33 Cdo 1140/2024-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Elektrárny Počerady, a. s., se sídlem v Mostě, Václava Řezáče 315, identifikační číslo osoby 24288110, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, za účasti 1) ČEPS, a. s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, 2) OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 404/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 15 Co 167/2023-235, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastnici 1) částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Nedelky, Ph.D., a účastnici 2) částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Labského, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 12 C 404/2021-175, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále „ERÚ“) z 12. 1. 2021, č. j. 03434-10/2019-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ z 12. 10. 2021, č. j. 03434-18/2019-ERU, tak, že účastnice 1) je povinna zaplatit žalobkyni 14 761 122,75 Kč s příslušenstvím (výrok I) a účastnice 2) je povinna zaplatit žalobkyni 12 199 275 Kč s příslušenstvím (výrok II).
Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 15 Co 167/2023-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobkyně je výrobkyní elektřiny (držitelkou licence na výrobu elektřiny), účastnice 1) je provozovatelkou přenosové soustavy a účastnice 2) je operátorem trhu s elektřinou. Žalobkyně uzavřela 18.
12. 2012 s účastnicí 1) smlouvu o poskytování služeb přenosové soustavy v roce 2013, obsahující ujednání o povinnosti žalobkyně k úhradě příspěvku na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen „POZE“) ve výši dle cenového rozhodnutí ERÚ (to je 583 Kč bez DPH za každou 1 MWh spotřebovanou v areálu výroben připojených k přenosové soustavě), na jejímž základě byl poskytován přenos elektřiny a zajištěny související služby. Žalobkyně zaplatila účastnici 1) za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále jen „rozhodné období“) příspěvek POZE z lokální spotřeby elektřiny v areálu výroben žalobkyně připojených k přenosové soustavě ve výši 14 761 122,75 Kč a účastnice 1) vybraný příspěvek ponížený o DPH převedla na účastnici 2).
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že účastnice plněním žalobkyně nezískaly bezdůvodné obohacení. Plnění žalobkyně vůči účastnici 1) mělo zákonnou oporu, žalobkyně byla v rozhodném období povinna platit příspěvek na POZE i z lokální spotřeby, která nebyla předmětem přenosu, a jelikož s ohledem na obdobný mechanismus výběru příspěvků na POZE jsou srovnatelná postavení provozovatele distribuční soustavy a provozovatele přenosové soustavy, lze vyjít ze závěrů rozsudku z 26.
8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, v němž se Nejvyšší soud zabýval povinností provozovatele distribuční soustavy k výběru tohoto příspěvku v rozhodném období. Nejednalo se tedy o plnění bez právního důvodu. Účastnice 2) není v řízení pasivně věcně legitimována proto, že nebyla subjektem vztahu s žalobkyní a nemohla se tak na její úkor obohatit. Za nepřípustné v odvolacím řízení považoval tvrzení žalobkyně o nové skutečnosti neuplatněné v dosavadním řízení, že příspěvek byl žalobkyní zčásti hrazen z tzv. lokální spotřeby, ke které nedošlo v areálu výroben žalobkyně připojených k přenosové soustavě, ale např. u koncových zákazníků žalobkyně, kteří jsou k jejím výrobnám připojeni přímým vedením.
Žalobkyně totiž dosud tvrdila, že příspěvek byl uhrazen za spotřebu, ke které došlo v areálu její výrobny Elektrárna Počerady připojené k přenosové soustavě (tvrzení, že byl příspěvek zčásti hrazen ze spotřeby, k níž v areálu této elektrárny nedošlo, je tak nové).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Ačkoli tak výslovně neuvedla, z dovolacího návrhu (změnit rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výrocích I až IV tak, že se žalobě vyhovuje) je zřejmé, že jím napadá rozsudek v potvrzujícím výroku I. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném posouzení posléze uvedených otázek hmotného a procesního práva odvolacím soudem, u nichž vždy uvádí i předpoklady přípustnosti dovolání.
Účastnice 1) i účastnice 2) navrhly dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud („dovolací soud“) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v usnesení z 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Předně je nutno uvést, že ve vztahu k účastnici 2) žalobkyně řádně nevymezila dovolací důvod a přípustnost dovolání. Nalézací soudy žalobu vůči účastnici 2) zamítly proto, že není ve věci pasivně věcně legitimovaná, neboť mezi ní a žalobkyní neexistuje právní vztah, z něhož by účastnici 2) vzniklo bezdůvodné obohacení.
Žalobkyně ve vztahu k účastnici 2) pouze uvedla, že byla založena státem, který je jejím jediným akcionářem, a bylo jí svěřeno plnění povinností veřejnoprávní povahy v oblastech souvisejících s financováním podpory, která má (materiálně) povahu daně, čímž se soudy nezabývaly. Právní důvod vedoucí k zamítnutí žaloby vůči ní tedy žalobkyně dovoláním nezpochybnila a na jí artikulovaných otázkách (posléze uvedených) není napadené rozhodnutí vůči účastnici 2) založeno. K dovolacím otázkám:
1) Žalobkyně se domáhá přehodnocení (jiného řešení) otázky, zda v režimu úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala povinnost hradit náklady spojené s POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové nebo distribuční soustavě, která byla vyřešena kladně, byť jen ve vztahu k výrobnám připojeným k distribuční soustavě, v rozsudcích Nejvyššího soudu z 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a z 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018. Podle žalobkyně by měl soud uplatnit princip in dubio mitius (jenž podle usnesení Nejvyššího soudu z 28.
2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4197/2015, není omezen jen na oblast veřejného práva) a ve smyslu závěrů Ústavního soudu v nálezu z 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, přijmout výklad právní normy (umožňující dvojí výklad), který je pro žalobkyni příznivější, tedy že v rozhodném období povinnost odvádět příspěvek neměla. Příspěvek na POZE je materiálně daní (čímž se soudy nezabývaly) a subjekt platby a předmět zpoplatnění je v rozsudku Nejvyššího soudu dovozován jen z účelu zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále jen „zákon o POZE“), což je nepřípustné z pohledu nálezu Ústavního soudu z 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 14/2000 (dle kterého musí mít poplatek svůj základ v zákoně), a rozsudku Nejvyššího správního soudu z 19. 4. 2012, sp. zn. 5 Afs 45/2011.
Nejvyšší soud neshledává důvod k přehodnocení otázky týkající se povinnosti výrobce elektřiny hradit náklady spojené s POZE v rozhodném období i z lokální spotřeby v areálu výrobny připojené k distribuční soustavě tak, jak byla vyřešena v rozsudcích Nejvyššího soudu z 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a z 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018, a to ani v argumentaci žalobkyně. Judikatura Nejvyššího soudu k otázce povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s POZE také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě v režimu právní úpravy účinné v období od 1.
1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývající ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 větou první zákona 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „energetický zákon“), je konstantní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, z 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, z 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a z 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018) a Nejvyšším soudem již byla tato otázka vyřešena i ve vztahu k výrobnám připojeným k přenosové soustavě.
V rozsudku z 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024, Nejvyšší soud zohlednil specifika právního postavení provozovatele přenosové soustavy ve vztahu k jeho povinnosti účtovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a to jako „složku ceny za přenos elektřiny“, a uzavřel, že „v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 4 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny.“ Zdůraznil, že při výkladu zákona se nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej vykládat podle jeho smyslu a účelu (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21.
5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že účelem zákona o POZE je podpora využití obnovitelných zdrojů v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí, jež je realizována (resp. financována) prostřednictvím příspěvku na POZE.
Ze zákona o POZE vyplývající povinnost spotřebitelů elektřiny hradit příspěvek na POZE a tomu odpovídající oprávnění a povinnost provozovatele příslušné soustavy a operátora trhu jej od povinných subjektů vybrat tak v konečném důsledku sledují tentýž účel ochrany klimatu a životního prostředí, a souvisí tudíž se spotřebou elektřiny a na to navázanou potřebou její další výroby, přičemž postihuje osoby podílející se na změnách klimatu a potenciálním poškození životního prostředí (je tak jistým odvodem či „sankcí“ za spotřebovanou elektřinu), nikoliv s tím, zda a jakým způsobem dochází k jejímu přenosu.
Na účelu platby příspěvku na POZE a na rozsahu elektřiny touto platbou zatížené přitom nemůže nic změnit skutečnost, zda k výběru příspěvku na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben dochází prostřednictvím „složky ceny za distribuci elektřiny“, nebo prostřednictvím „složky ceny za přenos elektřiny“. Ze způsobu konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny (§ 13 odst. 1 věta první a § 28 odst. 1 věta druhá zákona o POZE) je zřejmé, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za přenos a související služby (§ 50 odst. 4 věta první energetického zákona, ve spojení s § 5 odst. 7 a 10 Pravidel trhu s elektřinou), a náklady na financování podpory obnovitelných zdrojů tudíž v konečném důsledku rovněž nesli příjemci služeb přenosu elektřiny zajišťovaných provozovatelem přenosové soustavy, což svědčí o souvislosti povinnosti k úhradě příspěvku na POZE se spotřebou elektřiny jako takovou.
Jestliže v případech týkajících se distribuce elektřiny není dle dosavadní judikatury dán důvod rozlišovat mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána distribuční soustavou či zda ke spotřebě dochází bez jejího použití v areálu výroben elektřiny (viz bod 47 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022), nemůže být ani v poměrech přenosu elektřiny z hlediska rozsahu spotřeby zatížené příspěvkem na POZE rozlišováno mezi tím, zda je spotřebovávaná elektřina dodávána přenosovou soustavou, nebo zda k její spotřebě dochází v areálu výroben elektřiny bez použití přenosové soustavy, neboť povinnost hradit příspěvek na POZE souvisí se samotnou spotřebou elektřiny, nikoliv s tím, zda dochází k její distribuci či přenosu, přičemž ani konstrukce platby příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny neznamená, že by taková platba měla být protiplněním za poskytnuté služby přenosu elektřiny, neboť jde toliko o legislativní určení mechanismu jejího výběru; cena za přenos elektřiny – stejně jako cena za distribuci elektřiny – tak plní ve vztahu k příspěvku na POZE funkci jakéhosi „nosiče“ (v poměrech distribuce elektřiny srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017).
Z hlediska výběru příspěvku na POZE od povinných subjektů je – soudě dle rozsahu práv a povinností stanovených zákonem o POZE – právní postavení provozovatele přenosové soustavy a provozovatele distribuční soustavy shodné, o čemž ostatně svědčí i jejich společná úprava právě ve vztahu k příspěvku na POZE, a to na úrovni zákonných i podzákonných právních předpisů. Z hlediska platby příspěvku na POZE není důvod k odlišné interpretaci dotčených ustanovení zákona o POZE ve vztahu ke „složce ceny za přenos elektřiny“ a „složce ceny za distribuci elektřiny“.
I ve vztahu k povinnosti hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě se musí uplatnit závěr, že se podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru úhrada příspěvku na POZE mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem přenosové soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán (srov. obdobně také rozsudky Nejvyššího soudu z 17.
4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a z 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023). Pokud tedy v dané věci nalézací soudy učinily zjištění, že mezi žalobkyní a účastnicí 1) byla uzavřena smlouva o poskytování služeb přenosové soustavy v roce 2013 (existoval mezi nimi soukromoprávní vztah, který umožňoval účtovat příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny), je jejich rozhodnutí o existenci právního důvodu plnění žalobkyně vůči účastnici 1) spočívajícího v platbě příspěvku na POZE jako složky ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s POZE z lokální spotřeby v areálu výrobny připojené k přenosové soustavě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
2) Žalobkyně požaduje vyřešit otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, zda v režimu úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala povinnost hradit náklady spojené s podporou POZE z té části lokální spotřeby výrobců ve smyslu § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou, která byla dodána zákazníkům výrobce elektřiny ke spotřebě přímým vedením ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) bodu 9 energetického zákona, ve znění účinném v rozhodném období, z výrobny elektřiny připojené k přenosové soustavě.
Tuto otázku podle žalobkyně nalézací soudy neřešily, ačkoli při jednání před odvolacím soudem výslovně tvrdila, že předmětem sporu je i elektřina dodaná žalobkyní zákazníkům přímým vedením. Na takto artikulované otázce není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud považoval tvrzení žalobkyně, že jí uhrazená částka na příspěvek na POZE byla zaplacena i ze spotřebované elektřiny jiným účastníkem trhu bez použití přenosové soustavy, v odvolacím řízení za nové a tudíž nepřípustné. Lze ovšem konstatovat, že tato otázka již byla vyřešena v rozsudku z 21.
11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024, v němž Nejvyšší soud dovodil, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst.
4 větou první energetického zákona, povinnost provozovatele přenosové soustavy zatížit složkou ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem přenosové soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za přenos elektřiny.
Z ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE, § 9b vyhlášky o regulaci cen, tam odkazované přílohy č. 6 vyhlášky o regulaci cen, ve spojení s § 19a energetického zákona, lze dovodit, že zákonodárce mínil příspěvkem na POZE zatížit nejen část lokální spotřeby výrobců zahrnující elektřinu spotřebovanou výrobcem elektřiny v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, nýbrž i tu část lokální spotřeby výrobců, jež zahrnuje elektřinu spotřebovanou jinými účastníky trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy, neboť postup tvorby složky ceny za přenos odpovídající příspěvku na POZE byl stanoven prostřednictvím tzv. regulačního vzorce a výše příspěvku na POZE byla stanovena (v souladu s § 19a energetického zákona) tak, aby pokrývala předpokládané náklady spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vzhledem k celkové předpokládané výši spotřeby elektřiny v daném období, a to včetně lokální spotřeby výrobců.
V podrobnostech lze odkázat na obsah uvedeného rozsudku. Lze jen dodat, že vyřešení otázky by pro žalobkyni příznivější rozhodnutí věci nepřineslo. 3) Žalobkyně usuzuje, že při řešení otázky procesního práva, „za jakých podmínek lze na soudem řešenou věc aplikovat právní závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5008/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu z 16.
3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, podle nichž nelze právní názory obsažené v rozhodnutí čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž je zapotřebí při analogickém použití rozhodnutí dovolacího soudu pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem posuzovaného případu). Podle žalobkyně si soudy nevyjasnily otázku, zda se spor týká výlučně lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové nebo distribuční soustavě nebo též vyrobené žalobkyní, ale spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou, nevyjasnily si tedy předmět řízení (když žalobkyně v žalobě učinila předmětem řízení uhrazený příspěvek na POZE za elektřinu, která byla v rozhodném období spotřebována obecně, a v odvolacím řízení uvedla výslovně, že jde o elektřinu nejen spotřebovanou jí samotnou, ale též spotřebovanou jinými osobami).
Soudy tak podle ní pochybily, pokud jí neposkytly poučení, „resp. nevyzvaly žalované k prokázání právního důvodu nabytého plnění“ (žalobkyně dovozuje s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 8. 9. 2021, sp. zn.
28 Cdo
2087/2021, že soudy měly vyzvat žalované k doplnění tvrzení o tom, kým byla elektřina spotřebována, a k prokázání právního důvodu nabytého plnění, a usuzuje na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pokud považovaly skutkový děj v této věci za totožný s tím, jenž byl řešen rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017). Podle žalobkyně nelze uvedený rozsudek vztáhnout na tu část lokální spotřeby, která byla spotřebována jinými osobami odlišnými od výrobce, neboť s nimi není a nemůže být uzavírána smlouva o přenosu či distribuci elektřiny a neexistuje tak právní vztah, v jehož rámci se má realizovat povinnost uvedená v § 50 odst. 6 energetického zákona.
Prostřednictvím takto artikulované otázky žalobkyně toliko namítá vady v řízení, k nimž však lze přihlížet pouze v případě (jinak) přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nadto nalézací soudy označený rozsudek Nejvyššího soudu na daný případ mechanicky neaplikovaly, když pečlivě a přesvědčivě vysvětlily, proč lze jeho závěry použít i ve vztahu k výrobnám připojeným k přenosové soustavě (což následně shodně dovodil i Nejvyšší soud, jak je uvedeno výše u otázky ad 2). Kromě toho žalobkyně neuvádí žádné jedinečné „skutkové“ okolnosti dané věci, které by soudy v rozhodnutí nezohlednily, a prostřednictvím položené otázky se tak snaží toliko zpochybnit závěr odvolacího soudu, že k novému (v dosavadním řízení neuplatněnému) tvrzení žalobkyně o zaplacení příspěvku na POZE i z části lokální spotřeby zahrnující elektřinu spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové soustavy nelze v odvolacím řízení přihlížet.
Žalobkyně přitom přehlíží, že zákaz uplatnění novot v daném případě neplatí jen pro odvolací řízení z důvodu uplatnění principu neúplné apelace (§ 205a, § 211a o. s. ř.), ale skutečnost, že v řízení podle části páté o. s. ř. návrh (tedy vylíčený skutek a z něj vyplývající žalobní návrh), o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn, vyplývá z § 250b odst. 3 o. s. ř. Změnou návrhu se přitom rozumí změna spočívající (kromě jiného) v tom, že žalobce požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20.
10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). V rozsudku z 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, Nejvyšší soud dovodil, že je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán.
Soud zde totiž „na místě správního orgánu“ rozhoduje znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o.s.ř.), o téže věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2296/2023). Vylíčením skutku a z něj vyplývajícího nároku tedy žalobkyně v řízení před správním orgánem vymezila předmět řízení. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu, jehož změny se žalobkyně domáhá (viz první odstavec tohoto rozhodnutí), je patrno, že skutek před správním orgánem žalobkyně vymezila tak, že účastnici 1) poskytla bez právního důvodu plnění (jehož se domáhá) tím, že zaplatila příspěvek na POZE jako výrobce elektřiny ze své lokální spotřeby, ke které došlo v areálu výroben připojených k přenosové soustavě.
Odkazy žalobkyně na uvedenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu nejsou tedy případné. 4) Žalobkyně požaduje vyřešení dosud dovolacím soudem neřešené otázky, zda se pro období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 mohl výrobce elektřiny připojené k přenosové soustavě platně dohodnout s provozovatelem přenosové soustavy na povinnosti hrazení příspěvku na POZE (obecně či k určité kategorii elektřiny spotřebované v areálech výroben tohoto výrobce elektřiny), pokud povinnost hrazení příspěvku na POZE z této elektřiny nebyla stanovena zákonem.
Na uvedené otázce není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) učinil závěr, že povinnost (a právo) účastnice 1) vybrat příspěvek na POZE od žalobkyně jako výrobkyně elektřiny z její lokální spotřeby, ke které došlo v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, vyplývá ze zákona, nikoli ze smlouvy (smlouva, která v daném případě uzavřena byla, je jen nosičem takové platby). Nejvyšší soud tedy dovolání, které ve vztahu k účastnici 2) trpí vadami, které nebyly ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty první o.
s. ř. odstraněny, a které je ve vztahu k účastnici 1) nepřípustné, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu