33 Cdo 1077/2024-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně BusLine LK s.r.o., se sídlem Semily, Podmoklice, Na Rovinkách 211, identifikační číslo osoby 05666384, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem Praha 7, Dělnická 213/12, proti žalovanému Libereckému kraji, se sídlem Krajského úřadu Libereckého kraje Liberec IV – Perštýn, U Jezu 642/2a, identifikační číslo osoby 70891508, o zaplacení 2 540 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 458/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 11. 2023, č. j. 30 Co 1/2022-533, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 748 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Seidela.
1. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 8. 2021, č. j. 26 C 458/2018-371, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2 540 250 Kč s úrokem z prodlení z částky 1 452 750 Kč ve výši 0,05 % denně od 15. 7. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 216 500 Kč ve výši 0,05 % denně od 7. 10. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 252 250 Kč ve výši 0,05 % denně od 5. 4. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 618 750 Kč ve výši 0,05 % denně od 24. 2. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 30 Co 1/2022-533, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, jeho nákladový výrok změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost BusLine a.s., IČO 28360010) a žalovaný uzavřeli dne 31. 5. 2017 smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové dopravě na dočasné zabezpečení stanoveného rozsahu dopravní obslužnosti Libereckého kraje pro oblast východ č. OLP/744/2017, a dne 5. 9. 2018 smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové dopravě na zabezpečení stanoveného rozsahu dopravní obslužnosti Libereckého kraje pro oblast Turnovsko – Semilsko č. OLP/1922/2018. Smlouvy neobsahují ujednání o způsobu započtení odchylně od úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Právní jednání žalovaného směřující k započtení jeho pohledávek proti pohledávkám uplatněným žalobou (včetně jejího rozšíření) je obsaženo ve čtyřech listinách – ze dne 9. 7. 2018, 26. 9. 2018, 7. 3. 2019 a 13. 2. 2020 – označených „oznámení o uplatnění smluvní pokuty“, jejichž členění je v podstatě shodné – v úvodní části je odkazováno na smlouvu ze dne 31. 5. 2017 a sděleno, že žalobkyni byly průběžně zasílány výzvy k uhrazení smluvní pokuty za porušení povinnosti dopravce (dále též „výzva“), v další části každého z nich je uveden přehled smluvních pokut rozčleněný na body – pod jednotlivými body je uveden součet smluvních pokut za období zpravidla jednoho měsíce, a v závěrečné části je uvedena celková výše smluvních pokut určená k započtení proti částce vyfakturované žalobkyní za dané období (s označením konkrétní faktury).
4. Odvolací soud s poukazem na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 684/2020, sp. zn. 33 Cdo 2729/2022 a sp. zn. 28 Cdo 1006/2023, posuzoval, zda žalovaným započítávaná aktivní (tj. k započtení použitá) pohledávka je jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné pasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno). Dovodil, že obě pohledávky (pasivní i aktivní) vycházejí ze stejného právního vztahu. Nepovažoval za rozhodné, že pasivní pohledávka vyplývá ze dvou smluv, které jsou typově totožné, časově na sebe navazují, a obsahově nevykazují významné odlišnosti. Vzal v úvahu počáteční stav řízení v okamžiku vznesení námitky započtení žalovaným, přičemž za rozhodné považoval okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti (jednostranného) započtení.
5. Odvolací soud dospěl k závěru, že z právních jednání žalovaného směřujících k započtení není jednoznačně zřejmé, v jakém rozsahu a které konkrétní pohledávky žalovaného – mající podobu stovek jednotlivě vyúčtovaných smluvních pokut, shrnutých ve výzvách – by měly v důsledku kompenzačního úkonu zaniknout, a to z následujících důvodů: - v případě všech právních jednání žalovaného směřující k započtení (včetně ze dne 26. 9. 2018) se vyskytují nesrovnalosti mezi výší započítávaných částek identifikovaných odkazem na další listiny, tj. výzvy k uhrazení smluvní pokuty; - údaje uváděné žalovaným v případě právních jednání směřujících k započtení ze dne 9. 7. 2018, 7. 3. 2019 a 13. 2. 2020 se neshodují ani při porovnání částky započítávané a částky smluvní pokuty vyčíslené a uplatněné na základě datových výstupů z centrálního dispečinku Integrovaného dopravního systému Libereckého kraje (dále též „CED IDOL“); - z textu listin obsahujících právní jednání žalovaného směřující k započtení nevyplývá jeho vůle „využít“ k započtení pouze část (a v tom případě jakou konkrétní část) nároku na smluvní pokutu, jehož výši si předtím vypočetl jak na základě údajů zjištěných kontrolami vozidel provedenými pověřeným pracovníkem KORID LK spol. s r.o. (společnost založená a vlastněná Libereckým krajem zaměřená na koordinaci veřejné dopravy na jeho území), tak na základě datových výstupů z CED IDOL.
