprošťujícím rozsudkem a navazujícím rozhodnutím odvolacího soudu, a žalobci nemusí nad jejich rámec prokazovat nezákonnost zahájení trestního stíhání, naopak zavinění si trestního stíhání samotnými žalobci musí tvrdit a prokazovat žalovaná a takový závěr musí být podložen zcela konkrétními skutkovými zjištěními.

40. Pokud odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že přiznání nároku žalobcům na odškodnění nemajetkové újmy za nepříznivý zásah do osobnostních práv peněžitou formou nad rámec konstatování porušení práva je třeba považovat za rozporné s obecně sdílenou představou spravedlnosti, opět nevymezuje, v čem má tato obecně sdílená představa spravedlnosti spočívat (viz odst. 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

41. K závěrům odvolacího soudu uvedeným v odst. 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu o tom, že žalobci řádně neprokázali jimi tvrzený nepříznivý dopad trestního stíhání na jejich osobní život a podnikání, je pak možno dospět pouze za postupu dle ustanovení § 118a o. s. ř. Takový postup odvolacího soudu však z obsahu spisu neplyne.

42. Jestliže tedy odvolací soud posoudil uplatněný nárok žalobců z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, aniž by zohlednil výše

uvedené, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. 43. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení nároku žalobců b) - d) na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (včetně výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu, v jakém shledal dovolání dílem nepřípustným a dílem vadným, podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 44. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. V dalším řízení odvolací soud vyjde z toho, že při úvaze o stanovení formy odškodnění nemajetkové újmy žalobců způsobené nezákonným trestním stíháním a případně výše jejího finančního odčinění je předmětem odškodnění samotné nezákonné trestní stíhání, resp. újmy jím způsobené. Odvolací soud přitom přihlédne zejména k délce trestního stíhání žalobců, k povaze a výši trestů, které jim pro případ odsouzení hrozily, k tomu, že skutek, pro který žalobci byli stíhání, nebyl trestným činem, jakož i k tomu, že konání žalobců sice nevykazovalo znaky trestného činu, ale může být převážnou částí společnosti vnímáno jako významně negativní (bude-li to v řízení prokázáno). Odvolací soud rovněž musí odstranit v odstavcích 35, 38, 39, 40 a 41 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vytknuté vady. Při vyhodnocení zjištěných skutečností odvolací soud rozliší újmu způsobenou vlastním jednáním žalobců – společností odsuzovaným, bude-li takový společenský odsudek prokázán (k čemuž by ale mělo být toto jednání blíže specifikováno) a újmu způsobenou nezákonnou kriminalizací s tím, že teprve pak je možno shrnout následky trestního stíhání a k tomu hledat i srovnatelnou judikaturu. Odvolací soud též bude muset vyřešit otázku, od kdy do kdy trestní stíhání trvalo, a to mj. i s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2607/2022, ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021 a ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, když dovolací soud se touto otázkou prozatím s ohledem na obsah dovolání nemohl zabývat. 45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 9. 2024

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu