33 Cdo 1128/2023-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Tepelného hospodářství města Ústí nad Labem s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, identifikační číslo 49101684, zastoupené JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, proti žalované CPI BYTY, a. s., se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, identifikační číslo 05327776, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 721/39, o zaplacení 945.890 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 87/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 28 Co 269/2022-199,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.482 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Šárky Kincelové, advokátky.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 945.890 Kč s příslušenstvím z titulu nákladů spojených s demontáží technologických zařízení předávacích stanic tepla podle § 77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2022, č. j. 18 C 87/2019-140, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
945.890 Kč s příslušným úrokem z prodlení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně uzavřela s právní předchůdkyní žalované (SPOBYT a. s.) ve dnech 16. 2. 2001, 15. 11. 2004 a 9. 6. 2005 smlouvy, kterými se zavázala dodávat teplo a teplou užitkovou vodu do dohodnutých 41 odběrných míst za sjednanou cenu. Žalovaná nakupovala teplo od žalobkyně ve formě teplé vody, jež byla měněna z páry v předávacích stanicích žalobkyně; nyní je teplonosným médiem přímo vodní pára. Žalobkyně měla k předávacím stanicím jakožto distributor vlastnické právo a byla držitelem licence na rozvod tepelné energie udělené Energetickým regulačním úřadem.
Dne 25. 6. 2015 byla žalobkyni doručena výpověď ohledně části odběrných míst. Následně žalobkyně vlastními silami provedla kompletní demontáž technologických zařízení předávacích stanic tepla od rozvodného tepelného zařízení a náklady s tím spojené podle § 77 odst. 5 energetického zákona vyúčtovala žalované 32 fakturami částkou 945.890 Kč. Ve věci zpracoval dne 18. 6. 2021 znalec Mgr. Ing. Vít Klein, Ph. D., posudek č. 293/2021/5, opatřený prohlášením podle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“). Jím zodpověděl na kladené otázky tak, že:
- domovní předávací stanice ve vlastnictví žalobkyně s navazujícími přípojkami je rozvodným tepelným zařízením ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve spojení s § 77 odst. 5 energetického zákona,
- žalobkyně ve smluvním vztahu vystupovala jako distributor tepelné energie,
- odpojením odběrných míst tepelné energie žalované od rozvodu tepelné energie ve vlastnictví žalobkyně a připojením nově postavených domovních předávacích stanic k parním přípojkám tepelné energie společnosti ČEZ Teplárenská a. s., kde topným teplonosným médiem je vodní pára, došlo ke změně způsobu dodávky tepelné energie ve smyslu § 77 odst. 5 energetického zákona, - náklady žalobkyně vyúčtované žalované v celkové výši 945.225 Kč bez DPH byly účelně vynaloženými jednorázovými náklady spojenými s odpojením odběrných míst tepelné energie žalované od rozvodného tepelného zařízení ve vlastnictví žalobkyně, které tak podle § 77 odst. 5 energetického zákona vzniklo právo na úhradu nákladů, které jí s odpojením vznikly, a které byly jako důvodné charakterizovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4273/2013. Závěry posudku znalec upřesnil při svém výslechu u jednání, přičemž doplnil, že z důvodu posouzení účelnosti nákladů žalobkyně provedl prohlídku na místě samém. Zároveň jejich výši poměřoval ceníkem ÚRS, neboť jde o rozpočtové standardy používané při projektování a rozpočtování staveb. Podle soudu prvního stupně žalobkyně byla vlastnicí předávacích stanic tepla ve všech sporných odběrných místech a disponovala licencí na rozvod tepelné energie. Ve vztahu k žalované vystupovala jako distributor tepelné energie a předávací stanice tepla byly součástí rozvodného tepelného zařízení.
Jelikož v posuzovaném případu došlo ke změně dodávky pro vytápění, neboť žalovaná nyní neodebírá teplo ve formě teplé vody nýbrž ve formě páry, má žalobkyně právo na náhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona, a to i v situaci, kdy změna dodávky tepla nebyla podmíněna stavebním povolením. Kromě tohoto primárního závěru soud prvního stupně dodal, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni vzniklé jednorázové náklady rovněž proto, že došlo k trvalému odpojení žalobkyně od rozvodného tepelného zařízení, přičemž tento krok byl vyvolán výlučně žalovanou.
Výše nákladů a jejich účelnost byla prokázána znaleckým posudkem (viz bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 28 Co 269/2022-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci, a pro stručnost v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Pouze dodal, že je nepochybné, že žalobkyně byla ve vztahu k žalované distributorem tepelné energie s licencí, respektive dodavatelem tepelné energie ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) bod 1. a 2. energetického zákona, a že na žádost žalované – po její výpovědi smluvního vztahu – provedla odpojení od rozvodového tepelného zařízení, přičemž došlo ke změně způsobu dodávky s ohledem na změnu teplonosné látky, čímž žalovaná přestala odebírat tepelnou energii původně dodávanou žalobkyní. Žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů, které jí vznikly podle § 77 odst. 5 energetického zákona, přičemž jde o takové náklady, jaké má na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4273/2013. Pokud jde o práce spojené s odpojením žalované, odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně splnila svou povinnost tvrzení, neboť nedílnou součástí žaloby učinila 32 vystavených faktur, které obsahovaly specifikaci jednotlivých druhů prací a cen, výkony byly jasně a srozumitelně označeny charakterem, druhem, množstvím a cenou. V té souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, a ze dne 15.
7. 2008, sp. zn. 29 Cdo 742/2006. Při určení výše požadovaných nákladů vycházela žalobkyně z obecně užívaného ceníku. Nebyl důvod pro přesvědčivost závěrů posudku znalce Mgr. Ing. Víta Kleina, Ph. D., nechat zpracovat revizní znalecký posudek (§ 127a o. s. ř.). Své závěry znalec obhájil v rámci svého výslechu u jednání před soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spojuje s řešením otázek, které nebyly v dosavadní praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Za takové považuje otázky: 1) zda vzniká nárok na náhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona i v případech pouhé změny distributora tepla při zachování napojení odběrného místa na centrální soustavu zásobování teplem (místní parovod), 2) zda vznikne nárok na náhradu nákladů podle téhož ustanovení energetického zákona i v případech nikoli trvalého odpojení odběrného místa od centrální soustavy zásobování teplem, 3) zda změnou vytápění nebo způsobu dodávky podle § 77 odst. 5 energetického zákona může být i taková změna, která nepodléhá stavebnímu povolení.
Dovolatelka dále předkládá dovolacímu přezkumu otázku procesního práva týkající se hodnocení důkazů, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť skutkové zjištění o „trvalém odpojení žalované od rozvodného tepelného zařízení“ bylo učiněno v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Má za to, že jako samostatný předpoklad přípustnosti dovolání obstojí porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod soudy obou stupňů, neboť odvolací soud jednal ve věci nepředvídatelně, nevysvětlil-li, proč při zjišťování účelnosti nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona postupoval opačně oproti již pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu v jiné věci, v níž žalovaná vystupovala jako účastnice řízení.
Kritizuje soudy obou stupňů, že náležitě neodůvodnily svůj závěr o „odpojení od rozvodného tepelného zařízení“ jako předpokladu vzniku práva podle § 77 odst. 5 energetického zákona. Nepovažuje za správný závěr, že pouhá změna dodavatele tepla a s tím spojená výměna předávacích stanic (které předchozí dodavatel odstranil, neboť byly jeho vlastnictvím) představuje změnu vytápění nebo dodávky, a to přesto, že objekty žalované zůstaly jako celek napojeny na centrální soustavu (parovod), prostřednictvím kterého jsou její objekty nadále (stejným způsobem) vytápěny – a to s jediným rozdílem – prostřednictvím jiného dodavatele tepla.
Zásadně nesouhlasí se závěrem, že ke změně ve způsobu vytápění podle § 77 odst. 5 energetického zákona může dojít i bez stavebního povolení, neboť změna ve způsobu vytápění je natolik kvalifikovaná, že vyžaduje realizaci až po vydání stavebního povolení. Prosazuje, že v jejím případě došlo k pouhému ukončení dodávek tepelné energie (závazku) se stávajícím dodavatelem, a nikoliv k úplnému odpojení od centrální soustavy zásobování, a proto není povinna hradit náklady na provedení změny ve způsobu dodávky.
Se zřetelem ke způsobu postupu odvolacího soudu v řízení má jeho rozsudek za překvapivý a nepředvídatelný. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá řešení otázky práva na náhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona v případech pouhé změny distributora tepla při zachování napojení odběrného místa na centrální soustavu zásobování teplem, neboť její řešení dovolatelka staví na vlastní skutkové verzi odlišné od té, kterou zjistil odvolací soud i ze skutkových závěrů soudu prvního stupně (že nedošlo pouze ke změně distributora tepla, nýbrž ke změně způsobu dodávky s ohledem na změnu teplonosné látky).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání není způsobilé založit řešení v pořadí druhé dovoláním předestřené otázky, tj. zda právo na náhradu nákladů může vzniknout i v případech nikoli trvalého odpojení odběrného místa od centrální soustavy zásobování teplem, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je primárně založeno na závěru, že právo na náhradu jednorázových nákladů vzniklo v důsledku změny ve způsobu dodávky tepelné energie s ohledem na změnu teplonosné látky; odvolací soud akceptoval úvahu soudu prvního stupně, přičiněnou jako obiter dictum, že „žalovaná je povinna uhradit náklady žalobkyně také z toho důvodu, že došlo k trvalému odpojení (…) rozvodového tepelného zařízení, přičemž toto odpojení bylo vyvoláno výlučně žalovanou.“ Ostatně i kdyby rozsudek odvolacího soudu byl založen na dvou závěrech odůvodňujících zamítnutí žaloby, pak Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). Shora uvedené závěry se uplatní i v podmínkách posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013. Dovolání není rovněž přípustné pro řešení otázky, zda jde o změnu vytápění nebo způsobu dodávky podle § 77 odst. 5 energetického zákona i tehdy, když pro takovou „změnu“ není potřebné stavební povolení. Judikatura Nejvyššího správního soudu v režimu zákona č. 458/2000 Sb. ve znění do 31.
12. 2021, dovodila, že změna způsobu vytápění má dvě části. První z nich je představována stavebním řízením, kterým je příslušným správním orgánem za předpokladu splnění zákonem stanovených kritérií povolována změna stavby. Druhým aspektem je pak soukromoprávní vztah mezi odběratelem tepelné energie a jeho dodavatelem, kdy na základě smluvních ujednání mezi nimi dochází či nedochází k dodávkám tepelné energie do daného objektu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011-159). Podle § 77 odst. 5 věty první zákona č. 458/2000 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2021, změna způsobu dodávky nebo změna způsobu vytápění mohla být provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. Veškeré vyvolané jednorázové náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje (věta druhá téhož ustanovení). Citované ustanovení upravovalo situace, kdy docházelo ke změně a) způsobu dodávky nebo b) způsobu vytápění, přičemž tato změna mohla být provedena pouze za podmínek, že:
1) stavba (změna stavby) bude povolena ve stavebním řízení; 2) ke změně bude udělen souhlas orgánů ochrany životního prostředí; 3) změna stavby bude v souladu s územní energetickou koncepcí. K výkladu první z uvedených podmínek se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 As 304/2018-37, v němž uvedl, že stavebník je oprávněn provést změnu stavby, resp.
stavební úpravu spočívající ve změně vytápění jen na základě stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení. Z tohoto důvodu je nutné rozlišovat na jedné straně změnu způsobu vytápění z pohledu energetického a stavebního zákona a projednávanou ve stavebním řízení, a na druhé straně soukromoprávní smluvní vztah mezi odběratelem tepelné anergie a dodavatelem tepelné energie. Jestliže § 77 odst. 5 věta druhá energetického zákona, ve znění platném do 31. 12. 2021, upravoval problematiku nesení nákladů vyvolanou změnou vytápění, resp. odpojení od rozvodného tepelného zařízení, je třeba zdůraznit, že toto ustanovení má dopad do soukromoprávní sféry mezi odběratelem a dodavatelem (tj. mezi sobě rovnými smluvními stranami), a nejde o oblast správního práva (ovládanou principem nadřízenosti a podřízenosti).
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v § 1 odst. 1 zakotvuje, že „[U]stanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.“ V rozsudku ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 7495 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2344/09, odmítl), Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého (srovnej rovněž rozsudky Nejvyššího soudu 6.
10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013, a ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3060/2022). Ústavní soud pak např. v nálezu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uveřejněném pod č. 75/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek neplatnost právního úkonu a že smyslem legality není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů. V usnesení ze dne 25. 3.
2025, sp. zn. 33 Cdo 2864/2024, Nejvyšší soud dodal, že teze vyjádřená v § 1 odst. 1 věta druhá o. z. „zdůrazňuje, že skutkové podstaty soukromoprávních norem jsou konstruovány zásadně tak, že neobsahují veřejnoprávní prvky, a proto není namístě je do nich cestou interpretace vnášet tam, kde k tomu není důvod. Stejně tak z uvedené teze vyplývá, že pro právní následky v oblasti soukromého práva je zásadně bez významu, jaké právní následky s týmiž právními skutečnostmi spojuje veřejné právo. Je však zapotřebí zdůraznit, že nezávislost uplatňování soukromého práva na uplatňování veřejného práva není pravidlem nepřipouštějícím jakoukoliv výjimku, ale pouze zásadou, od níž se lze v odůvodněných případech odchýlit.
Například, spočívá-li porušení veřejnoprávní povinnosti v tom, že jedna strana nemá potřebné veřejnoprávní oprávnění k nějaké činnosti nebo je-li jí taková činnost zakázána, je přesto podle § 5 odst. 2 o. z.
právní jednání platné [srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 12, marg. č. 48].“ „Formulace druhé věty § 1 odst. 1 o. z. o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného vylučuje paušální podřízenost soukromého práva vůči právu veřejnému. Skutečnost, že je určitý stav po právu nebo protiprávní podle předpisů práva veřejného nebo že je určité jednání přípustné podle veřejného práva, anebo že jde naopak o veřejnoprávní delikt, nevypovídá nic o právnosti nebo protiprávnosti stavu nebo jednání v soukromoprávní sféře“.
(Eliáš, K. K justifikaci pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného. In. Právník, roč. 2014, č. 11, s. 1007.). Shora uvedené stačí pro závěr, že je bez významu, zda pro změnu způsobu dodávky nebo změnu způsobu vytápění bylo či nebylo nutné rozhodnutí stavebního úřadu, a tedy nebylo-li vydáno stavební povolení, nemohlo jít o změnu způsobu dodávky nebo změnu způsobu vytápění, s níž se pojí právo žalobkyně na úhradu nákladů spojených se změnou (odpojením) podle dotčeného zákonného ustanovení.
Žalovaná vytýká odvolacímu soudu překvapivost a nepředvídatelnost jeho rozhodnutí, neboť se nevypořádal s její námitkou existence předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v jiné věci, na kterémžto řízení se žalovaná podílela jako účastnice řízení a v němž podle jejího přesvědčení byla řešena otázka, která mohla mít význam i pro nyní probíhající řízení. V rozporu s požadavkem § 13 o. z. se k této otázce odvolací soud nevyjádřil. Nejvyšší soud považuje za nezbytné k námitce překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu uvést, že taková situace může nastat jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.
Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III.
ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Námitkou, že odvolací soud v souladu s § 13 o. z. přesvědčivě nevysvětlil důvod odchýlení se od závěrů jiného rozhodnutí odvolacího soudu v jiné právní věci, dovolatelka namítá existenci vady řízení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.
s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).