USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. a. s., se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ing. Petrem
Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, za účasti
E.ON Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6,
identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA,
advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o nahrazení rozhodnutí
správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
25 C 339/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. 11. 2021, č. j. 8 Co 785/2021-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám Mgr. Davida Vosola, MBA, advokáta.
žalobkyni částku 27.264.418,68 Kč s blíže určeným úrokem z prodlení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 4. 11. 2021, č. j. 8 Co 785/2021-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za v rozhodovací
činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešené považuje právní otázky:
- zda porušuje soud, který se při svém rozhodování odchýlí od
vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné
věci, které je ve shodě s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro
všechny orgány i osoby, zásadu rovnosti a právní jistotu občanů,
- zda může soud v občanském soudním řízení dovodit, že přiznání nároku
by fakticky znamenalo legalizaci výnosů z trestné činnosti, aniž by o tomto
rozhodl soud v trestním řízení, a to vzhledem k tomu, že podle čl. 40 odst. Listiny základních práv a svobod rozhoduje o vině a trestu za trestné činy jen
soud,
- zda lze z úhrady ceny silové elektřiny žalovaným na účet Finančního
úřadu v Olomouci dovodit, že tímto právním jednáním došlo ke konkludentnímu
uznání dluhu žalobce,
- a zda je možné dovodit konvalidaci revizní zprávy jednáním revizního
technika za situace, kdy revizní zpráva byla správním orgánům předložena až
poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a
zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, díky čemuž tedy chyběl jen
formální akt revizního technika, a to pouhé přeškrtnutí původního data a
nahrazení novým datem. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán
uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá
z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytýká, že posoudil věc nesprávně,
nevycházel-li ze závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, neboť podle jejího názoru se nemůže svévolně rozhodnout, že
místo vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu, přímo se vztahujícího k
předmětné věci, bude na věc aplikovat nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech
v situaci, kdy je příslušná otázka rozhodnutím Ústavního soudu přímo se
vztahující k předmětné věci výslovně řešena. S odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09, předkládá otázku, zda soud, který
se při svém rozhodování odchýlí od vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu
přímo se vztahujícího k předmětné věci, které je ve smyslu čl. 89 odst. 2
Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, porušuje zásadu rovnosti a právní
jistotu občanů. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1173/2021, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018, či ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
885/2017), že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního
soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí
povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení
rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v
nálezu Ústavního soudu. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je
třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově
obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který
je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud
v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné)
věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález
Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy
musí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s
ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na
skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho
interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku
přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad
znovu uvážit (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
č. 47/2007). V usnesení ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1701/18, obdobně Ústavní
soud shrnul, že z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá obecným soudům
povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v
jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat „ratio decidendi“, tj.
vyložené
a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok
předmětného nálezu opíral. V nálezu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, Ústavní soud
poukázal na to, že „podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány
a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení“. Ta nejsou závazná ani pro
Ústavní soud (§ 23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou
považována ani za obecně precedenčně významná (např. již zmiňovaný nález
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/15). V nyní řešené věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil
závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. Tímto usnesením Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, a
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599,
přičemž se vyjádřil k účinkům zrušení rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k
námitce stěžovatelky, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo podnikat
a užívat majetek. Otázku dopadů zrušení rozhodnutí o udělení licence na nárok
žalobkyně na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů jako takovou
přitom neposuzoval. K otázce získání licence v důsledku spáchání trestného činu
se Ústavní soud v uvedeném usnesení rovněž nevyjádřil. K námitce dovolatelky,
že jí svědčí legitimní očekávání nabytí majetku v podobě podpory výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů, Ústavní soud uvedl, že stěžovatelka blíže
neobjasnila, zda vůbec v jejím případě došlo k ovlivnění výše podpory v
důsledku napadených rozhodnutí, a došlo-li, tak jakým způsobem a v jaké výši. Poukázal na to, že po vydání rozsudku krajského soudu nedošlo k přerušení a
případnému novému - pozdějšímu - uvedení elektrárny do provozu. Důvodem je, že
rozsudek krajského soudu ze dne 9. 10. 2015 byl vydán v době, kdy již
stěžovatelka disponovala jiným rozhodnutím o udělení licence týkajícím se
shodné elektrárny, které ji od 1. 4. 2015 opravňovalo k výkonu licencované
činnosti a které nebylo rozsudkem krajského soudu dotčeno. Shrnul, že v případě
stěžovatelky nedošlo na základě napadených rozsudků k přerušení možnosti
vyrábět elektřinu, což by jinak byl důsledek v dalších řízeních neodstranitelný
i z hlediska podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ústavní soud
uzavřel, že stěžovatelka neobjasnila, zda vůbec a případně jak se této podpory
napadená rozhodnutí správních soudů dotkla; neumožnila tedy Ústavnímu soudu
bližší reakci na její tvrzení týkající se podpory. V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že k tomu,
aby vznikl (žalovaný) nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenové úrovni
roku 2010, musela by být předmětná FVE uvedena do provozu do 31. 12. 2010, k
čemuž bylo třeba, aby vedle schopnosti dodávat elektřinu do elektrizační
soustavy bylo ve prospěch žalobkyně vydáno pravomocné rozhodnutí o udělení
licence. Odvolací soud posuzoval primárně otázku účinků zrušení udělené
licence.
Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, podle něhož se F. Š. a J. P. dopustili v souvislosti s
vyhotovením a použitím revizních zpráv týkajících se elektrárny Mrlínek zvlášť
závažného zločinu podvodu. V rámci posouzení účinků rozsudku, kterým bylo
zrušeno rozhodnutí o udělení licence pro předmětnou elektrárnu, odvolací soud
konstatoval, že si je vědom poukazu žalobkyně na usnesení Ústavního soudu z 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, které dokonce bylo vydané po správní linii ve
věci předmětné licence, jež ovšem nezohledňuje daný problém v celé jeho šíři,
nýbrž jen relativně izolovaně v souvislosti s tvrzeným omezením práva podnikat
a užívat majetek. Uvedl, že výklad Ústavního soudu neřeší danou otázku
vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech tak, aby jej bylo možné
zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného
činu. Odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, které podle jeho názoru
řeší (v poměrech umístění a provozu fotovoltaických elektráren) danou otázku
komplexně, s tím, že poukázal na závěry v těchto rozhodnutích vyslovené ve
vztahu k nezákonnosti aktu veřejné moci způsobené především či výlučně ze
strany oprávněného ze správního rozhodnutí, jehož vydání dosáhl oprávněný ze
správního rozhodnutí uvedením úmyslně nepravdivých skutečností, předložením
nepravdivých podkladů, případně jiným protiprávním způsobem (např. jednáním
majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve
správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud
správní orgán za takové situace přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí,
zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před
dopady jejího vlastního protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit
práva třetích, nezúčastněných osob). Odvolací soud uvedl, že o právě takovou situaci se jedná v nyní souzené
věci, neboť nezákonnost správního rozhodnutí byla způsobena výlučně jednáním F. Š., jednatele právního předchůdce žalobkyně (adresáta správního rozhodnutí), ve
spolupráci s revizním technikem J. P., kdy výlučně jejich protiprávním jednáním
se právnímu předchůdci žalobkyně podařilo získat do konce roku 2010 licenci. Jestliže za popsané situace odvolací soud nevyšel z usnesení Ústavního
soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, s odůvodněním, že výklad v
daném rozhodnutí neřeší předmětnou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších
souvislostech tak, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje
variantu získání licence cestou trestného činu, a místo toho poukázal na závěry
výše uvedených nálezů Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyni
tedy nemohl vzniknout nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku
2010, Nejvyšší soud neshledal, že by se od výše uvedených závěrů rozhodovací
praxe odchýlil. Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2010, sp. zn. II.
ÚS 1812/09, na který poukazuje dovolatelka, když v
tomto rozhodnutí se Ústavní soud vyjádřil k otázce nerespektování právního
názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu. O
takovou situaci se v nyní řešené věci nejedná. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda může soud v občanském
soudním řízení dovodit, že přiznání nároku by fakticky znamenalo legalizaci
výnosů z trestné činnosti, aniž by o tom soud rozhodl v trestní řízení, a to
vzhledem k tomu, že dle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
rozhoduje o vině a trestu za trestné činy jen soud (pozn. trestní)“. Podle
odvolacího soudu by legalizace protiprávního jednání při získání licence a
přiznání nároku na úhradu výkupní ceny elektřiny podle Tarifu 2010 fakticky
znamenala legalizaci výnosů z trestné činnosti; tento soud nerozhodoval o
otázce viny a trestu za trestný čin ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jak namítá dovolatelka. Na otázce předestřené dovolatelkou není
rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Dovolatelka tak pomíjí, že dovolání
není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Otázka, zda lze z úhrady ceny silové elektřiny účastnicí na účet Finančního
úřadu v Olomouci dovodit, že tímto právním jednáním došlo ke konkludentnímu
uznání dluhu žalobkyně, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Dovolatelka
prosazuje názor, že úhradou ceny silové elektřiny odebrané v období od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2017 účastnice řízení uznala sporný nárok co do důvodu a výše. Podle § 323 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“), se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony
uvedené v § 407 odst. 2 a 3. Podle § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník
částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze
usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Pro uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že
dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z
takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo
5321/2008). Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že při hodnocení toho, zda lze
usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z
celkového jednání dlužníka. Nelze uzavřít, že došlo k celkovému uznání zbytku
dluhu, když dlužník při částečném plnění výslovně nesdělí, že neuznává zbytek
dluhu, pokud z jeho celkového jednání již před částečným plněním bylo možno
usuzovat, že dluh neuznává a nemá v úmyslu platit celou dlužnou částku. Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, aby vyjádřil nesouhlas s
výší celkové pohledávky, ani kdy tak má učinit.
Dlužník není povinen sdělovat
věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit,
jestliže dal již předtím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností
předcházejících hrazení dluhu a z jednání dlužníka muselo být věřiteli jasné,
že dlužník nehodlá celkový dluh uhradit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo
2402/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo
2914/2015; k rozhodné právní úpravě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020). Podle odvolacího soudu, jestliže účastnice řízení plnila Finančnímu
úřadu v Olomouci, pak k tomuto plnění došlo na základě oznámení finančního
úřadu o zřízení zástavního práva k pohledávkám žalobkyně na úhradu ceny silové
elektřiny, tedy bylo plněno z podnětu orgánu veřejné moci a nešlo o stav, kdy
by účastnice vůči žalobkyni uznala co do důvodu a výše svůj dluh písemně,
respektive kdy by šlo dovodit z okolností případu, že částečným plněním uznává
i zbytek dluhu. Účastnice (v době plnění) dala jednoznačně najevo, že nejde o
uznání dluhu, a z okolností případu (že plní na podkladě oznámení o zřízení
zástavního práva) je patrný právní důvod poskytnutí peněžitého plnění účastnicí
finančnímu úřadu. Odvolací soud proto neshledal námitku týkající se uznání
dluhu důvodnou. Tento jeho závěr přitom s výše předestřenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu není v rozporu. Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit ani dovolatelkou
předkládaná otázka, „zda je možné dovodit konvalidaci (zhojení) revizní zprávy
jednáním revizního technika za situace, kdy revizní zpráva byla správním
orgánům předložena až poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku
fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, díky
čemuž tedy chyběl jen formální akt revizního technika, a to pouhé přeškrtnutí
původního data a nahrazení novým datem“. V této souvislosti argumentuje tím, že
fotovoltaická elektrárna byla řádně zrevidována a revizní zpráva byla
Energetickému regulačnímu úřadu předložena až poté, kdy revizní technik provedl
osobní prohlídku FVE dne 22. 12. 2010. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se nepodává, že by revizní
zpráva byla správním orgánům předložena teprve poté, co revizní technik provedl
osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na
revizní zprávě, a že tedy chyběl „jen formální akt revizního technika, pouhé
přeškrtnutí původního data“, a předmětná elektrárna byla řádně zrevidována, jak
namítá dovolatelka. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže
založit právní otázka, která se opírá o vlastní skutkové závěry dovolatele nebo
je vystavěna na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice
hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017, či ze dne
30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího
práva vlastnit majetek a do práva na ochranu vlastnictví, pak nevymezuje, v čem
shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Argumentuje-li porušením svých ústavně zaručených práv, pak pomíjí, že tato
otázka může být předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, je-li obsahem dovolání
vymezení, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v
intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Vzhledem k tomu, že dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu
spočívalo, a jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.,
dovolací soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).