U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Děti Země - Plzeň, organizační jednotka občanského sdružení Děti Země,
o. s., se sídlem Plzeň, Barrandova 597/16, identifikační číslo: 643 55 527,
zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Praha 4, Ve Svahu
531/1, proti žalované InterCora, spol. s. r. o. se sídlem Plzeň, Lochotínská
18, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem Praha 5, U Hrušky
63/8, o splnění závazku, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 18
C 131/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8.
11. 2013, č. j. 15 Co 484/2013-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Plzeň - město odmítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o
soudním poplatku (výroky II. a III.); současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobce přes výzvu
soudu podle § 43 o. s. ř. neodstranil vadu žaloby spočívající v neurčitosti
žalobního petitu co do vymezení povinnosti, jež má být žalované uložena, a že
pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat; žalobě vyhovující rozhodnutí by
nemohlo být podkladem pro výkon rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek procesního práva týkajících se 1) určitosti, resp. materiální
vykonatelnosti žalobního petitu, s tím, že tato otázka ve vztahu k plnění ze
smlouvy, jež je předmětem sporu, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena, resp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované usneseními ze dne 31. 1. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 3459/2011, a ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, a
rovněž od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. 3137/09, a 2)
náležitostí výzvy soudu k odstranění vad žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř. s
tím, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 1. 12. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 609/2010, a ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3145/2011. Žalobce odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1
o. s. ř. v prvé řadě vytýká nesprávnost právního závěru, že petit žaloby je pro
neurčitost materiálně nevykonatelný, a prosazuje názor opačný s připomínkou, že
i kdyby petit měl jisté vady, není jím soud doslovně vázán; je-li z obsahu
žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá (tak jako v posuzovaném případě), je na
soudu, aby formuloval výrok rozhodnutí sám. Dovolací soud výhrady žalobce nesdílí. Dovoláním zpochybněná právní otázka již
byla - v obecné rovině - předmětem rozhodování dovolacího soudu a odvolací soud
ji vyřešil v souladu s konstantní (jednotnou) judikaturou dovolacího soudu. Závěr, podle něhož z žaloby určitým způsobem nevyplývá, čeho se žalobce domáhá,
požaduje-li, aby žalované byla uložena povinnost „zajistit“, aby do dne uvedení
do provozu vyhrazených jízdních pruhů pro veřejnou dopravu (MHD) postavených
podle blíže označeného projektu „nebylo provozováno“, resp. „užíváno“ (takto po
výzvě soudu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce žalobní petit opravil) Obchodní
centrum U Prazdroje v Plzni postavené na specifikovaných pozemcích, odpovídá
tomu, co dovolací soud vyjádřil v rozhodnutích ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 33
Odo 640/2003, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1612/2006, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, a
ze dne 26. 3. 2013, sp. zn.
33 Cdo 2610/2012; žalobce nijak obsahově
nekonkretizuje povinnost, jež má být žalované rozhodnutím soudu uložena
(posuzováno podle obsahu celé žaloby). Žalobci lze sice přisvědčit, že pouze
soud rozhoduje o formulaci rozsudečného výroku a že není přitom vázán návrhem
na znění výroku rozhodnutí v žalobním petitu, popř. na jiném místě žaloby,
avšak soudem formulovaný výrok rozhodnutí musí vždy (z obsahového hlediska)
vyjadřovat to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhá. Aby soud mohl
naznačeným způsobem postupovat a formulovat rozsudečný výrok, musí žalobce
označit v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být
žalovanému uložena; jinak by výrok soudního rozhodnutí nebyl materiálně
vykonatelný. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3305/2010, ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2791/2010, a ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3682/2010) je ustálena v názoru, že jednou ze základních
náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen
rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění má být výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, tedy
co je obsahem uložené povinnosti. Exekuční titul ukládající povinnost jinou než
zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný jen tehdy, je-li možné
nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř. Přípustné způsoby exekuce přitom navazují na možné způsoby plnění - dare (dát),
facere (činit), omittere (zdržet se) a pati (strpět). Způsobem uvedeným v § 351
odst. 1 o. s. ř. se vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému
jednání nebo povinnost něco strpět či něčeho se zdržet. Jelikož žalobce v
žalobě nenavrhl uložit žalované povinnost něčeho se zdržet či něco strpět
(alespoň z obsahu žaloby se nepodává požadavek, aby se zdržela provozování
obchodního centra, nýbrž požadavek, aby „zajistila“ jeho „neprovozování“, resp. jeho „neužívání“), není případná jeho argumentace, že způsob provedení
povinnosti je věcí volby žalované, ani poukaz na případy žalob na zdržení se
obtěžování sousedů imisemi. Označil-li žalobce v žalobě povinnost, kterou má
soud žalované rozhodnutím uložit slovy, že je povinna „zajistit, aby…nebylo
provozováno (resp. užíváno) Obchodní centrum U Prazdroje v Plzni“, tedy pojmy,
jež svou obecností neumožňují dovodit její obsah (jak konkrétně má být splněna)
a povahu, a tudíž ani určit způsob provedení případné exekuce, je správný závěr
odvolacího soudu, že převzetí takto žalobcem v žalobě označené povinnosti do
výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Odkazy žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 33 Cdo
3459/11, a ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, jsou nepřípadné, neboť
se týkaly skutkově odlišných věcí.
Prvá z nich se týkala sporu o uložení v
žalobě konkrétně označených povinností („vypracovat“, obnovit“ a „vysadit“), v
druhé z nich byla řešena otázka dostatečného označení pozemku v žalobě o určení
vlastnického práva k tomuto pozemku a jeho vyklizení. Obdobně je tomu s
poukazem žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS
3137/09. Způsobilým založit přípustnost dovolání není ani tvrzený rozpor vyřešení otázky
splnění podmínek pro odmítnutí žaloby podle § 43 o. s. ř. s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat nesprávnost závěru, že
usnesení soudu prvního stupně s výzvou, aby žalobce ve stanovené lhůtě
odstranil vadu žaloby, splňovalo náležitosti výzvy podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně totiž vyzval žalobce usnesením ze dne 29. 8. 2013, č. j. 18
C 131/2012-54, aby ve lhůtě čtrnácti dnů od doručení tohoto usnesení upřesnil
svůj žalobní petit tak, aby tento z hlediska určitosti a srozumitelnosti
odpovídal některému ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř., tj. byl vykonatelný. Soud tak ve výzvě jasně formuloval, proč je podání
neurčité (žalobcem navržený petit je nevykonatelný, neboť zde není jasně,
určitě a srozumitelně uvedena povinnost, jejíhož splnění se domáhá), a
vysvětlil mu, jak je třeba opravu provést, tj. že je třeba žalobní návrh
formulovat tak, aby vymáhaná povinnost odpovídala z hlediska své určitosti a
srozumitelnosti některému ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř.; k tomu mu stanovil lhůtu a poučil jej o tom, že podání bude
odmítnuto, jestliže nebude včas opraveno. Tím soud prvního stupně dostál
zákonným požadavkům kladeným na výzvu k odstranění vad žaloby ve smyslu § 43
odst. 1 o. s. ř., jak jsou vykládány v judikatuře dovolacího soudu i odborné
komentářové literatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 36/99, ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003,
uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 152, ročník 2003, ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 182/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 1/2004, a ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2068/2005, dále
Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 277). Závěr odvolacího soudu, že byly
splněny podmínky pro odmítnutí žaloby stanovené v § 43 o. s. ř., je proto -
oproti přesvědčení žalobce - v souladu i s jím označenými rozhodnutími
dovolacího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010, a ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3145/2011. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že odůvodnění jeho rozhodnutí je
nepřezkoumatelné, přehlíží, že k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen v případě, že
dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. září 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu