33 Cdo 1635/2025-1084
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně VETAMIX s. r. o., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 287/1d , identifikační číslo osoby 27205274, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovanému Petru Vágnerovi, se sídlem v Krčmani, Ke Království 75, identifikační číslo osoby 74524887, zastoupenému Mgr. Ivo Školou, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12 o 239 667 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 70/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 12. 2024, č. j. 75 Co 169/2024-1041, takto:
Dovolání se odmítá.
Rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 75 Co 169/2024-1041, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud“) potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 14. 3. 2024, č. j. 10 C 70/2019-999, kterým Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný, s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Dne 30. 7. 2015 uzavřeli účastníci smlouvu o zajištění rozvozu zboží, na základě které zajišťoval žalovaný pro žalobkyni dopravu výrobků a zboží jejím odběratelům.
P. B., společník a zaměstnanec žalobkyně, jenž vedl její administrativu, zaslal žalovanému 29. 7. 2017 e-mail s přílohou (smlouvou s názvem „Dodatek ke smlouvě o zajištění rozvozu zboží ze dne 30. 7. 2015“), na nějž reagoval žalovaný e-mailem z 9. 8. 2017 tím, že zasílá svůj návrh smlouvy; ten obsahoval smlouvu s barevným vyznačením několika změn. Dokument, který nebyl nikdy podepsán, obsahoval dohodu účastníků (žalobkyně jako objednatelky zastoupené jednatelem Ladislavem Plecitým a žalovaného jako poskytovatele) o zajištění provozu expedičního skladu objednatelky a její podnikové prodejny.
Poskytovatel se jí zavázal vykonávat tuto činnost s odbornou péčí a s ohledem na oprávněné, ekonomické a jiné zájmy objednatelky vyvinout veškeré úsilí k předejití veškerým ztrátám, škodám a jiné její újmě. Převzal veškerou odpovědnost za do skladu dodané zboží a veškeré peněžní prostředky převzaté od koncových zákazníků a zavázal se nahradit objednatelce případnou škodu či ztrátu na hodnotách, za které převzal odpovědnost, a škodu, kterou by utrpěla v důsledku či v souvislosti s porušením jakékoli jeho povinnosti.
Akceptoval právo objednatelky kontrolovat jeho činnost zejména prostřednictvím pravidelných inventur. Za tuto činnost mu náležela odměna 30 000 Kč měsíčně a 5 % obratu prodejny. Žalovaný začal sklad provozovat od 29. 7. 2017, kdy byla provedena počáteční inventura. Od této doby kromě žalovaného, jeho manželky a jeho zaměstnanců, kteří přijímali zboží, kontrolovali stav s dodacím listem (na jehož základě vystavila účetní žalobkyně faktury o zaevidování zboží do skladu, které byly dány žalovanému ke kontrole a podpisu) a prodávali zboží v podnikové prodejně, neměl do skladu nikdo jiný přístup.
Konečnou inventurou z 29. 8. 2018 byl zjištěn rozdíl mezi fyzickým a účetním stavem, který odmítl žalovaný uhradit. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), nepojmenovanou smlouvu o zajištění provozu skladu a podnikové prodejny žalobkyně (která byla samostatnou smlouvou, nikoli dodatkem ke smlouvě z 30. 7. 2015), a to konkludentním přijetím opraveného návrhu žalovaného (který byl novým návrhem podle § 1740 odst. 2 o.
z.) faktickým plněním žalobkyně podle § 1744 o. z. tím, že se podle něj zachovala (svěřila žalovanému provoz skladu a podnikové prodejny a začala mu poskytovat sjednanou odměnu).
Žalovaný porušil sjednané povinnosti zajistit provozování skladu a podnikové prodejny s odbornou péčí a s ohledem na oprávněné ekonomické a jiné zájmy žalobkyně a vyvinout veškeré úsilí k předejití ztrátám, škodám či jiné její újmě. Žalobkyni vznikla škoda spočívající v chybějícím zboží a obalech. Mezi porušením povinností žalovaného a vznikem škody je příčinná souvislost. Žádný z liberačních důvodů uvedených v § 2913 odst. 2 o. z. soud neshledal (účastníci ho ani netvrdili).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (tj. v souladu s názorem ÚS ČR Pl. ÚS-st. 45/16)“. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout (žalovaný v něm neformuluje žádnou právní otázku), případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o.
s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. K přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, na něž se v daném případě odvolává žalovaný.
Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud přitom vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. v takovém případě nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Žalovaný dovozuje rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu z 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022 „v otázce akceptace nabídky na uzavření smlouvy (dodatku) ze strany žalobkyně, když k tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran (oferta a akceptace), což platí i pro smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem“.
V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou uzavření smlouvy způsobem podle § 1744 o. z. (i konkludentním způsobem obecně) a s odkazem na rozsudek z 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020, a odbornou literaturu dovodil, že podle § 1744 o. z. přijetí nabídky nemusí být výslovné; zvláštním případem přijetí nabídky je faktické přijetí. Adresát nabídku akceptuje tak, že plní podle nabídky. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Vznik smlouvy podle tohoto ustanovení také vyžaduje přijetí nabídky a účinnost tohoto přijetí, účinnost přijetí však spojuje již s projevem vůle obláta, aniž by bylo vyžadováno jeho dojití.
Ačkoli žalovaný namítá rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu v otázce „akceptace nabídky žalobkyní“, samotnou akceptaci jejím faktickým jednáním nezpochybnil a z celého obsahu dovolání je zřejmé, že tvrzený rozpor zakládá na jiné skutkové verzi [že k uzavření smlouvy došlo vzájemnou e-mailovou komunikací účastníků; k tomu srov. zejména první odstavec bodu II písm. a) dovolání a další dovolací námitky vztahující se ke komunikaci vedené z e-mailu P. B. a k jeho jednání za žalobkyni].
Napadený rozsudek (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) je přitom založen na závěru, že k uzavření smlouvy došlo tím, že se žalobkyně fakticky zachovala podle nabídky žalovaného (za nabídku soudy považovaly žalovaným změněný návrh tvořící přílohu
jeho e-mailu z 9. 8. 2017). Platí, že dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. V dovolání přitom nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, z 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze 7.
8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tak není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Lze však poznamenat, že napadený rozsudek nekoliduje s označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu v otázce akceptace smlouvy žalobkyní. Skutková zjištění soudů obou stupňů (která v dovolacím řízení zpochybnit nelze) dovolují učinit závěr o uzavření smlouvy tím, že se žalobkyně fakticky zachovala podle nabídky žalovaného (jím změněného návrhu tvořícího přílohu e-mailu z 9.
8. 2017 obsahujícího označení účastníků a obsah závazku). Žalobkyně umožnila žalovanému (i po obdržení jím změněného návrhu) provozovat svůj sklad a podnikovou prodejnu, do níž měl i od té doby nadále přístup jen on a osoby, kterým to sám umožnil (jeho manželka a jeho zaměstnanec), včetně přístupu do počítačového systému se skladovou evidencí (což vypověděl sám žalovaný). Dostatečným způsobem tedy projevila vůli být smlouvou uvedeného obsahu vázána. Nabídka žalovaného se zjevně do její dispoziční sféry dostala, pokud se podle ní chovala, nehledě na to, že ji v řízení k důkazu sama předložila.
K akceptaci tak došlo již tímto jednáním žalobkyně, aniž by se vyžadovalo její dojití do dispoziční sféry žalovaného. O úmyslu účastníků a jejich shodné vůli (§ 556 odst. 1 věta první o. z.) přitom svědčí jak okolnosti, které projevu vůle předcházely [účastníci již dříve spolupracovali při dovozu a rozvozu zboží žalobkyně, podle žalovaného mu P. B. nabídl, zda by nechtěl sklad na XY provozovat a podle výpovědi svědka P. B. nebyl v době počáteční inventury (29. 7. 2017) obsah smlouvy ještě zcela dohodnut („věděl se více méně“), což koresponduje s tím, že žalovaný svědkovi své změny návrhu, jimiž jím zaslaný návrh podle dikce § 1740 odst. 2 o.
z. odmítl a učinil návrh nový, zaslal 9. 8. 2017], tak i následné jednání účastníků (žalobkyně prováděla inventury, kterými kontrolovala provoz skladu a prodejny, což žalovaný trpěl, a za jeho činnost žalovanému platila odměnu, obsaženou v jeho nabídce; žalovaný se přitom nedoplatku takto sjednané odměny za svou činnost pro žalobkyni domáhá soudně). Nadto platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21.
10. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2362/2007). Žalovaný přitom zpochybňuje toliko uzavření smlouvy a její obsah. Žalovaný dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu z 20. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009 (jenž se zabýval otázkou jednání jménem obchodní společnosti podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“, ve znění účinném do 30.
6. 1996), z 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2008 (v němž byla řešena otázka jednání zástupce na základě plné moci za právnickou osobu za situace, kdy to nebylo ve smlouvě uvedeno, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, a obchodního zákoníku ve znění účinném do 26. 7. 1996), a z 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004 (v němž Nejvyšší soud řešil otázku překročení zákonného zmocnění právnické osoby podle obchodního zákoníku ve znění účinném před 1.
1. 2001 a § 20 odst. 2 obč. zák.), a to pokud za žalobkyni jednal P. B. (komunikace byla vedena z jeho e-mailu), ačkoli podle něj nebyl k takovému jednání oprávněn, a žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že by jeho jednání schválila bez zbytečného odkladu (podle § 440 odst. 2 o. z.). K uzavření smlouvy tak podle žalovaného dojít nemohlo, proto nemohlo dojít ani k porušení smluvní povinnosti. Rozpor žalovaný shledává i s rozhodnutím zařazeným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS 1/2024, v němž Nejvyšší soud dovodil, že následkem situace, kdy za osobu jedná jiná osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění, není absolutní či relativní neplatnost, nýbrž takto učiněný právní úkon nelze přičítat osobě, za kterou bylo jednáno, a nezavazuje ji.
Žalovaný v této souvislosti opět vychází ze své výše uvedené verze (že k uzavření smlouvy došlo jeho e-mailovou komunikací s P. B.), na níž není napadené rozhodnutí založeno, a není tudíž založeno ani na vyřešení otázky jednání zástupce (v daném případě P. B.) za žalobkyni při uzavírání smlouvy podle § 440 o. z. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) totiž dovodil, že návrh obsažený v příloze e-mailu P. B. z 29. 7. 2017 nebyl žalovaným s ohledem na změny v něm učiněné akceptován. Odkazy na výše označená rozhodnutí tudíž nejsou případné.
Nadto žalovaný přehlíží, že v rozsudku z 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, Nejvyšší soud uvedl, že „[N]a rozdíl od absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy), které se může dovolat i osoba, která není smluvní stranou, právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn“. Obdobně uvedl Nejvyšší soud v případě zákonného zastoupení v rozsudku z 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, v němž dodal, že § 20 odst. 2 obč. zák.
stanoví, že „za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé“, což v daném případě dovodily soudy obou stupňů ve vztahu k P. B. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalovaným tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu z 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil unesení důkazního břemene ze strany žalobkyně v otázce pravosti a pravdivosti e-mailové komunikace a žalobkyní předkládané smlouvy (podle žalovaného žalobkyně své důkazní břemeno neunesla), a žalovaným artikulovaná otázka „zda může odvolací soud přihlížet k důkazu, jehož pravost a pravdivost byla účastníkem zpochybněna a provedeným dokazováním nebyla pravost a pravdivost takového důkazu potvrzena“, která podle jeho mínění nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
Odhlédnuto od toho, že žalovaný výslovně netvrdil, že e-mail z 9. 8. 2017 (a změněný návrh smlouvy, jenž byl jeho přílohou) nevyhotovil a že jeho obsah není pravdivý (uvedl pouze, že žalobkyní doloženou e-mailovou komunikaci považuje za spornou a že „s odstupem času již není schopen si vzpomenout na to, v jaké podobě byla vedena“ a „nepamatuje si, co v ní bylo konkrétně uvedeno“), soudy považovaly uzavření smlouvy a její obsah za prokázaný nejen tímto e-mailem a jeho přílohou, ale i jinými důkazy, zejména výpovědí svědků.
Např. svědek M. S. po nahlédnutí do „smlouvy“ (nabídky žalovaného) vypověděl, že právě o ní účastníci jednali a že žalovaný ji připomínkoval. Žalovaný se tak prostřednictvím položených otázek snaží toliko zpochybnit soudy zjištěný skutkový stav a výsledky dokazování. Platí přitom, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení soudu (§ 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a z 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod (existuje-li extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, případně je-li hodnocení důkazů založeno na libovůli) je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., se v posuzovaném případě nejedná (srov. nález Ústavního soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, popř. usnesení Ústavního soudu z 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo jeho nález z 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, jehož se dovolává žalovaný). Také námitku, že smlouva vyžadovala podle dohody účastníků z 30. 7. 2015 písemnou formu, neboť se jednalo o její dodatek, zakládá žalovaný na vlastní skutkové verzi (soudy učinily skutkový závěr, že se o dodatek smlouvy nejedná). Přehlíží navíc, že podle § 582 odst. 2 o.
z.
by neplatnost jednání pro nedodržení písemné formy ujednané účastníky bylo možno namítnout, jen nebylo-li již plněno (v daném případě však plněno oběma účastníky bylo). Ve zbývajícím obsahu dovolání žalovaný toliko zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů a namítá vady řízení (přítomnost svědka při jednání, porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí a nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu absence skutkových zjištění a hodnocení důkazů), k nimž může dovolací soud přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání.
Jen pro úplnost lze připomenout, že překvapivým je takové rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. O „překvapivé“ rozhodnutí odvolacího soudu tak jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Proto je ve smyslu § 118a o. s. ř. povinností odvolacího soudu, pokud dospěje k právnímu posouzení zcela odlišnému od právního posouzení soudu prvního stupně, dát účastníkovi možnost, aby se v tomto směru bránil, a to buď v rámci ústního jednání nebo zrušením prvostupňového rozhodnutí a vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu z 15.
9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, z 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, z 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02). Porušení práva na spravedlivý proces v těchto případech spočívá v tom, že účastník řízení neměl možnost k právnímu názoru soudu zaujmout vůbec žádné stanovisko, nemohl tvrdit relevantní skutečnosti ve vztahu ke skutkové podstatě právní normy, na které je založeno nové právní posouzení věci, a nemohl proto ani navrhnout příslušné důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu z 20. 11. 2008, sp. zn. I.
ÚS 245/07). Tak tomu ale není v daném případě, kdy odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně (skutečnost, kterou zjistil z důkazu provedeného v odvolacím řízení – výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně – že jejím jednatelem v době uzavření smlouvy nebyl P. B., žalovaný v řízení nerozporoval, naopak na ní vystavěl svou obranu) a převzal i jeho právní posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno na žádných nových (jiných) skutečnostech ani právním posouzení.
Nelze je proto označit za překvapivé, neboť mu není možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu