USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně J. R., zastoupené Mgr. Ivetou Trejtnarovou, advokátkou se sídlem
v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 49, proti žalované T. H., zastoupené Mgr.
Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, o zaplacení
678.570,41 Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 109 C 97/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017, č.
j. 28 Co 646/2016-143, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 109 C 97/2011-127,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 678.570,41 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku a nahradit jí náklady řízení částkou 116.512 Kč. Dále
rozhodl, že žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 23.088 Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 28 Co 646/2016-143,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně například s jeho
rozhodnutími sp. zn. 26 Cdo 4708/2014, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014, nebo sp. zn. 26 Cdo 606/2012, přiznal žalobkyni úroky z prodlení se splněním peněžitého
dluhu za dobu po smrti dlužníka (zůstavitele), resp. dovodil, že požadavek na
jejich uhrazení neodporuje dobrým mravům. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo
procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku
je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá
dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně
prodala J. H. (matce žalované) nemovitosti, a to pozemek, jehož součástí je
dům, a dále pozemky v katastrálním území D., za sjednanou kupní cenu 3.400.000
Kč; smluvní strany se dohodly, že kupující uhradí prodávající kupní cenu ve
dvou platbách, částku 2.000.000 Kč do 31. 8. 2009 a částku 1.400.000 Kč do 31. 12. 2009. Matka žalované J. H. uhradila žalobkyni pouze částku 2.000.000 Kč, se
zaplacením částky 1.400.000 Kč byla v prodlení a dne 1. 2. 2010 zemřela. Pohledávku ve výši 1.400.000 Kč přihlásila žalobkyně do dědického řízení a
zároveň dopisem ze dne 21. 1. 2011 vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Žalovaná žalobkyni dlužnou částku (resp. částku 1.409.820 Kč) zaplatila teprve
1. 9. 2016. Částka 678.570,41 Kč představuje úroky z prodlení z dlužné částky
1.400.000 Kč za dobu od 2. 2. 2010 do 2. 9. 2016. Podle § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), z kupní
smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a
kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu
dohodnutou cenu.
Dědici odpovídají podle § 470 obč. zák. za všechny dluhy zůstavitele, a to až
do výše ceny nabytého dědictví bez ohledu na to, zda takové dluhy byly nebo
nebyly do pasiv dědictví zařazeny. Přechod dluhů zůstavitele na dědice přitom
vyplývá z § 579 odst. 1 obč. zák., podle něhož smrtí dlužníka povinnost
nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně
dlužníkem. Účelem institutu úroků z prodlení je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové
sankce k řádnému a včasnému splnění smluvní povinnosti. Je-li požadavek
věřitele na úroky z prodlení poměřován korektivem dobrých mravů, je na místě
reflektovat funkce institutu úroků z prodlení (sankční a motivační) a
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Pojem dobrých mravů činí z
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, takže její vymezení ze širokého, předem neomezeného, okruhu
okolností je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy
odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017,
ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33
Cdo 888/2013, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, nebo ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011. Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný
postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují
podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a
mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997,
pod č. 62). Vycházejíc z uvedeného, soudní praxe při úvaze o právu věřitele na
úhradu zákonných úroků z prodlení akcentovala, že je třeba přihlédnout k již
zmíněnému účelu úroků z prodlení a k okolnostem daného případu. Zákon zde
ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o přiznání úroků z
prodlení v konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. může dovolací
soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Odvolací soud se rozhodnými okolnostmi případu zabýval a jeho úvaha, že
přiznání úroků z prodlení žalobkyni neodporuje dobrým mravům, je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, nebo ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009). Odvolací soud v rámci svých úvah o poctivosti jednání
žalobkyně zdůraznil, že jejím cílem nebylo způsobit žalované újmu, nýbrž
dosáhnout účelu sledovaného právní normou, tj. doplacení kupní ceny za
převedené nemovitosti. Žalobkyně měla podle § 588 obč. zák.
právo na zaplacení
celé kupní ceny, tohoto práva se domáhala a jestliže jí nebyla kupní cena
zaplacena včas, vzniklo jí právo na zákonné úroky z prodlení ve smyslu
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. Žalované nic nebránilo požádat ještě před
skončením řízení o dědictví příslušný soud, aby jí povolil použít peníze na
účtech zůstavitelky k uhrazení jejího dluhu u žalobkyně (ostatně učinila tak ve
vztahu k pohledávkám jiných věřitelů), čehož nevyužila. Lze uzavřít, že dnem
smrti J. H., stala-li se na základě dědického rozhodnutí žalovaná jejím jediným
dědicem, ocitla se v prodlení s plněním závazku doplatit kupní cenu žalobkyni. Úvaha odvolacího soud ústící v závěr, že požadavek žalobkyně na zaplacení
zákonných úroků z prodlení z části nehrazené kupní ceny nemovitosti z částky
1.400.000 od 1. 1. 2010 do 2. 9. 2016 není v rozporu s dobrými mravy, není
nepřiměřená. Námitkou, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (tj.
neaplikaci § 150 o. s. ř. a přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni v plném
rozsahu)“, žalovaná nevymezila řádně přípustnost svého dovolání v intencích §
237 o. s. ř., neboť nespecifikuje, která rozhodnutí dovolacího soudu má přitom
na mysli. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve
smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze
odstranit.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu