33 Cdo 1114/2024-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Agentury domácí péče LUSI s. r. o., se sídlem v Praze 1, Staré Město, U Staré školy 114/4, identifikační číslo osoby 28930762, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Strži 2102/61a, proti žalované CHMEL-STAV, s. r. o., se sídlem v Žatci, Dukelská 1271, identifikační číslo osoby 25441418, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 1185/24, o 4 892 706 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 296/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-405, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) výrokem I rozsudku ze dne 22. 7. 2022, č. j. 9 C 296/2016-314, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3 268 880 Kč (přeplatek za zaplacené a neprovedené práce na budově žalobkyně v Praze, pracovně označené jako objekt Magnolia) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 20. 2. 2014 do zaplacení a výrokem II vyslovil, že ve věci bude dále rozhodováno o nároku žalobkyně na zaplacení částky 1 626 827,55 Kč (vynaložené
žalobkyní na náhradu vad způsobených na díle žalovanou) s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-405, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil v části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 2 513 040 Kč (výrok I), změnil v části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 755 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 20. 2. 2014 do zaplacení tak, že žalobu zamítl (výrok II), a zrušil v části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 2 513 040 Kč ve výši 8,05 % od 20. 2. 2014 do zaplacení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku a obsahu spisu je patrno, že ačkoli odvolací soud používá pouze pojem „žalobkyně“, má tím na mysli též původní žalobkyni L. K., vůči níž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně (když Agentura domácí péče LUSI
s. r. o. do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila podle § 107a o. s. ř. z důvodu postoupení pohledávky až na základě usnesení odvolacího soudu z 20. 3. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-366). Odvolací soud zopakoval dokazování listinami a výslechem svědka P. D. a dospěl k následujícímu skutkovému stavu. Žalovaná prováděla v letech 2010 a 2012 pro žalobkyni na objektu Magnolie přípravné práce na základě smluv o dílo uzavřených ústní formou za cenu, která byla spolu s rozsahem provedených prací na konci roku 2010 a 2012 stranami odsouhlasena, žalovanou vyfakturována a žalobkyní uhrazena.
Ze spisu není zřejmé, že by ohledně těchto prací byla žalobkyní uplatněna práva z odpovědnosti za vady, a účinky odstoupení žalobkyně od smlouvy ze dne 19. 2. 2014 na smlouvy z let 2010 a 2012 nedopadají. Žalovanou byly vyúčtovány a žalobkyní zaplaceny částky 1 948 554 Kč za rok 2010 a 2 321 002 Kč za rok 2012 (celkem 4 269 556 Kč). Dne 7. 6. 2013 uzavřely účastnice písemnou smlouvu o dílo na rekonstrukci objektu Magnolie za cenu 17 967 234 Kč bez DPH. Žalobkyně podle této smlouvy zaplatila žalované částku 2 513 040 Kč představující úhrady žalované jejímu subdodavateli SILBA-Elstav s.
r. o. Žalobkyně od smlouvy z roku 2013 dne 19. 4. 2014 odstoupila pro vady. Po právní stránce odvolací soud dovodil, že částky za rok 2010 a 2012 byly žalovanou vyfakturovány a žalobkyní zaplaceny oprávněně. K odstoupení žalobkyně od smlouvy z roku 2013 pro vady uvedené ve znaleckém posudku Ing. Tomáše Moláčka došlo po právu podle § 345 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“. Nastaly tak účinky podle § 351 obch. zák. Žalovaná (ačkoli byla řádně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), neunesla břemeno tvrzení a důkazní k hodnotě a rozsahu prací provedených v roce 2013 (že poskytla žalované plnění v hodnotě 2 513 040 Kč).
Žalovanou navržené důkazy (faktury, včetně těch, kterými provedené práce vyúčtoval žalované subdodavatel, a výslech jeho jednatele a jeho mistra, kterými provedl dokazování soud prvního stupně) hodnotu provedených prací v roce 2013 neprokázaly a další důkazy (např.
znalecký posudek) k prokázání
hodnoty provedených prací žalovaná nenavrhla. Ohledně další žalované částky 755 840 Kč s příslušenstvím nepovažoval odvolací soud žalobu za důvodnou a ohledně úroku z prodlení z částky 2 513 040 Kč považoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Původní rozsah napadení rozsudku („v rozsahu celého jeho výroku“) ve lhůtě pro podání dovolání (§ 240 odst. 1, § 242 odst. 4 o. s. ř.) změnila tak, že rozsudek napadá jen v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně „změněn tak, že byl částečně potvrzen (v rozsahu uložené povinnosti zaplatit žalobkyni částku 2 513
040 Kč)“. Usuzuje na nesprávné právní posouzení věci, neboť napadené rozhodnutí řeší zásadní právní otázky v rozporu s hmotným a procesním právem. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále specifikované (odvolacím soudem vyřešené) právní otázky by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Vytýká odvolacímu soudu, že závěr o důvodnosti odstoupení od smlouvy není opřen o zhodnocení důkazní situace. Za stěžejní otázky považuje:
a) zda byl mezi účastníky jen jeden obchodní vztah nebo zda existovaly a byly naplněny dílčí ústní dohody v letech 2010 a 2012 a následně vznikl (a byl naplňován) vztah podle SOD v roce 2013, což bylo jednoznačně posouzeno tak, že v letech 2010 a 2012 existovaly samostatné vztahy;
b) zda vztahy z let 2010 a 2012 mají nějaký finanční „přesah“ do vztahu dle SOD v roce 2013 a zda při rozhodování v řízení o částečném rozsudku má být „otevřena“ záležitost úhrad za práce provedené v roce 2013, „když žalobkyně k obchodně uzavřenému vztahu svojí žalobou neuplatnila žádný nárok (nikdy netvrdila, že by se snad měla bezdůvodně obohatit o 2 513 040 Kč a sama předložila důkazy, že prováděla úhrady konkrétních faktur za práce, jejichž provedení sama v položkovém přehledu podrobně specifikovala a jejich provedení je potvrzeno zjišťovacími protokoly), což bylo posouzeno v rozporu s žalobou uplatněným nárokem, s provedeným dokazováním a s nespornými skutečnostmi mezi účastnicemi a v rozporu s obsahem listin ve spise, když podle žalované by musel odvolací soud dojít k závěru, že vztahy z let 2010 a 2012 žádný finanční přesah do roku 2013 nemají;
c) zda v předmětu řízení o částečném rozsudku je obsažen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze vztahu založeného a naplněného v roce 2013 smlouvou ze 7. 6. 2013 - podle žalované nárok z bezdůvodného obohacení nevznikl a žalobkyně jej ani neuplatnila a soud jí ho překvapivě přiznal; d) zda je souladný se zásadami vedení řízení podle o. s. ř. postup soudu, kdy je několik let vedeno důkazní řízení k úhradě za práce provedené v letech 2010 a 2012 a odvolací soud v jeho poslední fázi doplní zásadní dokazování, aniž účastníky seznámí s tím, jakým směrem se jeho právní názor na stav řízení ubírá, a překvapivě rozhodne na základě své úvahy o skutečnostech nesporných, žalobkyní doložených důkazy provedenými již před 5 lety; e) zda si mohl odvolací soud v závěru odvolacího řízení argumentačně „propojit“ rozdělené části řízení (tedy dokazování o vztazích z let 2010 a 2012 s dokazováním vztahu z roku 2013), opomenout dříve provedené dokazování a dospět k závěru, že provedení prací v roce 2013 bylo nedostatečně prokázáno, když žalobkyně sama tvrdila, že práce provedeny byly a své tvrzení prokázala listinnými důkazy - podle žalované nemohl odvolací soud dospět k závěru, že v rámci vyhlášené koncentrace neunesla důkazní břemeno ke svým tvrzením ohledně prací provedených v roce 2013.
V závěru žalovaná znovu zpochybňuje právní posouzení věci jako bezdůvodné obohacení, neboť takový nárok žalobkyně neuplatnila (soud tak podle ní rozhodl o nároku nad rozsah žaloby) a vytýká odvolacímu soudu, že pominul dokazování provedené před soudem prvního stupně. Poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2087/2021 v otázce důkazního břemene u bezdůvodného obohacení, z nichž vyzdvihuje tam uvedené znaky bezdůvodného obohacení (skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch a že pro jeho získání chyběl na jeho straně právní důvod) a závěr, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, vyjádřený i v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4175/2011.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout (neobsahuje všechny náležitosti a žalovaná se jeho prostřednictvím pokouší prosadit svou skutkovou verzi), příp. zamítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena přípustnost dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16. Má-li být tedy dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Odhlédnuto od toho, že požadavek, aby dovolací soud jinak posoudil otázky vyřešené odvolacím soudem, nevystihuje přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., žalovaná žádným způsobem jí předkládané otázky nekonfrontuje s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání vystavěné na rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu obsahuje jediný odkaz na jeho rozhodnutí, a to v souvislosti s otázkou důkazního břemene u bezdůvodného obohacení, zde však žalovaná nepředkládá žádnou otázku, na jejímž vyřešení by bylo napadené rozhodnutí založeno. Žalovaná pouze polemizuje se závěrem soudů o tom, že nárok na vypořádání účastnic po odstoupení žalobkyně od smlouvy z roku 2013 je sporem o vydání bezdůvodného obohacení (který podle žalované takto nebyl žalobkyní uplatněn), a se závěrem soudů obou stupňů, že neunesla své důkazní břemeno k „prokázání fakticky poskytnutého plnění v hodnotě 2 513 040 Kč“ (podle soudů k rozsahu provedených prací a jejich hodnotě).
Pokud snad žalovaná spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2087/2021, v otázce, koho stíhá břemeno důkazu (což však takto výslovně neartikuluje), pak neuvádí, v čem se odvolací soud od závěrů vyjádřených v tomto rozhodnutí odchýlil.
Žalovaná pouze cituje závěry označeného usnesení Nejvyššího soudu, jenž s odkazem na další svou judikaturu vysvětlil podstatu a rozsah důkazního břemene a uvedl, že „[P]osouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty aplikované hmotněprávní normy (tj. § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, jímž se řídí práva a povinnosti účastníků projednávané věci vzhledem k tomu, že ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1.
1. 2014). Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků vzniká obohacenému povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a ochuzenému (tomu, na jehož úkor k obohacení došlo) právo požadovat vydání tohoto plnění (§ 456 obč. zák.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99). Důkazní břemeno ohledně určité právně významné skutečnosti pak leží na tom účastníku řízení, který z existence této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Současně platí, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011). Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení tudíž důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného…“.
V daném případě se ale nejedná o prokazování negativního tvrzení žalované a soudy obou stupňů považovaly přesun majetkových hodnot od žalobkyně k žalované (zaplacení částky 2 513 040 Kč) za prokázaný a žalovanou soud prvního stupně poučil o povinnosti prokázat objem prací, které provedla, a jejich hodnotu (když svou obranu založila mimo jiné na tom, že „vyčíslení prostavěnosti“ předložené žalobkyní je nepřehledné a nepřezkoumatelné, z čehož dovozovala, že provedla práce ve vyšší hodnotě, než tvrdí žalobkyně).
Odkaz na uvedené rozhodnutí navíc není přiléhavý s ohledem na to, že v něm Nejvyšší soud řešil bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák., zatímco v této věci posoudily soudy obou stupňů nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení podle § 351 obch. zák. Podle § 351 odst. 1 věty první obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy a podle § 351 odst. 2 věty první obch. zák. strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502.
Jde tedy o speciální úpravu vzájemné restituční povinnosti nastupující poté, co smlouva byla odstoupením od ní zrušena.
K otázkám uvedeným pod body a) až e) žalovaná přípustnost dovolání řádně nevymezila, pokud je nekonfrontuje s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Nadto jimi zpochybňuje toliko skutkový stav věci, přestože v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Dále zpochybňuje hodnocení důkazů soudem, přestože samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013), příp. namítá vady v řízení, k nimž lze přihlédnout pouze v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.). Kromě toho otázky a) a b) vyřešil odvolací soud shodně s tím, čeho se žalovaná domáhá (odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval ústní smlouvy o dílo z let 2010 a 2012 za samostatné ve vztahu k písemné smlouvě o dílo z roku 2013 a považoval nároky z těchto let vzniklé za řádně uspokojené; na jejich „finančním přesahu“ do roku 2013 tedy své rozhodnutí nezaložil). Otázkou c) namítá žalovaná vadu řízení (rozhodnutí o nároku, jenž žalobkyně v žalobě neuplatnila, tedy překročení žalobního návrhu), stejně jako otázkou d), zde navíc polemizuje s hodnocením důkazů soudem, stejně jako v otázce e).
K námitce překročení žaloby (otázka c) lze dodat, že předchůdkyně stávající žalobkyně nárok na vrácení plnění poskytnutého na základě smlouvy o dílo ze 7. 6. 2013, od níž pro vady odstoupila 19. 2. 2014, v žalobě uplatnila (tímto skutkovým stavem svůj nárok odůvodnila). Zatímco žalovaným nárokem a skutkem, z něhož má vyplývat (předmětem řízení uplatněným žalobou) soud vázán je, jeho právní kvalifikací nikoli. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobkyně v žalobním petitu požadovala, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování.
V poměrech obchodních závazkových vztahů Nejvyšší soud dovodil, že byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že na základě smlouvy o dílo dodal žalobce předmět díla žalovanému, který mu je však nezaplatil, a jestliže podle právního závěru soudu k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, popřípadě smlouva o dílo uzavřena byla, leč je absolutně neplatná, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002).
To platí i v případě, že práva a
povinnosti ze smlouvy zanikly platným odstoupením od smlouvy; skutková zjištění učiněná na základě žalobních tvrzení podřazení uplatněného nároku pod tyto normy umožňovala a odvolací soud tedy předmět řízení vymezený žalobou nepřekročil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010). K namítané překvapivosti rozsudku lze dodat, že o skutečnosti, že soudy považovaly práce, které podle smlouvy žalovaná pro žalobkyni provedla, a jejich obvyklou hodnotu, za (žalovanou) neprokázané, žalovaná věděla již z poučení soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o.
s. ř., kterého se jí dostalo při jednání 11. 5. 2022, i z odůvodnění prvostupňového rozsudku, a měla tak dostatečný prostor pro argumentaci k nim (nejméně v podaném odvolání, což také učinila). Postup a závěr odvolacího soudu (jenž v tomto směru v podstatě akceptoval závěr soudu prvního stupně o neunesení žalovanou břemene tvrzení a důkazního) tak pro ni nemůže být překvapivý (k překvapivosti rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2407/2024, a ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1809/2024). Nejvyšší soud tudíž dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.