6. Podle odvolacího soudu vzhledem k tomu, že nedošlo k platnému a účinnému započtení, (aktivní) pohledávka žalovaného – v tvrzeném rozsahu odpovídajícím žalované jistině – se nemohla s (pasivní) pohledávkou žalobkyně, jež je předmětem tohoto řízení, setkat (žalobou uplatněná pasivní pohledávka tedy nezanikla). Odvolací soud dodal, že vzhledem k hmotněprávní povaze započtení, nepřísluší soudu, aby účastníky na neurčitost tohoto právního jednání upozorňoval a případně je vedl k nápravě.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva „co vše má soud brát v potaz při výkladu právního jednání“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 684/2020, sp. zn. 23 Cdo 659/2022, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018 a sp. zn. 32 Cdo 2196/2016. Odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu kompenzačního jednání nezohlednil závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020, a sp. zn. 23 Cdo 659/2022, a „nedbal“ na zásadu vyjádřenou v § 574 o.
z. (na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.) Namítá, že „bylo racionální“ vykládat kompenzační úkon tak, že přistoupil k zápočtu všech stále existujících pohledávek z titulu smluvních pokut, „nikoli jako by si arbitrárně vybral k zápočtu“ pouze část ze smluvních pokut uplatněných ve výzvách; „v kontextu daného smluvního vztahu scházel racionální ekonomický či jiný důvod, proč by tak měl činit“. S poukazem na § 556 odst. 2 o. z. prosazuje, že projevil vůli započíst všechny smluvní pokuty, které nezanikly uhrazením (žalobkyní), „tedy nemůže být ani pochyby o tom“, které mají zaniknout.
V tomto ohledu „lze jakoukoliv nejistotu překlenout výkladem dosti snadno“ - pasivně započítávané pohledávky žalobkyně vždy převyšovaly jeho aktivně započítávané pohledávky, „takže je zřejmé, že zápočtem zanikly všechny dosud existující“ aktivně započítávané pohledávky. „Trvat na tom, aby bylo v kompenzačním úkonu zdůrazněno, že se netýká již uhrazených pohledávek, nebo aby obsahoval výčet smluvních pokut, o nichž účastníci věděli, že byly uhrazeny, by bylo výrazem přepjatého formalismu, nikoliv racionálního výkladu právního jednání.
Ostatně, při detailním zkoumání výzev k uhrazení smluvní pokuty i reakcí na ně lze i zpětně dobře zjistit, které smluvní pokuty zanikly uhrazením a které až zápočtem“. Částky žalobkyní uváděné jako uhrazené „korespondovaly se souhrnnou částkou uvedenou u daného typu smluvních pokut (např. za nedodržení požadované kapacity vozidla), i když v některých případech žalobkyně sčítala částky za nenahlášené nasazení vozidel nesprávné kategorie a nízkopodlažnost. Když se tedy porovnají všechna prohlášení žalobkyně v reakci na výzvy k uhrazení smluvní pokuty s částkami smluvních pokut v nich uvedených, není problém určit, které pohledávky zanikly (dobrovolným) uhrazením ze strany žalobkyně, a tím pádem nemohou panovat ani pochyby o tom, které ostatní pohledávky zanikly započtením ze strany žalovaného“.
8. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval tím, zda část smluvních pokut nezanikla již před započtením uhrazením; přitom nevysvětlil, proč to není relevantní. Pokud odvolací soud „ignoroval“ jeho tvrzení o úhradě části smluvních pokut z důvodu, že jej měl za neprokázané, měl ho o tom poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a uvést to v odůvodnění rozsudku. „I tím došlo k porušení“ jeho práva na spravedlivý proces. Na podporu své argumentace poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1961/2021 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. IV. ÚS 1127/09, sp. zn. I. ÚS 1954/09 a sp. zn. I. ÚS 2014/10.
9. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
10. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Dovolání není přípustné.
14. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaným započítávané pohledávky sestávají ze stovek jednotlivě nárokovaných smluvních pokut shrnutých ve výzvách k uhrazení smluvní pokuty za porušení povinnosti dopravce, v nichž je uveden součet smluvních pokut za dané období (zpravidla jednoho kalendářního měsíce) skládající se ze smluvních pokut vyúčtovaných na základě datových výstupů z CED IDOL a (vedle toho) smluvních pokut vyúčtovaných na základě kontrol vozidel provedených pověřeným pracovníkem KORID LK. V právních jednáních směřujících k započtení (vnitřně členěných na jednotlivá období – zpravidla jednoho kalendářního měsíce – označená body) žalovaný identifikuje nárokované smluvní pokuty odkazem na zmíněné výzvy (za příslušné období).
15. Ve všech právních jednáních žalovaného směřujících k započtení se vyskytují nesrovnalosti (rozdíly) mezi výší započítávaných částek – (výší) uvedenou v dotyčných právních jednáních – a (výší) uvedenou v odkazované výzvě, která ji identifikuje; jinak řečeno výše započítávané částky uvedená v dotyčném právním jednání neodpovídá výši uvedené v odkazované výzvě identifikující započítávanou částku (například v oznámení o uplatnění smluvní pokuty z 9. 7. 2018 pod bodem 1 je uvedena započítávaná částka 246 000 Kč, avšak v odkazované výzvě – identifikující započítávanou částku – součet smluvních pokut činí 250 500 Kč; nebo v oznámení z 26. 9. 2018 pod bodem 1 je uvedena započítávaná částka 91 000 Kč, avšak v odkazované výzvě – identifikující započítávanou částku – součet smluvních pokut činí částku 93 500 Kč).
16. V případě jeho právních jednání směřujících k započtení ze dne 9. 7. 2018, 7. 3. 2019 a 13. 2. 2020 se započítávaná částka neshoduje ani v případě jejího porovnání s částkou smluvní pokuty vyčíslené na základě datových výstupů z CED IDOL [například v oznámení o uplatnění smluvní pokuty z 9. 7. 2018 pod bodem 1 je uvedena započítávaná částka 246 000 Kč, avšak v odkazované výzvě – identifikující započítávanou částku – se neshoduje (vedle součtu smluvních pokut) ani částka představující součet smluvních pokut vyčíslených na základě datových výstupů z CED IDOL – činící 246 500 Kč].
17. Z obsahu oznámení o uplatnění smluvní pokuty nevyplývá projev vůle žalovaného směřující k započtení pouze části (a v tom případě jaké konkrétní části) nároku na smluvní pokutu, jehož výši si předtím vypočetl na základě údajů zjištěných kontrolami vozidel provedenými pověřeným pracovníkem KORID LK spol. s r.o., a (vedle toho) na základě datových výstupů z centrálního dispečinku CED IDOL.
18. Ostatně i sám žalovaný v dovolání [čl. II bod 2.6. písm. e)] uvádí, že „v kompenzačním jednání specifikoval započítávané pohledávky odkazem na konkrétní výzvy (což je obecně možné, viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 573/2005), nikoliv však již s konkrétním uvedením všech jednotlivých pokut, které měly v důsledky zápočtu zaniknout“.
19. Uzavřel-li za daného skutkového stavu odvolací soud, že z právních jednání žalovaného směřujících k započtení nelze určit, v jakém rozsahu a které jeho konkrétní (aktivní) pohledávky – mající podobu stovek jednotlivě vyúčtovaných smluvních pokut shrnutých ve výzvách – by měly započtením zaniknout, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
20. V rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, Nejvyšší soud judikoval, že o neurčitost právního úkonu započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv (shodně srov. dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, a ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod číslem 20).
21. V usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že judikatura dovolacího soudu stabilně proklamuje názor, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají, s tím, že v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016).
22. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, není přiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz, neboť v nyní souzené věci – vzhledem k zjištěným nesrovnalostem v právních jednáních žalovaného směřujících k započtení (podrobně uvedeným výše) – nelze určit, v jakém rozsahu a které konkrétní (aktivní) pohledávky žalovaného (mající podobu stovek jednotlivě vyúčtovaných smluvních pokut shrnutých ve výzvách) by měly započtením zaniknout.
23. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 659/2022, a ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, není přiléhavý pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz.
24. Námitky týkající se správnosti výkladu kompenzačního jednání jsou skutkové povahy, neboť dovolatel jejich prostřednictvím prosazuje vlastní úsudek o tom, jakou vůli v dotyčném jednostranném právním jednání projevil, má- li za to, že projevil vůli započítat všechny smluvní pokuty, které nezanikly uhrazením (jinak řečeno započítat všechny stále existující pohledávky z titulu smluvních pokut). Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy (nebo z jiného i jednostranného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (nyní § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o.
z.), co bylo jejími účastníky ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření projevili, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, který skutkově uzavřel, že z obsahu oznámení o uplatnění smluvní pokuty nevyplývá projev vůle žalovaného směřující k započtení pouze části (a v tom případě jaké konkrétní části) nároku na smluvní pokutu (jehož výši si předtím vypočetl na základě údajů zjištěných kontrolami vozidel provedenými pověřeným pracovníkem KORID LK spol. s r.o., a na základě datových výstupů z centrálního dispečinku CED IDOL), nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
25. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nedostatek poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. o tom, jak prokázat jeho tvrzení o úhradě části smluvních pokut tak, aby došlo k odstranění neurčitosti započítávané pohledávky, dožaduje se poučení o tom, jakým způsobem je třeba započítat jeho pohledávku, aby jeho procesní obrana byla úspěšná. Vzhledem k tomu, že započtení je hmotněprávní jednání, jedná se již o poučení o hmotném právu. Soud není oprávněn (natož povinen) poučovat účastníky o hmotném právu; takovým postupem by porušil zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.) a tím též právo na spravedlivý proces (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3848/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3809/2015).
26. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu