33 Cdo 2864/2024

33 Cdo 2864/2024-107

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce V. H., proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, o zrušení soudního smíru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 66/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 62 Co 116/2024-68, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2024, č. j. 14 C 66/2023-41, zamítl žalobu požadující zrušení usnesení ze dne 11. 7. 2022, č. j. 40 C 17/2022-34, jímž schválil smír následujícího znění: a) Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobci 220 000 Kč tak, že částku 110 000 Kč uhradí nejpozději do 20. 7. 2022 a částku 110 000 Kč nejpozději do 11. 8. 2022;

b) Žalobce se zavazuje provést pro žalovaného na své náklady ve lhůtě do 15. 7. 2022 tyto práce:

i. pročištění vrtu do 50 m hloubky

ii. obsyp kačírkem a utěsnění bentonitem;

iii. odkalení vrtu;

iv. orientační čerpací zkoušku v rozsahu 2–3 hodin a v. vypracování závěrečné zprávy zhotovitele o vrtu;

c) Žalobce se zavazuje poskytnout žalovanému čtyřletou záruku na celé dílo včetně prací dle písm. b) počínající běžet dnem 11. 7. 2022; d) Tím jsou vypořádány veškeré vztahy účastníků vyplývající ze smlouvy o dílo z 9. 11. 2021.

Současně rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 62 Co 116/2024-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Akcentoval, že usnesení o schválení smíru (nikoli smír sám) zruší soud jen tehdy, je-li smír neplatný podle předpisů hmotného práva (§ 99 odst. 3 o. s. ř.), a to v době, kdy ho soud schvaloval. Žádný z předpokladů pro neplatnost předmětného smíru neshledal, ani nedovodil rozpor s kogentní normou nebo naplnění podmínky, že smír takové ustanovení obchází.

Dospěl k závěru, že povaha věci – žaloba o zaplacení ceny díla – umožňovala, aby účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, podle které sporné problémy mezi sebou vyřeší, čemuž konvenuje znění smíru, který byl soudem schválen. Tvrzení, že žalobce provedl dílo vadně a bez toho, aby byly splněny veřejnoprávní povinnosti podle zákona o geologických službách, nezpůsobují absolutní (ani relativní) neplatnost dohody o smíru. Námitce žalovaného, že před uzavřením předmětného smíru byl žalobcem uveden v omyl, nepřisvědčil; žalovaný měl dostatek informací o tom, že dílo bylo provedeno vadně (vykazuje zásadní technické nedostatky a je nezpůsobilé k plánovanému využití) a ze sdělení diplomovaného geologa T.

J. pak seznal způsob, jakým lze postupovat a nedostatky odstranit. Věděl rovněž, že dílo má z hlediska veřejného práva nedostatky. Tvrzení, že žalobce při provádění díla zneužil svého postavení podnikatele vůči slabší straně (resp. spotřebiteli), posoudil z hlediska žaloby na zrušení smíru jako irelevantní. V této souvislosti připomněl, že nedostatek sdělení podnikající osoby podle § 1820 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o dílo (dále jen „o. z.“), doplňujícího ustanovení § 1811 o.

z. sice způsobuje relativní neplatnost právního jednání, nicméně nedostatek zákonem předvídané informační povinnosti žalovaným v daném konkrétním případě namítán nebyl a sama skutečnost, že smlouva o dílo byla uzavřena mimo obchodní prostory (srov. §1828 o. z.), její neplatnost nezakládá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které je rozhodnutím, jímž se řízení končí, spočívá na řešení právních otázek, které nebyly v praxi dovolacího soudu doposud řešeny, konkrétně: 1) „zda je absolutně neplatná pro rozpor s veřejným pořádkem a zákonem dohoda o schválení soudního smíru týkající se stavby – věci, která byla pořízena nezákonně a jejíž existence může ohrozit zájmy chráněné veřejnoprávními předpisy a která by měla být z tohoto důvodu odstraněna, a to i když činnosti, které mají být na takovéto stavbě – věci dle soudního smíru provedeny samy o sobě nezákonné nejsou“, 2) „zda v případě uvedení spotřebitele v omyl ze strany podnikatele při uzavření Dohody o narovnání/o schválení soudního smíru mají zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele, a to zejména ustanovení o informační povinnosti podnikatele vůči spotřebiteli dle § 1811 o.

z. a dle § 9 zákona o ochraně spotřebitele přednost před ustanovením § 1904 o. z., resp. před povinností poškozeného zajistit si dostatečné informace v souvislosti s jeho uvedením v omyl tak, jak vyplývají z odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, citované judikatury“ a 3) „zda je dohoda o schválení soudního smíru mezi účastníky neplatná také v případě, kdy je nevykonatelná“.

Nesprávné právní posouzení spatřuje žalovaný v tom, že soud schválil smír, ačkoli dohoda mezi ním a žalobcem je absolutně neplatná mimo jiné proto, že stavba vrtu/studny, která byla předmětem soudního smíru, je „černou“ stavbou provedenou bez povolení vyžadovaných veřejnoprávními předpisy a v rozporu s nimi. Stavba provedená bez příslušných povolení dle vodního zákona může ohrozit povrchové a podzemní vody a životní prostředí a jako taková je nepochybně v rozporu s veřejným pořádkem České republiky i v rozporu se zákonem; jedná se jednoznačně o stavbu, která má být odstraněna a ohledně níž nemůže být soudní smír uzavřen, resp. dohoda o schválení soudního smíru ohledně takovéto stavby je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem podle § 580 a § 588 o.

z. Dovolatel nesouhlasí s úsudkem odvolacího soudu, že soudní smír ohledně takové stavby se nepříčí veřejnému pořádku, zavazuje-li k provedení stavebních činností, které samy o sobě v rozporu s veřejným pořádkem a zákonem nejsou. Takový výklad platnosti soudního smíru shledává dovolatel nepřípustným, neboť fakticky aprobuje nezákonný, resp. protiprávní způsob získání nebo zhotovení věci. Pochybení soudů obou stupňů dovolatel spatřuje i v tom, že neprovedly jím navržené důkazy, konkrétně protokol Ministerstva životního prostředí ze dne 13.

10. 2022, spis Ministerstva životního prostředí sp. zn. MZP/2022/660/1260, spis přestupkových orgánů o projednání přestupků žalobce, znalecký posudek znalce RNDR. Jiřího Slouky, Ph.D., a výpověď svědků J. a Š. Podle dovolatele by těmito důkazy prokázal opodstatněnost svých námitek, že předmětná stavba je „černou“ stavbou ohrožující zájmy chráněné vodním zákonem, a tedy i veřejný pořádek, a nemůže proto být předmětem soudem schváleného soudního smíru, resp. že dohoda o schválení soudního smíru ohledně takovéto stavby je neplatná a že žalobce uvedl žalovaného při uzavření soudního smíru v uvedeném směru v omyl.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za takový, jemuž není co vytknout, tedy zcela správný, srozumitelný a náležitě odůvodněný. Je přesvědčen, že jednání dovolatele má obstrukční charakter. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 99 o. s. ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách (odst. 1).

Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení (odst. 2). Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru (odst. 3). Soudní smír má dvojí povahu – soukromoprávní (dohoda o narovnání) a veřejnoprávní povahu (usnesení o schválení smíru má stejné účinky jako pravomocný rozsudek); strany jím jednak utvářejí své hmotněprávní poměry, jednak nakládají s řízením – vyjadřují vůli jej skončit.

Smír může být vadný jak z důvodů procesních (např. uzavření smíru řádně nezastoupenou stranou, před vyloučeným soudcem, před mezinárodně nepříslušným soudem nebo v řízení, jemuž brání překážka rei iudicatae), tak hmotněprávních (např. uzavření smíru pod bezprávnou výhrůžkou, v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy). Soud neschválí smír, jenž je v rozporu s právními předpisy, který má za následek zdánlivost nebo absolutní neplatnost (ŠAMLOT, J. Neschválení smíru pro rozpor s právními předpisy. In: ŠAMLOT, Jan.

Výkon soudního smíru. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 21). Nejdříve je třeba připomenout, že předmětem řízení o zrušení soudního smíru je posouzení, zda uzavřený smír nebyl v době, kdy ho soud schvaloval, neplatný podle předpisů hmotného práva (§ 99 odst. 3 o. s. ř.). Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ustálená soudní praxe dovodila, že usnesení o schválení smíru (nikoli smír sám) zruší soud jen tehdy, je-li smír neplatný podle předpisů hmotného práva (§ 99 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem tu je, že jde o smír neplatný v době, kdy ho soud schvaloval (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12.

6. 1964, sp. zn. 5 Co 181/64, uveřejněný pod č. 56/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který poukázal již prvostupňový soud, a usnesení Nejvyššího soudu z 13. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1226/2003, či z 16. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1192/2016). O podmínku „rozporu s hmotným právem“ jde tehdy, je-li smír v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (nyní jednání) nebo pomíjí-li náležitosti úkonů (nyní právních jednání), stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28.

2. 2003, sp. zn.

20 Cdo 307/2002, z 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 982/2016, či z 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016). Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že žalobce i žalovaný se v soudním smíru zavázali k jednání, které nebylo hmotným právem zakázáno. Skutečnost, že zhotovení díla, jehož zaplacení bylo předmětem řízení, neproběhlo v souladu s veřejnoprávními předpisy, obě strany v době uzavření smíru věděly. To, že oběma smluvním stranám bylo známo, že dílo je zhotovováno v rozporu s veřejnoprávními předpisy (že v době zahájení díla objednatel nedisponoval příslušnými povoleními k provedení geologických prací a vybudování vodohospodářského díla), je skutkovým zjištěním, které přezkumu dovolacího soudu nepodléhá.

Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Podle § 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je uplatňování soukromého práva nezávislé na veřejném právu. Tato teze zdůrazňuje, že skutkové podstaty soukromoprávních norem jsou konstruovány zásadně tak, že neobsahují veřejnoprávní prvky, a proto není namístě je do nich cestou interpretace vnášet tam, kde k tomu není důvod. Stejně tak z uvedené teze vyplývá, že pro právní následky v oblasti soukromého práva je zásadně bez významu, jaké právní následky s týmiž právními skutečnostmi spojuje veřejné právo.

Je však zapotřebí zdůraznit, že nezávislost uplatňování soukromého práva na uplatňování veřejného práva není pravidlem nepřipouštějícím jakoukoliv výjimku, ale pouze zásadou, od níž se lze v odůvodněných případech odchýlit. Například, spočívá-li porušení veřejnoprávní povinnosti v tom, že jedna strana nemá potřebné veřejnoprávní oprávnění k nějaké činnosti nebo je-li jí taková činnost zakázána, je přesto podle § 5 odst. 2 o. z. právní jednání platné [srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník

I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 12, marg. č. 48]. Dovolatel svoji argumentaci spojenou s otázkou ad 1) založil na tom, že stavba, o níž se hovoří v soudním smíru, neboť byla předmětem smlouvy o dílo, byla provedena bez stavebního povolení a dalších příslušných povolení a souhlasů veřejnoprávních orgánů a je tak v rozporu s veřejným pořádkem. Předně je třeba ozřejmit, že veřejný pořádek představuje neurčitý právní pojem, který společně s dalšími kategoriemi (kupříkladu dobrými mravy) po obsahové stránce limituje smluvní svobodu. Ujednání, která se příčí veřejnému pořádku, jsou zakázaná (§ 1 odst. 2) a občanský zákoník je sankcionuje absolutní neplatností (§ 588). Komentářová literatura (LAVICKÝ, Petr.

§ 1 [Soukromé a

veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání] In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654) dospívá k závěru, že veřejný pořádek netvoří mimoprávní korektivy, ale naopak že jeho obsah sestává z právních pravidel a zásad. Jde přitom o taková pravidla či zásady, na jejichž dodržování je dán veřejný zájem; jejich porušení tedy přesahuje individuální sféru dotčeného jednotlivce. Příkladem může být zásada vyjádřená v § 3 odst. 2 písm. e) o. z., podle níž jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a na ni navazující pravidlo spojující nabytí vlastnického práva k nemovité věci s vkladem do katastru nemovitostí (§ 1105), u nichž je veřejný zájem odůvodněn právní jistotou třetích osob.

Přítomnost veřejného zájmu je nutno zjistit vždy teleologickým výkladem. Je-li veřejný zájem na zachování určitého pravidla či zásady dán, je tím odůvodněno, aby k jejich porušení přihlížel soud z úřední povinnosti a dovodil sankci absolutní neplatnosti (§ 588). Vzhledem k preferenci platnosti smluv před jejich neplatností a široké autonomie vůle – jež se mimo jiné promítá v tom, že v případě protiprávnosti je zásadně věcí poškozené strany, aby se následků s tím spjatých sama dovolala – je nutno varovat před příliš extenzivním přístupem snažícím se hledat veřejný zájem i tam, kde by mělo jít výlučně o soukromé záležitosti stran [k tomu znovu LAVICKÝ, Petr.

§ 1 (Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání). In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654) 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 22–23, marg. č. 98.]. Již v rozsudku ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2080/2013, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) neplatná smlouva o dílo, ve které se smluvní strany dohodly na provedení díla jiným způsobem, než který byl v okamžiku uzavření smlouvy o dílo povolen rozhodnutím orgánu veřejné správy (stavebním úřadem); to vše za předpokladu, že provedení díla sjednaného rozsahu nebylo tímto orgánem veřejné správy zakázáno.

Nepřisvědčil názoru, že neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. zakládá rozpor mezi smlouvou o dílo a rozhodnutím stavebního úřadu, resp. dovodil, že zákonná úprava nezakazuje dvěma subjektům soukromého práva, aby mezi sebou po vydání stavebního povolení uzavřely smlouvu o dílo, na jejímž základě má být dílo provedeno způsobem odlišným, než je dosud povoleno ve stavebním povolení. Dále uzavřel, že platná je i smlouva o dílo, na jejíž předmět díla nebylo vydáno stavební povolení. V nyní posuzovaném případě bylo sice dílo prováděno bez příslušných povolení správních orgánů (bez projektové dokumentace, bez stavebního povolení a bez vyjádření dotčených orgánů v oblasti provádění vodohospodářských a geologických prací), dovolatel však skutkově podsouvá, že stavba, kterou si objednal a nechal od žalobce zhotovit, „má být odstraněna“.

Odstranění stavby je pouze

jedním z možných následků vytvoření stavby v rozporu s příslušnými předpisy veřejného práva, další alternativou je dodatečné schválení stavby ve chvíli, kdy budou splněny všechny požadavky veřejnoprávními předpisy kladené; s tímto záměrem byl smír podle zjištění obsažených ve spise ostatně uzavírán. Dovolatelem formulovaná otázky ad 1) tudíž vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani druhá v dovolání formulovaná otázka spojená s argumentací dovolatele, že byl před uzavřením dohody o narovnání převzaté do soudem schváleného soudního smíru uveden žalovaným v omyl.

Soudy obou stupňů v řízení dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, že žalovaný měl po konzultaci s odborníkem, resp. po sdělení diplomovaného geologa T. J. dostatek informací o tom, že dílo bylo provedeno vadně (a znal způsob, jakým lze postupovat a nedostatky odstranit) a věděl rovněž o nedostatcích z hlediska veřejného práva (nebyly dodrženy veřejnoprávní normy); nebyl tudíž žalobcem uveden v omyl. Jak již bylo zmíněno výše, zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný a dovolatel se tak jeho zpochybňováním domáhá přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.

Jen pro úplnost a nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že ustanovení § 583 o. z. pojednávající o omylu nezbavuje osobu, která se omylu dovolává, povinnosti podle okolností konkrétního případu zajistit si odpovídající míru objektivních informací o skutečnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. To se týká i případů, kdy jde o skutečnost odborného charakteru, v níž jednající osoba příslušné odborné znalosti nemá. Jinými slovy, tam, kde není důvěřivost namístě, nemůže se postižený účastník dovolat omylu, ve který jej uvedla protistrana (viz komentářová literatura SVOBODA, K.

Ke všeobecným pravidlům procedury schvalování smíru. In: SVOBODA, K. Řízení v prvním stupni. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 176, marg. č. 86). Nebyl-li žalovaný žalobcem uveden v omyl, je logicky vzato bez významu řešit, zda v případě uvedení spotřebitele podnikatelem v omyl, mají zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele přednost před ustanovením § 1904 o. z. Třetí v dovolání formulovaná otázka („zda je dohoda o schválení soudního smíru mezi účastníky neplatná také v případě, kdy je nevykonatelná“) je především otázkou hypotetickou.

Jak se podává z obsahu dovolání, za „nevykonatelné“ má dovolatel toliko ujednání o žalobcem poskytnuté záruce („žalobce se zavazuje poskytnout žalovanému čtyřletou záruku na celé dílo včetně prací dle písm. b/“). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že inkriminované ujednání je dostatečně určité, když je z něho zřejmé, že žalobce žalovanému poskytl záruku na jakost v délce 4 let počínaje dnem 11. 7. 2022, což nevylučuje, aby se žalovaný domáhal (za splnění zákonných podmínek) práv z vadného plnění podle § 2099 a násl. o.

z. S tím nelze než souhlasit.

Ostatně dovolatel svůj názor,

že ujednání o poskytnuté záruce v soudním smíru není vykonatelné, neopatřil žádnou argumentací, s níž by bylo možné polemizovat. Sluší se jen poznamenat, že závazky ze smíru již byly zčásti splněny a pokud má žalovaný za to, že žalobce neplnil řádně, k čemu se v bodě b) smíru zavázal, má možnost uplatnit nároky z odpovědnosti za vady nebo z poskytnuté záruky. Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka dovolatele, že odvolací soud neprovedl všechny jím navržené důkazy, neboť jí dovolatel nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K nim však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Obdobně je tomu v případě námitky „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uzavřou-li účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici, ohledně sporného nároku smír, a tudíž ani netvrdí skutečnosti, o které opírají uplatněný nárok, ani skutečnosti tento nárok popírající a nenabízejí k nim důkazy, soud smír schválí, pokud z obsahu spisu nevyplývá, že je v rozporu s hmotným právem.

Kdyby podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, byl by popřen smysl soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady i dispozitivní volnosti subjektů soukromoprávních vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007). Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.

s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. 3. 2025

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu