30 Cdo 898/2024-904
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 84/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 23 Co 264/2022-761, takto:
I. Návrh žalobce na spojení věcí vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2764/2021, sp. zn. 30 Cdo 2160/2022 (později vedené pod sp. zn. 30 Cdo 1046/2023) a sp. zn. 30 Cdo 898/2024 ke společnému řízení se zamítá. II. Dovolání se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 26 C 84/2018-702, odmítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 250 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 23 Co 264/2022-761, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení původně částky 1 000 000 Kč a omluvy v uvedeném znění se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku různých nesprávných úředních postupů soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 11 P 50/2009 (dále jen „posuzované řízení“). Ohledně části nároku (tj. ohledně zpětvzetí žaloby co do částky 92 000 Kč a co do požadované omluvy a dále ohledně zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 112 000 Kč, za nenařízení rodinné terapie ve výši 80 000 Kč, za neustanovení opatrovníka nezletilému ve výši 100 000 Kč, za nesprávné rozhodnutí o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření ve výši 20 000 Kč a za průtahy při ustanovení opatrovníka ve výši 96 000 Kč) již bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 26 C 84/2018-411 (dále jen „první rozsudek soudu prvního stupně“), ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Co 67/2020-453 (dále jen „první rozsudek odvolacího soudu“), jímž však byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně částky 500 000 Kč. V tomto rozsahu totiž považoval odvolací soud žalobu za vadnou a uložil soudu prvního stupně tyto vady odstranit, o což se soud prvního stupně v dalším řízení pokusil. Předmětem řízení tak zůstala částka 500 000 Kč, u níž žalobce uvedl, že se skládá z částky 30 000 Kč za nesprávně vyznačenou doložku právní moci, z částky 20 000 Kč za klamavý způsob obhajoby při řízení o návrhu na určení lhůty, z částky 100 000 Kč za záměrně nejednoznačné, podjaté a neodborné jednání samosoudkyně na soudním roku dne 23. 2. 2016 a z částky 100 000 Kč za nepravdivé výroky soudkyně, že proti žalobci je vedeno trestní řízení a že je neplatičem výživného. Ohledně zbylé částky 250 000 Kč (jíž rozčlenil na 150 000 Kč a 100 000 Kč) pak žalobce svůj nárok již konkrétně nevymezil a neuvedl, z jakých nesprávných úředních postupů či nezákonných rozhodnutí (jichž tvrdil u každé z výše uvedených částek více) jednotlivé části této částky požaduje.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti oběma jeho výrokům. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. V první řadě Nejvyšší soud (srov. bod I výroku tohoto usnesení) zamítl návrh žalobce obsažený v dovolání na spojení projednávané věci s řízeními stejných účastníků ohledně jiné části nároku původně uplatněného žalobou v této věci, příp. ohledně procesních otázek v tomto řízení, vedenými u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2764/2021 a sp. zn. 30 Cdo 2160/2022 (po opětovném předložení věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 1046/2023; poznámka Nejvyššího soudu), neboť spojit ke společnému řízení dle § 112 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř. z důvodu hospodárnosti lze pouze řízení dosud neskončená, která stále probíhají. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2020, č. j. 23 Co 376/2020-555, kterým bylo potvrzeno zastavení dovolacího řízení proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2764/2021 však bylo ukončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 30 Cdo 2764/2021-720, jímž bylo toto řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Řízení o dalším dovolání žalobce vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2160/2022 pak bylo nejprve soudu prvního stupně vráceno dne 1. 2. 2023 bez věcného vyřízení, po opětovném předložení věci pak bylo vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 1046/2023 a ukončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2023, č. j. 30 Cdo 1046/2023-814, jímž bylo pro nedostatek funkční příslušnosti zastaveno řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2020, č. j. 26 C 84/2018-542, a v části směřující proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2020, č. j. 23 Co 376/2020-555, pak bylo odmítnuto v důvodu vad i nepřípustnosti dle § 237 o. s. ř. Ani jedno z žalobcem označených řízení tedy již neprobíhá.
6. Pokud jde o samotné dovolání, tak Nejvyšší soud předně konstatuje, že není přípustné v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
7. Ve vztahu k dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroků I a II rozsudku soudu prvního stupně se pak Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností.
8. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
9. Pokud žalobce v části II dovolání odůvodnil přípustnost dovolání tím, že rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, tak jednak nespecifikoval, jakých konkrétních právních otázek se tyto předpoklady přípustnosti dovolání mají týkat a ve vztahu k požadavku na „jiné posouzení“ dovolacím soudem neupřesnil, od jaké konkrétní své dřívější rozhodovací praxe se má dovolací soud odchýlit. Spatřoval-li však žalobce předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka má být vyřešena jinak, než ji řešil odvolací a prvoinstanční soud, tak tento předpoklad přípustnosti dovolání zakotvený v § 237 o. s. ř., míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Uváděl-li dále žalobce, že dovolání je přípustné rovněž z důvodu zásahu do jeho základních práv, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Rozpor při posouzení konkrétní právní otázky s konkrétní judikaturou Ústavního soudu však žalobce v dovolání rovněž netvrdil. Ve výše uvedeném rozsahu je tedy dovolání žalobce vadné.
11. V části V dovolání však žalobce vymezil tři dle něj dovolacím soudem dosud neřešené otázky, jimiž se tedy Nejvyšší soud zabýval z pohledu přípustnosti dovolání.
12. V první řadě není přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založena otázkou, zda lze na nároky na odškodnění nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv účastníka řízení učiněným soudcem při výkonu jeho funkce aplikovat pouze zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), nebo lze při stanovení výše zadostiučinění vycházel i z obecné úpravy ochrany osobnosti (z § 2957 a 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.
z.“), zohlednit okolnosti případu a odčinit i okolnosti zvláštního zřetele hodné (zejm. že měl újmu způsobit porušením odborné péče ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, že újma byla způsobena zneužitím závislosti poškozeného na škůdci jako orgánu veřejné moci, že zásah vešel ve veřejnou známost, neboť soudní listiny jsou veřejné a protistrana je zneužila, že byl poškozený diskriminován kvůli pohlaví, zdravotnímu stavu a společenskému statusu, byla použita lest, pohrůžky a útisk ze strany soudkyně a že mu škůdce újmu způsobil ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, kam žalobce řadí např. snahu zjednodušit a usnadnit si práci, nadržování jedné ze stran řízení, porušování rovnosti stran, diskriminační postupy vůči jedné ze stran pro mateřskou a ženskou solidaritu rozhodující soudkyně).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud žalobu z části odmítl jako neprojednatelnou a ve zbytku ji zamítl z důvodu oprávněně vznesené námitky promlčení (pouze podpůrně ohledně části nároků uvedl, že zde ani není dána existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí), výší (ani formou) přiměřeného zadostiučinění se nezabýval a nemohl tak ani řešit otázku, zda lze při stanovení výše zadostiučinění aplikovat jen zákon č. 82/1998 Sb. nebo i § 2957 a 2971 o. z. Na vyřešení první žalobcem formulované otázky tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí ve vztahu k předmětu dovolacího řízení nezaložil, čímž je přípustnost dovolání ve vztahu k ní vyloučena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v části IV dovolání sám žalobce rekapituluje judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze nároky spadající pod režim zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.
5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale i nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08). Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud dle zákona č. 82/1998 Sb. (byť nerozhodoval o výši přiměřeného zadostiučinění) postupoval. Pokud pak žalobce odkazoval na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15.
11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, tak tyto závěry nelze na danou věc aplikovat, neboť se vztahují k právní úpravě platné do 26. 4. 2006, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2013, č. j. 2 As 134/2011-200, na ně pak pouze obiter dictum v závěru svého rozhodnutí odkazuje, aniž by se zabýval změnou právní úpravy od 27. 4. 2006, neboť sám řeší zcela odlišnou právní otázku střetu odpovědnosti za přestupek a kárné odpovědnosti soudce za jednání při výkonu jeho funkce.
14. Ani otázka týkající se možnosti uplatnění tzv. složeného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou více skutkovými ději (dílčími útoky vedenými dle žalobce stejným záměrem rozhodující soudkyně v posuzovaném řízení) jednou částkou a na ni navazující otázka počátku běhu promlčecí doby v případě prosazení názoru žalobce, že takové uplatnění možné je, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejich řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu opět neodchýlil.
Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru, že projev toho, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný, požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby tedy patrné také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (tzv. objektivní kumulace nároků). I v takovém případě však musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit.
Pokud tak neučiní, vyzve jej předseda senátu usnesením, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes takovou výzvu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016). Při posuzování žalobních tvrzení je pak na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou. Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována, záleží tedy na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, nebo ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
15. S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud judikatuře Nejvyššího soudu nevzepřel, pokud za situace, kdy žalobce uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou vyčíslil jednou souhrnnou částkou, ale odvozoval ji od řady tvrzených (zcela odlišných) nesprávných úředních postupů soudu v posuzovaném řízení, akceptoval postup soudu prvního stupně, jenž žalobce vyzval k odstranění vad žaloby s poučením, jak žalobu opravit a o následcích neuposlechnutí takové výzvy a v části žalobního nároku, v níž této výzvě žalobce nevyhověl, žalobu odmítl.
Z tvrzení žalobce v průběhu řízení včetně obsahu jeho dovolání je totiž zřejmé, že žalobce žalobou uplatnil více nároků se samostatným skutkovým základem, nikoliv jen jeden nárok za újmu primárně způsobenou jednou skutečností (konkrétním nesprávným úředním postupem), u níž by ostatní okolnosti jen zvyšovaly intenzitu této původní újmy. Odvolací soud rovněž postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud byť žalobce svůj nárok prezentoval jako „jediný tzv. složený nárok“, si sám dle obsahu žalobních tvrzení učinil závěr o tom, že se jedná o objektivní kumulaci více nároků.
16. Za této situace nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit ani navazující otázka stanovení počátku běhu promlčecí doby, neboť se odvolací soud ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nevzepřel, pokud u každého (určitě vymezeného) žalobního nároku stanovil počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk samostatně, a to vždy od okamžiku, kdy se žalobce o dané újmě dozvěděl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, a ze dne 6.
2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012), k čemuž došlo v jednotlivých případech koncem roku 2015 a v roce 2016, nejpozději však při jednání dne 18. 10. 2016 (viz odstavec 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 17 a 21 rozsudku odvolacího soudu). Vědomost o vzniku újmy dle judikatury Nejvyššího soudu pak nezahrnuje vědomost o všech následcích zásahu do práv, ani to, že se poškozený dozvěděl, že se opravdu jedná o úřední postup nesprávný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6.
2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, a ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Z tohoto důvodu tudíž nemá na počátek běhu promlčecí doby vliv tvrzení žalobce, že pociťuje určité negativní důsledky tvrzených nesprávných úředních postupů dodnes, ani to, že měl žalobce s uplatněním nároku vyčkávat až na odmítnutí jeho ústavní stížnosti ohledně podjatosti soudkyně usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18, neboť počátek běhu promlčecí doby se odvíjí od jiných okolností, jak je uvedeno výše.
Navíc, jak uzavřely soudy obou stupňů, žalobce žádnou skutečnost bránící mu v uplatnění nároku neuvedl, soudy tudíž posoudily jeho tvrzení o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy jako nedůvodné (viz odstavec 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 17 rozsudku odvolacího soudu), čímž rovněž vyjádřily svůj závěr, že žalobcovo vyčkávání na výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu takovou skutečností, která by mohla dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022) rozpor námitky promlčení s dobrými mravy založit, není.
17. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani poslední otázka, zda lze v kompenzačním řízení (při dokazování či plnění povinnosti tvrzení a důkazní žalobcem) „zcela ignorovat“ žalobcova skutková tvrzení o vadnosti a chybovosti listin, jimiž dokazuje žalovaný zásah do svých práv, neboť ani na vyřešení této otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí ve vztahu k předmětu dovolacího řízení nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak bylo uvedeno již výše, odvolací soud žalobu v části odmítl jako neprojednatelnou a ve zbytku ji zamítl z důvodu oprávněně vznesené námitky promlčení a pouze podpůrně ohledně některých projednatelných nároků uvedl, že namítané nesprávné úřední postupy se odrazily ve vydaných rozhodnutích, odpovědnostním titulem tedy může být jen nezákonné rozhodnutí, které zde však není, neboť rozhodnutí vydaná ve věci nebyla pro nezákonnost zrušena (viz odstavce 16, 17 a 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tudíž neprováděl žádné hodnocení pravdivosti či nepravdivosti žalobcem předložených listin a své závěry opřel již o tvrzení samotného žalobce a jeho vymezení (věcné i časové) uplatněných nároků. Navíc jsou tyto námitky žalobce i nekonkrétní, neboť se z nich nepodává, jakých litin a jakých z nich učiněných zjištění, se mají tyto výtky týkat.
18. Namítal-li žalobce v dovolání i vady řízení (zejm. částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu či blíže nespecifikovanou změnu „právního názoru“ odvolacího soudu „bez odůvodnění v neprospěch žalobce“), tak tyto nemohou samy o sobě přípustnost dovolání založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
19. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu