33 Cdo 1129/2024-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně RC Central Vyškov s.r.o., se sídlem ve Vyškově - Městě, Nádražní 238/7 (identifikační číslo 292 90 376), zastoupené Mgr. Vendulou Macháčkovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Nádražní 238/7, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze - Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42 (identifikační číslo 697 97 111), s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, 602 00 Brno, o 2 925 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 233/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 15 Co 182/2022-147, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 24 587 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Venduly Macháčkové, advokátky.
Žalobou z 9. 11. 2020 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 2 925 000 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že dne 2. 6. 2017 uzavřela s žalovanou (prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla „stavba parkoviště“ na pozemku jiného vlastníka, a to parcela č. 3/6 - ostatní plocha, způsob využití - ostatní dopravní plocha, o výměře 608 m?, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro katastrální území a obec Vyškov na listu vlastnictví č. 10001 (dále jen též „parkoviště“).
Přestože sjednanou cenu ve výši 2 925 000 Kč uhradila 22. 11. 2017, nemohlo být vlastnické právo platně převedeno, protože parkoviště není stavbou v občanskoprávním smyslu, a tedy ani samostatnou nemovitou věcí, s níž lze nakládat jako se samotným předmětem právních vztahů. Parkoviště je součástí věci hlavní tedy pozemku, na kterém je vybudováno, a jedná se toliko o ztvárnění, zpracování a zpevnění povrchu pozemku za účelem parkování automobilů. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j.
61 C 233/2020-100,
zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 2. 6. 2017 uzavřely účastnice kupní smlouvu č. UZSVM/BVY/4294/2016-BVYM/A, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. 1 - druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. 238 občanská vybavenost, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 60000 pro katastrální území a obec Vyškov (dále též jen „pozemek parc. č. 1“). Podle článku II smlouvy prodávající převedla kupující vlastnické právo k nemovité věci se všemi součástmi a příslušenstvím, právy a povinnostmi, vyjma příslušenství tvořeného stavbou parkoviště na pozemku jiného vlastníka (parcely č. 3/6), které je převáděno samostatnou kupní smlouvou č. UZSVM/BVY/4294/2016-BVYM/B uzavřenou téhož dne.
Kupní smlouva byla uzavřena na základě výsledků výběrového řízení, které vyhlásila prodávající, a kupní cena činila 2 925 000 Kč. Dne 9. 11. 2020 uzavřela žalobkyně jako kupující a město Vyškov (prodávající) kupní smlouvu č. 40/2019-OM/Č, jejímž předmětem byly parcely č. 3/6 a č. 3/7 - ostatní plocha o výměře 231 m2, převáděné za kupní cenu ve výši 1 247 520 Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 261 979,20 Kč (celkem 1 509 499,20 Kč). V článku V kupující prohlásila, že je na základě kupní smlouvy z 2.
6. 2017 vlastnicí stavby parkoviště umístěné na parcele č. 3/6. Podle výpisu z katastru nemovitostí bylo k datu 3. 11. 2020 vlastníkem parcely č. 3/6 město Vyškov. Ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Sedláře soud prvního stupně zjistil, že stavební konstrukce parkoviště vznikla navrstvením tří vrstev přírodních materiálů, první podkladovou vrstvou písku o frakci 0/4 o přibližné tloušťce této vrstvy 20 mm, druhou vrstvou štěrkodrtě o přibližné frakci 0/63 a přibližné tloušťce této vrstvy 430 mm a třetí vrstvou asfaltu o přibližné tloušťce této vrstvy 150 mm.
Stavba konstrukce parkoviště byla navrstvena přímo na rostlý terén ve výkopu, při průzkumu stavební konstrukce nebyly nalezeny jiné stavební materiály. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně s plnou znalostí podmínek vymezených v jednotlivých smlouvách uzavřela zcela dobrovolně jak kupní smlouvu týkající se zpevněné plochy na parcele č. 3/6, tak i kupní smlouvu, kterou byla převáděna bezprostředně související parcela č.
1. Text smluvních dokumentů nepřipouští závěr o tom, že by žalobkyně byla kýmkoliv, ať už žalovanou či městem Vyškov uvedena v omyl. Žalobkyně získala „to, o co měla zájem“, za podmínek, na které dobrovolně přistoupila, a proto nelze uvažovat o tom, že by se žalovaná bezdůvodně obohatila. Žalobu podala žalobkyně ve stejný den, kdy uzavřela kupní smlouvu, na základě níž 16. 11. 2020 podala návrh na vklad vlastnického práva k nemovitým věcem, které jsou jejím předmětem, tedy mimo jiné parcely č. 3/6. Soud je přesvědčen, že žalobkyně návrhem využívá situaci, kterou předvídala, ke které směřovala a která také následně nastala. Za nepřípadnou považuje rovněž argumentaci, že parkoviště není samostatnou věcí, nýbrž součástí věci hlavní (parcely č. 3/6), a žalobkyně je tedy nenabyla do vlastnictví. Žalobkyně na základě smlouvy uzavřené 16. 11. 2020 (správně 9. 11.
2020) mohla získat a také cíleně získala komplex nemovitostí a na nich provedených úprav, které jí slouží k podnikání. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 15 Co 182/2022-147, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 2 925 000 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 13. 10. 2020 do zaplacení, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 513 784,80 Kč. Odvolací soud po poučení účastnic, že s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, by bylo možné uvažovat o tom, že právo žalobkyně na vrácení celé kupní ceny je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), vyšel ze stavebního průzkumu provedeného Ing. Jiřím Sedlářem, podle něhož parkoviště je tvořeno poměrně jednoduchou stavební konstrukcí složenou ze tří vrstev (spodní vrstva písek, střední vrstva štěrkodrť a horní vrstva asfalt). Podloží pod zpevněnou asfaltovou plochou je promíchané, není patrné, kde začíná písek, kde štěrkodrť a kde je již hlína. Nelze tak určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná stavba. Pokud tato jasná hranice chybí, nejedná se o samostatnou věc. Tento závěr podle odvolacího soudu vyplývá ze všech rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se touto otázkou zabývaly.
Nestalo-li se parkoviště v době jeho vzniku (před 1. 1. 2014) samostatnou nemovitostí (stavbou) ve smyslu § 119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je třeba na něj pohlížet jako na součást pozemku - parcely č. 3/6 (§ 505, § 506 odst. 1 o. z.). Z toho vyplývá závěr, že nebylo možné na základě smlouvy č. UZSVM/BVY/4294/2016-BVYM/B z 2. 6. 2017 převést vlastnické právo k parkovišti. Kupní smlouva je podle odvolacího soudu absolutně neplatným právním jednáním (§ 580 o.
z.) a žalobkyně má podle § 2993 o. z. právo na vrácení zaplacené kupní ceny z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva (ad 1) a že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (ad 2). Nesprávnost právního posouzení otázky ad 1 žalovaná shledala ve skutečnosti, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – nezohlednil na daný případ dopadající obecně uznávané základní zásady spravedlnosti formulované v dílu 1 hlavy I o.
z., zejména zásadu poctivosti jednání v právním styku danou ustanovením § 6 o. z. a zásadu, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.). Žalobkyně požaduje plnění s odvoláním na tvrzenou neplatnost kupní smlouvy, na jejímž uzavření se však jako jedna ze stran sama podílela, a v případě, že by plnění získala zpět, těžila by z protiprávního stavu, který vyvolala.
Parkoviště vybudované státem (Okresním národním výborem Vyškov) dovolatelka prodala v dobré víře jako příslušenství pozemku a žalobkyně se při jednání s městem Vyškov před uzavřením kupní smlouvy 9. 11. 2020 prohlašovala za vlastnici parkoviště; v den uzavření této smlouvy podala žalobu o vydání bezdůvodného obohacení s tvrzením, že se vlastnicí parkoviště na základě smlouvy z 2. 6. 2017 nestala. Žalobkyně dobrovolně uzavřela 2. 6. 2017 kupní smlouvu a zaplatila kupní cenu ve vlastním zájmu, přičemž si byla vědoma, že tak činit nemá (není k tomu povinna), a poté již jen vyčkávala na uzavření kupní smlouvy 9.
11. 2020 s městem Vyškov, kdy současně podala proti žalované žalobu. „Zda má právo na vydání bezdůvodného obohacení z titulu dobrovolně uhrazené kupní ceny za stavbu parkoviště ten, kdo s vědomím, že plní na základě smlouvy uzavřené svobodně a vážně, a nikoliv z přinucení nebo omylu, kterou však považuje za neplatnou, či zda je v takovém případě dán liberační důvod dle ust. § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. případně dle ust. § 2992 o. z.“ představuje formulaci otázky ad 2, kterou dovolatelka založila na tvrzeních, že parkoviště bylo vybudováno jako stavba prostorově a funkčně spjatá s administrativní budovou č. p.
238 na parcele č. 1 a že kupní cenu uhradila žalobkyně v přesvědčení, že jí taková povinnost z neplatné smlouvy nevznikla. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby je změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně. Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Protiprávní stav byl vyvolán absolutně neplatným dvoustranným právním jednáním, přičemž z této situace profitovala žalovaná, která obdržela plnění, aniž by sama poskytla protiplnění podle práva.
Navíc se na vyvolání neplatnosti podílela, jelikož kupní smlouvu sama připravila. Podle žalobkyně se pravidlo obsažené v § 579 odst. 1 o. z. neuplatní, jde-li o absolutní neplatnost právního jednání. Způsobením neplatnosti se přitom myslí její úmyslné zapříčinění, a nikoliv pouhé uzavření smlouvy v dobré víře. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Otázka (ad 1) – zda žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání – přípustnost dovolání nezakládá, neboť právní závěr odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (judikaturu k § 3 odst. 1 obč. zák. a k § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu § 2 odst. 3, § 6, § 8 o. z.). Zásada poctivého obchodního styku je institutem navazujícím na kategorii dobrých mravů.
Jde také o soubor morálních pravidel, byť „jiného druhu“. Je zřejmé, že jednání, které bude v závazkových vztazích nemravné, bude i nepoctivé. Jednáním v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku se obecně rozumí jednání, které formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, jde o jednání, které je zneužitím práva - šikanou (viz Obchodní zákoník, komentář, 9. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 943). Tomu také odpovídá sankce, která je s tím spojena.
Nemravnost s sebou nese absolutní neplatnost dotčených právních jednání. Rozpor s poctivostí obchodování naproti tomu k neplatnosti právního jednání nevede, jde o platné právní úkony. Práva z těchto jednání však mají povahu naturální obligace. Existují, lze je splnit a jinak s nimi zacházet, lze se však bránit jejich přiznání a výkonu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2019). Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že účastník právního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná; soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002). V rozsudcích ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, a ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásad poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou.
V rozsudcích ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, a ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti jednotlivého případu.
Po zohlednění skutkových okolností je implicitní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nejednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (viz výše). Případný rozpor jednání žalobkyně s dobrými mravy by nebyl na úkor žalované, ale na úkor města Vyškova. Vzhledem k tomu, že parkoviště je podle právního závěru odvolacího soudu součástí pozemku parc. číslo 3/6, jehož vlastníkem bylo město Vyškov a nikoli žalovaná (tento závěr nebyl dovoláním napaden), došlo zaplacením kupní ceny ve výši 2 925 000 Kč k bezdůvodnému obohacení žalované.
Není přitom rozhodující, zda parkoviště vybudovala žalovaná, rozhodující je, zda je či není samostatnou věcí. Pokud žalovaná spatřuje jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy ve skutečnosti, že smlouvu o koupi předmětného pozemku uzavřela za cenu bez hodnoty parkoviště, stalo by se tak případně na úkor města Vyškova, a nikoliv na úkor žalované. O porušení dobrých mravů ve vztahu k žalované tedy nelze uvažovat. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka ad 2), a to ze dvou důvodů. V první řadě proto, že námitkou byla až v dovolacím řízení v rozporu s § 241a odst. 6 o.
s. ř. uplatněna nová skutečnost. Kromě toho se zakládá na vlastních skutkových tvrzení dovolatelky, resp. na zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu a na kritice hodnocení v řízení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017). Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu se nepodává, že žalobkyně hradila kupní cenu za parkoviště s vědomím, že k tomu není povinna. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.