USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně ZONAS a.s., se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17 (identifikační číslo osoby 27826309), zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 8/58, proti žalované E.ON Energie, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, F.A. Gernsterna 2151/6 (identifikační číslo osoby 26078201), zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, M.B.A., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu z 17. 5. 2022, č. j. 01261-26/2020-ERU, ohledně 27 169 598,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 C 303/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2023, č. j. 8 Co 459/2023-176, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 141,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Davida Vosola, advokáta.
Žalobkyně se domáhá, aby rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu z 17. 5. 2022, č.j. 01261-26/2020-ERU, soud nahradil svým rozhodnutím, jímž uloží žalované povinnost zaplatit jí částku 27 169 598,33 Kč (s příslušenstvím) představující podporu ve formě výkupní ceny stanovené pro zdroje (elektrárny) uvedené do provozu v roce 2010, konkrétně výkupní cenu za elektřinu dodanou z elektrárny Mrlínek II v roce 2017. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5.
9. 2023, č. j. 8 Co 459/2023-176, potvrdil rozsudek ze dne 1. 2. 2023, č. j. 26 C 303/2022-150, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, požadující nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 5. 2022, č. j. 01261-26/2020-ERU, soudním rozhodnutím, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 27 169 598,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši vždy 8,05 % ročně z částky 583 723 Kč od 20. 2. 2017 do zaplacení, z částky 1 123 690 Kč od 18.
3. 2017 do zaplacení, z částky 2 717 602 Kč od 18. 4. 2017 do zaplacení, z částky 2 583 142,33 Kč od 24. 5. 2017 do zaplacení, z částky 3 909 398 Kč od 23. 6. 2017 do zaplacení, z částky 4 271 976 Kč od 22. 7. 2017 do zaplacení, z částky 3 596 800 Kč od 22. 8. 2017 do zaplacení, z částky 3 744 358 Kč od 21. 9. 2017 do zaplacení, z částky 2 009 872 Kč od 21. 10. 2017 do zaplacení, z částky 1 609 704 Kč od 22. 11. 2017 do zaplacení, z částky 779 509 Kč od 23. 12. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 239 824 Kč od 23.
1. 2018 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 14 400 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím z 28. 12. 2010 byla právní předchůdkyni žalobkyně udělena licence na výrobu elektřiny v elektrárně Mrlínek II se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti k 29. 12. 2010. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 1. 4. 2015 zanikla fúzí (sloučením) se žalobkyní. Rozhodnutí o udělení licence z 28. 12. 2010 bylo následně v soudním řízení správním zrušeno rozsudkem z 9.
10. 2015, který nabyl právní moci 18. 10. 2015. Rozhodnutím z 20. 3. 2015 byla žalobkyni udělena licence na výrobu elektřiny v elektrárně Mrlínek II se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti k 1. 4. 2015. Žalobkyně v elektrárně Mrlínek II v roce 2017 vyráběla elektřinu a přinejmenším po část roku 2017 ji dodávala žalované. V červenci 2017 žalovaná uhradila cenu silové elektřiny za období od 1. 1. 2017 do 20. 5. 2017 na účet správce daně (a to v návaznosti na jeho rozhodnutí o zřízení zástavního práva k pohledávkám žalobkyně za žalovanou) a žalobkyni výslovně informovala, že tuto úhradu nelze považovat za uznání jakéhokoli dluhu vůči ní.
Za elektřinu dodanou v roce 2017 žalobkyně po žalované požadovala zaplacení výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 v celkové výši 27 169 598,33 Kč. Žalovaná částku neuhradila.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že elektrárna Mrlínek II nebyla uvedena do provozu ve smyslu bodu 1. 9. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů (dále jen „cenové rozhodnutí č. 4/2009“) v období od 1. 1. do 31. 12. 2010, jelikož nebyly kumulativně naplněny oba nutné předpoklady, a to a) vznik oprávnění k výkonu činnosti na základě udělené licence a b) započetí výroby a dodávání elektřiny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29.
10. 2020, č. j. 4 As 154/2018-46). Předpoklad započetí výroby a dodávání elektřiny nebyl naplněn z důvodu zrušení rozhodnutí o udělení licence. Za daných skutkových okolností nepovažovaly soudy za významné, zda rozhodnutí o udělení licence z 28. 12. 2010 bylo zrušeno s účinky ex tunc (k okamžiku udělení licence – jak uzavřely správní orgány) nebo ex nunc (k okamžiku právní moci rozhodnutí správního orgánu – jak tvrdila žalobkyně). Nad rámec uvedených závěrů odvolací soud uvedl, že usnesení Ústavního soudu z 31.
7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, na které odkazovala žalobkyně, na posuzovanou věc nedopadá, jelikož neřešilo situaci, kdy k udělení licence došlo v důsledku spáchání trestného činu, jako tomu bylo v případě předchůdkyně žalobkyně (která již v době udělení licence byla personálně provázána s žalobkyní). Naopak jsou použitelné závěry dovozené v nálezech Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, nebo ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 17/16, které řeší v poměrech umístění a provozu fotovoltaických elektráren danou otázku komplexně.
Z rozhodnutí z 20. 3. 2015, kterým byla žalobkyni udělena licence na výrobu elektřiny v elektrárně Mrlínek II s oprávněním a termínem zahájení licencované činnosti k 1. 4. 2015, nelze dovodit nárok na podporu ve formě výkupních cen stanovených pro rok 2010. Toto rozhodnutí nic nemění na tom, že pro nárok na zaplacení výkupní ceny stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 za elektřinu dodanou v roce 2017 žalobkyně nesplňuje první podmínku bodu 1.9. cenového rozhodnutí č. 4/2009 ve spojení s jeho bodem 1.15.
Na základě rozhodnutí z 20. 3. 2015 totiž žalobkyni nevzniklo oprávnění k výkonu licencované činnosti do konce roku 2010, tedy zpětně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadený rozsudek je založen na otázkách, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, a na otázce, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Jinak by měly být podle názoru žalobkyně posouzeny následující otázky:
1. „Porušuje soud, který se při svém rozhodování odchýlí od vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné věci, které je ve shodě s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány i osoby, zásadu rovnosti a právní jistotu občanů (viz Nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09)?“ 2. „Lze z úhrady ceny silové elektřiny žalovaným na účet Finančního úřadu v Olomouci dovodit, že tímto právním jednáním došlo ke konkludentnímu uznání dluhu žalobce?“
3. „Je možné dovodit konvalidaci (zhojení) revizní zprávy jednáním revizního technika za situace, kdy revizní zpráva byla správním orgánům předložena až teprve poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, díky čemuž tedy chyběl jen formální akt revizního technika, a to pouhé přeškrtnutí původního data a nahrazení novým datem?“ Jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou žalobkyně formuluje otázku,
4. „zda je splněna podmínka pro vznik nároku na podporu ve formě výkupních cen pro rok 2010 spočívající v uvedení do provozu do konce roku 2010, pokud v tomto termínu výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět elektřinu do elektrizační soustavy, jestliže bylo původně vydané „formální“ rozhodnutí o udělení licence následně (v okamžiku, kdy již nezakládalo žádná materiální práva a povinnosti) zrušeno, přičemž elektřina byla výrobcem v dané chvíli jíž vyráběna v souladu s nově udělenou licencí na výrobu elektřiny“.
Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaná se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Má za to, že žalobkyně nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu dovozuje na podkladě vlastní skutkové verze.
Žalovaná připomíná, že odvolací soud založil své rozhodnutí na několika právních závěrech, přičemž každý z nich odůvodňuje zamítnutí žaloby; protože žalobkyně nenapadá všechny, nemůže být dovolání přípustné. Akcentuje, že v dovolání formulované otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a neexistuje důvod, proč by měly být nyní posouzeny jinak, tím spíše, že rozhodnutí dovolacího soudu obstála i před Ústavním soudem. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s.
ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně sice v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., její námitky spojené s otázkami ad 1) a 2) však ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu
soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu žalobkyně prosazuje, že k udělení licence nedošlo v důsledku spáchání trestného činu její předchůdkyní a že žalovaná v souvislosti s úhradou silové elektřiny nedala dostatečně najevo, že její dluh tím neuznává. Argumentuje-li žalobkyně nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jí prosazované skutkové verze), musel by uzavřít, že žalovaná úhradou silové elektřiny dluh konkludentně uznala a na nyní posuzovanou věc by aplikoval závěry dovozené v usnesení Ústavního soudu ze dne 31.
7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazuje.
Žalobkyní formulované otázky ad 1), ad 2) a ad 3) v doslovném znění i otázka ad 4) navíc již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny usneseními Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 978/2022, ze dne 28. 6. 2023, 33 Cdo 2041/2022, a ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 823/2022. V nich k otázkám ad 1) a ad 4) Nejvyšší soud uvedl následující: „Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytýká, že posoudil věc nesprávně, nevycházel-li ze závěrů Ústavního soudu, přímo se vztahujících k předmětné věci (usnesení ze dne 31.
7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16), a namísto toho na věc aplikoval nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech v situaci, kdy je příslušná otázka rozhodnutím Ústavního soudu přímo se vztahující k předmětné věci výslovně řešena. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09, předkládá otázku, zda soud, který se při svém rozhodování odchýlí od vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné věci, které je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, porušuje zásadu rovnosti a právní jistotu občanů.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1173/2021, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018, či ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 885/2017), že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu.
Ve druhém případě
jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007). V usnesení ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1701/18, obdobně Ústavní soud shrnul, že z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat „ratio decidendi“, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. V nálezu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, Ústavní soud poukázal na to, že „podle čl.
89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení“. Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§ 23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou považována ani za obecně precedenčně významná (např. již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/15). V nyní řešené věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 31.
7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. Tímto usnesením Ústavní soud
odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, přičemž se vyjádřil k účinkům zrušení rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k námitce stěžovatelky, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo podnikat a užívat majetek. Otázku dopadů zrušení rozhodnutí o udělení licence na nárok žalobkyně na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů jako takovou přitom neposuzoval. K otázce získání licence v důsledku spáchání trestného činu se Ústavní soud v uvedeném usnesení rovněž nevyjádřil. V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že k tomu, aby vznikl (žalovaný) nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenové úrovni roku 2010, musela by být předmětná FVE uvedena do provozu do 31. 12.
2010, k čemuž bylo třeba, aby vedle schopnosti dodávat elektřinu do elektrizační soustavy bylo ve prospěch žalobkyně vydáno pravomocné rozhodnutí o udělení licence. Odvolací soud posuzoval primárně otázku účinků zrušení udělené licence. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, podle něhož se F. Š. a J. P. dopustili v souvislosti s vyhotovením a použitím revizních zpráv týkajících se elektrárny Mrlínek zvlášť závažného zločinu podvodu. V rámci posouzení účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení licence pro předmětnou elektrárnu, odvolací soud konstatoval, že si je vědom poukazu žalobkyně na usnesení Ústavního soudu z 31.
7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, které dokonce bylo vydané po správní linii ve věci předmětné licence, jež ovšem nezohledňuje daný problém v celé jeho šíři, nýbrž jen relativně izolovaně v souvislosti s tvrzeným omezením práva podnikat a užívat majetek. Uvedl, že výklad Ústavního soudu neřeší danou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech tak, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu. Odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30.
5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, které podle jeho názoru řeší (v poměrech umístění a provozu fotovoltaických elektráren) danou otázku komplexně, s tím, že poukázal na závěry v těchto rozhodnutích vyslovené ve vztahu k nezákonnosti aktu veřejné moci způsobené především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí, jehož vydání dosáhl oprávněný ze správního rozhodnutí uvedením úmyslně nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu).
Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní orgán za takové situace přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího vlastního protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob). Odvolací soud uvedl, že o právě takovou situaci se jedná v nyní souzené věci, neboť nezákonnost správního rozhodnutí byla způsobena výlučně jednáním F.
Š., jednatele právního předchůdce žalobkyně (adresáta správního rozhodnutí), ve spolupráci s revizním technikem J. P., kdy výlučně jejich protiprávním jednáním se právnímu předchůdci žalobkyně podařilo získat do konce roku 2010 licenci. Jestliže za popsané situace odvolací soud nevyšel z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III.
ÚS 1210/16,
s odůvodněním, že výklad v daném rozhodnutí neřeší předmětnou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech tak, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu, a místo toho poukázal na závěry výše uvedených nálezů Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyni tedy nemohl vzniknout nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku 2010, Nejvyšší soud neshledal, že by se od výše uvedených závěrů rozhodovací praxe odchýlil“. V souvislosti s otázkou ad 2) Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích
uvedl: „Otázka, zda lze z úhrady ceny silové elektřiny účastnicí na účet Finančního úřadu v Olomouci dovodit, že tímto právním jednáním došlo ke konkludentnímu uznání dluhu žalobkyně, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Dovolatelka prosazuje názor, že úhradou ceny silové elektřiny odebrané v období od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2017 (v nyní posuzované věci jde o shodné časové období) účastnice řízení uznala sporný nárok co do důvodu a výše. Podle § 323 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3.
Podle § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Pro uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5321/2008). Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka.
Nelze uzavřít, že došlo k celkovému uznání zbytku dluhu, když dlužník při částečném plnění výslovně nesdělí, že neuznává zbytek dluhu, pokud z jeho celkového jednání již před částečným plněním bylo možno usuzovat, že dluh neuznává a nemá v úmyslu platit celou dlužnou částku. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, aby vyjádřil nesouhlas s výší celkové pohledávky, ani kdy tak má učinit. Dlužník není povinen sdělovat věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, jestliže dal již předtím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností předcházejících hrazení dluhu a z jednání dlužníka muselo být věřiteli jasné, že dlužník nehodlá celkový dluh uhradit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015; k rozhodné právní úpravě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020).
Podle
odvolacího soudu, jestliže účastnice řízení plnila Finančnímu úřadu v Olomouci, pak k tomuto plnění došlo na základě oznámení finančního úřadu o zřízení zástavního práva k pohledávkám žalobkyně na úhradu ceny silové elektřiny, tedy bylo plněno z podnětu orgánu veřejné moci a nešlo o stav, kdy by účastnice vůči žalobkyni uznala co do důvodu a výše svůj dluh písemně, respektive kdy by šlo dovodit z okolností případu, že částečným plněním uznává i zbytek dluhu. Účastnice (v době plnění) dala jednoznačně najevo, že nejde o uznání dluhu, a z okolností případu (že plní na podkladě oznámení o zřízení zástavního práva) je patrný právní důvod poskytnutí peněžitého plnění účastnicí finančnímu úřadu.
Odvolací soud proto neshledal námitku týkající se uznání dluhu důvodnou. Tento jeho závěr přitom s výše předestřenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není v rozporu“. K otázce ad 3) pak Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích uvedl následující: „Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit ani předkládaná otázka, „zda je možné dovodit konvalidaci (zhojení) revizní zprávy jednáním revizního technika za situace, kdy revizní zpráva byla správním orgánům předložena až poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, díky čemuž tedy chyběl jen formální akt revizního technika, a to pouhé přeškrtnutí původního data a nahrazení novým datem“, kdy je argumentováno tím, že fotovoltaická elektrárna byla řádně zrevidována a revizní zpráva byla Energetickému regulačnímu úřadu předložena až poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku FVE dne 22.
12. 2010. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se nepodává, že by revizní zpráva byla správním orgánům předložena teprve poté, co revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, a že tedy chyběl „jen formální akt revizního technika, pouhé přeškrtnutí původního data“, a předmětná elektrárna byla řádně zrevidována, jak namítá dovolatelka. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže založit právní otázka, která se opírá o vlastní skutkové závěry dovolatele nebo je vystavěna na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017, či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021). Od shora uvedených závěrů nemá dovolací soud pragmatický důvod se jakkoli odchylovat ani v nyní posuzované věci. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek a do práva na ochranu vlastnictví, pak nevymezuje, v čem shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pomíjí, že i otázka porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, je-li obsahem dovolání vymezení, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o.
s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu