ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o., se sídlem ve Všechromech 26, PSČ
251 63, identifikační číslo osoby 60747641, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem,
advokátem, se sídlem v Brně, Ječná 1321/29a, PSČ 621 00, proti žalovanému městu
Rožnov pod Radhoštěm, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Masarykovo náměstí
128, PSČ 756 61, identifikační číslo osoby 00304271, zastoupenému Mgr. Thomasem
Mumulosem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného České republiky – Ministerstva
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo
osoby 00006947, zastoupené JUDr. Romanem Felixem, advokátem, se sídlem v Praze
5, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 15 C
1/2007, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 22. března 2012, č. j. 11 Co 239/2009-662, ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 29. března 2012, č. j. 11 Co 239/2009-674, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2012, č. j. 11
Co 239/2009-662, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. března 2012, č. j.
11 Co 239/2009-674, se v měnícím výroku o věci samé pod bodem II, jakož i ve
výrocích o nákladech řízení pod body III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2. prosince
2008, č. j. 15 C 1/2007-360, v té části výroku o věci samé pod bodem I, jímž
bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem budovy č. p. – občanská vybavenost na
pozemku parc. č. st. 1672, budovy č. p. – občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 2640, budovy bez č. p./č. ev. – technická vybavenost na pozemku parc. č. st. 1376 a budovy bez č. p./č. ev. – technická vybavenost na pozemku parc. č. st. 2636 (výrok pod bodem I). Ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem II), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž do
majetku akciové společnosti Tesla Rožnov a. s. (dále jen „společnost Tesla
Rožnov“), založené podle ustanovení § 25 zákona č. 104/1990 Sb., o akciových
společnostech, zakladatelskou smlouvou ze dne 29. listopadu 1990, byl vložen
jako celek majetek státního podniku Tesla Rožnov, zrušeného bez likvidace. Základní kapitál společnosti činil 3 127 958 000 Kčs a jediná akcie o nominální
hodnotě v této výši v držení zakladatele, tj. Ministerstva průmyslu České
republiky, představovala stoprocentní majetkovou účast státu na podnikání
společnosti. Rozhodnutím ze dne 24. dubna 1992, č. j. 400/333/92, Ministerstvo
průmyslu v souladu se schváleným privatizačním projektem, v němž byl vyjádřen
záměr převést majetek nepoužitelný pro podnikatelské účely na žalovaného,
zrušilo společnost Tesla Rožnov bez likvidace ke dni 1. května 1992 a podle
ustanovení § 69 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného
ke dni 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), ji rozdělilo na 14
nástupnických společností. Jmění, práva a povinnosti zaniklé akciové
společnosti přešla na nově vzniklé společnosti v rozsahu vymezeném v jejich
zakladatelských listinách. Majetek určený k bezúplatnému převodu nebyl oproti
privatizačnímu projektu převeden přímo na žalovaného, nýbrž z nezjištěných
důvodů byl vložen do jedné z těchto společností, do akciové společnosti S V A
S, a. s. (dále jen „SVAS“), jejímž jediným zakladatelem bylo Ministerstvo
průmyslu a jejíž základní jmění, podle zakladatelské listiny ve výši 301 049
000 Kč, bylo představováno cenou hmotného a dalšího majetku vymezeného v části
11, tabulce č. 2 privatizačního projektu. V aktualizovaném privatizačním
projektu k 31. prosinci 1991 je uvedeno základní jmění pro SVAS v první tabulce
v částce 301 049 000 Kčs a ve druhé tabulce v částce 123 014 000 Kčs, a k
bezúplatnému převodu pro subjekt označený jako č. 6001 (tj. pro žalovaného)
bylo vymezeno základní jmění ve výši 178 035 000 Kčs. SVAS respektovala záměr
bezúplatného převodu a dne 11. května 1992 uzavřela s žalovaným dohodu o
bezúplatném převodu majetku, dne 11. listopadu 1992 byl sepsán předávací
protokol o převodu pozemků a dne 30. prosince 1992 protokol o převzetí bytového
fondu. Na základě prvních dvou z uvedených listin požádal žalovaný dne 16.
listopadu 1992 o zápis vlastnického práva v operátech evidence nemovitostí
Střediska geodézie Vsetín. Vlastnictví k předmětu sporu bylo takto vyznačeno za
aplikace ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 7. prosince 1992, aniž byla
provedena registrace smlouvy tehdejším státním notářstvím. Jediným akcionářem
SVAS v té době byl Fond národního majetku, který o regulérnosti převodu neměl
pochybnosti a následně snížil základní jmění SVAS o hodnotu majetku, jež podle
privatizačního projektu odpovídala tomu, který byl určen k bezúplatnému převodu
na žalovaného. Poté, co Nejvyšší soud svým rozhodnutí ze dne 10. května 2007,
č. j. 29 Odo 1430/2005-171, zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze
dne 5. prosince 2003, č. j. 15 C 37/2003-115, a potvrzující rozhodnutí
odvolacího soudu ze dne 16. června 2005, č. j. 11 Co 347/2004-149, a zavázal
soudy nižších stupňů svým právním názorem, že k převodu vlastnictví na základě
dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 11. května 1992 byla nutná
registrace státním notářstvím (v době do 31. prosince 1992), popř. vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí, protože převod měl sice oporu v
privatizačním projektu, avšak nebyl proveden způsobem a postupem předvídaným
zákonem o velké privatizaci (tj. Fondem národního majetku jako převodcem) a
nevztahuje se na něj tudíž výjimka z registrace podle zvláštních předpisů podle
ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., žalovaný podal u Katastrálního
úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, návrh na
zahájení vkladového řízení ohledně sporných nemovitostí na základě původních
listin, řízení o povolení vkladu však bylo v důsledku zpětvzetí návrhu
zastaveno. Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2010, č. j. 23 C 238/2009-66, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 16. března 2011, č. j. 1 Co 117/2010-224, z nichž zjistil, že těmito
rozsudky, které nabyly právní moci dne 2. května 2011, došlo k nahrazení
rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště
Valašské Meziříčí, ze dne 25. června 2009, zn. V-815/2009-836-15, a byl povolen
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného podle
dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 11. května 1992 a protokolu o
převzetí bytového fondu ze dne 30. prosince 2002 k budově č. p. na pozemku
parc. č. st. 1245, budově č. p. na pozemku parc. č. st. 2173, budově č. p. na
pozemku parc. č. st. 2639 a pozemkům parc. č. st. 1245, 1672, 2173, 2640,
2639, 1376, 2636 a pozemkům parc. č. 1075/7, 1122/20, 1124/2,1126/1, 1126/3,
1129/1, 1555/2, 3601/7, 1122/1, 1122/3, 1124/3 a 3769, vše v kat. úz. R. p. R. Ve vztahu k budově č. p. na pozemku parc. č. st. 1672 a k budově č. p. na
pozemku parc. č. st. 2640 vklad vlastnického práva žalovaného proveden nebyl
(řízení bylo zastaveno). Z rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj,
katastrálního pracoviště Valašské Meziříčí, ze dne 30. listopadu 2011, č. j.
V-3283/2011-836-14, pak odvolací soud zjistil, že v souladu se závěry výše
citovaných soudních rozhodnutí katastrální úřad následně povolil vklad
vlastnického práva ve prospěch žalovaného i k pozemkům parc. č. 1040/13,
1040/15, 1040/16, 1122/21 a 3601/9. Odvolací soud s poukazem na princip neúplné apelace neprovedl žalovaným
navržené důkazy rozhodnutím vrchního ředitele sekce elektrotechniky a
elektroniky Ministerstva průmyslu České republiky o delimitaci předškolních
zařízení z majetku akciové společnosti Tesla Rožnov do majetku žalovaného ze
dne 4. října 1991, protokolem o předání těchto zařízení do majetku žalovaného
ze dne 30. října 1991 a ohlášením katastrálnímu úřadu o vzniku vlastnického
práva k uvedeným nemovitostem podaným dne 9. února 2012. Odvolací soud dospěl k závěru, že převod majetku byl realizován v předepsané
písemně formě podle ustanovení § 46 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a že dohoda splňovala
kritéria určitosti podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., přičemž o její
určitosti svědčí zápisy vkladu vlastnického práva žalovaného. Argumentoval, že
soudy se v řízení o žalobě o povolení vkladu určitostí této dohody včetně
připojených předávacích protokolů podrobně zabývaly a pokud by dospěly k
opačnému závěru, jistě by vklad nepovolily. Zdůraznil, že dohodou se realizoval
záměr vlády vyjádřený v jejím rozhodnutí vyjmout předmětný majetek z
privatizace společnosti Tesla Rožnov a prostřednictvím jedné z nástupnických
společností jej bezúplatně převést do majetku žalovaného. Zdůraznil, že dohodu
koncipoval a záruku za právní bezvadnost převodu převzala SVAS v situaci, kdy
jediným jejím akcionářem byl Fond národního majetku. Připustil, že dohodu za
SVAS podepsal pouze RNDr. J. J., předseda představenstva, ačkoliv podle zápisu
v obchodním rejstříku se vyžadoval podpis všech tří členů představenstva, avšak
usoudil, že vzhledem ke specifické povaze tohoto převodu je nedostatek podpisu
dohody jen úzce formální a vyhodnocení tohoto nedostatku ve prospěch žalobkyně
by vedlo k závěru ústavně právně nepřijatelnému, přičemž odkázal na závěry
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2010, č. j. I ÚS 2736/2007-1. Poukázal na to, že převodce realizoval vůli státu obsaženou v rozhodnutí o
privatizaci a v privatizačním projektu, přičemž to byl on, kdo se dopustil
pochybení a platnost dohody začal namítat po osmi letech. Odvolací soud proto
dohodu o bezúplatném převodu posoudil jako platnou. Vycházeje ze závazného
právního názoru vyjádřeného v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu pak uzavřel,
že žalovaný se stal vlastníkem jen těch z předmětných nemovitostí, u nichž byl
proveden vklad vlastnického práva v jeho prospěch do katastru nemovitostí,
rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno ve vztahu k
těmto nemovitostem, potvrdil a ve vztahu k ostatním nemovitostem rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, odkazujíc
co do přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“),
a shledávajíc je důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů
[§ 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].
Žalobkyně především vyjadřuje pochybnost o tom, zda odvolací soud skutkové
zjištění o povolení vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru
nemovitostí učinil v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Vytýká dále odvolacímu soudu, že nezkoumal platnost dohody o převodu majetku z
11. května 1992 z hlediska její určitosti a nekriticky převzal závěr soudu v
řízení o žalobě na povolení vkladu. Argumentuje, že platnost právního úkonu
není předmětem zkoumání ve vkladovém řízení a zápis vlastnického práva v
katastru nemovitostí proto „netvoří překážku pro řízení o určení vlastnického
práva“.
Konečně pak žalobkyně brojí proti způsobu, jímž se odvolací soud vypořádal s
její námitkou absolutní neplatnosti dohody pro nedostatek formy. Namítá, že
RNDr. J. J. nebyl předsedou tehdejšího představenstva SVAS, zdůrazňuje, že
podle zápisu v obchodním rejstříku bylo třeba podpisu všech tří členů
představenstva, vyjadřuje názor, že závěr odvolacího soudu o specifické povaze
okolností, za nichž byla dohoda uzavřena, postrádá oporu v provedeném
dokazování, a úvahy odvolacího soudu o vztahu privatizačního projektu a dohody
o převodu má za irelevantní. Argumentuje ve prospěch závěru, že citované
rozhodnutí Ústavního soudu se na věc nevztahuje.
Žalobkyně navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v jí napadené části
zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I,
shledávaje je přípustným pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešené, zda může být podání žaloby na určení podle ustanovení § 80
písm. c) o. s. ř. považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Vytkl
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení. Žalovaný především zdůrazňuje, že sporné nemovitosti byly převedeny na právního
předchůdce žalobkyně v rámci tzv. velké privatizace s pokynem, aby je
bezúplatně převedl do vlastnictví žalované, což v roce 1992 učinil a po dobu
téměř deseti let takto založená vlastnická práva žalovaného ani on ani jeho
právní nástupce nezpochybnil. Teprve těsně před uplynutím vydržecí lhůty byla
podána žaloba pro určení vlastnictví, neboť došlo k formálnímu pochybení při
převodu, a žalobkyně se domáhá majetku, který jí nebyl určen a za který
neposkytla žádnou protihodnotu. Žalovaný je přesvědčen, že postup žalobkyně je
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák., a vytýká
odvolacímu soudu, že pochybil, jestliže této jeho námitce nepřisvědčil. Žalovaný prosazuje názor, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže
odmítl provést důkazy jím navržené. Argumentuje, že tyto listiny získal teprve
ve fázi odvolacího řízení a proto splňují podmínku novosti ve smyslu ustanovení
§ 205a o. s. ř. Za nesprávné též žalovaný označuje vyhodnocení (blíže nespecifikovaných)
okolností svědčících o vydržení předmětných nemovitostí žalovaným. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jím
napadené části a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Oba účastníci se k dovolání protistrany vyjádřili. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda jsou dovolání v této
věci přípustná, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná odvolacího soudu jen
tehdy, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu je v napadené části rozhodnutím
potvrzujícím, a není přípustné ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná
(rozhodnutí soudu prvního stupně sice předcházelo rozhodnutí, jímž tento soud
rozhodl jinak, toto rozhodnutí však nebylo zrušeno odvolacím soudem, nýbrž
soudem dovolacím). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. tehdy, dospěje-
li dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – k závěru, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaným uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání naplněn není. Jím
předestřená otázka, zda může být podání žaloby na určení podle ustanovení § 80
písm. c) o. s. ř. považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, byla
totiž v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena. Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněném v časopise
Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 8, str. 429, formuloval a odůvodnil právní
názor, podle něhož nepřipadá v úvahu, aby s odkazem na rozpor s dobrými mravy
byla zamítnuta žaloba na určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo
podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. K tomuto názoru se Nejvyšší soud
přihlásil ve svých dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 22. května
2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách),
v usnesení ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, uveřejněném v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod
číslem C 2956 (dále též jen „Soubor“), v usnesení ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, uveřejněném v Souboru pod číslem C 3318, či z poslední
doby např. v rozsudku ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, a v
usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 361/2014 (ústavní stížnost proti
němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. září 2014, sp. zn. II. ÚS 2142/2014). Ke změně této své rozhodovací praxe Nejvyšší soud neshledává
důvod a odvolací soud se při právním posouzení věci od jeho judikatorních
závěrů neodchýlil. Právní otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, žalovaný nepředkládá ani prostřednictvím argumentace, jíž vymezuje
uplatněné dovolací důvody. V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé v části napadené dovoláním žalovaného zásadně významným po právní
stránce, nelze než uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení
s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalobkyně proti měnící části výroku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a Nejvyšší soud je
shledal též důvodným. Nejvyšší soud vysvětlil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 28. června 2000, sp. zn.
Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem
44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rovněž v navazující
judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 39/2008,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, pod číslem 110, rozsudek
ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, ročník 2013, pod číslem 15, a rozsudek ze dne 21. prosince
2011, sp. zn. 21 Cdo 2580/2011), že katastrální úřad v řízení ve věci povolení
vkladu práva do katastru nemovitostí, a stejně tak i soud v řízení podle části
páté občanského soudního řádu, zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být
právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §
5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (zrušeného ke dni 1. ledna 2014). Předmětem zkoumání katastrálního úřadu (a stejně tak i soudu v řízení podle
části páté o. s. ř.) proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného
právního úkonu (zejména z hlediska § 37 a násl. obč. zák.), ale jen ty z nich,
které jsou v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. uvedeny. Žalobce tudíž odvolacímu soudu po právu vytýká, že pochybil, jestliže se
nezabýval zkoumáním platnosti předmětné dohody o převodu majetku z pohledu
určitosti v intencích § 37 odst. 1 obč. zák. a spokojil se v této otázce s
úvahou, že o určitosti dohody svědčí skutečnost, že na jejím základě došlo k
povolení vkladu vlastnického práva. Oproti očekávání žalobkyně se nejedná o
vadu řízení [srov. dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
nýbrž o neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci [srov. dovolací důvod
stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Poté, co odvolací soud rozhodl, byly rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
5. března 2010, č. j. 23 C 238/2009-66, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 16. března 2011, č. j. 1 Co 117/2010-224, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
21. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 4326/2011, zrušeny a věc vrácena Krajskému
soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Za tohoto procesního stavu by bylo – vzhledem
k závaznému právnímu závěru vyslovenému Nejvyšším soudem v jeho předchozím
kasačním rozhodnutí - předčasné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se
zbývajícími dovolacími námitkami žalobkyně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé pod bodem II
není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech
řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a věc v tomto rozsahu podle ustanovení
§ 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud upozorňuje, že jedním z předpokladů
úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je
naléhavý právní zájem na takovém určení, vyžadovaný ustanovením § 80 písm. c)
o. s. ř. Ten soud prvního stupně - ve svém prvním rozsudku v této věci ze dne
5. prosince 2003, č. j. 15 C 37/2003-115, zrušeném předchozím rozhodnutím
Nejvyššího soudu - shledal v tom, že soudní rozhodnutí určující vlastnické
právo k nemovitostem má být zaznamenáno do katastru nemovitostí. Tento závěr,
odpovídající konstantní judikatuře, však již nemohl obstát v situaci, kdy bylo
v odvolacím řízení následujícím po vyhlášení v pořadí druhého rozsudku soudu
prvního stupně vlastnické právo žalobkyně do katastru nemovitostí vloženo. Bylo
proto na odvolacím soudu, aby otázku existence naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení znovu posoudil.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu