32 Cdo 5515/2016-105
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci
žalobkyně QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14,
PSČ 110 05, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené Mgr. Lubomírem
Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti
žalovanému L. R., zastoupenému JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Přívozská 703/10, PSČ 702 00, o zaplacení
částky 489 604,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 118 C 84/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 31. 5. 2016, č. j. 15 Co 193/2016-84, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016, č. j. 15 Co 193/2016-84,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v souzené věci po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 314 949,76
Kč s 5,39% úrokem a s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 1 314 949,76 Kč od
20. 10. 2014 do zaplacení; šlo o pohledávku původního věřitele Raiffeisenbank
a. s. ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 15. 9. 2010. V průběhu řízení vzala žalobkyně zpět žalobu pro část jistiny ve výši 825
345,73 Kč s tím, že tato částka jí byla dne 10. 2. 2016 zaplacena z výtěžku
zpeněžení zástavy zajišťující uvedenou pohledávku, k němuž došlo v rámci
insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavní dlužnice M. K. Okresní soud v
Ostravě usnesením ze dne 8. 4. 2016, č. j. 118 C 84/2015-68, řízení pro částku
825 345,73 Kč podle § 96 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále též jen o. s. ř.), zastavil. Protože žalovaný nárok žalobkyně v zůstatku uznal a soud prvního stupně
usoudil, že jde o věc, ve které lze uzavřít a schválit smír, rozhodl ve věci
podle § 153a o. s. ř. rozsudkem pro uznání ze dne 15. 4. 2016, č. j. 118 C
84/2015-71. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že
žalobkyni jako plně procesně úspěšnému účastníku přiznal plnou náhradu těch
nákladů řízení, které shledal účelně vynaloženými. Neztotožnil se s žalovaným,
jenž argumentoval svým procesním úspěchem ve věci, a poukázal na to, že i když
částka 825 345,73 Kč nebyla zaplacena přímo žalovaným, byl žalobce v průběhu
řízení uspokojen ze zajištění pohledávky. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného změnil v záhlaví označeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro výlučné
chování žalovaného, nýbrž osoby od žalovaného odlišné, byť osoby, která
poskytla zajištění za splnění závazku žalovaného. S odkazem na dílo Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na webových stránkách Nejvyššího
soudu), uzavřel, že použití ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, je-li příčinou zpětvzetí žaloby výlučně jen
chování žalovaného, a pokud žalobcův nárok uspokojil někdo jiný, je nutno
rozhodnout podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu však
jen v měnícím výroku, napadla žalobkyně dovoláním. Z obsahového vymezení důvodu
dovolání vyplývá, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom,
že odvolací soud se při řešení otázky výkladu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 47/2014, a ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4097/2013.
Prosazuje názor, že na chování žalovaného nemůže být nahlíženo pouze striktně
formalisticky jen jako na aktivní a přímé konání žalovaného, ale mělo by být
nahlíženo i na jeho jednání omisivní. To, že dluh byl částečně uspokojen z
výtěžku prodeje zástavy zástavní dlužnice, nelze podle jeho mínění „brát jako
chování čistě mimo sféru žalovaného“. Argumentuje, že kdyby jí žalovaný plnil
řádně a včas, potřeba uspokojit věřitele ze zajišťovací zástavy by vůbec
nevznikla, prodej zástavy a uspokojení z ní byl tudíž důsledek omisivního
konání žalovaného. Nelze dávat k její tíži uskutečnění plnění, kterým byla
uspokojena její pohledávka vůči žalovanému, když žaloba byla podána důvodně a k
uspokojení došlo až po podání žaloby. Plnění od zástavního dlužníka je třeba
brát jako následek neplnění závazku hlavním dlužníkem. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání shledal přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 146 o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
podle jeho výsledku, jestliže řízení a) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o
náhradě nákladů ujednáno něco jiného, b) bylo zastaveno (odstavec 1). Jestliže
některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit
jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat
zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady žalovaný (jiný
účastník řízení) [odstavec 2]. Podle § 152 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Obdobně stanoví zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, v
§ 1309 odst. 1, že při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli
oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku
zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky
s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4308/2013, ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, a ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015) se podává,
že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci,
která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v
případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této
zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu
nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud
zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. při
rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků
zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v
tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto
nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět. Je-li důvodem
zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže
vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby
se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň
obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro
chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem
vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda
šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska
vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se
žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda
žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné
je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.
Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny
obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně
vynaložil na uplatňování svého práva. V usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, z něhož vychází
odvolací soud, Nejvyšší soud doplnil závěry ustálené rozhodovací praxe citací
názoru vyjádřeného v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §
1 až 200za, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 991 s., podle něhož
použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, je-li
příčinou zpětvzetí výlučně (jen) chování žalovaného. Bylo-li touto příčinou
chování osoby odlišné (žalobcův nárok uspokojil někdo jiný) nebo chování obou
(více) stran v řízení (došlo k dohodě o sporných nárocích apod.), použití
uvedeného pravidla nepřichází v úvahu; v obou uvedených případech bude o
nákladech řízení rozhodováno podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Tímto názorem se Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 33 Cdo 1787/2014 blíže
nezabýval, neboť otázku, zda žalobcův nárok uspokojil někdo jiný, neřešil a
neměl důvod řešit. V tam souzené věci šlo o situaci, v níž žalovaná plnila
žalobci na základě mimosoudní dohody, z čehož Nejvyšší soud dovodil, že vzal-li
žalobce žalobu zpět, nebylo to výlučně pro chování žalované. Otázkou, jaké skutečnosti lze považovat za chování žalovaného, se Nejvyšší soud
zabýval v usnesení ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4097/2013, citovaném
dovolatelkou, v němž uzavřel, že pro účely aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. je
třeba za chování žalovaného považovat i jednání pojišťovny, která plnila na
uplatněný nárok žalobce vůči žalovanému z titulu odpovědnosti za škodu. Dovodil
s odkazem na názor uveřejněný v díle Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová,
R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 506, že byla-li pohledávka žalobce po podání žaloby uhrazena, není důležité,
kdo za žalovanou plnil a zda to bylo s jejím vědomím či zda se jednalo o pokus
vyhnout se povinnosti platit náklady řízení, a je třeba aplikovat § 146 odst. 2
o. s. ř., neboť v tomto případě byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh,
který byl podán důvodně. Nejvyšší soud zdůraznil, že tíži tohoto jednání nemůže
nést ten, jehož pohledávka byla v řízení zaplacena, tedy kdo byl ve své
podstatě úspěšný. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21
Cdo 1198/2005, uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, že zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje
pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje)
dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a
zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy,
nebude-li jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního
věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní
věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že
se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem
subsidiárním a akcesorickým.
Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o
podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen
tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla
jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze
tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že
dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Ze zástavního práva
vzniká zástavnímu dlužníku povinnost uspokojit (z výtěžku zpeněžení zástavy)
zástavního věřitele (jeho pohledávku za dlužníkem), a to - jak vyplývá z jeho
subsidiarity a akcesoriety - v případě, že dluh odpovídající zajištěné
pohledávce nebyl včas splněn. Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na
uspokojení ze zástavy, má právo na plnění jak od zástavního dlužníka (z výtěžku
zpeněžení zástavy), tak i od dlužníka. Zástavní dlužník tedy v tomto vztahu
vystupuje jako tzv. náhradní dlužník, neboť v případě včasného nesplnění dluhu
odpovídajícího zajištěné pohledávce ze strany hlavního dlužníka se zástavní
věřitel bude moci uspokojit z jeho majetku (z výtěžku zpeněžení zástavy). Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že k základním
právní principům imanentním právnímu řádu materiálního právního státu náleží
obecný princip spravedlnosti (spravedlnost má být podstatou práva, srov. např. rozsudek ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C
7381, a rozsudek ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009) a princip
rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, vylučující takový způsob
interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným
důsledkům neslučitelným s účelem zákona (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4768/2009, usnesení ze dne 26. 11 2011, sp. zn. 32 Cdo
3469/2010, důvody rozsudku ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98,
uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
důvody rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod
číslem 58/2010 tamtéž).
V konfrontaci s těmito judikatorními závěry dovoláním zpochybněné právní
posouzení odvolacího soudu neobstojí.
V souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 314 949,76
Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení byla uplatněná pohledávka, zajištěná
zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby, co do částky 825
345,73 Kč uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, k němuž došlo v rámci
insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka, a zbytek včetně
požadovaného příslušenství byl žalobkyni přisouzen rozsudkem pro uznání. Je
tedy zřejmé, že žaloba byla podána – posouzeno z procesního hlediska – v plném
rozsahu důvodně, neboť žalobkyni se takto dostalo všeho, co podanou žalobou
požadovala.
Opodstatněn je též závěr, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného.
Vzhledem k funkcím, které zástavní právo plní, se Nejvyšší soud ztotožňuje s
názorem soudu prvního stupně, že uspokojení věřitele z výtěžku zpeněžení
zástavy je bez zřetele na to, zda zástavním dlužníkem byl obligační dlužník či
(jak tomu bylo v souzené věci) třetí osoba, třeba přičítat dlužníkovi a chápat
je jako jeho chování ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. O
zavinění žalobce tu přeci nemůže být řeči. Též zde se nutně uplatní argument
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4097/2013, že tíži
uspokojení žalobcovy pohledávky ze zajištění, k němuž došlo až po podání
žaloby, nemůže nést ten, jehož pohledávka byla v řízení zaplacena, tedy kdo byl
ve své podstatě úspěšný.
Lze ostatně přisvědčit argumentu dovolatelky, že uspokojení dlužníkova věřitele
ze zajištění není jednáním mimo dlužníkovu sféru; i když obligační dlužník
odlišný od dlužníka zástavního není stranou zástavní smlouvy, z hlediska
praktického života není rozumných pochyb o tom, že by zástavní dlužník jen
stěží zajistil pohledávku věřitele vůči obligačnímu dlužníku bez požadavku
obligačního dlužníka či dokonce bez jeho vědomí a souhlasu.
Účelem ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., zřetelně formulovaným shora citovanou
judikaturou, je prostřednictvím rozhodnutí ukládajícího povinnost k náhradě
nákladů řízení sankcionovat toho z účastníků řízení, který zavinil vznik
nákladů řízení. S tímto účelem se neslučuje mechanický, na pouhé dikci zákona
založený a ve svém důsledku neodůvodněně restriktivní výklad ustanovení § 146
odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle něhož lze za chování žalovaného považovat
výlučně (bezvýjimečně) jen jeho osobní chování.
Že takový výklad neobstojí z hlediska shora označených základních principů, je
v poměrech souzené věci zcela evidentní. Tak žalobkyně, jejíž žaloba byla z
hlediska procesního zcela důvodná, se jen díky tomu, že uplatněnou pohledávku v
průběhu řízení neuspokojil osobně žalovaný, nýbrž byla zčásti uspokojena z
výtěžku zpeněžení zástavy zajišťující uplatněnou pohledávku, dostává z hlediska
náhrady nákladů řízení do stejného postavení, jako kdyby v rozsahu, v němž jí
bylo plněno z výtěžku zpeněžení zástavy, žalovala nedůvodně. Absurdita a zjevná
nespravedlnost takového řešení by pak vynikla zejména tam, kde by byla v
průběhu řízení z výtěžku zpeněžení uspokojena celá žalobou uplatněná pohledávka
s příslušenstvím. Pak by totiž nejenže nebylo důvodně žalujícímu věřiteli
ničeho přiznáno na náhradu jím účelně vynaložených nákladů, ale ještě by byl
uznán povinným plně hradit náklady řízení žalovanému obligačnímu dlužníku. Z
této procesní pasti nemá žalobce úniku; nevezme-li žalobu zpět, bude jako
nedůvodná zamítnuta (neboť dluh plněním ze zajištění zanikl), se zcela stejnými
důsledky v rovině náhrady nákladů řízení. Je nabíledni, že takové pojetí by
vedlo k důsledkům zjevně neslučitelným s účelem zákona, a je tedy
nepřijatelné.
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je
tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a nemůže obstát. Podmínky pro jeho
změnu v dovolacím řízení [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] dány nejsou.
Ústavní soud dovodil ve své rozhodovací praxi, že ustanovení § 150 o. s. ř.
ukládá soudu povinnost zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, jež
by odůvodňovaly výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat
(srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, uveřejněný pod
číslem 162/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Touto otázkou se
odvolací soud, vzhledem k tomu, jak rozhodl, v napadeném rozhodnutí nezabýval
(neměl důvod zabývat).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku, jakož i v závislém
výroku o nákladech odvolacího řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.),
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věty první o.
s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. 1. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu