ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně PROGRESSCENTRUM ART AND TECHNOLOGY veřejná obchodní
společnost, se sídlem v Ostravě, Mariánskohorská 58, PSČ 701 00, identifikační
číslo osoby 00535605, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Sokolská 60, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu
ČSOB, se sídlem v Pardubicích - Zelené předměstí, Masarykovo náměstí čp. 1458,
PSČ 532 18, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené JUDr. Luďkem
Krajhanzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o zaplacení 108
525 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 38 Cm 59/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. února 2012, č. j. 9 Cmo 355/2011-1723, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února
2012, č. j. 9 Cmo 355/2011-1723, v části prvního výroku, v níž byl potvrzen
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2011, č. j. 38 Cm
59/2002-1585, ve znění opravného usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. 38 Cm
59/2002-1594, v zamítavém výroku ve věci samé, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2012, č. j. 9
Cmo 355/2011-1723, v části prvního výroku, v níž byl změněn rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2011, č. j. 38 Cm 59/2002-1585, ve
znění opravného usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. 38 Cm 59/2002-1594, ve
vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žaloba o zaplacení 1 601 160 Kč byla
zamítnuta, a dále ve výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení
částky 8 600 000 Kč jako pojistného plnění ke krytí škody vzniklé na
nemovitosti a zásobách při povodni v červenci 1997. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 38 Cm
59/2002-305, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2005, č. j. 9 Cmo 22/2005-323, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru
o uzavření pojistné smlouvy mezi účastnicemi, přičemž mu uložil zabývat se v
novém řízení otázkou, zda předmětný smluvní vztah trval i v době vzniku škody
na straně žalobkyně, jakož i vypořádat se s tvrzením, že žalobkyně nezaplatila
pojistné. Po připuštění postupných změn žaloby dle návrhů žalobkyně v dalším řízení se
žalobkyně v řízení domáhala zaplacení částky 1 462 890 Kč jako pojistného
plnění ke krytí škody vzniklé záplavami na jejich nemovitostech, částky 2 898
270 Kč jako pojistného plnění ke krytí škody vzniklé záplavami na zásobách,
částky 20 169 000 Kč jako náhrady škody za snížení hodnoty podniku v důsledku
porušení povinnosti žalované poskytnout pojistné plnění, částky 80 795 000 Kč
jako náhrady ušlého zisku, jehož nedosáhla v důsledku porušení povinnosti
žalované poskytnout pojistné plnění, a dále částky 3 200 000 Kč jako ztráty na
stálých aktivech. Krajský soud v Hradci Králové (v pořadí druhým ve věci) rozsudkem ze dne 12. května 2011, č. j. 38 Cm 59/2002-1585, ve znění opravného usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. 38 Cm 59/2002-1594, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 601
160 Kč (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu o zaplacení 106 924 000 Kč s
příslušenstvím (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi
(bod III. výroku), uložil žalobkyni (bod IV. výroku) a žalované (bod V. výroku)
nahradit náklady řízení České republice a přiznal ustanovenému zástupci
žalobkyně odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů (bod VI. výroku). Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu o uzavření
pojistné smlouvy číslo ... mezi účastnicemi, dovodil, že takto založený smluvní
vztah trval v době vzniku škody, k níž došlo 4. července 1997, resp. 7. července 1997, neboť byla-li pojistná smlouva uzavřena dne 23. dubna 1997,
zaniklo pojištění pro nezaplacení pojistného až dne 24. července 1997. Při
určení výše pojistného plnění a náhrady škody vyšel ze závěrů znalců ve
zpracovaných posudcích, podle nichž výše pojistného plnění z titulu škod
vzniklých záplavami na nemovitostech činí 1 462 890 Kč a na zásobách 2 898 270
Kč s tím, že nezaplacením pojistného plnění se snížila hodnota podniku
žalobkyně o 20 169 000 Kč a ušlý zisk žalobkyně představuje částku 73 639 000
Kč. Dále zjistil, že žalobkyně postoupila svou pohledávku ve výši 2 760 000 Kč
z předmětné pojistné smlouvy společnosti CS – ROM, s.r.o., Brno, a zabýval se
hodnocením námitky promlčení žalobního nároku vznesené žalovanou.
Soud prvního
stupně, vycházeje ze tříleté promlčecí doby dle § 101 občanského zákoníku (dále
též jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že došlo-li k pojistné události v
červenci 1997 a žaloba o zaplacení pojistného plnění ve výši 8 600 000 Kč byla
podána u soudu dne 21. dubna 2000, stalo se tak před uplynutím promlčecí doby. Při určení výše žalobního nároku na pojistné plnění soud přihlédl k prokázanému
postoupení části pohledávky z pojistné smlouvy žalobkyní na třetí osobu, a
proto přiznal žalobkyni nárok na pojistné plnění ve výši 1 601 160 Kč. Ve
zbývající části zamítl žalobu na základě závěru, že nároky žalobkyně nad rámec
původně požadované částky 8 600 000 Kč a označené jako náhrada škody jsou
promlčeny. K odvolání obou účastnic řízení Vrchní soud v Praze ve výroku označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., III., IV. a V. výroku tak, že žalobu o zaplacení 1 601 160 Kč zamítl. Dále ho potvrdil v
bodech II. a VI. výroku a zastavil řízení o odvolání právního zástupce
žalobkyně proti bodu VI. výroku (výrok I.). Odvolací soud rovněž rozhodl o
nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se zabýval opětovně otázkou vzniku pojistné smlouvy, jejíž
existenci považuje i nadále za rozhodující podmínku při hodnocení důvodnosti
nároků uplatněných žalobkyní. Při jejím posuzování vyšel z obligatornosti
písemné formy pro právní úkony týkající se pojištění dle ustanovení § 791 odst. 1 obč. zák., z § 792 obč. zák. upravujícího podmínky vzniku pojistné smlouvy a
dále z obecných ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech. Za tím
účelem opakoval dokazování listinami, které žalobkyně předložila k tvrzenému
uzavření pojistné smlouvy, a vyhodnotil takto učiněná zjištění s přihlédnutím k
tomu, co vyšlo v řízení před soudem prvního stupně najevo. Listiny předložené
žalobkyní posoudil jako návrh pojistné smlouvy. Aby došlo k jejímu vzniku,
bylo podle odvolacího soudu třeba opatřit písemný návrh žalobkyně akceptem –
podpisem žalované a dále doručit takový akcept návrhu navrhovateli – žalobkyni. Jestliže žalobkyně tyto skutečnosti netvrdila a tím méně prokazovala, dospěl k
závěru, že mezi účastnicemi nebyla pojistná smlouva uzavřena. Z toho rezultuje
i jeho závěr o nedůvodnosti žalobního nároku. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku v části, v níž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., III., IV. a V. tak, že zamítl žalobu, a potvrdil ho v bodech II. a VI. výroku, podala
žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost proti napadenému rozhodnutí v měnící části
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
potvrzujících výroků dovolatelka spatřuje v zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který dovozuje
z pochybení odvolacího soudu při posuzování postoupení části pohledávky z
pojistné smlouvy na třetí osobu a námitky promlčení žalobního nároku na úrok z
prodlení a náhradu škody ve výši 106 924 000 Kč, která v dovolání dále
popisuje. Pokud jde o dovolací důvody, odkazujíc na ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., namítá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a řízení
bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále tvrdí, že odvolací soud bez dalšího potvrdil výroky rozsudku soudu
prvního stupně, aniž se jimi zabýval, a proto je v tomto směru rozsudek
odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Dovolatelka uvádí, že posouzení pojistné smlouvy v dovoláním napadeném rozsudku
bylo pro ni překvapivé, jestliže odvolací soud v dřívějším rozhodnutí zaujal
jednoznačný právní názor o jejím vzniku. Tvrdí, že odvolací soud ve věci vzniku
a existence pojistné smlouvy právně pochybil, posoudil-li pojistnou smlouvu s
přílohami jen jako její návrh, který zůstal bez akceptace. Podle jejího názoru
vyšel v této otázce ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném
dokazování, přičemž (stejně jako soud prvního stupně) opomenul zjištění z
vyšetřovacího spisu Policie ČR, jímž byl v řízení proveden důkaz. Dovolatelka
vytýká odvolacímu soudu nedostatky při aplikaci § 20 odst. 2 obč. zák.,
namítajíc, že uzavíraná pojistná smlouva se nepochybně týká předmětu činnosti
žalované, přičemž neměla žádný důvod se domnívat, že Ing. M. S., která jménem
žalované smlouvu sepisovala, překročila svá oprávnění, což ostatně žalovaná
sama ani nikdy netvrdila. Akcentuje, že v řízení bylo prokázáno, že jmenovaná
měla kompetenci jménem žalované pojistné smlouvy uzavírat. Uvádí, že v případě
předmětné pojistné smlouvy šlo o tiskopisy žalované, které také žalovaná
prostřednictvím své zaměstnankyně vyplnila, u čehož jí asistovala žalobkyně, za
niž jednal M. Ch. Tvrdí, že ke vzniku smlouvy, včetně smlouvy pojistné, může
dojít z hlediska časového i tak, že návrh a jeho akceptace splývají v jeden
okamžik. Podle dovolatelky ke vzniku pojistné smlouvy došlo, neboť obsahovala všechny
nezbytné náležitosti vyžadované pro její vznik občanským zákoníkem, přičemž
její součástí jsou i obě přílohy, které jsou oběma stranami podepsány a tvoří s
ní nedílný celek. Na tomto závěru je podle dovolatelky bez jakéhokoli vlivu
skutečnost, že na samotné pojistné smlouvě chybí u razítka pojistitele jeho
podpis. Tento závěr, v jehož prospěch svědčí i úprava dle § 35 odst. 3 obč.
zák., podle jejího mínění potvrzuje i samotný obsah pojistné smlouvy, je-li
jako datum jejího uzavření uveden 23. duben 1997 s počátkem pojištění 25. dubna
1997 a zahrnuje-li údaj o pojistném a jeho splátkách včetně účtu, na který má
být placeno. Skutečnost, že i sama žalovaná považovala pojistnou smlouvu za
uzavřenou, vyplývá podle dovolatelky i z následného jednání žalované, pokud ji
opakovaně kontaktovala s výzvou, aby uhradila pojistné, jestliže předala
pojistnou smlouvu do počítačového systému k evidenci a dále i pro potřebu
vinkulace pojistného plnění a jestliže se dostavili její likvidátoři k ověření
vzniku škody, což však odvolací soud zcela pominul. Zdůrazňuje, že obě
účastnice uzavřít pojistnou smlouvy chtěly a pokud došlo ze strany žalované k
pochybení při uzavírání pojistné smlouvy (k porušení jejich vnitropodnikových
předpisů), je třeba chránit dobrou víru žalobkyně o jejím platném uzavření,
jako součást její právní jistoty. Dovolatelka rovněž tvrdí, že k platnosti
pojistné smlouvy není nutné její doručení druhé straně a ani zaplacení
pojistného, alespoň nikoliv za sjednaných podmínek. Vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se podle
dovolatelky dopustil odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně)
neposkytnutím poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy
vše nasvědčovalo tomu, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle jejího názoru, který vycházel z uzavření pojistné smlouvy. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Podle jejího názoru není dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak dovozuje dovolatelka, neboť v případě napadeného rozsudku v měnící
části jde podle obsahu ve skutečnosti o potvrzující rozhodnutí, ztotožnil-li se
odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o neuzavření pojistné smlouvy. Rovněž se domnívá, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto
není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaná
reaguje podrobně na jednotlivé dovolací námitky s tím, že argumenty
dovolatelky, s nimiž nesouhlasí, označuje za nesprávné a zavádějící. Navrhuje,
aby dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, případně ho zamítl jako
nedůvodné. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzující části není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení
nebyly v souzené věci naplněny (ohledně částky 106 924 000 Kč s příslušenstvím
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil,
neboť soud prvního stupně o této částce v pořadí prvním rozsudkem ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 38 Cm 59/2002-305, nerozhodoval), a důvod založit
přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam) Nejvyšší soud nemá. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, popřípadě jejichž
řešení zpochybnila (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, jež je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom
založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29
Odo 1020/2003). Tak tomu však v souzené věci není. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka neformulovala žádnou otázku
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení
odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí v potvrzující části.
Založil-li totiž podle
odůvodnění rozsudku odvolací soud své rozhodnutí pouze na závěru, že mezi
žalobkyní a právní předchůdkyní žalované nedošlo k uzavření pojistné smlouvy, a
nikoli na řešení otázek (postoupení části pohledávky z pojistné smlouvy
žalobkyní na třetí osobu, námitky promlčení nároku žalobkyně na úrok z prodlení
a náhrady škody ve výši 106 924 000 Kč), do jejichž posouzení v souvislosti s
tvrzeným zásadním právním významem rozhodnutí dovolatelka směřovala své
výhrady, nemůže tato její kritika založit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu v napadené potvrzující části pro nepřípustnost odmítl [§ 243b
odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání proti napadenému rozsudku v části prvního výroku, v níž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že
zamítl žalobu o 1 601 160 Kč, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně toho, jak
jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
správný, znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr
odvolacího soudu o neuzavření (neexistenci) pojistné smlouvy mezi žalobkyní a
právní předchůdkyní žalované.
Podle ustanovení § 43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou,
které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její
souhlas, je přijetím návrhu.
Podle ustanovení § 792 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2004
k uzavření pojistné smlouvy je třeba, aby návrh byl přijat ve lhůtě, kterou
navrhovatel určil, a neurčil-li ji, do jednoho měsíce ode dne, kdy druhý
účastník návrh obdržel. Pojistná smlouva je uzavřena okamžikem, kdy navrhovatel
obdrží sdělení o přijetí svého návrhu.
Z porovnání obou uvedených ustanovení v poměru obecné a zvláštní normy je
zřejmé, že na rozdíl od ustanovení § 43c odst. 1 obč. zák., připouštějícího též
konkludentní způsob přijetí návrhu (včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas
osoby, jíž byl návrh určen), ustanovení § 792 odst. 1 obč. zák. ve znění
účinném do 31. prosince 2004 znalo pouze jediný způsob akceptace návrhu (s
výjimkou uvedenou v odst. 2 téhož ustanovení – o tento případ však v této věci
nejde), a to sdělení akceptanta o přijetí návrhu s tím, že pojistná smlouva je
uzavřena okamžikem, kdy navrhovatel takové sdělení o přijetí svého návrhu
obdrží, ať již je učiněno neprodleně v době obdržení návrhu či později v
akceptační lhůtě. Bez toho, aniž by navrhovatel obdržel sdělení akceptanta o
přijetí svého návrhu, nemůže pojistná smlouva dle cit. ustanovení vzniknout
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2002, sp.
zn. 33 Odo 270/2002, a jeho rozsudky ze dne 18. května 2005, sp. zn. 32 Odo
1259/2004, a ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 1227/2006, dále též
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, strana 1178). Proto ani listina, obsahující
všechny náležitosti pojistné smlouvy, nemůže sama o sobě odůvodnit úsudek o
vzniku pojistné smlouvy dle cit. ustanovení, pokud z ní či z jiných okolností
nelze učinit zjištění o tom, že navrhovatel obdržel sdělení akceptanta o
přijetí svého návrhu. Z jiného jednání akceptanta (například že se choval tak,
jako by smlouva vznikla, nebo že vyzýval navrhovatele k zaplacení pojistného,
jak argumentuje dovolatelka) nelze vznik pojistné smlouvy dovodit. V tomto
smyslu odvolací soud správně vyložil ustanovení § 792 odst. 1 obč. zák. ve
znění účinném do 31. prosince 2004, když za nezbytnou podmínku vzniku pojistné
smlouvy považoval doručení sdělení o přijetí návrhu navrhovateli. Jestliže
taková skutečnost nebyla v řízení prokázána, lze uzavřít, že odvolací soud v
tomto právním posouzení, tedy ve výkladu a aplikaci § 792 odst. 1 obč. zák. ve
znění účinném do 31. prosince 2004 nepochybil a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v této
otázce naplněn.
Dovolání je však důvodné v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu
vytýkala, že pominul svou poučovací povinnost dle § 118a odst. 2 o. s. ř., čímž
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé. Je nesporné (jak ostatně odvolací soud sám uvádí a vysvětluje v napadeném
rozsudku), že odvolací soud dospěl v průběhu odvolacího řízení ohledně vzniku
pojistné smlouvy k odlišnému právnímu názoru, než na kterém postavila žalobkyně
svou žalobu, opírala-li svůj žalobní nárok o uzavření a existenci pojistné
smlouvy s právní předchůdkyní žalované.
Podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. platí, že má-li předseda senátu za to,
že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního
názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných
skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu;
účastníci nesmí být zaskočeni možným jiným právním posouzením věci soudem, aniž
jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního
názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Soudcův jiný právní názor, než je
účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a
povinnosti důkazní. Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla
zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že má
břemeno tvrzení a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl
důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem.
(srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář, 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, strana 830).
Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen
tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci soudem vyžaduje doplnění
vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících),
významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení. Postačují-li v řízení
uskutečněná tvrzení (a navržené, případně nenavržené, ale provedené důkazy) pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov.
například rozhodnutí Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 27. června 2003, sp.
zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006,
rozsudek ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 1, ročník 2010, pod číslem 6, rozsudek ze dne 23.
června 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, rozsudek ze dne 30. listopadu 2011, sp.
zn. 33 Cdo 3326/2010, usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo
3211/2010, a ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009).
Námitka dovolatelky, že situace, na niž dopadá ustanovení § 118a odst. 2 o. s.
ř., v dané věci nastala, je důvodná. Zda došlo k uzavření pojistné smlouvy
postupem podle ustanovení § 792 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31.
prosince 2004, nebylo možné posoudit z dosavadního vylíčení skutkového stavu
věci a provedených důkazů. Jestliže proto odvolací soud nevyzval žalobkyni k
doplnění vylíčení rozhodných skutečností týkajících se vzniku předmětné
pojistné smlouvy (doručení sdělení o přijetí návrhu smlouvy) včetně označení
důkazů k prokázání takto doplněných tvrzení, nedostál své poučovací povinnosti
ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. Tímto nesprávným postupem zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatněný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tedy naplněn a
rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé nemůže obstát.
S ohledem na závěry, které Nejvyšší soud v této věci zaujal, se již nemusel
zabývat opodstatněností dalších dovolacích námitek.
K doplnění dovolání ze dne 24. dubna 2013, doručenému Nejvyššímu soudu do
datové schránky dne 25. dubna 2013, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ho
žalobkyně podala až po uplynutí zákonem stanovené lhůty (srov. § 241b odst. 3
o. s. ř.).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 1 601 160 Kč byla zamítnuta (včetně
akcesorického výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů), a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu