30 Cdo 406/2025-195
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyň a) V. H., a b) L. D., žalobkyně a) zastoupena Mgr. Petrou Krauss, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 80 000 Kč každé ze žalobkyň, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 96/2022, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 28 Co 219/2024-153, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 28 Co 219/2024-153, se v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2024, č. j. 14 C 96/2022-114, ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu požadavku žalobkyně a) na zaplacení 80 000 Kč, a ve výrocích II a III v rozsahu, jímž byla žalobkyni a) uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhaly, aby žalovaná každé z nich zaplatila částku 80 000 Kč (dohromady tedy 160 000 Kč) za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení ve věci žaloby o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek XY (dále také jen „SVJ“), projednávané před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 80 Cm 25/2013 jako soudem prvního stupně a následně před soudy vyšších instancí, které trvalo bezmála 9 let; dále také jen „posuzované řízení“.
Žalobkyně svůj požadavek uplatnily nejprve u žalované dne 14. 2. 2022 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), kdy jejich žádost ohledně peněžitého odškodnění byla shledána nedůvodnou a žalovaná přiznala každé žalobkyni pouze odškodnění ve formě konstatování porušení práva.
Uvedeným usnesením shromáždění SVJ ze dne 28. 11. 2012, jenž žalobkyně v původním řízení napadaly, byla žalobkyně a) odvolána z funkce člena statutárního orgánu společenství a žalobu na určení jeho neplatnosti podala v únoru 2013. Posledním rozhodnutím v řízení bylo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. II ÚS 2009/21, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyň a) i b).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 14 C 96/2022–114, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyním náhradu nemajetkové újmy každé po 80 000 Kč (výrok I), a rozhodl, že každá z žalobkyň je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně řízení trvalo od 8. 2. 2013 do 5. 1. 2022, tedy bezmála 8 let a 11 měsíců, vyskytl se v něm ojedinělý průtah (po výzvě k vyjádření k žalobě bylo až po 4 měsících dne 6.
1. 2015 nařízeno ústní jednání na 20. 4. 2015), řízení se projevovalo náročností zejména po procesní stránce (žalobkyně využívaly svých práv obstrukčním způsobem) a ve věci rozhodovaly obecné soudy na všech stupních soudní soustavy a také Ústavní soud. Soud prvního stupně dále uvedl, že z chování žalobkyně a) jako advokátky lze uzavřít, že jí muselo být zřejmé zatěžování soudu skutečnostmi, které s předmětem sporu nesouvisí, a tento postup tak nelze přičítat k tíži žalované. Co se tedy týká chování žalobkyň, výrazně se dle prvostupňového soudu podílely na celkové době řízení.
Současně by dle jeho úsudku nemohly žalobkyně z důvodu již uplynulého funkčního období žalobkyně a) ve výboru SVJ, a to k 11.11. 2015, ani eventuální úspěch ve sporu smysluplně využít. Prvostupňový soud tak dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk, když délka namítaného řízení nebyla ve vztahu k jeho průběhu dobou přiměřenou, avšak žalobkyním relutární satisfakce nenáleží s ohledem na výše uvedené okolnosti, které újmu žalobkyň podstatně snižují a zpochybňují.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil jej ve výroku II tak, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení 3 300 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok III). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl dostatečně zjištěn skutkový stav, na jehož podkladě bylo možné ve věci samé rozhodnout, kdy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení v rozsahu 8 let a 11 měsíců nebyla přiměřená, tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (došlo k průtahu od rozeslání vyjádření žalované dne 16. 9. 2014 do dne 6. 1. 2015, kdy bylo nařízeno ústní jednání na den 20. 4. 2015), dále soud v posuzovaném řízení opakovaně žalobkyně nesprávně vyzýval k platbám soudních poplatků, ve věci rozhodovaly soudy na všech stupních soudní soustavy včetně Ústavního soudu, a to v zásadě v přiměřených lhůtách. Odvolací soud především přihlédl ke skutečnosti, že funkční období žalobkyně a) uplynulo ke dni 11. 11. 2015. Význam předmětu řízení pro žalobkyně byl tak v období od podání žaloby do dne uplynutí funkčního období žalobkyně a) standardní a v následujícím období do doručení rozhodnutí Ústavního soudu dne 14. 1. 2022 pak zcela nepatrný. Délka části posuzovaného řízení se zcela nepatrným významem předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyně tedy dalece přesáhla období, kdy byl tento význam standardní. Odvolací soud tak uzavřel, že jako přiměřené a spravedlivé zadostiučinění žalobkyním vzniklé nemajetkové újmy se jeví konstatování porušení práva, které jim již bylo žalovanou poskytnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně a) včasně podaným dovoláním, které směřuje proti všem jeho výrokům.
5. Žalobkyně a) shledává přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobkyně a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména když nerespektoval změny právního výkladu Nejvyššího soudu patrné v jeho rozhodnutí ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022, a v rozhodnutích v něm uvedených, týkající se formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, podle které má poškozenému běžně náležet peněžní zadostiučinění (vymezení přípustnosti pod písmenem A).
6. Žalobkyně a) dále namítá, že napadené rozhodnutí dle ní závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky týkající se důvodu neposouzení významu (celého) naříkaného řízení jako celku, ale jeho účelového rozdělení na 2 části (přičemž druhou část odvolací soud hodnotí jako s „nepatrným“ významem pro žalobkyně). V této souvislosti formuluje (ve vymezení přípustnosti pod písmenem B) dvě právní otázky: a) „Je v souladu s procesním právem (o.s.ř.) a § 31 a Odp.Šk., když odvolací soud přijme jako relevantní právní názor a základ pro nepřiznání nemajetkové újmy argumentaci žalované (nepatrný význam řízení pro dovolatelku po uplynutí funkčního období), kterou tato převzala od žalované v naříkaném řízení, kterou však v naříkaném řízení soudy vč. Nejvyššího soudu nepřijaly a v rozhodnutí z ní nevycházely? Je v souladu s procesním právem hodnotit význam naříkaného řízení odvolacím soudem jinak než jak ho hodnotily věc rozhodující soudy?“ b) „Je v souladu s procesním právem (o.s.ř.) a § 31 a Odp.Šk. řízení o odvolání člena výboru SVJ hodnotit jako s nepatrným významem po uplynutí funkčního období žalobkyně, když do uplynutí funkčního období ze strany soudu k rozhodnutí ve věci samé nedošlo a řízení pokračovalo dalších cca 6 let“?
7. Žalobkyně a) spatřuje nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem i v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nesprávně právně posoudil význam délky řízení pro průtahy způsobené výhradně státem, nedodržováním procesních pravidel. Dle žalobkyně a) odvolací soud průtahy v řízení ze strany soudů bagatelizoval a nevzal je v úvahu (vymezení přípustnosti pod písmenem C).
8. Dle žalobkyně a) napadené rozhodnutí závisí také na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, přestože žalovaná domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobila pro stěžovatele morální újmu, nevyvrátila. Žalobkyně a) tak namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje odůvodnění závěru, že nepřiměřená délka řízení nezpůsobila žalobkyni a) nemateriální újmu. Ta tak (ve vymezení přípustnosti pod písmenem D) formuluje otázku: a) „Je v souladu s procesním právem (o.s.ř. ) a § 31 a Odp.Šk., že odvolací soud převzal pouhá tvrzení žalované o tom, že žalobkyně samy způsobily průtahy v řízení svým obstrukčním chováním a zatěžováním soudu skutečnostmi, které s předmětem řízení nesouvisely a učinil je základem pro své rozhodnutí, aniž by náležitě odůvodnil o jaké chování žalobkyň se konkrétně mělo jednat a dále že se odvolací soud nezabýval s tvrzenu a prokazovanou existencí újmy žalobkyněmi a její posouzení v rozhodnutí zcela absentuje?“
9. Z výše uvedených důvodů žalobkyně a) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Vyjádření žalované k dovolání bylo podáno. Dle jejího názoru nejsou dány důvody pro přípustnost dovolání, žalobkyně a) pouze znovu nesouhlasí s rozhodnutím soudu a jí naformulované otázky jsou jen polemikou s rozhodnutím soudu, žalobkyně a) neuvádí cokoliv nového a stále jen bagatelizuje svůj podíl na délce řízení. Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
1. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
2. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
3. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Žalobkyně a) se neztotožňuje s úsudkem odvolacího soudu, podle něhož je na místě v posuzovaném řízení odlišit dvě jeho části s ohledem na odlišnou míru nejistoty žalobkyň ohledně výsledku řízení (na úsek od podání žaloby v únoru 2013 do skončení funkčního období žalobkyně a) ve výboru SVJ dne 11. 11. 2015 a období poté, tj. až do skončení řízení dne 14. 1. 2022), za situace, kdy tuto úvahu odvolací soud pouze převzal od žalované a soudy rozhodující v posuzovaném řízení se s touto argumentací neztotožnily. Takové rozdělení posuzovaného řízení do dvou částí žalobkyně a) hodnotí jako svévolné.
6. K tomu je třeba uvést, že rozčlenění posuzovaného řízení na dvě etapy ze strany odvolacího soudu má racionální opodstatnění, neboť datum, po němž funkční období žalobkyně a) jako člena výboru SVJ skončilo uplynutím času, kdy po tomto datu již nebyla členkou výboru bez ohledu na výsledek posuzovaného řízení, objektivně mělo a mohlo mít vliv na to, jak se po tomto datu v poměrech žalobkyně a) projeví pozdější rozhodnutí ve věci samé. Úvaha odvolacího soudu v tomto směru tedy není zjevně svévolná a neopodstatněná.
Uvádí-li žalobkyně a), že tento závěr odvolacího soudu je v rozporu s úsudkem soudů, které byly činné v posuzovaném řízení, nemá toto její ve své podstatě skutkové tvrzení oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu. I výše popsaná argumentace žalobkyně a) se tedy jednak míjí s textem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jednak je vystavěna na skutkových závěrech, které odvolací soud neučinil. Proto o ni nelze dovolání opřít (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024, ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022, ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1207/2022, či ze dne 15.6.2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022).
Navíc lze dodat, že případné
rozrůznění posuzovaného řízení na úseky, které mají pro poškozeného různý význam s ohledem na míru nejistoty, kterou pociťuje, je ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu připouštěno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Tento závěr tak není v žádném rozporu s judikaturou uváděnou žalobkyní a).
7. Žalobkyně a) má rovněž za to, že délka posuzovaného řízení byla způsobena výhradně významnými průtahy na straně soudů a jiný úsudek vedoucí k závěru o nedůvodnosti žaloby bagatelizuje průtahy v řízení, což je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019. zp. zn. 26 Cdo 2103/2019, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022.
8. Tvrdí-li žalobkyně a), že délka posuzovaného řízení byla způsobena výhradně významnými průtahy na straně soudů, přehlíží, že podle odvolacího soudu se vedle prodlev při vyměřování soudního poplatku na délce řízení podstatně podílel i fakt, že ve věci rozhodovaly soudy na všech stupních soudní soustavy včetně Ústavního soudu (viz odstavec 17 dovoláním napadeného rozsudku). Její skutkové východisko tak nemá oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, a proto ani tato výhrada neobstojí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024, ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022, ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1207/2022, či ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022).
9. Žalobkyně a) rovněž namítá, že „v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje odůvodnění závěru, že nepřiměřená délka řízení nezpůsobila nemateriální újmu dovolatelky“, když odvolací soud „převzal pouhá tvrzení žalované o tom, že žalobkyně samy způsobily průtahy v řízení svým obstrukčním chováním a zatěžováním soudu skutečnostmi, které s předmětem řízení nesouvisely a učinil je základem pro své rozhodnutí, aniž by náležitě odůvodnil o jaké chování žalobkyň se konkrétně mělo jednat a dále že se odvolací soud nezabýval s tvrzenu a prokazovanou existencí újmy žalobkyněmi“.
Takový postup přitom má být v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, protože jím nedošlo k vyvrácení silné, i když vyvratitelné domněnky žalobkyně a), že došlo k újmě způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením. Tato argumentace žalobkyně a) se však míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku, neboť odvolací soud neměl tuto domněnku za vyvrácenou a naopak konstatoval, že žalobkyni a) byla následkem nepřeměřené délky řízení újma způsobena.
Dovolání proto ani v této části neobstojí.
10. Odvolací soud konečně podle žalobkyně a) nerespektoval změnu právního výkladu Nejvyššího soudu uvedenou v jeho rozsudku ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022, týkající se formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, podle které má běžně poškozenému náležet peněžité zadostiučinění.
Žalobkyně a) k tomu dodává, že odvolací soud svůj úsudek, že postačí pouze konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení pro výjimečné okolnosti spočívající v tom, že význam řízení pro žalobkyni a) byl nepatrný a že žalobkyně a) se spolu se žalobkyní b) významně podílela na prodloužení řízení, opřel o „pouhé konstatování splnění těchto předpokladů, … aniž by splnění těchto předpokladů bylo náležitě odůvodněno“. Ohledně této výhrady je třeba dát žalobkyni a) za pravdu; zakládá tedy přípustnost dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání je důvodné.
12. S žalobkyní a) se lze ztotožnit v tom, že v případě odčinění nepřiměřeně dlouhého řízení se jen výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. K případnému zadostiučinění jen ve formě konstatace porušení práva je tedy na místě přistupovat jen zřídka, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení jako celku pro poškozeného nepatrný (viz rozsudky Nejvyššího soud ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022, a ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009) a celkově lze proto uzavřít, že délka řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného, a to pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). Odvolací soud v odstavcích 18 až 20 dovoláním napadeného rozsudku s poukazem na dokazování provedené soudem prvního stupně (odstavec 15 prvostupňového rozhodnutí) odůvodnil, proč v daném případě má postačit odčinění újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení jen konstatováním porušení práva s tím, že podstatná část řízení (od skončení funkčního období žalobkyně a) ve výboru SVJ dne 11. 11. 2015) měla pro žalobkyni a) jen nepatrný význam, neboť výsledek žaloby na určení neplatnosti jejího odvolání z funkce člena výboru SVJ nebyl způsobilý zvrátit skutečnost, že nejpozději po tomto datu jí zanikl mandát člena výboru, a to uplynutím doby.
Odvolací soud však nedocenil, že řízení probíhalo od podání žaloby v únoru 2013 do rozhodnutí Ústavního soudu v lednu 2022. Přitom úsek řízení trvající od zániku mandátu žalobkyně a) téměř 6 roky a 2 měsíců nebyl ani podle odvolacího soudu pro žalobkyni a) naprosto bezvýznamný. Za situace, kdy řízení trvalo celkem 8 let a 11 měsíců a jeho část (v trvání 2 let a 9 měsíců) měla pro žalobkyni a) standardní význam plynoucí z toho, co bylo jeho předmětem, neodpovídá závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni a) postačí pouhé konstatování porušení práva, ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž v případě odčinění nepřiměřeně dlouhého řízení se jen výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). Odvolací soud se přitom narozdíl od soudu prvního stupně adresně nezabýval tím a nevyhodnocoval, zda se žalobkyně a) spolu se žalobkyní b) významně podílela na prodloužení řízení, a nezjistil tedy, že by existovala i jiná skutečnost, jež by mohla mít ve spojení se zjištěnou délkou části řízení, pro níž by jeho význam pro žalobkyně a) snížen, vliv na ustavení formy zadostiučinění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, ze dne 30.
11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2914/2020, nebo ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022).
13. Vzhledem k tomu, že je dovolání přípustné, dovolací soud se dle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též výtkou údajné procesní vady, jež měla spočívat v tom, že dovoláním napadený rozsudek není dostatečně odůvodněn.
Dovolací soud má za to, že skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou v odstavcích 15 až 21 vysvětleny tak, aby bylo zřejmé, co odvolací soud vedlo k zamítnutí požadavku žalobkyně a). Proto dovoláním napadený rozsudek v základu deficitem nepřezkoumatelnosti netrpí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, srovnej též s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 1711/2024).
14. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu