30 Cdo 416/2025-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 223 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 70/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2024, č. j. 17 C 70/2024-7, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2024, č. j. 35 Co 438/2024-13, takto: I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2024, č. j. 17 C 70/2024-7, se zastavuje. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou ze dne 11. 9. 2024, jež byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena dne 17. 9. 2024 a doplněna byla podáním ze dne 18. 10. 2024, se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 223 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jejíž vznik měl souviset s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 7. 2024, č. j. 15 C 37/2024-49, jakož i s tím, že soudce JUDr. Ondřej Růžička „nejednal nestranně“, pročež žalobce „žije v právní nejistotě“.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 10. 2024, č. j. 17 C 70/2024-7, uvedenou žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Obě tato rozhodnutí, a to v celém jejich rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
6. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda se ve zbývající části, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná o dovolání přípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti žalované na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací soud podle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby tato žaloba byla doručena žalované, čímž se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud žalobce v této žalobě (ani v jejím následném doplnění) nespecifikoval skutkové okolnosti věci, ze kterých by bylo možné jednoznačně dovodit, zda se požadované částky domáhá z titulu existence nezákonného rozhodnutí či z titulu konkrétního nesprávného úředního postupu (popř. z obou těchto titulů), přičemž současně nevylíčil, jaká konkrétní nemajetková újma (nemělo-li se snad jednat o nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení) mu měla být v důsledku vytýkaného pochybení způsobena, z čehož by bylo lze též identifikovat, zda je do požadované částky zahrnut pouze jeden nárok či zda je předmětem řízení více nároků se samostatným skutkovým základem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, a ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4547/2010, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (jak patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn 25 Cdo 713/2008).
12. Poukazuje-li žalobce na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pak k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
13. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit (tj. část III body 2 a 5 dovolání).
14. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v jeho zbývající části podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 3. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu